Jitka N. Srbová

Anketa o pomalém životě

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 9/2020

Otázky:

1. Prožíváme nedobrovolné „zpomalení světa“. Co je na něm špatného pro ohrožené skupiny obyvatel nebo pro kulturu, to všichni dobře víme. Je na něm ale také něco dobrého — pro vás osobně nebo pro svět jako celek?
2. Napadne vás kniha, kterou byste označili za „pomalé čtení“? V čem tato pomalost spočívá?

 

Jana Bodnárová, spisovatelka
1. „Spomalenie sveta“: dve slová v silnom a najmä novom spojení. Od vzniku prvých strojov a nahradení ručnej práce si ľudia zvykali na apoteózu rýchlosti. Čím väčšia bola akcelerácia, tým väčší aplauz dostával pokrok, ktorý sa k nej tesne viazal. No predsa v priebehu času filozofi, ekológovia a i umelci narušili tú „heroínovú“ závislosť človeka na neustálej akcelerácii a začalo sa uvažovať o „chvále pomalosti“. Trošku teda odbočím v čase. Spomínam si, že začiatkom nultých rokov „spadol“ ako meteor do Košíc významný americký experimentálny skladateľ a filmár Phill Niblock, aby pár divákov v maličkom klubovom kine (už neexistuje) ukázal pokoj, kľud, spomalenie. Na štyri veľké projekčné plochy premietal svoje zábery z ručnej práce ľudí rôznych zemí sveta. A do toho dával ako kontrast neskutočne silné zvuky. Dokonca v sále starostlivo meral ich silu, aby nám nepoškodil sluch. Zvuk vytvára extrémnym tlakom sláku na nástroj a veľkým spomalením. Dvaja muzikanti sa približujú k tomu istému tónu, len z opačnej strany v stupnici. Nedá sa zabudnúť, ako dojímavo pôsobili tie pokojné, statické zábery na prácu ľudských rúk. Tá pomalosť, často repetetívnosť, príjemne šokovala.

Pred niekoľkými mesiacmi corona vírus, častica, nebunkový organizmus vrhol celý svet do podivného spomalenia. Krajiny sa pomaličky zatvárali ako kvety na noc. Hneď prvé dni po vyhlásení karantény sa mi z okien nášho bytu naskytol de chiricovský pohľad na vyľudnené ulice i prázdny, stíchnutý obrovský dvor zvieraný štyrmi blokmi obytných budov v tzv. „malej Prahe“, ako sa v Košiciach volá jedna štvrť. To cageovské ticho bola pre mňa prvá zmena. Lebo vynikol v ňom piskot vtáčikov, pestrosť ich hláskov, inokedy prehlušených rámusom dňa. To ticho zvonku sa zmiešalo s obvyklým tichom znútra bytu. Aj v tejto chvíli je tu, usadené akoby nastálo. Nový spoločník, ktorého som si okamžite obľúbila a zavinula do seba. Druhý nový pohľad je pre mňa obloha. Dokonale modré nebo nedorezané krížom-krážom  bielymi čiarami po lietadlách. Také nebo som nevidela od čias svojho raného detstva v podhorskej — a ešte i začiatkom 50.tych rokov archaickej, dediny pod Liptovskými Tatrami. Keď raz náhodou havaroval vojenský pilot s vetroňom na miestnom cintoríne, pozerali sme naň ako by dnes, tuším, pozerali deti na kozmickú loď. Svojím spôsobom mi tento korona čas zintenzívnil spomienky na detstvo. A svojím spôsobom zintenzívnil i „spomienky“ prírody na jej dávnejší stav, ten pred-stav kultu rýchlosti, akcelerácie v mene molocha pokroku. Príroda sa voľne nadýchla. Vzduch je čistejší, priezračnejší. Na nete je toľko záberov z veľkomiest, riek, parkov, lesov…, kam všade sa opäť vo väčšej sile vrátil život rýb, vtákov, zvierat! Ekologické varovania už pred koronou síce oslovili či znepokojili veľkú časť populácie, ale verím, že tento novo sa nadychujúci život prírody snáď viac prehĺbi citlivosť nášho ekovedomia a možno sa spoločnosť trochu naučí novej skromnosti. Aj keď to po zhýčkanosti určitej časti sveta nebude vôbec ľahké. Ale, žiaľ, kdesi z diaľky do spomalenia a ticha začínajú doliehať hlučné bubny „ekonomiky“.

2. V tomto spomalenom čase ma chytá melanchólia. Melanchólia vie spievať. A spevavosť je i druh básnenia. Viac teraz čítam poéziu. A vrátila som sa po rokoch k Jakubovi Demlovi. Jeho Moji přátelé mi vždy dávali pocit sviatku, zasvätenia, akejsi zvláštnej abstraktnej lásky, akú zažíha transcedentno… A toto všetko v podstate sýti pomalosť. Lúky plné kvetín, lúky môjho detstva… Prechádzka lúkou Demlovho subtílneho, čistého ducha, uvedomenie si repetetívnosti rastu, kvitnutia a zániku je také „kúpanie sa“ v pomalosti, v múdrosti. „SÍTINO, tam, kde stojíš, nějaká hvězda dopadla z nebe, až to vyšplíchlo.“… PAMPELIŠKO, konečně, kterak užitečněji stráviti život? Dobýt co nejvíce světla a zachytit co nejvíce rosy!“ Nádych – výdych…chvála pomalosti.

