Pavel_Klusak_archiv
Rozhovor s Pavlem Klusákem

Fuck krása. Podstatné je pozorovat a naslouchat.

Ptá se Jitka N. Srbová

Pavel Klusák má tak nádherné heslo ve Wikipedii, že se obtížně nalézají normální nezodpovězené otázky, které by mu bylo možno položit. To nám umožňuje soustředit se na otázky nenormální. V následujícím rozhovoru, na kterém bude na obou stranách patrný dopad karanténních opatření koronavirové pandemie roku 2020, se hodlám zavrtat hudebnímu publicistovi pod hesla a dohledat samu přítomnost hudby ve slovech, která mu tak elegantně plynou do řádků (a jiných médií, ale k nim jen stručně).
(Foto: archiv P. K.)

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 7/2020

Hudba a slovo. Hudba a slovo mě zneklidňuje tím, jak jedno bez druhého může snadno existovat. Nebo ne?
Ať o tom budeme mluvit jak dlouho chceme, nikdy nevystihneme to, co zvukové barvy, rytmus, melodie: jsou mimo slova. I když k nim můžeme zkusit nějaká přiřadit, abychom se domluvili.

Hudba tu byla před zpěvem, který tu byl před řečí, říkají antropologové. Tony Ducháček z Garáže tomu říká „ústy nacpat žaludek, / pak mlátit klackem do trubek“. Hudba není tak přímočará lidská potřeba jako jídlo, ale ducha musíš taky nakrmit. Ne nadarmo píše polárník Pavlíček v příručce přežití: „Hlad tě může zahubit, ale rychleji tě zahubí žízeň a ještě rychleji strach.“

To, že hudba stojí ve svojí podstatě mimo slova, není její slabina. Je to její jedinečnost. Umění zvuku a umění slova si nekonkurují. Když už máš dost toho věčně ukecaného a popisovaného světa (Susan Sontag, esej Proti interpretaci, nějak jako: „Nech světa na chvíli beze jména.“), můžeš se rozpustit v nějakém zvuku. Který není „o něčem“, ale „něco“. Už svou podstatou vlnění v prostoru.

 

Komunikace rytmem a melodií je hluboce vkořeněná, lidstvo se neobejde bez hymnických zpěvů, když se chce dav sjednotit, vyvolává rytmická hesla je „slovo obalené hudbouuniverzální recept na řízení emocí?
Takhle hudbu možná vnímají komerční producenti a lídři kampaní, „jo, tohle je dostane tam, kam chceme“, ale to už je spíš o zneužití hudby než o tvorbě. Lidi, kteří muziku vytvářejí a poslouchají, ji mnohem častěji berou jako formu komunikace. Spojení s druhými.

Navíc hudba se dotýká tolika jiných stavů, než jsou emoce. Kdyžs začala tak zeširoka, vždycky tu byl někdo jako Pythagoras, barokní Anasthasius Kircher nebo Milan Guštar, kteří zvuk brali jako rezonanci vesmíru a hledali ta správná čísla, aby to s člověkem vibrovalo tak akorát, v harmonii. To je spíš o jednotě, mystice, magické funkci. Věk amatérů je demokratický, a tak se napojuje na ta ta rezonanční čísla někdy hodně způsobem pokus-omyl. Ale co: obecně panuje shoda, že dnes má umění ukazovat i disharmonii světa, tak ji ukazuje.

Jak vidíš, emoce nejsou to, co bych v tvorbě moc vyhledával. Je to určitě způsobené tím, že emotivních melodií a příběhů je v oběhu tolik! I proto je mi tak dobře s experimentální hudbou, kde emoce jsou daleko za jinou ambicí: vyrukovat s vlastním jazykem, jehož gramatiku nikomu nevysvětlíš, a lidi přesto budou mít pocit, že to funguje a že nějak, mimo slova, se navzájem chápeme. „Okamžik před tím než porozumíš,“ říká tomu Yoshihide Otomo, a já podle těch jeho slov nazval rozhlasový seriál.

 

Představ si, že náš premiér kvalitně (!) rapuje… Co by se stalo?
Nic. Hudba sama o sobě není ani dobrá ani špatná. Nesnáším kecy, že hudba je ctnost. Existuje velká hudební scéna, která v Mexiku oslavuje narkobarony. Existuje český normalizační pop, jehož hlavní funkcí bylo předstírat, že totalita a okupace neexistuje. Pokud by rapoval premiér, byl by to zase jen rap Andreje Babiše. Psal by to Prchal. — Jestli by získal víc mladých příznivců? Tihle politikové znají demografickou křivku a vědí, že volby rozhodují staří. S potřebami mladých ani neztrácejí čas.

