Jan Bělíček
literární kritik, šéfredaktor Alarmu — a2larm.cz
Literaturu online upřímně řečeno příliš nečtu. Jakmile něco zajímavého na síti objevím, okamžitě to stahuju a přeposílám do své čtečky. Většinou se navíc jedná o elektronické verze románů, novel, povídkových sbírek a básnických sbírek. Na fóra a internetové stránky, kde lidé sdílejí svojí tvorbu a povídají si o ní, nechodím téměř nikdy. Tedy pokud za takovou platformu nemůžeme považovat samotný Facebook nebo Twitter, i na tyto sociální sítě občas poezie nebo próza pronikne. Občas se zde podívám na audiovizuální videa Psího vína. Možností online četby si ovšem naplno užívám tehdy, když se snažím zjistit informace o autorech a autorkách, o nichž právě píšu profilový či kritický text. V takových případech jsem internetu vděčný, kolik povídek, úvah a publicistických textů současných spisovatelů a současných spisovatelek je na něm možné najít. V českém kontextu se stalo v poslední době zvykem sdílet a číst publicistické texty Petra Borkovce. Tak tedy přiznávám, i já je pravidelně čtu a bavím se u nich.

Tomáš Čada
básník, učitel, správce FB skupiny Poezie pro každý den
Vtipné je, že literaturu v posledním roce, roce a půl sleduji převážně online. Je to dáno především tím, že na čtení knih nemám čas. Teď po narození dcery už vůbec. A tak se k literatuře dostávám před spaním, v dopravních prostředcích, zkrátka, kde to jde a v takových situacích většinou nemám po ruce knihu, nemohu svítit nebo se vyskytne nějaký jiný zádrhel.

Pravidelně sleduji váš Ravt, kde čtu především poezii, stejně tak pravidelně pročítám Nedělní chvilku poezie Karla Škrabala. Tento nadšenecký blog považuji za jednu z nejzáslužnějších dlouhodobých literárních činností. Stejně tak kvituji aplikaci můjRozhlas od ČRo, kde se dá s literaturou vcelku střetávat. Vzhledem k tomu, že stejně jako na četbu nemám čas sledovat rozhlasové vysílání, je skvělé mít možnost prohrabat se archivy. Poslouchám převážně povídky a pohádky, ale teď mne nadchl třeba vzpomínkový pořad u příležitosti nedožitých devadesátin Zbyňka Hejdy. Nerad bych na něco zapomněl. Občas zabrousím na ArtZónu, zejména kvůli textům Oliny Stehlíkové. A občas se rád vracím ke geniálnímu počinu Petra Fabiana Vrh křídel. Když se ale zamyslím, jako jeden z hlavních zdrojů literatury a literárního šumu beru Facebook, odkud na mne sem tam propadne i něco odjinud, než jsem jmenoval (H7O, Psí víno,…). Překvapivě ani projekt Hostu, ani obnovená e-podoba Psího vína mne nezaujaly tak, abych si je sám dohledával.

A četba, ta se v mém podání liší. Je povrchnější. Rychlejší. S ohledem na situace, v nichž probíhá, je to většinou takový kvapík. I proto je pro mne mnohem příjemnější číst poezii, která, pokud zaujme, rád se vrátím a pořádně začtu, pokud nikoli, mohu bez obav za pár chvil zapomenout.

Jan M. Heller
literární kritik, redaktor, editor na serveru iLiteratura.cz, ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze
Literaturu, tedy původní beletrii, online nečtu. V tom jsem (zřejmě už) nenapravitelná papírová konzerva – nikoli volbou, ale buď za to může dlouhodobý zvyk, nebo nemám správně nakonfigurované neuronové sítě; texty tohoto druhu online jsou prostě pro mě tl;dr. Možná to zní paradoxně od člověka, který je jedním z editorů nejvýznamnějšího zdejšího literárního časopisu, který je jenom online, avšak je pravda, že naopak online s oblibou konzumuji metatexty, tedy literární kritiku. Dalším paradoxem je, že i pro někoho, kdo je tak závislý na internetu a nedokáže žít bez diskusních fór a sociálních sítí jako já, je beletrie na internetu nečitelná. Ještě si umím představit číst jen online rozsahem drobnější žánry, tedy fejetony, sloupka a zejména básně, už proto, že ve třetím případě se do digitálního prostoru postupně přesouvá přinejmenším část nejmladší scény (patrnější je to při pohledu za hranice, ale patrné to je); u povídek, nebo dokonce románů si dílo bez toho papírového čtyřhranného rovnoběžnostěnu, který představuje stará média, vůbec neumím představit.