 

Anna Beata Háblová, spisovatelka a teoretička architektury
1. Přestože se mi život karanténou nezpomalil, spíš naopak, jsem přesvědčená, že na každé situaci lze něco pozitivního nalézt, i když to tak na začátku vůbec nevypadá. Víc času trávím s dcerou, byť mě její hry s panenkami nebaví a musím se každý den pořádně přemáhat. Nezajímají mě barbíny, jejich flitrové šatičky, růžové korunky a vymazlený Ken, který (protože je jediný na deset barbín) je každý den zamilovaný do jiné (ale nutno říct, že žádná ho nechce). Marně se snažím zabavit Elišku jakýmkoliv jiným způsobem, který by aspoň částečně vyhovoval i mě. Je to marné, jsem uvězněná ve vymýšlení dialogů, které dcera vždy stočí princeznovským směrem. Díky karanténě a tomu, že s ní víc mluvím, se razantně zlepšilo její zadrhávání řeči a koktání, které ji provázelo už od samého počátku řeči. Myslela jsem si, že už se to nikdy nezmění. A změnilo.

2. Pomalým čtením by mohla být poezie, která vyžaduje čas na vstřebání obrazů a přijetí nesrozumitelnosti. Ale ještě pomalejší jsou pro mě odborné knihy. Speciálně ty, které jdou proti obvyklému myšlenkovému proudu, u kterých se musí dlouze promýšlet každá věta, než se v člověku zboří to, na co byl po celou dobu své profese zvyklý. Příkladem je kniha Space is the machine od profesora architektury Billa Hilliera. Pojednává o metodě space syntax, která dokazuje, že fyzické formování prostoru ovlivňuje jeho užívání víc, než samotná náplň nebo funkce. Posazení formy nad obsah je v rámci myšlení o městě revoluční a myslím, že jsem nebyla sama, komu tato kniha dala hodně zabrat.

 

Lukáš Marvan, básník
1. Zpomalené zrychlení světa. Nedobrovolné zpomalení světa? Zpomalení světa? Lidský svět se zpomalil, protože lidé přerušili svou rutinní činnost? Dívám se z okna na poloprázdné ulice. Lidé zůstali doma. Je jasné proč. Ale zpomalili se opravdu za svými dveřmi? Usedli do křesla, na pohovku nebo na zem a pozorují, jak se slunce pomalu probíjí jejich pokojem? Nechávají tiše stékat vteřiny svého vymyšleného času do své zpomalené mysli? Pozorují záhadné tvary skvrn, které zůstaly na stropě, když je soused před měsícem vytopil? Ponořili se do nekonečného prostoru okolo svého vědomí? Myslím si, že ne. Domnívám se, že to, co se vnějškově zpomalilo, se naopak uvnitř zrychlilo. Činnost na menším prostoru, uvnitř bytu, domu, se velmi pravděpodobně ve většině zintenzivnila, zrychlila. Lidská mysl, tedy lidský svět, se totiž může zpomalit jen dobrovolně, ba co víc, jedině záměrně s pevným rozhodnutím. To může potvrdit každý, kdo se někdy pokoušel meditovat. Pokud vím, a sám na sobě to prožívám, věci se naopak zrychlily. Překotně vyřizujeme vše co zůstalo „na potom“. Rozhlížíme se kolem sebe po našich domovech a opravujeme, vylepšujeme, zvelebujeme. A čím víc se snažíme, tím víc toho přichází, tím víc se toho objevuje, padá z nebe. Moje žena dokonce neváhala, poté co jsem odjel do práce, vytahat několik starých pytlů s cementem na svoz domovního odpadu, které nakonec neodvezli, a já je odpoledne budu tahat zpátky do sklípku pod garáží. Taháme kostlivce ze skříní, a jsme stále online, sledujeme mediální hukot, a náhle se za těmi zdmi cítíme daleko víc součástí toho lidského světa, daleko víc propojeni, než kdy dřív v ulicích, obchodech, hospodách, v práci. A doma jsou i děti, které dokážou spolehlivě zaplnit dutinu času. A doma jsou naše partnerky a partneři. Víc se poznáváme, a hlavně, máme společné téma. Neviditelná hrozba tam venku. Ne. Svět se nezpomalil. Svět se zrychlil. Zintenzivněl. Pomáháme a všímáme si těch, kteří pomáhají. Fandíme jim. Fandíme sobě. Fandíme svému lidskému světu. A to je dobře.

2. A taky víc čteme knihy. Nebo ne? Věřím, že mnozí z nás ano. Čteme, dočítáme, vychutnáváme, objevujeme nové v starém a také objednáváme po internetu nové knihy. Kniha, kterou čtu s přestávkami už několik měsíců, je román Nezastavitelný den od Jana Stolby. Tahle kniha se nečte, ta se vstřebává. V téhle knize se dá prodlévat na několika stránkách třeba celé odpoledne. Je to kniha niterná par excellence. A je jí také pěkný kousek, 756 stran. Čtu ji, jako bych se pomalu vznášel. Podobně jsem jsem kdysi četl Joyceova Odyssea.

 

Dagmar Plamperová, básnířka
1. Sakury
Oblaka květů
na pláštích bombardérů
již odkvétají

Svět se zpomalit nemohl. Budoucnost zpomalit nedokážeme. Myslím si ale, že došlo k vyšinutí z vazby našeho dosavadního způsobu života. Čas jako Damoklův meč visel na okamžik nad každým z nás.

