BÁSNÍK V NOVÉ ROLI
Kolik hodin jsi na dnešek naspal?
Spát jsem šel kolem půl dvanácté a vstával před šestou, takže to dává nějakých šest a půl hodiny.
Většina rodičů je chronicky nevyspalých, je to i tvůj případ nebo patříš k lidem, kteří zase tak moc spát nepotřebují? Jak se udržuješ ve stavu vnímavosti vůči světu?
Z hlediska spánku máme doma asi zázrak, Róza je totiž schopná spát i dvanáct hodin v kuse. Průměrně je to tak mezi devíti až desíti hodinami, občas v noci broukne nebo i zapláče, ale kritické to (zatím) bylo jen v jednotkách případů, kdy měla v noci křeče a museli jsme radikálně změnit její jídelníček. Takže možnost vyspat se mám nejen já, ale především má žena.
Mně zatím vždycky stačilo nějakých těch šest, sedm hodin s tím, že čas od času si organismus prostě řekne a já to pak zalomím i odpoledne a spím potom až do rána. To je (či spíše bývalo) ale tak jednou za dva roky. Co se narodila malá, je to přeci jen změna. Hlavně na začátku, to jsem běžně chodil spát i v devět, což jsem dělal naposledy asi na základní škole. Teď to bývá obvykle tak, že Róza se ženou jdou spát a já si dělám svoje. Spát chodím poslední, vstávám první.
A vnímavost vůči světu? Asi mám nějaké senzory, blikátka a selektory, abych z toho nezblbnul. Třeba jsem se doma před časem přistihl, že všechno říkám dvakrát. To je potom rytmika!
Tento rozhovor v Ravtu věnovaném autorům-otcům a dědečkům se bude zcela přirozeně dotýkat tématu rodičovství jako životní zkušenosti, která má nějaký vliv na to, jak se člověk vnímá coby autor nebo jak se jako autor projevuje — je to konkrétně pro tebe jako básníka velká životní změna, být táta?
Změna je to obrovská, ony totiž najednou začaly vyvěrat úplně jiné prameny. Navíc mé „předrodičovské období“ skončilo z různých důvodů až hrubě po čtyřicítce, takže ta životní zkušenost tam za ty desítky let už zákonitě nějaká byla. A najednou tradá! Zcela jiná tónina…
Změnil se nějak v návaznosti na rodičovství tvůj pohled na to, o čem psát, jak psát? Opustil jsi svá dřívější témata nebo spíš prostě nová témata přibyla?
Už jsem to zmínil v odpovědi na předchozí otázku. Ty jiné prameny nejsou nic jiného než radost. S tématy jsem to měl vždycky tak, že se vztahovala na určitý básnický soubor nebo cyklus, ze kterého pak v lepším případě vznikla kniha. Když jsem ty celky v minulosti dopsal, vždy jsem poměrně dlouho pátral co a jak (jinak?) dál, než jsem začal psát něco nového (jiného?). Takže si osobně myslím, že ta dřívější témata opouštím už více než dvacet let. Najednou však nepíšu z nezbytnosti, ale z radosti. A strašně mě to baví.
Všímáš si víc motivů rodičovství v básních jiných autorů? Je vůbec rodičovství dobrý motiv pro báseň?
Nějak systematicky to nesleduji. V poslední době jsem zaznamenal nové dětské knihy Petra Borkovce a Olgy Stehlíkové, mentálně je mám někde v pořadí. A jestli je speciálně rodičovství dobrý motiv pro báseň, to nevím. Dobrým motivem může být přece cokoliv. Jde jen o to, jak se s tím naloží.
CO PÍŠEME, TO NAŠE DĚTI JEDNOU PŘEČTOU
Jsi jako otec odvážnější nebo naopak opatrnější básník?
Takto jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Myslím, že jsem nikdy nepsal něco, za čím bych si později nestál. Dosud jsem, až na několik málo výjimek, neměl potřebu vyjadřovat se k něčemu, co by mě vystavilo jiné než autorské odpovědnosti, ale každá báseň je samozřejmě risk.
Rozárce bylo hodně málo, když vznikla První báseň pro Rozárku. Umíš se vrátit do toho okamžiku? Byl už to v té chvíli pravý „autorský záměr“? Jak se ta báseň objevila?
Ten spouštěč toho všeho si pamatuji docela přesně – Róze byly ani ne tři týdny. Chodil jsem s ní v náruči v jakémsi rytmickém polotransu neustále tam a zpátky po bytě, měl jsem tam už „vychozené cestičky“ kolem postýlky, k oknu, do kuchyně (máme jedna plus jedna, třicet metrů čtverečních), a najednou odkudsi slyším: „V kukuřičném poli / stojí čtyři voli.“ Tak jsem to houkl na ženu a hned k tomu automaticky dodal: „Kráva kroutí hlavou / radši by šla travou.“ Pak jsem s údivem řekl, že to si přece musím zapsat, předal Rozárku ženě a ty čtyři verše si zaznamenal. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po čtvrtém verši plynule pokračoval ještě dalšími čtyřmi: „Voli volí klasy, / mohutnými hlasy / bučí basy. / Pročpak asi?“ Potom jsem tam nad tou básní stál, hleděl na těch osm řádků, bušilo mi srdce a najednou si uvědomil, že se možná právě kdesi zvedla stavidla.