Kateřina Kadlecová
redaktorka kultury, Reflex
O tom, jak moc se liší čtení literatury na papíře a v podobě elektronické, případně rovnou online, se popsaly stohy papíru (i toho virtuálního) — naposledy Reflex č. 4/2020 tomuto tématu věnoval šest tiskových stran, nakladatelství Host právě vydalo odbornou publikaci M. Wolfové Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě... Já čtu online mnohem spíše o literatuře (iliteratura.cz, revolverrevue.cz, itvar.cz, h7o.cz nebo i-kanon.cz) než samotnou literaturu, ale i na webu občas narazím na básně, ukázky próz nebo fejetony české literární špičky (to mj. na zmíněné iLiteratuře). Páteční ukázky ze zajímavých nových/chystaných próz na brněnském hostovském webu H7O mi pak pomáhají v orientaci na knižním trhu a napovídají, kterým knihám a autorům se věnovat např. v recenzích. Příležitostně, ale zřídka na internetu čtu třeba fan fiction nebo instapoetry, ale to jen v souvislosti s přípravou příslušně tematizovaných článků, nikoli pro vlastní potěchu. Na Facebooku jsem zaplaťbůh nikdy nebyla, z Twitteru si matně vybavuji příležitostné verše básníka Petra Kukala, jejichž přítomnost v síti mě většinou těší.

Velmi často ovšem čtu v elektronické podobě českou i zahraniční sekundární literaturu a nechávám si od nakladatelů jako pdf posílat zbrusu nové i starší, třeba ne dobře dostupné knihy, jež potřebuji pročíst k rozhovorům i větším článkům; šetří se tak na obou stranách čas i náklady. Chci-li ovšem knihu recenzovat, musím ji mít na papíře – jako pdf ji prostě nejsem schopna přečíst dostatečně pozorně, prožitek z četby pro mě není bez papíru úplný.

Pavel Kotrla
básník, nakladatel, šéfredaktor literárního časopisu Texty
Je několik literárních webů, které navštěvuji a čtu pravidelně. Namátkou z českých jsou to iLiteratura.cz, h7o.cz, i-kanon.cz, literární.cz, bubinekrevolveru.cz, slovenský Medzi knihami, celá řada anglických nebo i ruských od The Paris Revue až po… Prostě by se dalo pokračovat a našlo by se toho dost. Ale hlavně mám rád stránky, které mají RSS kanál. Nemusím tak na ně přímo chodit, pokud mě nic nezaujme. Ano, je tu ten podstatný rozdíl, že u papírové literatury, hlavně časopisů, vnímám i obsah, o který nemusím mít zájem, ale který si nakonec zpravidla přečtu. V online prostoru si tak spíš vyzobávám, šetří to čas, ale o něco se tak zároveň ochuzuji. Jak je patrné, tak online čtu v naprosté většině literární zpravodajství a publicistiku. Málokdy tak čtu beletrii. Ještě tak nějakou kratší povídku, osamělou báseň. Na počítači, notebooku nebo telefonu mám na delší texty prostě rozbitou pozornost. Před deseti patnácti lety by mi to možná vadilo míň, ale ani tak se mi to nestává u tištěné knihy nebo čtečky. Čtečka elektronických knih je už skoro starý dobrý offline. Prostě pro mě mezi elektronickými zařízeními vede tenká červená linie. Ale ani na čtečce zpravidla nečtu poezii. Ta si, aspoň u mě, prostě s obrazovkami moc nerozumí a nějak se tomu vzpouzí. Takže online čtení se mi smrsklo převážně jen na to literární zpravodajství. Delší texty, i ty původně online, láduji do čtečky, kterou mám jinak hlavně na čtení detektivek a další spotřební literatury. Ale při ceně za e-knihy a nepřenostitelnosti „licence“ a jejich další neprodejnosti se většina původně očekávaných výhod (např. nízká cena) poněkud vytratila. Takže nakonec čtení na papíře u mě pořád vede.