Ten, kdo zpomalení skutečně pocítil a bylo mu přitom krásně, byla příroda. Plynula přirozeně, po svém. Sama se nadechla, rozkvetla si. V alejích zavoněly sakury – oblaka květů, symbolizující intenzitu a pomíjivost života. Zvěř přiběhla odkudsi z periferie do nitra sídlišť i jamek stavenišť. Svět se nezpomalil, jen eliminoval zásah člověka do přírody. A připomněl mu jeho individuální čas, ve kterém se musel ocitnout sám, nebo v kruhu nejbližších, aby dostal jednu z dalších šancí znovuobjevit krajinu svého dětství.

2. Je kniha z nemluvného kraje, zrytého bídou až do dřeně. Kraje se starým sadem, kde stromy s jary uschly a otec se synem je „až po kolena v divém jílku“ kácejí. Je kniha z rodných vsí, v nichž pomíjení mění jediná stálost: utrpení. A pak je tu vzpomínka, možná sen – a v něm Terezka, Terez Planetová.

S Vladimírem Holanem, jak si s ním povídám, mě spojuje víra v čas, který zrazuje přítomnost, plynoucí pod taktovkou budoucnosti: smrti. Tedy důvěra v minulost, oddanost vzpomínkám, i s jejich proměnlivostí. Pojí nás úcta k cestě, kterou je třeba urazit, abychom se v propasti mezi dvěma vrcholy Parnasu pokusili o přesný, nekonečně trvající význam slov na pokraji snu a reality.
Dvacet let stavím s Terezkou Planetovou věž. Skočíme z ní jednou. Ještě to několik nepatrných vteřin potrvá.

 

Michal Rusek, sazeč
1. Jaro 2020 – něžná, přeněžná černá labuť. Zejména ze světa ekonomie známe termín černá labuť. Je to zvláštní a nečekaná událost, která má výjimečný vliv a která v našem případě snadno a překvapivě rychle mění starý svět a zaběhlý pořádek. Pozorujeme, že během velmi krátké doby došlo k mnoha událostem, které jsme si snad ani ve snu neuměli představit. Během pouhého jednoho týdne například vyvinula a začala vyrábět česká firma pomocí 3D tiskárny ochrannou masku (podobný vývoj obvykle trvá půl roku). Jiní lidé začali mezitím spontánně programovat užitečný software pro společnou ochranu. Dokonce i čeští miliardáři se zdáli být jednou chvíli více lidští a uplatnili své konexe a vliv v daleké zemi pro náš společný užitek. A snad i cosi dovezli za svoje peníze… Máme čerstvou zkušenost, že bylo možné alespoň na jeden týden či čtrnáct dnů (kdy opanoval kolem poloviny až konce měsíce března 2020 naši zemi docela silný strach) zapomenout na nízké politické handrkování a chvíli se mi zdálo, že zbytečné hádky konečně nahradil společný cíl a toužená společná snaha. To už tady dlouho nebylo! …naposledy pamatuji za povodní 1997 nebo pak až v roce 1989. A přitom je to tak jednoduchá pravda, že pouze společné nebezpečí nebo společný nepřítel spojuje!

S přáteli často přemýšlím nad tím, co může vést k pozitivní proměně prokazatelně negativních společenských trendů, kdy všechny podstatné parametry byly a jsou z roku na rok horší. Ať už jde o přírodu (kvalita vody, půdy, ovzduší, množství zásob, ničení přírody, ubývání druhů…) nebo o společnost (míra zadlužení, zvětšování sociálních rozdílů v jedné zemi, ale i mezi chudými a bohatými zeměmi…) nebo o jednotlivce (snižování plodnosti, přibývá alergií a neuróz, stále náročnější hledání životní spokojenosti a harmonie, nejisté vztahy…), jenže kromě válek a masivních přírodních katastrof  jsme si neuměli představit potřebný dějinný impulz, který by mohl čím dál hédonističtější a rychlejší a nervóznější lidstvo potřebným způsobem „vykolejit“ a aspoň trochu zpomalit. A tím umožnit dobrou změnu. Prostě jsme nikde neviděli ono pověstné Overtonovo okno. Jenže se stal zázrak a místo maličkého okénka se nám všem otevřela a hned velmi doširoka rovnou obrovská celoplanetární Overtonova vrata a navíc až tak nečekaně vlídným způsobem, kdy někteří lidé dnes dokonce ani nevěří, že nějaká zlá nemoc, na kterou se umírá, existuje, a tvrdí, že si to média a zlí politici z jistých důvodů všecko jen vymýšlejí. Není tu třetí světová válka, nepostihla státy ničivá zemětřesení ani nepřepadli naši planetu Ufoni. Vlastně se téměř nic neděje, jen jsme se museli všichni na celém světě zpomalit.

Věřím, že jsme na prahu nové a velmi hluboké celospolečenské změny. Vesmírné datum: Jaro 2020. Věřím, že Svět se ani na podzim či příští rok nevrátí do starých kolejí, protože to byly velmi špatné koleje a my potřebujeme nové koleje do nového světa, v němž už přece a konečně (!) nebudou války (proč nikdo nechce mír na Zemi?, proč se o něm dnes vůbec nemluví?), do světa, v němž bude společná dobrá vůle, aby se třeba během pouhých pěti nebo deseti let zazelenala celá Sahara, aby třeba i tam, nebo prostě kdekoliv u sebe doma, nalezli lidé své šťastné domovy, protože lidstvo na planetě Země v roce 2020 nemá (!) jakýkoliv technický či technologický problém (!), ale pouze a jen problém lidský – chybí nám všem dobré sny pro planetu Zemi. A minulé měsíce ukázaly, že pokud dobrá vůle nechybí, je možné – a dokonce překvapivě snadno – snad až všechno.