 

Jak se podle tebe má přepisovat, popisovat, vtělovat, zaklínat…atd. hudba do slov, aby výsledek měl smysl? Je pro to nějak podstatný pojem „krásy?
Fuck krása. Podstatné je pozorovat a naslouchat. Být schopen skutečně vnímat. Zbavit se takové té horečky, že budeš psát vlastně o sobě – o tom, jak ti zvuk, charisma a sociální status kapely X připadají skvělý.

Tady je několik vymezení.

Nebát se dělat to, co druzí nedělají. Věřit přehlíženému. Kombinovat zatím nezkombinované.

Nepoužívat hudbu jako popově vděčnou ilustraci idelologie, kterou momentálně propaguješ. To se v Česku hodně vžilo.

Nedělat práci, která už byla udělaná. Neopisovat v chabé variaci něco jen proto, aby to vaše médium taky mělo.

Neznásilňovat: Nesugerovat, že hudba, kterou prodáváš nebo vyznáváš, je vůbec nejlepší. Hudba je síť, ne pyramida s vrcholem. Kdo říká, že „to jeho“ je nejlepší, většinou to dělá ze snahy prosadit svůj vliv. Viz slavná tisková konference Colours of Ostrava: „Kdo při tom nebude, ať si ustřelí hlavu.” Je příznačné slyšet tuhle nápodobu fanouškovského ajfru od podnikatelky, která pak sama sobě přiděluje miliony v grantové komisi MK ČR a kapelám ultimativně nabízí vystupování buď bez honoráře, nebo nic.

Nebýt suchar.

Hledat pro psaný text styl a kód, který je té které hudbě adekvátní.

Odolávat jediné metafoře pro něco, co má tolik vrstev, viz Miles Davis: „Moje kapela byla vždycky několika věcmi najednou.”

Vědět, že nahrávka není úplná informace o tom, kdo hraje; mnohdy ani jeden koncert není. Ale zažít lidi naživo je často klíč.

Text nemá nahradit hudbu, má to být prst, který na ni ukáže. Nemá od ní být moc daleko, ale ani moc blízko u ní.

Držet všechny tři body trojúhelníku encyklopedista, literát, magik.

Psaní o hudbě vyžaduje spoustu aspektů – od znalosti dějin a teorie popkultury přes napojení na živé scény, vědomí o publicistických žánrech, až po zralý a pokud možno vlastní styl. A pak spoustu jemných věcí, hůř definovatelných. Mimochodem, u nás se psaní o hudbě asi nikde nedá studovat. Je totální rarita být u nás profesionálním hudebním publicistou. Když jsem vypsal jedinkrát v životě kurzy, přihlásila se řada lidí v Praze, Brně i Bratislavě. Byla to směs: blogeři, lidi z PR, začínající novináři postrádající odborný feedback, romantici, lidi,co mají rádi hudbu a chtěli zažít kurz jen tak, lidi ze subkultur i diváci muzikálů. Měli jedno společné: chuť trávit čas s hudbou, byla pro ně podmínkou dobrého života.

 

Často jsi určován jako hudební publicista. Publicistické žánry se nevyhnutelně ohlížejí na čtenáře, od kterého se chce, aby výsledek publicistovy činnosti rád konzumoval. Kdyby ses na nikoho neohlížel, jak bys psal o hudbě? Nebo jsi ten šťastný autor, kterému (aspoň tu a tam) prochází, když si dělá co chce?
Zaplaťbůh naprostou většinu návrhů na texty a na rozhlasové pořady předkládám já. Nebo někdo „sehranej”, Daniel Konrád z Aktuálně, třeba. Jasně že je publicistika nesvobodné psaní: proto si občas něco vymyslím nebo překročím její pravidla. Před lety jsem si pro Mladou frontu a Lidovky vymyslel obsah koncertu Massive Attack v pražské Sportovní hale: byla to tak zkouřená událost, že toho samplovaného papouška na scéně a roztékající se vinyly na nástrojích, jež se v mé recenzi jmenovaly gramofon-vařič, tam mohl skutečně někdo vidět.