Petr Kukal
básník, mluvčí FF UK, držitel ceny Křišťálová lupa 2016 v kategorii Obsahová inspirace za vedení twitterového účtu @MinKultury
Literaturu on-line čtu proto, že opak je technicky vyloučený. Pokud pojem literatura neomezím na románové ságy, nemohu se jí vyhnout.

Mým domovským prostorem je Twitter, kde je literární stylizace textu ze všech sociálních sítí nejzřetelnější. Jako lampa můry vábí limit 280 znaků lidi s potřebou slovní exhibice. Twitter je ve skutečnosti tím, čím (by) si přál být Poetizer. Tady nemůžete psát tlachy, které kontaminují Facebook. Máte tři řádky, nemůžete je vyplýtvat na sdělení, že Vám na zahradě vykvetly třešně nebo že pečete bábovku. Nebo můžete, ale pak Vás twitterová komunita velmi rychle vytlačí do nějaké mimískové bubliny, které tam asi taky jsou. Jinak ovšem platí, že tweet je naprosto svébytný literární útvar. Literární věda to zatím nijak masivně nereflektuje, nakladatelská praxe to ovšem dávno ví. Literatura nebyla nikdy víc demokratizovaná. Je zabydlená v kyberprostoru a tam ji taky čtu.

A jak? Spontánně, nahodile, jako to timelina přináší. To je další rys téhle nové literární formy, ta mozaikovitost, fragmentárnost. Už ne text jako textil, tkanina, nýbrž patchwork. Změť, ajntopf a tím taky zdroj náhodných krátkých spojení, jaká milovali poetisté a surrealisté. Tahle ovšem nevznikají na úrovni produkce, ale na úrovni percepce, neboť vědomí konkrétní souvislosti je přísně individuální. Objektivně ho nelze identifikovat; je vrcholně tvůrčím aktem čtenáře, který ho ve skutečnosti konstruuje. Juxtapozice, intertextualizace – to je literatura na Twitteru.

Jiří Macháček
šéfredaktor časopisu a nakladatelství Protimluv
Literaturu online čtu, když už nemám zbytí si text přečíst jinak než na papíře. Vím, že takový přístup odporuje dnešku, zaostává…, ale u mě to má především praktický důvod, protože koukání do digitálních technologií mi způsobuje po delší době zrakové obtíže a stává se pro mě utrpením. Číst literaturu na papíře, dotýkat se „dřeva“, cítit vůni barvy, to, co není tak prvoplánově zářivé, ale co skutečně je (v tisku), mi přináší mnohem větší uspokojení, zážitek radosti, čtenářské svobody, ticha, odpoutanosti, oddělenosti, samostatnosti (v myšlení, cítění aj.) od okolního „sociálního“ světa. Proto být online a číst na webu literaturu beru jako užitečný, ale také i nebezpečný nástroj. Jako kdybych se ponořil do světa, v němž jsem ztratil něco svébytného, svobodného, jako kdybych vstoupil do totality technického, strojově chladného světa „velkého bratra“, který je mi cizí, vzbuzuje nedůvěru, v němž nic nešustí, jen v něm tiše hučí přesýpané jedničky a dvojky za podpory všudypřítomné energie z elektráren, za což platím nejen penězi, ale třeba i svým zrakem, syndromem karpálního tunelu pravé ruky, myšlenkovou roztěkaností z přemíry odkazů a nekončícího informačního toku… Online literaturu proto čtu výjimečně, spíš publicistické texty o literatuře, třeba když si potřebuji něco rychle přečíst (v práci i doma) a něco se dozvědět, vždyť i jinak koukám do digitálních technologií víc než dost. A tak na jedné straně vyzdvihuji a vítám volnost informačního toku a vrhám se bezhlavě a nutkavě do online sítí, ale někdy zas hořekuji jako pamětník dávných časů zmizelé svobody a toužím odhodit to ujařmující pouto webu nebo sociální sítě…