2. Pro pomalé čtení mohu doporučit knihu čtyř autorů jako „rozhovor na dálku“ s názvem Volba lidskosti s podtitulem Inspirace, vize, nové výzvy a souvislosti zítřka (Časoděj, 2014), která je jakoby až přesně stvořená pro dnešní dobu a pro trpělivé a důvěrně pomalé a klidné nalézání času příštího, pokud tedy tento čas vnímáme jako čas určený pro hledání, jako čas kairos, čas změny. Mezi autory výjimečného tetralogu najdeme kromě Sebastiana Chuma historičku Veroniku Sušovou-Salminen dnes známou z redakce časopisu Argument (bydlí ve Finsku za polárním kruhem) nebo Radomila Hradila, který má blízko k dílu rakouského filosofa Rudolfa Steinera (1861–1925). Určitě nejde o kratochvíli ani o vtipnou zábavu k popukání, ale jak napsal v anotaci Ivan Hoffman, o „dobrodružství četby“ a o „putování tím lepším světem paralelně plynoucím vedle toho, který nestačí.“

 

Matěj Senft, básník, esejista, dramaturg kulturních programů v Božské Lahvici
1. Rozhodně. Zase se učíme cítit. S bráchou se každý den chodíme procházet do lesa kus od našeho bytu. Dřív jsem rozpoznal akorát tak strom od paneláku a rybník od souše. Teď, po pár týdnech pravidelných návštěv, pojmenovávám buky, jahodníky, straky a přesličky. Cítím vůni třešňového sadu i rozkládajících se řas.

Učíme se cítit i jinak. V odcizení jsme si mnohdy blíž, jsme starostlivější, pečující. Celou dobu to tam bylo, ale teď nemáme schůzku, na které být, divadlo, které začíná za hodinu. Máme tak čas tam být pro sebe navzájem.

V neposlední řadě pak některé teorie přičítají koronavirovou krizi teorii Gaii. Prostě řečeno: zemi jsme tak dlouho dusili, až byla nucena sama nastolit rovnováhu (píši o tom podrobněji v eseji v nadcházejícím čísle Tvaru). Ať už je to jen fabulace, nebo se za tím skrývá smítko pravdy, jedno je jasné: obloha je jasnější, toky čistší, do měst se vrací zvěř. Najednou vidíme, jak jsme nechávali zemi strádat a sami se tak připravovali o její krásu. Myslím, že s takovým pocitem se setkal každý. Nebo aspoň doufám, že každý pocítil – řečeno s Charlesem Eisensteinem – že krásnější svět je možný a naše srdce to vědí. Doufám, že jsme se všichni znovu naučili cítit třeba i ten nejjemnější poryv větru.

2. Když nepočítám akademické texty, které se mnohdy čtou až příliš pomalu, jednoznačně jsou to Kerouacovi Podzemníci. Vím, zdá se to paradoxní, symbol zběsilosti a neurvalého automatického psaní má být pomalým čtením? Když člověk pronikne za fasádu toho zbitého básníka s hlavou anděla, zjistí, že Kerouacovo psaní je jedním z nejkontemplativnějších. Jeho život na cestě je hledáním nejen Boha, ale především klidu. V plnosti to propuká v povídce Desolation Peak, která vypráví o jeho několikaměsíčním osamělém údělu strážce majáku. Ale v Podzemnících je ukryto ještě něco hlubšího. Kerouac tam se svou milovanou Mardou zpomaluje a usazuje se. Na několika místech jako by dosáhl toužebného naplnění a došel k prostému bytí. Myslím, že mnoho básníků ten pocit dobře zná. Tu potřebu najednou vyskočit zrozjetého rychlíku a jen tak se válet v trávě.
Sám mám navíc knihu spojenou s jednou mou bývalou láskou. Podzemníky jsem jí četl jeden z prvních večerů, kdy ležela v mé posteli. Po pár stránkách usnula v mém klíně a najednou pro mě ta kniha přestala být jen cizí biografií a přijal jsem ji za svou. Dodnes, když zahlédnu Podzemníky v něčí knihovně, myšlenkami zabloudím do toho okamžiku. A přemýšlím, zda se ještě někdy vrátí ten pocit prostého splynutí se světem. Doufám, že ano. Doufám, že se nám to všem jednou podaří. A Podzemníci jsou rozhodně dobrým začátkem a možná tou nejlepší knihou o rozjímání v samotě.

 

Juliana Sokolová, básnířka
1. Ja osobne „spomalenie sveta” nezažívam, tak ako ho myslím v tieto dni nezažíva nikto, kto sa o niekoho stará; myslela som, že ho budeme prežívať, to bolo večer pred vyhlásením špeciálnych opatrení, v DM už nikto nebol, cesta domov ako pred snehovou búrkou, možno to bude aj príjemné, chvíľu trvalo zistiť, čo to je, ale spomalenie to nakoniec nebolo, skôr zrýchlenie — potreby všetkých sú zintenzívnené, citové aj fyzické, furt treba niečo prať a potom to niekam vyvesiť, ale najprv zložiť to, čo sa tam sušilo doteraz; mám bábätko a 5-ročného chlapca, dve odlišné kategórie potrieb, a mamu a jej sestru, ktoré nesú obmedzenie svojej nezávislosti s gráciou a hnevom, že niekto, ja alebo muž, im musí chodiť do lekárne, alebo kde treba. Všetky telá treba nejako udržiavať, aj svoje, počíta sa myslieť pred spaním na to, čo bolo treba vyčistiť, ako opatrenie, aspoň na to myslieť? Taktiež si nie som istá, či to verejné hľadanie pozitív nezačína dominovať, ale tu sú tie, ktoré ma napádajú: náhly pocit prepojenia tiel živočíšneho druhu, ľudia bez domova spiaci v hoteloch; to divné vnímanie vonkajšieho priestoru — ulíc, námestí, podľa pamäti — v prvých dňoch izolačných nariadení, kto som bez nich; a pre mňa osobne prekvapivé zistenie, že mám rada ľudí (!), že mi chýbajú — to som o sebe pred tým nevedela.

