Miroslav Boček, spisovatel, České Budějovice
Moravskoslezský kraj. Jakožto Jihočech spatřím protilehlý kout boxerského ringu, odkud na mě ze zlověstného pološera kynou boxerky urostlého, divoce vyhlížejícího individua, s krvelačnýma očima, začerněného do půlky těla mourem. Odplivne si a pustí se do mě…
Představa asi docela stereotypní, což odpovídá tomu, že jsem do Moravskoslezského kraje během svého života zavítal jen jednou, a to ještě při cestě do Osvětimi. Je to tedy představa zprostředkovaná spíše z doslechu, skrze média, film a samozřejmě četbu knih, které o tomto kraji pojednávají. V mém případě nesmí chybět Petr Bezruč, pak První parta od Karla Čapka. Obraz tohoto kraje jako kraje horníků, industriální krajiny a drsných mravů ve mně ještě více utužila četba Pestrých vrstev od Petra Landsmanna. To samé asi platí o četbě poezie Petra Hrušky nebo Petra Motýla. Ještě hlubší existenciální rys tomu pak dodala četba knih Jana Balabána. Všichni tito autoři patří k mým oblíbeným. Určitě se najdou i jiní, které jsem četl, a třeba si ani neuvědomil, že pocházejí odtamtud. Proto pro mě Moravskoslezský kraj i nadále zůstává – bavíme-li se o inspiračních zdrojích – krajem velkých sociálních rozdílů, křižovatkou různých národnostních vlivů (Polsko, Slovensko), magickým místem, kde se ryk okrojovaných tanečníků s fujarami mísí s promluvami olašských Romů či na prach zpitých horníků, kde ale stále zůstává něco prapůvodního, ryze folklorního (Beskydy), kde ale o to víc bije do očí, jak nenávratně a hrůzně dokážeme to původní zničit (jámy, komíny, opuštěné továrny), aby z toho za nějaký čas vyrostlo něco opět ryzího a původního (třeba v básních, románech). My jihočeští literáti můžeme tomu kraji leccos závidět – jistou divokost, syrovost, neučesanost, kde je stále o čem ještě psát a není to jenom škrábáním se na zadku při letní opalovačce u některého z jihočeských koupališť (dnes notně zničených eutrofizací). Možná, že až se nám ta eutrofizace v podobě hnusné zelené omáčky usadí víc i v naší regionální literatuře, budeme mít k té moravskoslezské blíže. Za což bych byl moc rád.
 
 
 
 
Sylva Ficová, překladatelka a fotografka, Brno
Moravskoslezský kraj? To je pro mě kraj kontrastů – lesů a přehrady Šance, rozpadajících se Vítkovic a šikmého, poddolovaného kostela u rodné Karviné, Lysé Hory a Hukvald, zříceniny Šostýna nebo frýdeckého zámku, zkrátka kraj poezie i „kratkych zobaku“. Rozhodně se mi vybaví fotky Jindřicha Štreita, „Tajemství Lotopu“ Vladivojny La Chia, básně Petra Hrušky, ostravský antikvariát a klub Fiducia a jedinečné povídky Jana Balabána.
 
 
 
 
Ivo Harák, spisovatel, literární kritik a VŠ pedagog, Pardubice
Moravskoslezský kraj? – toť Poruba, kde to strýc dotáhl nikoli na cirhózu, ale rovnou na rakovinu jater (a to nepil: nic, co by neobsahovalo alkohol). Vpravdě Poruba: barevné mlhy uvnitř oblouků (dočasně) vítězného (sur)reálného socialismu. …ale také vstavače májové cestou na Praděd, rozpůlené těšínské nebe a tichý stesk těch nejméně okázalých z Bezručových básní. Osamělý šperk: Závadovy Hrabovské rybníky v jinak k neučtení „angažované“ sbírce (a tedy i víra v poezii, která se prosadí: přes náš každodenní strach?). Kazínek Wilka (vpravdě – i na Boží pravdě – vlka) Przeczka. Přátelé (Libor, Martin, Pavel, …), s nimiž stačí vidět se po letech (abychom navázali nit dávného rozhovoru). Tedy vpravdě a nakonec: přeshraničí.
 