Umí už Rozárka říkat „táta“?
Umí. Akorát jednu dobu bylo „táta“ všechno… Teď už ale ví, že máma je „máma“, což je zásadní.
Říkáš jí básničky, které pro ni píšeš — třeba jako ukolébavky? Pokud ano, reaguje nějak?
Samozřejmě. Jinak bych je nepsal. Máme ukolébavku, kterou Rozárce v lepších chvílích i zpívám a natočil jsem ji i jako „video“, které se dá před spaním pouštět jako nekončící smyčka. Máme takové ty rapované věci na blbnutí, u kterých tančíme, máme básně uklidňovací, básně na procházky, básně k babičkám… Nebo třeba takovou Báseň pro Barunku jsem napsal neteři ze sestřiny strany, které byly v době, kdy jsem báseň psal, tři roky, a je o tom, jak jsme poprvé přijeli za sestrou na návštěvu do Opavy, kde najednou byla v obýváku na pohovce nejen zhruba dvouměsíční Rozárka, ale i mladší sestra Barunky Anička, která se narodila jedenáct dní po Rozárce, a ta Barunka tam na ně kouká, celá rozjařená hopsá kolem a skáče radostí. Báseň pro Barunku jsem sestře samozřejmě předal a ta mi pár dní na to telefonovala, že Barunka je z básně u vytržení, umí ji nazpaměť a říká ji pořád dokola. Tomu říkám odměna!
Nebo jsem jednu z básní o babičkách poslal tchyni a ta mi obratem poslala text, ze kterého jsem si sedl na zadek: „V Tupesích teď bijí zvony, / malá kočka velkou honí. / Otravují babičku, / která čte si básničku. // Básnička jí tuze těší, / i když pere, prádlo věší, / v duchu vidí vnučku svou, / jak jde humnem za dědou. // Básnička, jo, ta nás baví, / bábi z Tupes Rózu zdraví.“
Vypadá to, že u vás v rodině všichni milujete slova, to je pro básníka veliké štěstí. A počkej, až začne básnit i tvoje dcera, to teprve bude něco! O čem asi složí první báseň…
Co na to říct? Netuším.
Musíš se přehazovat do modu „teď píšu pro děti“ a nebo se směr inspirace rozliší až v průběhu psaní — samo se ukáže, pro jakého čtenáře je text, tedy text si řekne sám?
Za těch třináct měsíců, co se narodila Róza, mám „na jedné straně“ dvacet tři básní do Říkání a povídánek (původní název Básně pro Rozárku ustoupil poněkud do pozadí) a „na druhé straně“ jednu, které není primárně určena dětskému čtenáři, ale jmenuje se Kdybych uměla mluvit a je koncipována jako Rozárčin monolog. Text si ale říká sám a prozatím to říká vcelku razantně. Když jsem ale začal Básně pro Rozárku psát, nazývat je takto a uvozovat je pořadovým číslem, asi u třetí nebo čtvrté mi bylo jasné, že básní s těmito názvy nebude více než osm. Takže jsem začal vlastně psát Básně pro Rozárku, které se časem proměnily v Říkání a povídánky.
Říká se, že rytmovaná řeč je přirozený jazyk pro děti, říkanky jsme se všichni učili. S jakými knížkami nebo autory jsi vyrůstal ty?
Tak tohle si už příliš nevybavuji. Vím jen, že číst (vyhledávat knihy) jsem začal až poměrně pozdě. Říkanky si samozřejmě pamatuji, ať už od rodičů, anebo ze školky, ale že bych nějaké v dětství dobrovolně četl a vyhledával, to nevím… Teď jsem si ale přeci jen na jednu knihu vzpomněl! Jmenovala se O veselé mašince a našel jsem, že ji napsal Jan Čarek. Ale vybavuji si z ní spíše noční magické obrázky Zdeňka Milera. Ty mi v dětství opravdu učarovaly. („O půlnoci do tmy tmoucí / topič a náš strojvedoucí / napínají zrak, / a když v noci o půlnoci / tisíc jisker srší vlak, / je to drak, je to drak!“)
Jaké autory kromě sebe chystáš pro Rozárku?