2. Myslím, že väčšina poézie je „pomalé čtení“ — vyžaduje podržanie slov.

 

Josef Straka, básník a psycholog
1. Současná situace je dosti specifická a těžko z ní odvozovat něco více. Určitě ke zpomalení dochází, ale přiznám se, že vzhledem k přemýšlení o pomalosti toto slovo odmítám, až bych řekl, že mne i irituje. Pozitivní by bylo přestat používat slovo zpomalení, protože zpomalení z čeho? Rychlosti, výkonnosti, hektičnosti. Na to se dá odpověď jen jednoznačně ano, ale ne v kontextu této situace. Ale mohl by současný stav, nedobrovolný, v mnoha skutečnostech omezující, vést k dobrovolnému přemýšlení o pomalosti, o hledání pomalého modu našich životů, našeho Bytí. To není zpomalení na krátkou chvíli, ale skutečná pomalost, čas na reflexi, čas na přemýšlení o hlubších věcech, a také čas na druhé a potažmo na sebe — a v ekonomické rovině čas na inovace a přemýšlení o stavu současné ekonomiky. Pomalost ve mně rezonuje se slovem šetrnost, a to ve vztahu k přírodě, prostředí, šetrnost i ve vztazích k druhým i celku. Jestli by dnešní krize měla něco povědět a vést k zamyšlení, tak nad tím, zda opravdu potřebujeme nekonečný růst, neustálý výkon, či nad tím, co svou touhou a někdy až chorobnou posedlostí po výkonu a růstu činíme a co to vyvolá za nežádoucí efekty a činy, a jestli je to opravdu tak nutné. Obecně si ale myslím, že pro mnohé současný stav a následný návrat k normálu bude opravdu návratem k normálu, tak, jak fungovala ekonomika předtím. Tedy tomu, čemu německý sociolog Heinz Bude z Universität Kassel,  říká retrokapitalismus, že k žádným změnám nedojde, protože se mnoho lidí obává, že už tak byla ohrožena jejich kvalita života, která by s něčím jiným byla ohrožena ještě více, přestože ekonomika spojená s přemýšlením o pomalosti je výhradně spojená s přemýšlením o kvalitě života, a nejen lidského. Pokud totiž budeme chtít mít stále více čehokoliv a ne třeba více času na druhé, což též může akcentovat současná situace  — například znovupřemýšlení o ekonomice daru. Lidé si ohledně pomalosti představují stav před rokem 1989, a přesto i zde, vedle mnoha politických a sociálních omezení, byl též nesen konzumem a industrializací. Nacházíme se možná před bodem obratu k environmentálnějším formám ekonomiky, a zároveň je to i poukázání na to, že až příliš jsme si zbožštili současné ekonomické myšlení neoliberálního typu a upřednostňování tohoto myšlení nad čímkoliv jiným. Tedy že toto přemýšlení má přednost před našimi životy a radováním se z jedinečnosti našeho života. Pomalost může pak znamenat též větší respekt a ocenění těch, kteří se starají o druhého, ať už to jsou zdravotníci, lidé zachraňující lidské životy obecně, ale též i prodavači v supermarketech, kteří byli velmi podceňovanou skupinou, učitelé, lidé v kultuře a drobní a malí podnikatelé, kteří jsou postiženi současnou krizí nesmírně, a v neposlední řadě lidé ve službách.

2. S tím souvisí i odpověď na druhou otázku. De facto každé čtení knihy je pomalost: věnovat se jí a nebrat ji jako spotřební věc, ale jako způsob, spíše mnoho způsobů a podob přemýšlení o světě a také o radosti z něj. Mám-li čas si přečíst knihu — a nemusí to být samozřejmě kniha v tištěné podobě — či poslouchat knihu, je to čas usebrání, jistým způsobem kontemplace. Také je ale někdy čtení zdrojem nápadů, a tím pádem i inovací, a už jsme opět u první odpovědi. Pokud čtu knihu, možná mne samotného nebo v diskusi s někým napadne něco, co ve mně buď dřímalo, nebo bylo objeveno až čtením nebo právě onou diskuzí. Čtu-li knihu, je to jako vydat se na cestu, vnímat detaily: co se skrývá za jednotlivými slovy, příběhy. A častokrát se stane, že rozměr času naprosto chybí — je to jakési bezčasí, ale jiného ražení. Člověk ale na druhé straně vnímá mnohdy i mnohočasí, děje se toho vlastně nesmírně hodně, co všechno je za dějem knihy, za slovy, odstavci, verši, sentencemi…
A neměří se zde tím naším výkonovým časem: za jak dlouho, za jak rychle, a kdo dřív, kdo lépe. Klidně se knihou nechat nést, k jistým pasážím knihy, k jednotlivé básni, a pak se čtenář opakovaně i vrací. Někdy si cosi vypisuje, někdy se zase zasní, a pak o ní dlouho přemýšlí, přemýšlí s druhými, přemýšlí i po letech, přemýšlí v kontextu se čtením jiných knih. A někdy je tu jen pocit, například vůně jarního květu nebo moře, který vyvolá vzpomínku na něco přečteného.
Čtení je vlastně takové chodectví, jdeme pomalu, nemůžeme číst příliš rychle. Ano, někdo jde o něco rychleji, někdo pomaleji, ale stále je to pomalé. A dojde jen tam, kam chce dojít, stejně tak dočte jen tam, kde chce pro ten den skončit. Pokud přemýšlím o knihách a pomalosti, hned se mi vybaví příběh a především knihy Roberta Walsera. Jeho Procházka je takovým manifestem pomalosti, pro úctu k jednotlivostem míst i vlastního života, je jistým způsobem i o prožívání štěstí, ale jinačího, toho vnitřního: jen v záblescích projevovaného obyčejného každodenního štěstí, že bylo možno prožít daný den způsobem, jak byl prožit.

