Jiri VS
Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem

Přílišnou rychlostí se člověk jen vrací obloukem na začátek

Ptá se Jitka N. Srbová

Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem vedu datovým prostorem z Hořovic do Oslo. Protože tento Ravt je věnovaný pomalosti, líbilo by se mi vést ho loudavě někde na polních cestách, ale musím si vystačit s tím, co máme. Jiří je pro mě jako autor objevem, s rozhovorem souhlasil; přiznal, že je to první rozhovor, který s ním kdo vede — mám pocit odpovědnosti, aby nebyl poslední. Ale protože mi zvědavost nedá, zkusím ho nahlodat různými otázkami o souvislostech světa. Na druhé straně mám pochopení pro případné tajné zákruty šnečích ulit, Jiří. Uvidíme, jak to celé dopadne.

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 9/2020

O HLÍNĚ, ZAHRADĚ A ROČNÍCH OBDOBÍCH

Jaké bylo dnes ráno? Co bylo cítit ve vzduchu?
Úvodní otázka a hned trefa do černého…, respektive do bíločerného. Byly cítit břízy. Vyrašily po mnoha týdnech bez jediné dešťové kapky. A do toho konečně zapršelo. Vzduch se slepil dohromady. Je to taková sladce lepkavá vůně. To už pak vždycky vím, že jsem utekl zimě z lopaty na sníh. Je ve mně pocit, jako bych se znovu narodil. Povětří mě olízne tou svou ulepeností, jako když kráva vytírá právě vypuzené tele do sucha.

 

Jste skřivan, budíte se brzy přirozeně a nebo proto, že musíte?
Ne že bych proto dál doskákal, ale jsem ranní ptáče, které chodí spát později. Budím se sám od sebe těsně před tím, než zazvoní budík. No a pak je tu ještě jiný budík. Ten, který se nedá nastavit, který se nevybije a který zazvoní většinou, když se vám zdá, že už spíte: malé dítě…

 

Co vidíte z okna ložnice teď, na jaře? Najdete si čas vnímat změny v přírodě den za dnem? Čekáte na něco? Já se třeba vždycky po zimě těším na dymnivky a orseje.
Vidím moře a les. A slyším, jak se jejich vzájemné šumění přelévá tam a zpět. Má to svůj rytmus, na který jsou slova pomalý a rychlý krátká. Kdybych měl vyjmenovat květenu, na kterou se nedočkavě každé jaro těším, museli byste k rozhovoru vytisknout zvláštní botanickou přílohu ve tvrdých deskách… (úsměv). Změny vnímám dennodenně. Jsou rok od roku větší. Moudrosti pranostik už se dá naslouchat jen jako poezii z nedávných časů. Když čekám na květenu, čekám především na to, co se vyjeví spolu s ní…

 

Letošní jaro vykolejilo civilizaci na celém světě. Má to pro vás nějaká pozitiva a nebo jsou to jenom starosti? Jak to vnímáte v Norsku?
Naše tříletá dcerka nechodí do školky, což je věc, která vás v Norsku tak trochu izoluje od ostatních, takže na ústraní jsme doma docela zvyklí. Stalo se tu zvykem umisťovat děti, tedy spíše kojence, do školek už okolo devátého měsíce. K tomu se ale nechci moc vyjadřovat. Mám přece jen tu Ostravu v krvi a můj slovník by tady přitvrdil. Obecně vidím v tom, co se děje, spíše pozitiva. Zmiňujete vykolejení… Tak přetížený a uhánějící vlak si o to už dlouho koledoval. Mluvil jsem o tom vyjevení. Mám pocit, že se vlastně jen fyzicky projevuje, jak chorý nás hodnotový svět už dlouhodobě je. Nechce se mi nějak zobecňovat, jak Norové tu krizi zvládají. Dělal jsem si ale v poslední době trochu srandu z toho, že ten úřady doporučený dvoumetrový odstup mezi lidmi o dva metry zkrátil vzdálenost dřívější. A za výlohami norských knihkupectví se v poslední době neovladatelně šíří Camusův Mor. Snad se nakazí co největší množství lidí. (úsměv)

 

