Jak daleko je od teoretických úvah a ústrojných videonávodů na správný a fotogenický #slowlife (však si to heslo vyhledejte na nějakém Instagramu) k životní realitě, která je především zmrazením, zcepeněním, zděšením — a poté hned shonem všedních starostí na zmenšených plochách karanténních příbytků, kde ustavičně zakopáváme o sebe sama i o podobně nervózní druhé? Nekonečně. Nesrozumitelně. Zatímco píšu tento editorial, mailbox zvoní urgentními žádostmi o reakci: přečti, reaguj, vyřeš, odpověz. Mezitím uvař, ukliď, věnuj se. Tento Ravt je pomalý. Po-ma-lý, Jitko. Zastavit proud — nádech — výdech. A teď lépe:

Zkoumáním nastavení a prožitku uvnitř je možné dobrat se poznání, že cosi, co jsme mysleli, že potřebujeme, snadno opustíme. Tím se vytvoří prostor pro nové, dříve možná vedlejší nebo doplňkové motivy, které můžeme obejmout ve smyslech a pak i ve zkušenosti. Vidět kynout chleba. Vidět dítě usínat. Vidět rašit pažitku. Vidět svou duši, která touží po prožitku. Nebo po tom tak vzácném stavu tichého bytí v úžasu. Ano, vím: pro to vše je třeba mít vyřešené základní existenční otázky, nechvět se ekonomickou hrůzou. Pomozte mi na chvilku myslet, že to tak je. Následuje drzé přiznání, že tento Ravt, pomalý Ravt, jsem prostě udělala pro sebe. A šťastnou shodou okolností z něho je číslo, ve kterém se ukazují vzácné pohledy lidí moudřejších, vědomějších, pevně rozkročených v okamžiku — a nebo v něm křehce, ale vnímavě zaklesnutých: s pohledem zachycujícím podstatné věci. Lidí empatických, kteří dohlédnou za své zdi, za své situace, a jsou tak ku pomoci světu. Jejich vnímání je bohatstvím, které stav nouze nevymazal.

Je třeba říci, že jednotlivé rubriky v tomto Ravtu obsahují příspěvky, které je do všech stran přerůstají: například anketa je tentokrát spíše souborem esejů, kritických komentářů nebo pozorných reportáží s autobiografickými prvky — v žádném případě se nejedná o nějaký jednoduchý průzkum a přímočaré odpovědi k vytvoření dojmu dialogu. Dialog tu opravdu je, a slova dopadají na stránky monitorů (ha!) jako kapky dlouho očekávaného deště. Nikdo tu nikomu nic neusnadňuje, ve všem se ukazuje na důležité věci. Ostatně, nemůže to být jinak, když odpovídají Jana Bodnárová, Anna Beata Háblová, Lukáš Marvan, Dagmar Plamperová, Michal Rusek, Matěj Senft, Juliana Sokolová, Josef Straka, Michal Šanda, Max Ščur, Magdalena Šipka, Radek Štěpánek a Jan Štolba.

Pádlem se neohání, ale spíš hladinu našich konvencí přemýšlivě čeří spisovatelka Ivana Myšková patřící k lidem, kteří se nemusejí inspirovat články z časopisů nebo DIY návody ze svépomocných skupin, aby rozuměli smyslu pomalosti a uměli ho realizovat. Obdobně jsou na tom básníci a lyričtí prozaikové Dana Malá a Roman Szpuk — jejich texty možná pramení z karantény, ale nezavírají se v ní. Velkou mou radostí je v tomto čísle rubrika rozhovor: tady jsem měla možnost vypravit se vzdor uzavření hranic až do Norska za Jiřím Váňou Stigenem, autorem knihy Ozim. Tesařské črty, nominované na letošní kulturní Ceny Jantar. V rozhovoru jsme se dotýkali mnohého, a je to ve výsledku radostné, objevné čtení o životě člověka blízkého zemi, který v činnostech namáhavého praktického obstarávání nepřehlíží duchovní význam. A došlo i na obrazy — jednou galerií přispěl již zmíněný poutník přírodou, Roman Szpuk, druhá je pozváním do kouzelné knihy Hlemýždím tempem vydané nakladatelstvím verzone. Ano, někdy jedno číslo inspiruje druhé: o Hlemýždím tempu autorské dvojice Čou Cung-wej a Ču Jing-čchun jste se mohli dozvědět v minulém Ravtu, v rozhovoru s představitelkami platformy Knihex. Nyní můžete do knihy nahlédnout a nechat se prostoupit vzácnou poetikou pomalosti, která bude mluvit k dětem i dospělým.

Ano, tento Ravt je pro mě osobní: ve smyslu inspirujícího ponoru do pomalého života, který skutečně existuje — a k poznání, že v lidech kolem mám odpovědi, pokud najdu čas se ptát, čas naslouchat. Věřím, že podobně to nahlédnete i vy. Na vaše ohlasy jako obvykle čekáme na emailové adrese ravt(zavináč)itvar.cz. Přeji vám dobré — pomalé — čtení.