Práce takové poroty kulturních cen může být velmi různá. Především je ostře sledovaná. Jde jistým způsobem o adrenalinovou disciplínu. O Cenách Jantar rozhoduje celkem 9 porot — počítejme v to i kolegium pro cenu za celoživotní přínos. Všechny poroty objasňují jednotlivé nominace na webu https://www.cenyjantar.cz/rubrika/aktuality/ a tam si jejich stanovisko také můžete přečíst. Pro účely tohoto Pádla jsem oslovila porotu kategorie Literatura, aby již uveřejněné „odstavečky“ poněkud doplnila. Ne proto, že by vyjádření nestačilo, ale protože víme, že práce každé poroty je nelehká a v zájmu shody některá díla musejí ustoupit, neboť nakonec se vždy musí dojít k omezenému počtu nominací.

Tak tedy, vážená poroto kategorie Literatura:

1. Jak jste pracovali sami za (pro) sebe a jak se vám letos dařilo v dialogu poroty najít společná kritéria?
2. O kolika knihách jste celkově uvažovali?
3. Bylo těžké dospět k nominacím nebo jsou letošní nejsilnější díla regionu jednoznačnou volbou?
4. Upozornili byste na nějakou knihu, která se nakonec v nominacích z důvodu početního omezení neocitla?
5. Jednou z nominovaných knih je Struska a mimořádné ocenění získává publikace Cesty do ostravského (v)nitrozemí, která má také neopominutelnou výtvarnou složku. Je podle vás text doprovázený obrazem dnes čtenářsky ve výhodě?
6. V čem spočívá podle vás osobně literární síla Moravskoslezského kraje?

 
 
 
Joanna Maksym Benczew, bohemistka, ředitelka Ratibořského centra kultury
1. Přečetla jsem všechny knihy a dělala jsem si poznámky. Důležitý byl pro mne jazyk, styl a celkový dojem z díla. Myslím si, že moje volba je objektivní, protože pocházím z jiného státu a tím pádem mám jiný pohled na celou českou literaturu, nejen na tu moravskoslezskou. V ní hledám jednoduše to, co hledám v každé jiné literatuře: věci, které vysvětlují svět.
Dialog poroty? Je to taková diskuse, kde každý vyjadřuje své názory; výsledné rozhodnutí je demokratické.
2. Knih bylo celkově 15, šestnáctou knihou byla ta oceněná za mimořádný přínos, tedy Cesty do ostravského (v)nitrozemí.
3. Po dost dlouhé diskusi byla naše volba rychlá.
4. Podle mne jsou nominace zvoleny správně.
5. „Nové generace“ jsou obrázkové. Struska je výtvarně krásnou knihou a nominaci si určitě zaslouží. Stejně tak i Cesty.
6. Myslím, že to není otázka kraje, jako jinde i tady se píše dobrá literatura. A pak jsou zde také nakladatelství, která vydávají knihy skutečně krásné a kvalitní.
 
 
 
Libor Magdoň, pedagog, literární kritik
Žádnou zvláštní literární sílu Moravskoslezského kraje nevnímám. Správní jednotky jakéhokoliv stupně mít literární sílu ani nemohou, mohou ale některými organizačními aktivitami, například udělováním uměleckých cen, poukazovat na to, že nějaká literatura vůbec existuje, a pomáhat tak k udržování civilizace. Uvědomuji si to o to naléhavěji v době, kdy knihkupectví Academia zrušilo (snad jen dočasně) v Ostravě svou pobočku. Samotná literární tvorba by v optimálním případě rozhodně neměla zůstávat u ambicí krajského formátu. Proto pro diskusi k nominacím vybírám texty, o nichž se domnívám, že by neudělaly ostudu ani na celostátní úrovni.
 