Vraťme se na chvíli do rodného kraje. Kde jste se narodil a kde na Moravě to máte nejradši?
To už tak trochu naťukávám na obálce knihy. Ten dvojí domov. Narodil jsem se v Ostravě, ale odmalička jsem se cítil doma na Valašsku, odkud pocházela moje máti, a kde jsme trávili hodně času. To mě naprosto zásadně formovalo. Můj otec se živil hlasem a vletěl do „těžní klícky“ Ostravy, odkud už se nikdy nedostal, jakkoliv byla dvířka jen přivřená. Ostrava udělala z nejednoho tažného pěvce ptáka stálého. Kontrast mezi malebnou krajinou Valašska a ostražitou Ostravou byl pro mou dětskou duši naprosto kolosální. Dodneška vidím ty zaprášené kalné oči sídlištních dětí, které seděly na poplivaných schodech paneláku, když jsme se na konci prázdnin vraceli z Valašska naložení bohatým proviantem z dědovy ovocnářské zahrady. Ten chudý valašský kraj najednou nabýval v mých očích hodnot, které se opravdu nedají vystihnout jinak než slovem království. Nejbližší vztah mám k rodnému kraji mé máti, o kterém jsem psal i ve své druhé knížce s názvem Sušírna. Miluju i Beskydy a Bílé Karpaty. Na Lysé hoře jsem byl možná víckrát než Petr Bezruč (smích), což ale asi není fyzicky možné. Ovšem pak je tady ta Ostrava. Přestože jsem tam nebyl schopen zapustit kořeny jako dítě, v dospělosti se to dost otočilo. Asi jsem musel na ni nějak dozrát, duševně zbytnět, abych tu její poddolovanost mohl prorůst jinými kořeny. Mám ji zkrátka čím dál radši. Napadá mě teď k tomu příběh o ošklivém káčátku. Přináležitost k Ostravě se ve mně začala rodit, až když jsem lépe poznával její kulturu. Zpovzdálí jsem sledoval ostravské literáty a cítil jsem se s nimi bytostně spřízněný. V Brně, kde jsem studoval, jsem něco takového cítil v podstatě zase jen k těm „ze severu“, jmenovitě k J. E. Fričovi a Vítu Slívovi.

 

Moje informace o vás jsou legrační, opírají se především o to, co je napsáno na obálce knihy Ozim. Tesařské črty, o které si budeme povídat. Kdybyste tam měl uvedeno, že jste iluzionista, budu vám to věřit. Takto vám věřím toho zahradníka. Z čeho maturuje zahradník?
Když jsem se hned po maturitě hlásil mimo jiné na češtinu na Ostravské univerzitě, jakási postarší profesorka se mi u pohovoru nepokrytě vysmála do očí a ptala se mě, jestli jsme na Střední Zahradnické škole měli vůbec češtinu. Mou kladnou odpověď brala jako špatný vtip. Možná i proto mě tehdy nevzali. A představte si, že právě na Zahradnické škole vyučovala češtinu jedna fenomenální dáma, která úplně kašlala na osnovy a s neuvěřitelným procítěním nám svými slovy a spatra převypravovala zásadní díla české i světové literatury. Dodneška slyším, jak nám na zlatém podnose svého hlasu servírovala Epos o Gilgamešovi či Karla Čapka. Na její otázku „A kde se v té Čapkově povídce vzala ta stopa ve sněhu?“ jsem se dodneška nepřestal ptát. Ale zpátky k vaší otázce. Z čeho maturuje zahradník? Mimo jiné z češtiny!

 

Jak vám voní půda, hlína?
Nebesky! Mám ji ve jméně. Jiří znamená zemědělec, rolník či pěstitel. Mám ji v dlaních po celý rok jako vrstevnice vyznačující její vysokou hodnotu.