 
 
 

Milan Hrabal, básník, překladatel, Varnsdorf
Nesnadno se mi moravské literární inspirace dělí podle správního uspořádání. Nicméně hned se mi vybaví dvě z nich. Prvenství má nevelká obec Hlavnice, s ní spojený debut spisovatele A. C. Nora Bürkental a tamní literární soutěž pořádaná na spisovatelovu počest. V ní jsem nesoutěžil, ale rád jsem se jí účastnil jako host a spoluprožíval zdejší nadšení pro literaturu. Druhá je Vendryně a Bogdan Trojak (spolu s náramným časopisem Weles). Vzápětí se přidávají další nepřehlédnutelní autoři a jejich díla. Třeba věkově i tematicky nesourodá dvojice básníků Petrů – Bezruč a Hruška. Hruška v poslední době víc. A pak už to letí: Opava a Libor Martinek (spojitosti polské), Ostrava a Eva Kotarbová. Zvlášť bohatý je pro mne Český Těšín. S tímto městem mám spojené Putování za švestkovou vůní Ludvíka Aškenazyho, čítárnu a kavárnu Avion, básnířku Renatu Putzlacher, ředitelku knihovny Janu Galášovou. Nu a – navzdory všem odhaleným negativům – i písničkáře Jaromíra Nohavicu. Téměř k posledku se mi ještě vybaví dávná vzpomínka na vojenskou dvouletku v Dětřichově nad Bystřicí. Tehdá jsem s kamarádem (skryt okům politruka) napsal svou první strojopisnou básnickou sbírku jako dárek pro jeho dívku. Doufám, že ta už ji mezitím někde nenávratně ztratila. Ale to sem už asi nepatří.
 
 
 
 
Jana Hradilová, básnířka, muzikantka, pedagožka, Brno
Opravdu silně se mi vybavuje osobnost básnířky Moniky Kubicové, mám ji v přátelích na Facebooku — vždy se zde jen mihne, zavěsí zde nějaký svůj příběh ze života, občas svou běžeckou selfie, ostatně v běžeckých botách třeba čte i své básně nejen ze sbírky Ze života zvracím vzduch. Někdo mi říkal, že je vášnivou hráčkou šachů, poposedává s nimi v Provozu Hlubina, kulturním ostravském zázemí. Také mě v poslední době při četbě Nového prostoru zaujaly básně Jakuba Strouhala, který je původem z Teplic, to jeho mladické provolání „exni Bibli“. Pokud bych měla vyzdvihnout nějaké výtvarné artefakty, které pro mě zcela vystihují atmosféru Ostravy bez lidí, jsou to obrazy Marty Kolářové… Nebo třeba báseň od Ivana Motýla „Nádraží Ostrava-střed“ s verši: V litině slov opřený o sloup / zaříkáváš páru a dým / prstem na chodník a térovou dlažbou do hlavy / převrácený svět nevadí / co host to jiná krajina / a všude ozvěny kašle – bo co onak včil v takym městě / kde výčepy mluví patery jazyky / A zítra zas v polích hledat smírčí kříže / a doma smírčí smích. Z hudby mi naskakují první asociace jako festival Colours of Ostrava, kde na mě před lety zapůsobilo silně vystoupení zpěvačky Marianne Faithfull (bývalá přítelkyně Micka Jaggera). Myslím si, že Zlata Holušová, zakladatelka, dramaturgyně tohoto festivalu je neúnavná, energická osobnost. No a ještě zmíním Vladivojnu La Chiu, kterou si pamatuji z dob její silně eroticko-psychedelické kapely Banana a moderování pořadu Čajovna na stanici ČRo 3 – Vltava. Nyní ji má většina lidí asi spojenou s filmovou hudbou k filmům Nevinnost, 8 hlav šílenství. V poslední době ke mně hodně také přichází díky přestěhování do Brna hudba Leoše Janáčka, toho bych určitě také zmínila, zaslouží si to. A nakonec přidám srdcovku, mima Jaroslava Čejku „Pana Slepici“, který se v Ostravě narodil, myslím si, že klip od Davida Kollera „Čas nejde vzít zpátky“ stojí za to, aby si ho lidi připomněli. A ještě něco připomenu! V roce 2000 vydalo nakladatelství Votobia titul V Srdci černého pavouka, s podtitulem Ostravská literární a umělecká scéna 90. let. Spolupracovali na ní Milan Kozelka, který Ostravu v ní nazval Rájem a výtvarník, performer Jiří Surůvka, společně s dalšími výtvarníky a fotografy tamní kulturní fronty.
 
 
 
 
Aleš Kauer, básník a výtvarník, Jihlava
Zmíním Opavu, schopné jedince kolem nakladatelství Perplex, s nimiž udržuji přátelství už bezmála patnáct let. Nechávám se inspirovat zejména jejich projekty. Poetika Ostravska je mi vzdálenější. Má na mě takový moc chlapský hlas. To, že existují ceny Jantar, je určitě chvályhodné. Nestudoval jsem to podrobně, ale doufám, že jsou spojeny s tučným balíkem peněz, protože jinak to nemá smysl. My nepotřebujeme být stále jen hlazeni po vlasech a poklepáváni po ramenou. Pokud se má ocenit naše práce někde na jevišti galavečera s vidinou after party, tak ať se to projeví finančně. Sám organizuji takových deset akcí do roka. Osmdesát procent mé práce ale zůstává nezaplaceno.
 