 
 
Iva Málková, literární historička, pedagožka, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
1. Začátek je pro hodnotitele každé literární ceny stejný, číst a číst… Letošní Jantar mě čtenářsky bavil, protože se objevily velmi dobré básnické knihy autorů doposud neetablovaných (pro mne Mezzovoce Radovana Jursy, Co když Natalie Paterové) a naléhavý básnický komiks, jehož autory jsou neoddělitelně Ivan Motýl a Petr Szyroki. A společné kritérium? Dobrá kniha. Najdete v ní jako čtenář něco, co se vám bude v mysli stále vracet, obraz, metaforu, ozvěnu jedinečnosti.
2. Letos jsem k ceně Jantaru přečetla patnáct knih.
3. Porota Jantaru je složena pestře, potkávají se v ní různé generace (od třicátníků po padesátníky), různé profese (vysokoškolští pedagogové, středoškolští učitelé, pracovníci kulturních center, redaktoři, editoři), bohemisté domácí i zahraniční, proto i debata je vždycky živá. Každý porotce své návrhy obhajuje, nebo naopak je kritikem titulů, které navrhují druzí. Letos nebyla žádná kniha jednoznačným favoritem. Uvidíme, která ze tří nominovaných nakonec cenu získá, protože nikdo z porotců nehlasoval pro všechny tři knihy.
4. Z mého pohledu je škoda, že se mezi nominované knihy nedostala dvojjazyčná memoár-novela Evy Tvrdé Očima vidět / Očami vidźeć. Jak napovídá název, je to dojjazyčný experiment (z pohledu těch, kteří v tomto regionu nežijí), vyprávění i zapomínanou řečí (pro ty, kterým jsou osudy Hlučínska blízké). Jeden osudový příběh, umístěný do Šilheřovic, odehrávající se pro území, které se vždy zmítalo na česko-německém pomezí, ve vypjatém čase závěru třicátých let a druhé světové války, diktovaný do telefonu babičkou. Ta se snaží svému vnukovi přiblížit události národnostně a ideově nejednotného prostoru autenticky, je najednou znovu malou holkou prožívající své emoce, své nejistoty, nechápající dějinné události, realizující své drobné sny. Pro mne je lyricko-epická linka autentizačního vyprávění silnější v laštině, kterou Eva Tvrdá pro tento apokryfní příběh zvolila, aby přiblížila některé rysy života „po našimu“.
5. (ponecháno bez odpovědi)
6. Nejsilnější texty jsou o schopnosti autorů (Závada, Balabán, Žila) zachytit svéhlavost lidí, prostoru, myšlenek a sílu zvedat se v okamžicích, kdy už tomu nikdo nevěří.
 
 
 
Jan Malura, vedoucí Katedry české literatury, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
Byla to loni překvapivě velká porce textů, mým záměrem bylo především všech sedmnáct titulů poctivě přečíst. Tedy i to, co mě po prvních stranách nezaujalo, jsem se snažil čtenářsky dotáhnout… Spektrum literární produkce našeho regionu je v každém případě hodně široké. Těžko hovořit o nějaké tendenci. Nejlíp dopadá poezie. Z básnických knížek, které se nevešly do nominace, bych upozornil na Mezzovoce Radovana Jursy (nakl. Dauphin), nebo sbírku Co když Natalie Paterové (Protimluv). Prozaické pokusy sice mnohdy vznikají s dobrými úmysly a nemalými ambicemi, ale často ztroskotávají na základním literárním řemesle… Ukazuje se, že literárně „utáhnout“ román nebo delší novelu je pořádná fuška. Osobně nemám nic proti tzv. žánrové literatuře. Loni tu byly třeba Střípky času (Host) Petry Slovákové, celkem zdařilý fantasy román pro mládež, pevně zakotvený v ostravských reáliích. Většina titulů měla slušnou grafickou úroveň, ale nemyslím si, že knížky s výraznou výtvarnou složkou mají nějakou čtenářskou výhodu.
 