 

Michal Šanda, spisovatel
1. Co je tohle za paviání vřeštění? Skuhrající kultuře se zatím vůbec nic nestalo, ekonomické důsledky nelegálních rozhodnutí vlády na nás teprve dopadnou. Literátkám a literátům, tapetujícím noviny a časopisy a sociální sítě svými zážitky, jak hrozné je to trčet měsíc doma, bych doporučil chytit se za nos. Karel Pecka, Josef Kostohryz nebo Jiří Stránský dostávali z bachařské svévole měsíc v díře, na betonu bez slamníku, v mrazech a ve tmě.

Zpomalení bylo fajn, ale po návratu do normálu nedojde k zamyšlení, že vlastně není nutné dojíždět do práce auťákem a v kolonách zaneřáďovat ovzduší, duševní prázdnotu zaplňovat kupováním nových a ještě novějších věcí a létat Boeingama od čerta k ďáblu.

2. Slabikář, těch pár obrovských písmen v něm se od nepaměti louskává od září až do června. Pro mne osobně je to Joyceův Odysseus. Je patřičně tlustý, aby nešel učíst během probdělé noci, a uměřeně nesrozumitelný. Bezmála čtyřicet let ho otvírám a vracím se k němu, když se chci potěšit krystalickou literaturou.

 

Max Ščur, básník a překladatel
1. Hodně se mluví o tom, že karanténa nám pomohla zpomalit a zamyslet se nad tím, co budeme dělat dál, že po koronaviru budeme žít jinak a lépe. Obávám se, že navzdory tomuto zpomalení nic jinak nebude. Společnost je nepoučitelná a neumí nalézt svůj smysl jinde, než ve vydělávání peněz a jejich utrácení, jiné hodnoty nemá. Takže bude vesele pokračovat v ničení přírody a vykořisťování třetího světa. Všechny problémy zase svedeme na Čínu, luskouny apod., aniž bychom si uvědomili, že ti luskouni, to jsme my. Jinak to zpomalení samozřejmě oceňuji, ale pro mě osobně je tento způsob života spíše normální: pracuji doma, skoro necestuji, do hospod nechodím. Liduprázdná Praha je ovšem velice krásná, po té se mi bude stýskat. Uvažuji nad tím, že budu nosit roušku už pořád, zalíbilo se mi to.

2. „Pomalé čtení“ je pro mě to samé co „nudné čtení“: je-li kniha dostatečně zajímavá, neřkuli úchvatná, pak nemám pocit, že ji čtu pomalu: naopak, vždy skončí příliš brzy, na počtu stran nezáleží. Existuje ovšem dlouhé čtení, a to je něco jiného. To je jako běh na dlouhou trať: ať ji běžíte jakkoli „rychle“, nepomůže ji to „zkrátit“. Jakoby kniha patřila do jiného časoprostorového kontinua. K takovým knihám řadím klasické čínské romány Putování na Západ a Příběh Tří říší, ale třeba i Sebrané básně Petra Krále. Je to naprosto jiný druh slasti. Naopak klasická „pomalá“ až „nehybná“ kniha je Locus Solus od Roussela: navzdory své útlosti je natolik monotónní a cyklická, že je pro mě takovou čtenářskou černou dírou. S věkem ostatně takových beletristických černých děr objevuji čím dál více, ale už se mi do nich nechce.

 

Magdalena Šipka, básnířka a teoložka
1. Celkově chápu pomalost jako něco dobrého, něco co nám jako společnosti chybělo. Jsem ráda, že létá méně letadel, že více lidí může pracovat z domova. Zjišťujeme, že se bez některých věcí obejdeme. Problematické na této situaci je to, co nás k pomalosti dovedlo — tedy nemoc a strach. Nejsem si jistá, jestli v této krizové době můžeme mluvit o výhodách v pravém slova smyslu, i když s sebou současná situace přináší vedlejší efekty, které mohou být příznivé například pro klima.
Další problematickou skutečností je nutnost omezit sociální kontakt. Izolace může být pro mnoho lidí náročná, stresující, rozděluje rodiny. Rozpouští také společenství, které se utváří často právě okolo kultury, na nyní zrušených kulturních akcích. Poslední nevýhodou a možná nejproblematičtější okolností nynějšího „zpomalení“ je to, že není rozhodně zpomalením pro všechny. Daleko většímu náporu jsou vystaveny některé už tak přetěžované “profese” jako zdravotní sestry, prodavačky a prodavači v obchodech, pečující. Rodiče zvlášť mladších dětí také musí zvládat daleko složitější situace. Ideální „pomalost“ si představuji naopak tak, že se všem těmto profesím uleví, protože si budeme péči ve společnosti lépe dělit. Ideální pomalejší společnost by také byla založena na „lokálnosti“ a komunitách okolo našeho bydliště, ale ne kvůli strachu z druhých jako možných přenašečů, spíš na základě zájmu o nejbližší svět.