 
 
 
Boris Klepal, hudební kritik, Brno
Moravskoslezský kraj je mentální pustina, bílé místo vědomí, v němž není vůbec nic. Nesmyslný správní celek popírající zemské zřízení nevyvolává žádné asociace, ale naštěstí je tu ještě rozum. Jen díky němu se začnou z paměti vynořovat místa, jejichž existence má podstatu jinde než v zákonu o územním členění státu. V uměle vytvořeném moravskoslezsku přece leží Jeseníky, i když jen svou východní částí, takže mlžný duch kapely Priessnitz vychází zcela nesmyslně z kraje olomouckého. Aspoň Karlova studánka a její uhličité prameny sem ale patří, stejně jako Ostrava i kus Beskyd. Někde se tu pořád motají Janáček s Bezručem, jako by jich bylo ve skutečnosti sedmdesát tisíc a věděli, co slyší a čemu rozumí děvucha z hor. Dnes by patrně skákala do vodní nádrže Šance, navíc Ostravice je stejně regulovaná, přímo v Ostravě dokonce obestavěná přívětivými břehy, opalovacími plošinami i záchranými kruhy – tady už se člověk nemůže ani dramaticky utopit. Útočiště ale najde v absinthovém klubu Les, kde lze utonout v hustém vzduchu a také v něm zahlédnout současného básníka Petra Hrušku, režiséra a divadelního ředitele Jiřího Nekvasila nebo pár lidí z festivalu Ostravské dny, který energicky pohání kupředu čechoameričan Petr Kotík stejně jako New Opera Days Ostrava. Kdo spěje spíš k výšinám než do undergroundu, vypraví se na Lysou horu a dost možná se tam potká s operním basistou Janem Martiníkem, který na ni stoupá obsedantně a v loňském roce to zvládl jedenapadesátkrát, ačkoliv jinak pracuje ve Státní opeře v Berlíně. Majitelka takřka zrcadlového jména, sopranistka Martina Janková už sice dávno žije v zahraničí, ale Orlovou a svoje začátky s lidovou hudbou málokdy zapomene zmínit. A v beskydském folkloru stále žije kontrabasista a vědec přes lidové píšťaly Marian Friedl, který s Jitkou Šuranskou propojil hudbu východního pásu Moravy od severu až k jihu. Všechno jsou to ale asociace, které patří k Ostravě, k Jeseníkům či do Beskyd, k Moravskoslezskému kraji nepatří nic. Ani výborný seriál Kamenný řád. Ani strašidelně pitomý seriál Dispečer. Nehrály tam a nezpívaly Buřinky a Berušky Petra Dudeška, ani punková kapela Buřinky II, není v něm Cooltour, ani galerie Plato. To všechno patří do jiných souřadnic než do krajských. Ve skutečnosti to ani nejsou žádné spontánní asociace, ale Moravskoslezský kraj může být rád i za ně.
 
 
 
 
Vojtěch Vaner, spisovatel, Liberec
Jména, která mě spontánně napadnou, jsou Petr Hruška a amatérský divadelní spolek Waterloo ve Frenštátu pod Radhoštěm. Petr jako moudrý, ale i vtipný básník, solitér, div ne mudrc, který ohledává svoji duši v městském prostředí, a parta ochotníků coby symbol komunitní kultury v místě. Ve Frenštátu se na Waterloo chodí, místní kino se vždy naplní po okraj sousedy, spolufarníky, honorací i študáky, všichni zúčastnění se podílejí zadarmo a s nadšením, milují svoje divadlo a svoji partu. Moc spojitostí mezi těmito fenomény necítím, už pro srovnání Petrova uhrančivého přednesu jazykově vytříbených textů a krásných hereček z Waterla, které se ani u Shakespeara nezbaví své moravštiny. A jejich vazbu ke krajině? Také ne, bylo by pěkné a normální nacházet obě tyto polohy kultury a kulturnosti i všude jinde.

Při dalším přemýšlení mě samozřejmě napadnou klasikové Bezruč a Jurkovič, popkultura Dolních Vítkovic (kde se mi nejvíc líbí Gong), sporné území na hranicích, které chtěl kdosi směnit za kus Frýdlantského výběžku, ale i dvě nenápadné krásy, které si mne získaly na první dobrou. Dost možná, že právě jen mě: útlá novelka prvotinka Festival v ulicích od Petra Humplíka a obrazy šachových figur na fasádách paneláků v Kopřivnici. O Janu Balabánovi a jeho vztahu k Ostravě uvažovat nechci – už dávno jsem si ho přivlastnil jako spisovatele nadčasového a nadregionálního.