 
 
Roman Polách, literární kritik a historik, Katedra české literatury a literární vědy FF OU a Centrum regionálních studií tamtéž
Čtenářská práce pro Ceny Jantar je samozřejmě permanentním (většinou příjemným) procesem — napříč rokem čteme vytipované knihy, které si jako porota navzájem objevujeme a doporučujeme. Každý se snaží pro ty druhé objevit vše nové a hlavně podstatné — osobně mám samozřejmě kontakty mezi místními spisovateli, kde o různá doporučení není nouze, navštěvuji co nejvíce místní literární akce a v rámci mého odborného zájmu na univerzitě se pak pravidelně zabývám regionální literaturou. Posledním nezbytným nástrojem jsou knihovnické katalogy — knih vycházejících vlastním nákladem je stále více a stále více autorů nechce zůstat v anonymitě. Knih se nám tedy schází poměrně hodně a rozhodování samozřejmě není, ostatně jako u jakýchkoli jiných porot, jednoduché — nejde ovšem o rozpory, ale naopak o pečlivost a potěžkání dobrých knih. Minulý rok byl v tomto smyslu požehnaný a je třeba zmínit knihy, které jsou vede nominovaných titulů pozoru hodné — Černý vesmírný popel Martina Šenkypla, Mezzovoce Radovana Jursy, Rozhraní Davida Bátora či Řez kamenem Ondřeje Hložka. Ve všech případech jde o básnické knihy, prozaické tituly mě tento rok osobně nezaujaly — za zmínku snad stojí poměrně zajímavá kniha Očima vidět Evy Tvrdé. Nominované knihy ovšem značným způsobem přesahovaly, i přes jejich kvality, výše zmíněné tituly — svým tvarem, koncepcí a komplexností, a výběr byl vlastně jednoznačný. Konečně si nemyslím, že by měly knihy doprovozené dobrou grafikou či obrazovým materiálem jakousi výhodu — dle mého osobního náhledu musí v knize vše fungovat jednotně, a proto koncepčně špatná grafická či výtvarná práce může dílu třeba i uškodit. Shodou okolností se letos sešly v konečném výběru dvě graficky výrazné knihy, ale jejich výběr byl na prvním místě ovlivněn především jejich obsahovými kvalitami. A literární síla Moravskoslezského kraje? Pavel Hruška rád nazývá Ostravu přístavem a dala by se tak v nejlepším smyslu toho slova vnímat i zdejší literatura – je to tržiště literatury nejrůznějších náhledů na svět.
 
 
 
Simona Martínková-Racková, vedoucí recenzní rubriky, časopis Tvar
Setkání s kolegy z literární poroty Cen Jantar je pro mě vždycky příjemné, na výlet do Ostravy a následnou debatu se pokaždé moc těším. Jednotlivé knihy probíráme s vášní a zaujetím, každý má své preference dobře vyargumentované, ale když ho ostatní přesto přehlasují, bere to sportovně. Letos jsme se shodli myslím docela snadno, i podle Aleše Honuse jsme byli „nejrychlejší porota“.

Coby člověk „odjinud“ navíc vítám, že si díky práci v porotě přečtu i ty knihy z Moravskoslezského kraje, které by se ke mně jinak třeba nedostaly. Jako vedoucí recenzní rubriky Tvaru je pak můžu zadat k recenzi, tudíž se o nich dozvědí zase další lidé. Objev pro mě tentokrát byla Eva Tvrdá – její krátká próza Očima vidět, vydaná dvojjazyčně, mě naprosto pohltila. To je můj tip nad rámec nominovaných knih. Kromě toho jsem byla trochu překvapená, že nikdo z porotců neměl mezi favority sbírku Natálie Paterové Co když. A bohužel musím říct, že z básnických sbírek (s výjimkou těch nominovaných) jsem letos byla spíš zklamaná. Tak snad příště!

A jestli je text doprovázený obrazem čtenářsky ve výhodě? Nemyslím si to, naopak to často může působit až rušivě. U nominovaných publikací šlo o vysokou kvalitu obou složek i o způsob jejich prolínání, domnívám se však, že jde spíš o výrazné výjimky než o obecnější „trend“.