2. Pomalou knihou je pro mně například Bible. Možná si na ni vzpomenu jako teoložka vždy jako na první, ale není pochyb o tom, že vznikala v pomalejších časech a vyžaduje mnoho času k pochopení. V době izolace se nořím do cizojazyčných básní, jako bych potřebovala pomalu šifrovat jednotlivé znaky a nechtěla na sebe nechat nic působit příliš na přímo. Nořím se tak do sbírky environmentální poezie To see the earth before the end of the world od Eda Robersona. Pomalou knihou je pro mě také kniha Staying with trouble od Donny J. Haraway. Obě dvě mají společnou určitou jazykovou hru, která vychází z naslouchání jazykům rostlin a zvířat. Moji milenci mi čtou sbírky japonských haiku, poznámky k buddhistickým meditacím, texty Táni Fischerové a kritiku posthumanismu. Možná nakonec najdeme v pomalejší, k okolí vnímavější společnosti opět lidskou tvář.

 

Radek Štěpánek, básník
1. Osobně jsem si žádného výraznějšího zpomalení bohužel nevšiml. Popravdě jsem se těšil, že nastane – že si odpočinu a naberu síly do doby po karanténě, ale přijde mi, že jak já sám, tak i lidé kolem mě mají pořád práce nad hlavu. Místo, abychom (a teď myslím celou společnost) to zpomalení přijali a zkusili ho využít, myslím, že ho (přesně jak stojí v otázce) bereme natolik jako nedobrovolné, že se svět snažíme všemožně rozhýbat, jen aby náhodou trochu nezpomalil. Beru to jako promarněnou šanci. Třeba to ale ještě tak promarněné není, nevím. Prokazatelné je, že díky viru se pročistil vzduch, rapidně poklesl počet letů letadly, lidé se přestali přesouvat z místa na místo a zřejmě se alespoň na chvíli přestaly posouvat i obrovské objemy zboží z jedné strany světa na druhý. To je dobré. Byl bych ale rád, kdyby se ukázalo, že svět takhle může fungovat dlouhodobě – že můžeme pracovat mnohem méně, že už není nutný materiální růst, že je třeba zaměřit naši pozornost na vzdělávání a růst duchovní. Přijde mi, že to nejlepší, co se ukázalo, je fakt, v jak moc umělém světě žijeme. Zatím se snažíme tu umělost stůj co stůj chránit, možná i ještě větší umělostí, ale ona je opravdu dlouhodobě neudržitelná. Osobně mi třeba pomohlo, když jsem viděl, jak i lidi, kteří v podstatě žijí v online světě i bez koronaviru kolem, začali pociťovat, že takhle žít prostě trvale nejde; lidé potřebují dotek, ne svítící obrazovku.

2. Já jsem si v karanténě přečetl Dostojevského román Běsi a to zrovna bylo dost pomalé a rozvláčné čtení; jsem rád, že jsem měl možnost se na to soustředit tak, jak ta kniha vyžaduje. Místy to tedy bylo rozvláčné až neúnosně, ale vzhledem k tomu, že ta knížka je jeden celý vesmír, tak to tak asi prostě musí být.

 

Jan Štolba, hudebník, spisovatel a literární kritik
1. Když pomineme samo zdravotní nebezpečí, tak pro příklady špatného a dobrého nemusím chodit daleko, oboje zakouším na sobě. Jako hudebník jsem kvůli epidemii ztratil přes noc prakticky všechen výdělek. Bez perspektivy, že se věci v dohledné době vrátí do starých kolejí. Kdyby se však člověk nemusel starat o holé přežití, byla by na samotném „zpomalení“ dobrá spousta věcí. Třeba bych si ve snu nepomyslel, že ještě někdy spatřím Prahu takovou, jako za výjimečného stavu. Liduprázdnou, ztichlou, plnou volnosti a báječných subtilních zvuků, vyvstávajících na pozadí ticha jako zasutá, zapomenutá řeč. Prahu zbavenou protivného shonu a neutuchajícího pouličního trdlování (podle stupidní pochoutky „trdlo“, již si normální Pražák pomalu nemůže dovolit), Prahu doslova se nadechující k životu. Je až banální se zmiňovat o tom, že dík „zpomalení“ se vyčistil vzduch; fakt, že z běžně zasmogovaných indických měst jsou najednou zase vidět Himálaje či ze Šumavy Alpy (v dubnu!), je doslova k pláči. Až tam jsme to dopracovali! Zpomalení je samozřejmě šance pro každého nahlédnout své denní pinožení z úplně jiné, konečně „normální“ perspektivy. Normál je teď! Společnost, již několikatýdenní odstávka výroby aut či cestovního ruchu, potažmo většiny mezilidské směny a přepumpovávání zisku vzájemně z kapes do kapes, přivede na pokraj zhroucení, je prostě podezřelá. Jak se to říká o těch hliněných nohou? Jenže co z toho – na navyklém ekonomickém tempu zkrátka závisíme existenčně. Nikdo nemá jiné řešení. Při zmínce o základním příjmu vyráží podnikatelům kopřivka a zbylá většina populace si hned představí, že dávat lidem prachy zadarmo přece nejde, neb lidé jsou „od přírody“ líní lemplové a okamžitě by zvlčili, všeho nechali a nastal by rozklad. Jsme závisláci a při zpomalení se hned dostavuje absťák. S tím rozdílem, že drogu výroby a spotřeby jsou nuceni konzumovat i ti, kdo po ní nijak zvlášť netouží a nic moc jim nedává. Jenomže bez ní v systému nepřežijí. Takže, lemplové, raději honem rychle zpět „k normálu“, nic jiného nezbývá.