Petr Nagy
editor přílohy Literárních novin BIBLIO
Patřím ke staromilským čtenářům, kteří i v digitální éře dávají přednost slovům vytištěným na papíře. To samozřejmě platí v případě, že je dotyčný text v této formě k mání. Stává se ale, že člověk chce nebo potřebuje přečíst něco, co zkrátka jinde než na internetu nenajde – potom samozřejmě nezdráhám usednout před monitor počítače nebo nad displej mobilního telefonu. V takových případech je pro mě ovšem těžší soustředit se na četbu delších příspěvků, nepřekliknout jinam, neodběhnout od počítače, neodložit na chvíli telefon… Naproti tomu pro četbu knihy si obvykle vyhrazuji delší čas, a pokud mi to vnější okolnosti dovolí, odkládám ji teprve ve chvíli, kdy jsem s ní, respektive s její vybranou částí hotov.

Pokud jde o typ textů, které příležitostně nebo pravidelně čtu online, jen zřídkakdy se jedná o beletrii, spíše se jedná o literární kritiku či publicistiku. Recenze a páteční fejetony na iLiteratuře, články a rozhovory na hostovském webu H7O, příspěvky Ravtu a tu a tam samozřejmě i další texty na webových stránkách mainstreamových médií. Čestnou výjimku v tomto směru představuje Nedělní chvilka poezie, kde vítám možnost seznámit se s tvorbou básníků a básnířek, jejichž jména jsou pro mne coby literárního publicistu věnujícího se takřka výhradně próze nezřídka nová. Přitom ovšem tajně doufám, že existuje řada čtenářů, kteří to mají jinak než já a rádi si přečtou třeba ukázky z nových knih, které pravidelně uveřejňuji na webu Literárek.

Andrea Bergamott Popelová
učitelka, lektorka letních literárně-výtvarných dílen Ars poetica, recenzentka Hostu
PROČ: Protože na internetu je toho mnohem víc, než mám v knihovně, a internetové cesty mě dovedou k textům, k nimž bych se jinak vůbec nedostala. Někdy jde o cílené hledání (to hodně souvisí s mou prací středoškolské češtinářky)  jindy stojí na začátku jen jméno, útržek textu, náhodný nález, který vzbudí mou zvědavost. Baví mě nečekané a překvapivé souvislosti mezi texty, které internet vytváří.

JAK: Pro souvislé a zahloubané čtení dávám, pokud je to jen trochu možné, přednost “papírové” knize. On-line čtu básně, kratší texty, úryvky. Text je pro mne spíš zdrojem informací, prvním postupným krokem – častokrát pochopitelně i posledním. Nevýhodou takového čtení je stále narůstající seznam “Musím si přečíst”. Výjimkou jsou krátké básnické texty – ty mnohdy vytržené z původního kontextu a zdánlivě osamocené v internetovém obsahu mohou působit intenzivněji než jako součást básnické sbírky.

KDE: Pracovně jsou pro mne důležité projekty digitalizující texty starší české literatury (Kramerius, Městská knihovna v Praze…), snažím se sledovat internetové literární časopisy a servery s ukázkami literárních děl (Babylon Revue, H7O, Literární.cz a pochopitelně Ravt), básně čtu třeba ve facebookové skupině Poezie pro každý den.

redakce webu literarnizapad.cz
Literaturu online nečteme. Proč bychom měli? Máme čtečky, někdo i průkazku do knihovny. Ze čtení na monitoru/displeji mobilu bolí oči.