 

Je pro tebe jako materiál zajímavý každý žánr, a nebo jsou oblasti hudby, o kterých nemá smysl psát?
Nikdo nepíše o všem, v literatuře to máte stejné, ne? Je to i věc času. Kolem roku 2001 jsem přednesl na žurnalistické konferenci příspěvek nazvaný „Mlčení“ – o tom, že určité události je nejvhodnější komentovat mediálním mlčením, nepublikováním ničeho. Jednou jsem do Lidovek napsal, že výsledky výročních hudebních cen Anděl nebudeme publikovat, že jsou nevýznamné. Redaktor Vladimír Vlasák mi to vrátil, že takhle se noviny chovat nemůžou. Můžou a měly by. — Jinak já sám už jsem přestal psát o mladém českém popu. Nebudu předstírat zaujetí. A doposlouchat do konce Zvíře jménem podzim nebo Čáry života, to mi připomíná snahu rozkousat strašně tuhé maso ve školce, takže to vzdáš a jdeš nakonec spát s masem v tváři.

 

Pozměňují se způsoby psaní o hudbě stejně, jako se pozměňuje hudba a způsob jejího vnímání a sdílení? Musí psaní o hudbě procházet evolucí, aby bylo relevantní?
Jasně. Já momentálně připravuju knihu a podcast o životě a osobnosti „Gotťáka“, audioverzi děláme se Zuzanou Fuksovou pro producenta Audionaut. Takže se hrabu v originálních textech ze šedesátých let: je tak krásné vidět, jak se u nás pop tehdy rodil. Leo Jehne psal odborně o vokální technice, Jiří Černý uměl dobře portrétovat, ovšem pojmenovával popkulturu přirovnáními z Nerudy nebo Havlíčka Borovského, do toho se tiskly tabulky, jaké vztahy má kdo s kým na české scéně. Z dnešního pohledu to je neudržitelné psaní. O deset let později už se psalo jinak, o dvacet a padesát taky. Jakmile získali svůj hlas punkeři, lidi kolem psychedelie, elektroniky, DIY, sound artu: všichni začali psát adekvátně svojí komunitě. Proto se v knize Co je nového v hudbě snažím říct, že hudba mi dnes připadá jako vrstva nad všemi sociálními skupinami a bublinami, různorodá právě tak jako ty bubliny. Promýšlet, jak psát adekvátně nově, je dobrá prevence proti otupění.

 

Kdo to podle tebe umí skvěle, koho máme sledovat? Kde? Nemusíme se držet jen ČR.
Čtu časopis Wire, který je světový leader vážnějšího přístupu k nové hudbě. Editorsky a celkovým přístupem je to skvělá škola: Wire má i své slabší stránky, ale pozitiv je pořád dost. Mám moc rád literární a imaginativní přístup Davida Toopa, který je jako čerstvý sedmdesátník teď v samoizolaci v Británii, nesmí vycházet a myslím na něj velmi. Toopovy knihy mezi deníkem, studií a travelogem, asociující odvážně volně a přece velmi spojité, jsou pro mě poklad. Nejslavnější je Ocean of Sound, i dnes by stál český překlad za to, novější Into the Maelström (o improvizaci) je taky síla. Jinak nahlížím do světových webů The Quietus, Tiny Mix Tapes, dost dobře si vedou platformy The Vinyl Factory a Bandcamp Daily. Rád bych jmenoval řadu českých autorů, ale všichni hledáme obživu tak nesnadno, že se to na možnostech psát soustředěně a kontinuálně odráží. Jinak obvyklí podezřelí: Karel Veselý, Miloš Hroch, Petr Wágner, Boris Klepal. (Rád bych jmenoval i ženy – ale v Česku ženy mnohem radši organizují než hodnotí a analyzují, důležitou roli má v tomhle Mary C.) Myslím, že fascinující pasáže o hudbě napsali Michal Ajvaz (v Prázdných ulicích nebo románu Města), Jan Štolba (Město za) a Ivan Palacký ve svých denících hudebníka.

 

Říká se, že digitální kultura nás oblbuje, zjednodušuje. Že obraz vyhrál nad slovem. Je to tak? Dá se jít proti tomu?
Ano, nasloucháním. Kopíruju ze svého jiného textu: „Pauline Oliveros (1932-2016) patřila k průkopnicím elektronické hudby, což ji ovšem časem přivedlo k jejímu životnímu tématu: „deep listening“ čili hlubinnému naslouchání. Oliveros vnesla do paradigmatu zvukových umění přesvědčení, že v éře rozpoutané vizuality, v éře všech médií, která útočí na člověka informačními i zábavnými obrazy, je nutné neztratit spojení se zvukem světa. Překročila umělecký rámec a pěstovala naslouchání jako každodenní životní styl, aplikovanou pozornost vůči světu. O hlubinném naslouchání mluvila jako o estetice založené na principech improvizace, elektronické hudby, rituálu, učení a meditace.“ Tvrdila, že ZOO by měly být otevřené i v noci, protože mnoho zvířat vydává víc zvuků po setmění, a že naslouchat jim je stejně podstatné jako okukovat je. Zažil jsem v Praze radostný úžas Pauline Oliveros ze zdejších popelářských vozů a složitého rytmu nakládání a výsypu popelnic.

