Na samém úvodu ihned prozraďme, že tázající se Srbová vydává knihy v Dauphinu a dobro nakladatelství typu Dauphin jí osobně leží na srdci. Když jsme odhalili tento „společný zájem“, můžeme se věnovat otázkám.

Jedním z aktivních sdružení, které hovoří hlasem knižního trhu těch, kteří vydávají kvalitní literaturu a bez podpory MKČR nepřežijí, je poměrně čerstvě ustavený @CechMalychNakladatelu (tak jej nacházíme na Facebooku). Kdo je dnes Cech malých nakladatelů a kolik subjektů k polovině dubna 2020 (volně?) sdružuje?
Nevím, jestli jedním nebo jediným, to ale není podstatné. Cech nakladatelů („malých“ chceme vypouštět, neb jak známo při kvalitě na velikosti nezáleží) je profesní spolek, momentálně se ustavující. Okolo 35 nakladatelství (číslo není přesné, protože kolegové se stále přidávají) podepsalo otevřený dopis panu ministrovi Zaorálkovi. Je to poměrně zajímavá část nakladatelského spektra, posuďte sami: Arbor Vitae, Baobab, 65. pole, Dauphin, Fra, Akropolis, Garamond, Herrmann & synové, Paperjam, Meander, Ivo Stehlík, Malvern, Oikoymenh, Planeta 9, Maťa, Dharmagaia, Hejkal, Cesta domů, CDK, Barrister & Principal, Větrné mlýny, Protimluv, Opus, Archa, Petrkov, Rubato, Pavel Mervart, Pulchra, Dybbuk, Torst, Volvox Globator, Golden Dog, LIBRI, Kalich…

Kdo se může stát součástí Cechu? Kdo tam naopak nepatří?
Může se jím stát jakýkoli nakladatel, jehož těžiště edičního plánu není ukotveno v zábavním průmyslu. Těžko definovat, nicméně se tím snažím naznačit, že ne každá kniha patří do literatury, valná většina patří do kategorie druhé. Soudy pak ponecháme na ustavující schůzi, nechť promluví hlas demokracie. Já prosazuji názor, že členem by se mohl stát každý s živnostenským oprávněním nakladatele, kterého doporučí a zároveň se za něj zaručí jeden ze zakládajících členů. Na velikosti až tak moc nezáleží, ale platí jisté pravidlo růstu: čím více titulů do roka, tím klesá jejich kvalita sdělení. Je řada kolegů, kteří začínali skromně a s kvalitními autory, postupem času se rozšiřovali, vyvíjeli a skončili — tam, kde jsou. Ti jsou však již svázáni v jiném svazu.

Kdo jsou klíčoví lidé Cechu ve smyslu osob jednajících s institucemi?
Celou iniciativu počal Jiří Fiedor z Pulchry, s patřičnou razancí a nadšením vlastním tomuto synovi undergroudu. Přidal jsem se já, neb mne tato myšlenka tíží již řadu let. Iva Pecháčková z Meandru nám pak dodala další energii, racionalitu a noblesu, která je této  dámě vlastní. A Pavel Mervart a řada dalších pomáhala, volala, psala…

Čeho si přejete na knižním trhu v současné situaci dosáhnout a čeho z toho jste už dosáhli? Jak hodnotíte kroky, které MKČR a ministr Lubomír Zaorálek aktuálně podniká? Je to dobrá cesta? Co dalšího by bylo třeba?
Ministr Zaorálek se zachoval jako skutečný ministr kultury, slíbil podporu potřebným. Zatím máme první příslib, věříme, že ne poslední. Na hodnocení je ještě brzy. Toto je první a velmi důležitý krok, kterého jsme svým otevřeným dopisem dosáhli. Kolik a komu bude ve výsledku dáno, to ještě nevíme. Kladně hodnotíme, že ministr striktně rozlišil mezi tvůrčími a komerčními podniky.

Křik po abdikaci pana ministra ze strany firem, jejichž jediným kritériem existence je generování zisku, je mediálním podvodem. Ministr nikoho — jak píší zástupci firem s miliardovými obraty — nehodil přes palubu. Ani nemohl, oni na té palubě nikdy nebyli. To, že se zcela tržně snažili naskočit na loď jménem kultura, je příznačné, v člověku to pak budí ryze český pocit studu za takové jednání kolegů. Velcí hráči, za kterými stojí i distribuce ve jméně společných vlastníků, patří z podstaty svého podnikání pod gesce ministerstva Obchodu a průmyslu, a jejich náhlý příklon ke kultuře by se mohl stát sympatickým gestem, pokud by to nebylo opentleno tak lačnou nepravdivostí. Požadovat po MK miliardu s tím, že podpora půjde na každou vydanou knihu — tedy berme v potaz, že kniha je vše, co má ISBN a tedy i opravárenská příručka nebo sbírka zákonů — a příjemce bude profesní organizace, která to nejspíš nějak někomu rozdělí, nad tím mi stále ještě zůstává rozum stát. (Jen postoj Divadla Broadway mne ukliďňuje, že nepracuji ve zcela pokřiveném prostředí.)