Jan Spěváček
básník, majitel účtu @jan_spevacek na Instagramu
Nejvíce ji čtu na FB ve skupině Poezie pro každý den — každý den díky tomu vidím 5 a více různorodých textů. Čtu to paradoxně za chůze či pochodu, většinou. Jinak sám jakožto tvor chaotický a bez psacího stolu vylepuji své básně a jiné texty na svoji FB zeď — vím, že je tam dohledám, když bude potřeba. Na IG zkouším nesystematicky občas něco zveřejnit pod #spevyart – což mi připomíná, že už jsem tam dlouho nic nedal! Jinak ale platí: kniha je kniha…

Karel Škrabal
básník, novinář, provozovatel a redaktor webu nedelnichvilkapoezie.cz
Báseň je stejně dobrá nebo špatná, stejně oslovující nebo neoslovující čtenáře, ať je vytištěná na papíře, nastříkaná sprejem na zdi, přečtená nebo umístěná na internetu. Samozřejmě každé médium má své odlišnosti a specifika. Internet je pro autory nejdostupnějším zdrojem zveřejnění, je nejaktuálnější a také pro čtenáře nejdostupnější. Ignorovat internet při mapování současné scény je chyba nebo pohodlnost. Je to samozřejmě i prostředí nejméně přehledné, ale možná jen na první pohled. Kniha vytištěná v nákladu několika desítek kusů vám spíše unikne, na internetu lze pohodlně hledat a pátrat. U papírových vydavatelství je za editorským či nakladatelským výběrem a přístupem značka a pověst vydávajícího. Nejinak je tomu i na internetu. Se svými spolupracovníky se v Nedělní chvilce poezieCZ snažíme objevovat nové autory a aktivně mapovat současnou poetickou scénu v Česku a částečně i na Slovensku s přihlédnutím k literárním mainstreamem opomíjeným nebo i opovrhovaným autorům. Kdybych měl použít nějakou metaforu, tak je to takový partyzánský způsob boje v týlu nepřítele. I když samozřejmě všichni víme, že poezie není válka, ale láska.

Libor Ulovec
advokát, jeden z dobrovolných správců FB skupiny Poezie pro každý den
Jsem staromilec, literaturu čtu především v knihách a časopisech, tištěnou a šustící papírem. Internet a sociální sítě nicméně vnímám jako nedocenitelný a takřka nepřeberný zdroj podnětů k nekončícímu ochytřování a seznamování se s autory či texty, které neznám, případně jako zásobárnu, když knihovna není po ruce. Protože mne zajímají především básně a básničky, denně se na svém notebooku či mobilním telefonu probírám příspěvky na facebooku, především – nikoliv však pouze – ve skupině Poezie pro každý den, dále si pravidelně (to však již ne denně) otvírám internetová vydání literárních magazínů (A2, iLiteratura, Psí víno, H2O, Host, Tvar, H7O aj.), brouzdám verši české poezie na portálu České elektronické knihovny, v online antologii Vrh křídel nebo na stránkách Nedělní chvilky poezie editované Karlem Škrabalem, poezii v angličtině online čítávám na Poetry Foundation či Poem Hunter, zajímavá seznámení s básníky tzv. zemí V4 nabízí vícejazyčný portál visegradliterature.net, průběžně procházím a čtu si – v rozsahu, v jakém mi znalost daného jazyka a google překladač umožní – na stránkách věnovaných národním literaturám či jednotlivým autorům (v češtině existují např. portály podrobně mapující tvorbu např. Vysockého, Browningové, Bukowskeho či zabývající se překlady Shakespearových sonetů, někteří čeští a mnozí zahraniční autoři mají zhusta i své vlastní propagační stránky) a v neposlední řadě mne baví stránky některých českých překladatelů (v oblasti angloamerické poezie např. Václava Z. J. Pinkavy či Sylvy Ficové, za velmi zajímavý počin považuji portál runoo1.com Jitky Hanušové týkající se poezie finské, občas se začtu do básnických překladů M. Macka na jeho blogu Macek v botách)… Je toho mnoho a já jsem vždycky rád, že mám kam se podívat.