 

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý zahradník nebo zemědělec?
Měl by mít rád jazz. Tím myslím dokonale ovládat svůj nástroj, vše naučené, vyčtené, zažité a umět s tím vším ještě dokonaleji improvizovat a posouvat to dál. Příroda udává takt. To ona rozhoduje o načasování. Jde tam o nějaké vyvážení rozumu a citu. Zahradník je ten pohyblivý element mezi nebem a zemí. Měl by především pěstovat a vzdělávat půdu. A z ní se učit. Dělal jsem před lety s naprosto geniálním zahradníkem. Podivín nemající obdoby, který už se před nějakou dobou stáhl do úplného ústraní. Představte si, že byste si pamatovala všechno, co jste kdy přečetla. Doslova a do písmene. Od odborné literatury až po beletrii. Obdělával ručně deset dekarů, na kterých rostlo desítky druhů zelenin. Byl v podstatě hrozně líný. Až mě to štvalo. Vůbec jsem tehdy nechápal, jak mu mohly ty rostliny tak zatraceně dobře růst a nezarůst. Všechno není jen o dobré agronomii, o pracovitosti. Člověk často zapomíná na jednu svou výtečnou schopnost: Působit blaho a obejít při tom veškerou hmotu.

 

Pro lidi těkající ve městěch v myších bludištích různých velkých firem je život zemědělce až archaicky půvabný. Kýčovitě ladný. Kdo ale čuchnul ke hroudě, ten ví, že je to dřina a žádné filosofické pokuřování nad zlátnoucích lánem. Ale přece jen: je pro duši léčivé sepjetí s rytmem ročních období, s neurychlitelným tempem růstu?
Když jsme se se ženou před lety živili jako malozemědělci, živnostníci, pracovali jsme i šestnáct hodin denně. To hovoří za vše. Pak u vás na farmářských trzích nakupuje chlap s rolexkami na ruce a stěžuje si, že ten svazek mangoldu prodáváte moc draho. To byly pro mě zkoušky. Naštěstí jsem si kdysi vzal k srdci radu jedné mé angličtinářky jménem Marie: „Jiří, nikdy se neučte v cizím jazyce sprostá slova.“ I přes tu tělesnou vytíženost se v podstatě stanete plodem své práce. Člověk je odevzdaný živlům, které můžou veškerou tu dřinu během okamžiku zmarnit. Je nucen jít za své vlastní meze, které v představách lemují to reálné pole. Když jste v těsném kontaktu s proměnlivostí ročních dob a přírody jako takové, jste na nejlepší cestě k sobě samotnému.

 

O CESTĚ DO NORSKA

Jak se člověku stane, že zatouží odstěhovat se do Norska?
Od vystudovaného nordisty by se taková věc asi čekat dala. Přesto to u mě nebylo tak jednoduché. Opravdu jsem po tom netoužil. Dokonce jsem se tomu i dost bránil. Špatně se to vysvětluje. Je to na příběh. Dneska se na to dívám jako na nějaký druh mužské iniciace, která v naší společnosti zoufale chybí. Pět let se mě na vysoké škole pořád dokola všichni ptali, proč studuju norštinu. Co s tím? Jak se tím uživit? Bylo mi to hrozně nepříjemné. Vždycky jsem šel za tím, co mě táhlo z jakéhosi vnitřního nevysvětlitelného popudu. Kolik mladých lidí dnes studuje s upřímnou radostí, třeba pro tu radost samu? Kolik lidí s takovou radostí pak i pracuje?

 

Jak dlouho trvá naučit se norsky, je to těžký jazyk?
Já se vlastně ještě pořád učím česky, takže i s norštinou stále zápolím. Někdy to bývá i úsměvné. Zrovna nedávno jsem se při jednom pracovním videohovoru trochu popletl. Osm online kolegyň se mě svorně a vážně ptalo, jaká je současná situace u nás v ČR. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že policie v ulicích kontroluje, mají-li všichni vložky (roušky). Chvilku bylo ticho. Pak ale bylo poprskáno osm obrazovek záchvatem smíchu. Norština na mě před patnácti lety padla jako posedlost. Byl jsem z toho sám dost paf. Mluvím teď sice plynule, ale kdyby na mě promluvil nějaký osmdesátník ze zapadlého kouta Hardangerfjordu, pochytal bych tak spojky a předložky. Tyhle jazykovo-geologické bariéry jsou pro mnohé Středoevropany těžko představitelné.