Už od narození Róze čtu z Básní pro děti Jana Skácela, především Uspávanky a nejvíce Uspávanku se starými domy a Uspávanku s panem Mozartem. Je neuvěřitelné, jak u nich vždycky roztaje… I jako úplně malinká vždycky zpozorněla a zklidnila se. Vybírám z Jedna, dvě, tři, čtyři, pět Ivana Blatného (famózní jsou například básně Devět vánků nebo Říkadlo), čteme vlaková leporela Josefa Hiršala a Radka Malého, připraveny máme Špalíček veršů a pohádek Františka Hrubína, Nápady pana Apríla od Jiřího Koláře, Noka a knedlíčka od Bogdana Trojaka a další. Na CD pouštíme Houbeles Musicus, což je roztodivně zhudebněná smaženice básní Petra Maděry s krásným leporelem k tomu. Rózina knihovna aktuálně čítá kolem dvaceti svazků a stále se rozšiřuje.
Mezititulek této části rozhovoru mluví o tom, že děti jednoho dne objeví naše texty. Děsí tě to pomyšlení nebo se rád „dáš číst“? Řešíš to?
U Říkání a povídánek to neřeším, vždyť je to určeno primárně právě dětem. Spíše mě skličuje představa, kdyby se s tím Róza ve svých „zralejších dětských letech“ minula. A pokud jde o básně a knihy jiné, tam je mi to teď asi jedno.
O TVŮRČÍM PROSTORU
Lidé si ustavičně stěžují, že nemají na nic čas, a když se z nich pak stanou rodiče, pláčou, kolik času měli dříve. Kdy je tvůj čas na psaní? Změnilo se to nějak?
Takzvaný čas na psaní jsem nikdy neměl nijak pevně stanovený. Většinou to je, jak to přijde – odpoledne, večer nebo ráno. Samozřejmě nepíšu, když Rózu krmím anebo nějak více pláče. Nedávno jsme procházeli obdobím intenzivního ječení, což byl docela děs, ale když si teď uvědomím, že v té době jsem během měsíce napsal sedm básní, tak to ječení mohlo být vlastně i stimul. Takové množství básní, které vzniklo od Rózina narození, jsem za obdobně dlouhé časové období v minulosti napsal snad jen před více než pětadvaceti lety.
Jsi jako autor k sobě nyní přísnější nebo naopak snáze text dokončuješ, prohlašuješ za hotový?
Ony se mi ty básně teď vlastně líhnou. Někde něco ťukne, zapraská a po chvíli je tu takové ochmýřené ptáčátko, které ve většině případů vypadá zdravě a záhy už samo pobíhá. Tam je zásadní ta rytmika a srozumitelnost. Neříkám, že všechny básně jsou hotové hned z první, jako iniciační „voli v poli“, ale většinou to ladím maximálně den, dva. Pouze v jednom případě jsem začal v lednu a text dokončil v dubnu, to však byla výjimka. Novou báseň říkám vždy doma ženě, která je shodou okolností také básnířka. Někdy mi řekne, že je to třeba pro děti moc složité a já to pak teda rozmotávám anebo jindy hledám dvě tři jiná slova. Ty dětské rýmy se mi píší opravdu jinak, než všechno předchozí. Prostě se mi spustil orchestrion.
Možná z něho časem vypadne víc textů i pro dospělého čtenáře. Zatím na dospělých čtenářích úspěšně testuješ svoje texty pro děti. Jak vážně bereš reflexi, kterou poskytují sociální sítě — lajky, rychlé reakce, sdílení?
Nebudu zastírat, že jakákoli reakce potěší. Bez sociálních sítí by třeba nevznikl tento rozhovor. A takové ty palce, srdíčka, vykulené parády, nebo snad sdílení? Vzhledem k velikosti mé bubliny jich mám poskrovnu. Když se ale začaly objevovat reakce na Básně pro Rozárku, utvrdily mě v tom, že by tento způsob psaní mohl mít smysl.
Je pro tebe online příjemný jako prostředí pro poezii?
Jako příjemný bych ho asi explicitně nenazval, ale nemám s ním problém. On je taky online a online, web a web. Má třetí sbírka Nehybnost vznikala v letech 2006 až 2008 prostřednictvím anonymního blogu, tam mi to tehdy vyhovovalo velmi.
Kromě sbírky Básní pro Rozárku připravuješ soubor vizuálních básní Typosie. Je to už uzavřený celek nebo se ještě pozměňuje?
Typosie vznikala v období let 2012 až 2017 s tím, že začátkem roku 2019 jsem nahradil jednu báseň z roku 2014 básní z jara 2018. Za mě uzavřeno.
Kdy se ho dočkáme?
Prvního nakladatele jsem oslovil v říjnu 2017. Po zdvořilém odmítnutí jsem postupně oslovil další dva, nicméně po půlroce bez jakýchkoli reakcí jsem nabídku k vydání v obou případech stáhl. Aktuálně je soubor od podzimu 2018 u nakladatele s pořadovým číslem čtyři. Komunikujeme, probíhají přípravy… Dočkat bychom se mohli snad letos.
Tak budeme držet palce. Děkuju moc za rozhovor.
Já děkuji za otázky.