 

Jaký tvůj text o hudbě měl největší čtenářský úspěch? Klidně berme úspěch jako běžné ohlasy.
Takhle vůbec neuvažuju. Asi to byl rozhlasový seriál Okamžik před tím než porozumíš: půlhodinové intenzivní portréty Karlheinze Stockhausena, Alfreda Schnittka, Meredith Monk, celkem 20 dílů. Ozvalo se hodně lidí, které asi bavilo hlavně převyprávění silných příběhů propletené s hudbou výrazného zvuku. Zjistili, že nevěděli, co je za některými slavnými jmény. Pedagogové z JAMU a HAMU mi sami napsali, že to přeposílají žákům, že to zaplnilo českou mezeru ve snaze vyložit přelomové myšlenky a principy skladatelů posledních sedmi dekád. Pořád je to online. Rozhlasové pořady jsou pro mě šťastné médium. S virovou krizí zastavila Vltava až do odvolání výrobu mého hudebního týdeníku, takže kdyby mě chtěl někdo zaměstnat v oboru, ať se klidně ozve s nabídkou.

V novinách jsem dostal nejvíc ohlasů na text o skupině Kabát, o úloze žen v jejich textech o děsu a odporu, který tam lze cítit. Naprostá většina psaných ohlasů mi sdělovala, že jsem kretén, že málo masturbuju, prostě folklór často anonymních ohlasů. Mnohem uznalejší byly ohlasy na velký portrét Nohavici, když dostal řád od českého prezidenta. Nebo na velké srovnání veršování a nadšení Michala Horáčka a Pavla Kohouta.

 

Jaký tvůj text o hudbě je nejdůležitější pro tebe?
Většinou to jsou nenápadné texty o experimentální hudbě. Popis zvuků kytary Keithe Rowa, desítky asociací. Text Slavnost u garáží o jednom takovém smetištním koncertu v NYC. Vznikající kniha o hudbě extrémů a jedinečných lidských osudech v muzice Uvnitř banánu. Nebo třeba jeden nepublikovaný text. To jsem jel vlakem do Českých Budějovic a zpátky, poslouchal Music In Twelve Parts od Philipa Glasse (čtyři a půl hodiny) a zapisoval si, jak viděné za oknem koresponduje s tím, co právě slyším. Třeba se vynořil motocyklista na vrcholu kopce právě ve chvíli, kdy se v aranžmá přidala trubka. K tématu opakování jako formy změny to bylo skvělé. Poslední hodinu už byla tma a hudbu doprovázely jen konstelace světel venku.

 

Co posloucháš před spaním?
Jako každý, jak kdy. Caetana Velosa, soundscapes dnešních improvizátorů, ASMR videa. Čtu. Někdy poslouchám realitu, pak usnu a ráno mě mrzí, že nevím, jak to dopadlo.

Díky za intenzivní rozhovor na dálku!

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka a literární kritička. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění ...
    Profil
  • Pavel Klusák

    (1969) píše o hudbě od roku 1990, vysílá o ní v rozhlase, žije s ní. Sleduje nové poetiky, experimentální hudbu - a také velké společenské příběhy hudby, což ho přivedlo ...
    Profil

Souvisí

  • Letos budou již potřetí uděleny kulturní Ceny Jantar, které oceňují umělce a umělecké projekty s vazbou na Moravskoslezský kraj. Jak vnímáte jako obyvatelé jiných částí České republiky poetiku či inspirační zdroje tohoto kraje, lze to vyjádřit v několika větách? Která jména či díla s tímto krajem spojená si spontánně vybavíte (nemusí jít o počiny současné)?

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 5/2020
  • honus.kita
    Rozhovor s Alešem Honusem

    Dát o tom pořádně hlasitě vědět

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Již potřetí budou letos uděleny Ceny Jantar, které oceňují výrazné kulturní počiny vázané na Moravskoslezský kraj. Ceny, které organizuje společnost ProJantar, jsou udělovány v kategoriích divadla, hudby, výtvarného umění a literatury. Iniciátorem cen je kulturní portál www.ostravan.cz. jehož šéfredaktorem a editorem je Aleš Honus, který stál u vzniku obou projektů.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 5/2020