 

Když jsem zkoumala vaše nové jméno „Stigen“, překladač mi vysvětlil, že to norsky znamená „žebřík“. Jak jste k němu přišel a oslovují vás v Norsku tak?
To jméno je odvozené od slovesa stoupat či ubírat se vzhůru. Je to ale především místní jméno jednoho konkrétního statku. Mám za to, že když se předkové mé ženy usadili na tomto vyvýšeném místě, ostatně jiná než vyvýšená v severním Norsku ani nejsou, museli nejprve vystoupat vzhůru, což v nich asi zanechalo tak hluboký dojem, že se nezmohli než na ten věcný název „Stoupák“. Já jsem už od mládí věděl, že si jednou budu chtít vzít příjmení své ženy. Asi v tom sehrál své Masaryk. Když jsme vloni v Ostravě s Jirkou Macháčkem „křtili“ Ozim v antikvariátu Fiducia, vyprávěl jsem hrstce přítomných o tom, jak jsem coby student našel v tomtéž antikvariátu román Hvězdicový ostrov od jistého Terje Stigena. Kdybych jen tehdy tušil, že se jednou přižením do jeho rodiny! Abych to nepopletl, byl to bratranec otce mého tchána…

 

Jaké bylo hledání obživy, věděl jste hned, kde se usadíte a co budete dělat?
Už jsem mluvil o tom, že se mi na sever zrovna moc nechtělo. Sehrálo v tom své několik naprosto osudových setkání. Potkal jsem především svou ženu, a to byl zával citů, který už mě nepustil ven. Začínal jsem v podstatě od píky. Jako podržtaška. Prošel jsem si lecčíms. Dneska jsem za to nesmírně vděčný a vidím zcela zřetelně, jak všechno do sebe dokonale zapadá a jedno umetá cestu druhému. Člověk by měl růst odspodu. Vypracovat se ne pro výši svého postavení, pro zastínění někoho jiného, ale pro nějakou vlastní celistvost a pevnost, pro vědomí celku jako takového, pro skutečné a pravdivé povědomí o sobě samém. V neposlední řadě taky proto, aby pamatoval na to, že tu je především pro druhé a že práce, která není pokornou službou druhým smrdí jen penězi, což je pro mě úplně mimo mísu.

 

Čtu, že učíte děti v environmentálním centru v Oslo. Čemu je učíte?
Ono je to hlavně centrum kulinářské. Ekologie a trvale udržitelný rozvoj jsou jeho nedílnou součástí. Centrum založila v roce 2011 jedna místní kulinářská celebrita, Andreas Viestad. Inspiroval se v Americe vynikajícím projektem zvaným Edible Schoolyard, za kterým stojí jedna činorodá dáma jménem Alice Waters. Moje role je v podstatě dost mezioborová. V prvé řadě jsem zahradník, který má na starosti nejen zeleň na statku, kde centrum sídlí, ale i v nedaleké školní zahradě, kde máme pronajatou velkou pěstební plochu. Kdybych to měl říct úplně jednoduše, učím děti, že jídlo neroste na regálech v obchodech. Absurdní poznatek ještě v nedávné době. Dnes má však úplně jinou naléhavost. Mám taky na starosti projekt zvaný Jedlý přírodopis, pak výuku o kompostu, koloběhu živin a rozkladačích, vyvíjím výukové materiály, dělám řemeslníka, starám se o drůbež a zprostředkovávám dětem i svět chovu zvířat. Občas jsem nucen dělat i klauna pro sociální média, což je role, která mi sedí ze všeho nejmíň, protože sám nejsem součástí toho světa a slovo „sdílet“ má pro mě ještě pořád velkou váhu. Mám rád ten přímý kontakt s dětmi, ale bavit jejich rodiče na internetu takzvanými „fun facts“, jak se ode mě očekává, je mi silně proti srsti. Centrum je nezisková organizace, takže se musí neustále nějak zviditelňovat, aby se mu dařilo shánět finanční prostředky. Ne jedné straně to chápu a akceptuju. Na druhé straně tu máme ale dvě věci, které mi jsou naprosto cizí: zviditelňování se a hon za penězi. Ovšem jsem teď v přechodové fázi. Získal jsem nedávno místo univerzitního lektora a jedna žena, které si hluboce vážím a která má před důchodem, si mě vybrala, abych pokračoval v jejím životním díle, což je pro mě obrovská pocta, ke které přistupuju se setsakramentskou pokorou.