Druhá stránka věci je kritérium přijetí ministerské podpory. Sám v tomto rozhovoru podotýkám, že nekomerční nakladatelství lze těžko definovat. To, že čerpá podporu z MK, může být dostatečným posouzením činnosti, ale je řada nakladatelských hrdinů, kteří se tohoto administrativně někdy značně svízelného obolu zřeknou, jmenujme například Nakladatelství Fra: prostě celý ten bureaukratický aparát nechtějí zvládat. Naopak velké firmy, jejichž zisk se počítá v desetimiliónech, čerpají, protože na to mají placené síly. Těžko soudit, za toto rozhodnutí je správné, těžko najít jiné kritérium, mne nic nenapadá.

Co dalšího plánujete jako Cech a v jakém časovém horizontu?
Plánujeme se ustanovit. Posléze se sejít, až to bude možné. Domluvit se na společném hájení zájmů, zájmů distribučních, mediálním postoji vůči našemu milému SČKN (od něhož jsme dostali jedinou pobídku, abychom mlčeli a nekazili jim hru). Zkusit podpořit malá knihkupectví, nabídnout jim služby, které současné distribuce nenabízejí nebo ani nechtějí. Propracovat se ke knihkupcům a vrátit se tak do jakéhosi rajského stavu, kdy jsme věděli, že například naše knihy možno koupit v Liberci u pana Fryče, že tam všechny má, a ty, co nemá, vbrzku objedná, nebo v Praze u Fišera, dnes třeba v Ostrově. V současné době panuje stav, kdy nakladatel vůbec netuší, kde a u koho se jeho knihy prodávají, vlastně ani pořádně neví, jestli malé náklady neleží někde v bedně v distribučním skladu. Ne, že by to bylo maximálně nutné, ale o knihkupce je třeba pečovat a oni pak budou pečovat o čtenáře. Obě kategorie začínají býti ohroženým druhem.

Důležitý je také PR postup. Velké firmy si zaplatí agenturu, takže v periodicích neustále čteme o knihách, o kterých kdybychom se nedozvěděli, stále dobře bychom se měli. Ty skutečně dobré a přínosné se samy jaksi neprosadí. Čtenář má pak pocit, že vlastně nic dobrého nevychází, nakladatel usuzuje, že skuteční čtenáři vymřeli. Nevymřeli, jen nemají možnost se dozvědět o skvělých knihách, jsouce znaveni bláboly o blábolech v pestrobarevných obalech. To je jen náčrt. Skutečné a palčivé potřeby vyplynou samy, vždyť každý z nás bojuje boj Cervantesova hrdiny.

Oceňujete aktivity na podporu čtení a nákupu knih přímo přes e-shopy jednotlivých nakladatelství, např. #kupknihu, #ctenispojuje, #kulturazije, #ctenichrani. Je to na e-shopu Dauphinu vidět?
Po pravdě řečeno, toto je už trochu nad mé síly, snažím se kolegům tyto aktivity ventilovat, ale nemám čas se jimi do detailu zaobírat. Je však velmi, velmi dobré, že se dějí. Odráží něco, co bylo dosud tak trochu mimo zřetel zájmu. Nebývalou kvalitu našich čtenářů, lidí, kteří chtějí pomoci, i když sami by leckdy pomocnou ruku potřebovali. Lidí, kteří mají chuť a energii přispět na něco tak ne-sexy jako je knižní kultura. Je to strašně bezvadný pocit, skláním se před každou takovou aktivitou.

A e-shop Dauphinu? Myslím, že ho postihuje stejný problém jako e-shopy mých kolegů. Dříve, než se nadšený čtenář prokliká na e-shop nakladatele, unaví se, a koupí u prvního distributora, který je na prvních pozicích vyhledávače, neb má toto dosti tučně zaplaceno. Snad společná prodejní platforma Cechu by toto mohla změnit, v dnešní době už relevance vyhledávačů nejsou dány jinými kritérii než komerčními, je to boj s roboty a to každodenní.

Může běžný čtenář rozumět, proč má podpořit přímo nakladatele i knihkupce, nezajímá ho zkrátka jen maximální výše slevy? Jak lidi v této věci vzdělat?
To záleží na každém z nás. Většina čtenářů náročné literatury ví, že ji najdou jen na určitých adresách, a tak trochu tuší, že když tyto adresy zmizí, nové nejspíš nevzniknou. Myslím, že výše slev není v tuto chvíli rozhodující, je to motivační faktor, ale lidé, se kterými se setkávám, se neptají jak nejlevněji pomoci, ale jak pomoci. To je nesmírně cenné. Vzdělávat naše čtenáře není třeba, jsou výborní. Je jim jen třeba ulehčit cestu k dobré knize, což bude i naším cílem.

Jak je na tom Dauphin v současné chvíli? Bude nutné ediční plán zredukovat a přesunout částečně na rok 2021?
Dauphin působí na samotě u lesa již dvacet let v dobrovolné karanténě. Postihla ho řada různých nepřízní, ale i radostí, takže má v rámci možností dosti silnou imunitu. Není tudíž důvodu cokoli měnit, snažím se dosíci všech slibů i závazků. Zatím jsem nemusel ustoupit v jediném titulu, i když řada knih je hibernovaných, neb knihkupectví se zatím neotvírají.  Jediné, co se změnilo, že okolo mé chalupy projíždějí maskovaní lupiči v těch samých vozech, v nichž jsem dříve spatřoval letmo své milé sousedy.

Co vzkážeš čtenářům, kteří nakupují na dauphin.cz?
Nebát se a číst! (A nebát se s tím všem svěřit!)

Díky za otevřený rozhovor!