2. Pomalé čtení je základ. Byly knihy – napadá mě Škvorecký, byť asi ne všechen –, které jsem zhltl, bavilo mě to, potěšilo, nasál jsem atmosféru – a brzy jsem ani nevěděl, co to vlastně prošlo kolem. I Kunderovu Pomalost nakonec stačilo podobně prolétnout. Jenže já chci číst pomalu. A skvělé je, když sám autor člověka donutí k pomalosti. Mám rád, když to „drhne“, když se musí člověk pořádně brodit a strhne-li ho proud, tak ale je ten proud zároveň plný zátočin a stojatých vírů. Už při samotném čtení Proustova Hledání jsem poděšeně tušil – nojo, tohle si někdy budu muset přečíst znova! Pomalé jsou knihy, které působí jako nějaká suma lidské zkušenosti, třeba Melvillova Bílá velryba. O Joyceově Odysseovi nemluvě. Tam už ani není nutné číst stylem začátek-konec, ale lze pořádat vertikální potápěčské výpravy, kdekoli v textu se člověku zamane. K některým básním by se člověk měl vracet, blažení ti, co jsou schopní recitovat básně zpaměti, a tak si je navždycky zpomalit v mysli. K próze se člověk sotva vrací kvůli příběhu, kvůli tomu, co bude a „jak to dopadne“. Vrací se kvůli próze samotné, kvůli stavbě, kvůli volbě slov a rytmu vět, odstínům líčení a charakteristik, barvám a náladám. Ne kvůli tahu, ale kvůli tomu, jak celek plyne. Takhle jsem četl staré Rusy, Bunina či Paustovského Romantiky. Ale i Huysmansovo Naruby či Madame Bovary, Malcolma Lowryho, Thomase Pynchona, Handkeho. Takhle se dá u nás číst Karel Milota či Matouškův Spas. Kvůli trochu jiné rozsochatosti, totiž vhledu do kultury a zvyklostí jiných časů, do chování postav a jejich způsobů a vzájemných vztahů, čte moje máti celý život dnes tak opovrhovaného Jiráska, ne jeho učebnicové evergreeny, ale kroniku U nás. I Hrabal nakonec vybízí k vláčné pomalosti; všechny ty jeho litanické repetice a nastavované věty a mazlení se s tím, co mu běží před vnitřním zrakem… Zkrátka, když člověk v knize přečte větu či odstavec – a hned by zpomalil a vrátil se k nim a je mu líto, že je opouští třeba i navždy, je to dobré znamení.

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976), básnířka a literární kritička. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Na internetu publikovala pod nickem Natasha; básněmi je zastoupena v literárních sbornících 7edm (2010) a Místa nevhodná k odstranění ...
    Profil

Souvisí

  • Jiri VS
    Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem

    Přílišnou rychlostí se člověk jen vrací obloukem na začátek

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor s Jiřím Váňou Stigenem vedu datovým prostorem z Hořovic do Oslo. Protože tento Ravt je věnovaný pomalosti, líbilo by se mi vést ho loudavě někde na polních cestách, ale musím si vystačit s tím, co máme. Jiří je pro mě jako autor objevem, s rozhovorem souhlasil; přiznal, že je to první rozhovor, který s ním kdo vede — mám pocit odpovědnosti, aby nebyl poslední. Ale protože mi zvědavost nedá, zkusím ho nahlodat různými otázkami o souvislostech světa. Na druhé straně mám pochopení pro případné tajné zákruty šnečích ulit, Jiří. Uvidíme, jak to celé dopadne.

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 9/2020
  • Anna,Karolina,Veronika.001
    Rozhovor s Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou

    Naši čtenáři nás podpořili

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor se zástupkyněmi platformy Knihex: Karolinou Voňkovou, Veronikou Benešovou Hudečkovou a Annou Štičkovou

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 8/2020
  • Rozhovor s Danielem Podhradským

    Vrátit se do jakéhosi rajského stavu

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Rozhovor se zástupcem Cechu malých nakladatelů a majitelem nakladatelství Dauphin, Danielem Podhradským.
    (foto: Anežka Podhradská)

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 8/2020
  • Jitka N. Srbová

    Anketa o textech a hudbě

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Čtete texty o hudbě, hudebnících, koncertech? Pokud ano, co v „psaní o hudbě“ hledáte, dokáže vás text přimět, abyste hudbu „uslyšeli v hlavě“, abyste si pustili desku, šli na koncert nebo naopak rozhodně nešli? Které jméno či médium se vám spontánně vybaví, když se řekne psaní o hudbě (časopis, web, hudební kritik, publicista, bloger, autor monografie…), případně která kniha?

    Rozhovory – Anketa
    revue Ravt 7/2020