 

O PSANÍ A ČTENÍ

Jaký je váš tvůrčí proces?

Roky jsem se pral s otázkou, proč vůbec psát a pro koho. Mnohdy jsem postrádal zpětnou vazbu i od toho nejbližšího okolí, což mě zrovna nedrželo nad vodou. Ani má žena tomu mému spisování někdy moc nerozumí. Člověk v exilu žije za mřížemi cizího jazyka. Můžete poslouchat třeba Rozhlas, což je pro mě osobně taková kulturní transfúze. Nemůžete ale jen tak vyjít ven, nastražit uši, vytřeštit oči a pojímat do sebe všudypřítomnou mateřštinu. Vždycky se divím, že krajanům v zahraničí chybí knedlíky, svíčková a podobné věci. Mně chybí ten vyplazený jazyk mateřštiny, který se na každém rohu zadýchává množstvím slov. Možná je ale můj úděl v jakémsi přemostění.

 

Kdy píšete, jsou to ukradené minuty nebo pevný režim?
Co se mi narodilo dítě, jde o odcizené minuty na úkor spánku. I když psaní je spíše stav bdělosti, který je se mnou v každém okamžiku, ať už chci anebo ne. Už jsem přestal řešit otázku proč psát a pro koho. Před narozením dítěte jsem měl dost času na psaní, a tedy i dost času na pochybnosti o něm. A právě z nich mě mé dítě vykurýrovalo. Ono roste opravdu jako z vody. Není času nazbyt. Na pochybnosti máme celou věčnost. Ať už nám to psaní diktuje do hlav a srdcí Bůh anebo Múzy, jedno je víc než jisté. Tahle vyšší režie má docela smysl pro humor. Nedávno jsem si o poezii poznamenal toto: Stačí vytasit na ni špalíček tužky, i se zlomenou tuhou, a ona se stáhne do sebe. Napadne tě, jen když nemáš čím psát, na co a o čem…

 

Jak dlouho vznikala kniha Ozim? Jak se na ni díváte teď, když je téměř rok „na světě“?
Jak dlouho? To je pro mě těžké určit. Začalo to celé, když jsem vystoupil z vlaku v jedné podhorské oblasti, v kapse ani floka, snad jen tu mylnou touhu stát se tesařem. Po pěti minutách jsem potkal svou ženu. Tu ultimátní odpověď na tu protivnou otázku, proč jsem si vybral norštinu či proč si vybrala ona mě. Ozim musel dlouho přečkat mé chladné období vůči psaní. Když jsme se jednoho Štědrého dne dozvěděli z těhotenského testu, že čekáme dítě, sedl jsem ještě týž večer ke stolu a začal psát. Stihl jsem to dopsat těsně před porodem. Má citlivá dcerka asi dobře věděla, proč si dávala načas a drala se ven až deset dní po termínu. Jak se na knihu teď dívám? Zpětně jsem si uvědomil, že je to jen taková špička ledovce všech těch let. Ovšem méně je prý někdy více. Nevím. Mrzí mě, že se tam spousta věcí nevešla, ale nedokázal jsem je uchopit za správný konec. I tak mám pocit, že se podařilo zachytit špetku z toho, co by čas rozpustil jako zrnko soli.

 

Vyjde i v norštině?
Jak je na tom norský samozásobitelský trh naprosto bídně s produkcí potravin a většinu surovin dováží, tak pod tou duševní stravou, pod tuzemskými knihami, se tu doslova prohýbají stoly. Česká literatura se do norštiny překládá velice málo. Ta má knížečka není zas tak velká díra do světa, aby se ten průtok kvůli ní zvýšil. Osobně by mi to samozřejmě udělalo radost už jen proto, že by si ji mohla přečíst má žena, které je kniha věnována. Mé norské okolí v podstatě ani neví, že vůbec píšu.

 

Překvapila vás nominace na Cenu Jantar? Je to nějak podstatné?
Ano. Překvapilo mě to. Žiju v ústraní. Jak už jsem říkal, na to, co píšu, nemám moc zpětnou vazbu. A teď už po ní ani nebažím. Nechci se přizpůsobovat. Žene mě radost. Dokonalost přenechávám Prozřetelnosti. Když jsem vydával druhou knihu v nakladatelství Šuplík, varoval mě jeden kamarád spisovatel, že se tím nějak zařadím. Myšleno špatně zařadím. Tehdy jsem si říkal, že jestli je literární svět plný takových předsudků a chlévů podestlaných jen knihami určitých autorů, pak si tím tuplem chci vlézt do toho zdánlivě nejnuznějšího z nich. Jsem ten poslední, který by se dral na nějaké pódium. Jako zahradník vím, že ostré světlo může spálit výhonky nepřivyklé pozornosti slunce. Doufám ale, že to drobné zviditelnění pomůže odlehčit police ve skladu mého drahého nakladatele, Jirky Macháčka. Nerad bych mu Ozimem dělal díry do kapes.

 

Váš jazyk se mi jeví promyšlený, pozorný vůči barvám věcí, také velmi obrazný, poetický. Myslíte na to, jak každá věta bude znít? Vyslovujete své věty?
Ano vyslovuju. Naprosto samovolně. Uvědomil jsem si to plně až docela nedávno. Do té doby se to asi dělo jen mimoděčně. Slovo by mělo být nějak nosné. Ve smyslu tíhy i naděje.

 

Tempo textu je pozvolné — konečně se dostáváme k tomu, proč jsem si vás přála vyzpovídat pro „pomalý“ Ravt, ha. Tedy: jeví se mi, že je toho v knize napsáno, nadusáno více, než kolik je vytištěno. Myslím tím, že každý řádek je myšlenkový nebo příběhový „koncentrát“. Škrtáte hodně, vytrháváte plevel z řádků?
Někdy je třeba vyrvat i růži, pokud člověka více osloví hned vedle rostoucí plevel. Snažím se neupínat. To je pro mě důležitější než škrtání. Jsem rád, že zmiňujete ten výraz příběhový koncentrát. Hrozně bych si přál podávat „příběhy“ v malých koncentrovaných dávkách, ale ta laťka je hodně vysoko.

 

Příběh vaší prózy akcentuje zkušenost předchozích generací a praktický smysl symbiózy člověka s přírodou, třeba s jasanovým stromem. Je jasně posazený ve hmotě fyzického konání, ale zároveň vytahuje na světlo potravu duše — třeba bohoslužbu mužského zpěvu v kapitole Rybí kost. Nemohu smlčet pitomou otázku: chcete předat poetický obraz nebo žitou zkušenost? Co je důležitější?
Podstatné je pro mě obojí. Co se žité zkušenosti týče, nechci si moc vymýšlet. Lidi z Ozimu jsou v jádru skuteční. Život mi přijde nepřekonatelně silný už takový, jaký je. Těch příběhových drobtů, které přečasto leží nepovšimnuty pod stoly je víc než dost pro nasycení tisíců. Jen je umět podat. A nepolámat jazykem.

 

Máte rád autorská čtení? Je pro vás setkání se čtenářem spíše přínosné nebo je to spíše stres?
Nemám s veřejnými čteními moc velkou zkušenost. Loňské uvedení Ozimu bylo čtení po hrozně dlouhé době a dost mě překvapila má vlastní nervozita. Za studií jsem několikrát četl v jednom bytovém divadle a na festivalu Potulný dělník. Jednou dokonce po Krchovském, což byl neplánovaný kontrast, který jsem odnesl pivní sprchou. Četl jsem tam takovou subtilní lyrickou věcičku. Jako kdybyste do kotle plného údů a dokonale zveršované sprostoty, do toho rozžhaveného vývaru, kterým se publikum během Krchovského čtení stalo, přilila pár kapek nasládlé vody. Erik Frič, organizátor celé akce, kterého jsem si nesmírně vážil, mi tehdy vysmekl poklonu, že jsem to vůbec ustál. Bylo to vlastně poprvé a zatím naposledy, kdy jsem se před zraky nacpaného lokálu nasral na všechny zároveň a lyriku tak trochu vyřval do mikrofonu. Myslím, že jsem si tehdy někde v koutku hlavy vzpomněl na jedno čtení Ivana Motýla a dupnul jsem zprudka na plyn. Ostrava se nesere!

 

Jaké knihy čtete sám, jaká četba vám prospívá?
Studium na Filozofické Fakultě mě utvrdilo v jedné věci. Nemám rád (dcera se teď dole dívá na Šmouly, takže tato Mrzoutova věta doslova zní prostorem), tedy nemám rád onen výraz „mít literární přehled“. Na škole tomu přikládali takovou váhu, že na slovo vhled už nezbýval vůbec žádný prostor. Dobré knihy jsou pro mě především dobře načasovaným setkáním. Něčím velmi osobním. Ted se ke mně přes jednoho kamaráda dostal třeba Milan Rúfus. To bylo silné setkání. Skandinávců i Čechů bych mohl uvést celou řadu. Nechce se mi ale vytvářet nějaký ten přehled. Za všechny vyberu naslepo Víta Slívu, Jana Čepa a Ivana Petlana.

 

Předposlední otázka se vrací obloukem k tématu Ravtu: je „pomalost“ v tomto světě potřebná kvalita? Nebo je to jenom jakási „lifestylová iluze“, která nutí lidi kupovat si předražené kousky z masivu do skleněných domů? Je to kvalita naplnitelná?
Ta pomalá kvalita je otázkou pozornosti a plnosti. Ono pohádkové: Ale pamatuj, přeliješ-li, budeš o hlavu kratší. Někdy mám pocit, že přílišnou rychlostí se člověk jen vrací obloukem na začátek, a ještě k tomu jej pak nepoznává. Výraz k někomu dojít má svůj jasný význam. Někoho doběhnout už se ale významově rozdvojuje. Dojít naplnění, toť pro mě osobně podstata času.

 

Jaké dřevo máte nejradši?
Švestkové. Na Valachách by se řeklo trnkové. Vrtí se a kroutí i po vyschnutí. Neustává v pohybu. Neodpustí si trhlinu ve tvaru, který mu člověk vtisknul.

Děkuju moc za rozhovor.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Váňa Stigen

    Narodil se v roce 1984, vyrůstal rozpolcen mezi Ostravou a Valašskem. Jako čerstvě odmaturovaný zahradník se rukama nohama prosekal až na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, jehož království se ...
    Profil
  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka a literární kritička. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění ...
    Profil

Souvisí

  • Anna,Karolina,Veronika.001
    Rozhovor s Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou

    Naši čtenáři nás podpořili

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor se zástupkyněmi platformy Knihex: Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 8/2020
  • Rozhovor s Danielem Podhradským

    Vrátit se do jakéhosi rajského stavu

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor se zástupcem Cechu malých nakladatelů a majitelem nakladatelství Dauphin, Danielem Podhradským.
    (foto: Anežka Podhradská)

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 8/2020
  • Jitka N. Srbová

    Anketa o textech a hudbě

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Čtete texty o hudbě, hudebnících, koncertech? Pokud ano, co v „psaní o hudbě“ hledáte, dokáže vás text přimět, abyste hudbu „uslyšeli v hlavě“, abyste si pustili desku, šli na koncert nebo naopak rozhodně nešli? Které jméno či médium se vám spontánně vybaví, když se řekne psaní o hudbě (časopis, web, hudební kritik, publicista, bloger, autor monografie…), případně která kniha?

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 7/2020
  • Pavel_Klusak_archiv
    Rozhovor s Pavlem Klusákem

    Fuck krása. Podstatné je pozorovat a naslouchat.

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Pavel Klusák má tak nádherné heslo ve Wikipedii, že se obtížně nalézají normální nezodpovězené otázky, které by mu bylo možno položit. To nám umožňuje soustředit se na otázky nenormální. V následujícím rozhovoru, na kterém bude na obou stranách patrný dopad karanténních opatření koronavirové pandemie roku 2020, se hodlám zavrtat hudebnímu publicistovi pod hesla a dohledat samu přítomnost hudby ve slovech, která mu tak elegantně plynou do řádků (a jiných médií, ale k nim jen stručně).
    (Foto: archiv P. K.)

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 7/2020