Jitka N. Srbová

Anketa o tom, jak otcové píšou

Ptá se Jitka N. Srbová
Rozhovory – Anketa
revue Ravt 11/2020

Otázky:

1. Jak se ve vaší literární práci projevila zkušenost otcovství, případně dědečkovství? Na mysli nemám pouze nové téma, ale celkové tvůrčí vnímání? Projevila se nějak konkrétně literárně změna životního rytmu, omezení času na souvislou práci nebo (třeba) nová zkušenost zmíněné rodičovské či prarodičovské role?
2. Který váš text se dotýká rodičovské zkušenosti tak, že se vám okamžitě vybaví? Můžete ho ocitovat? (Nevadí, pokud byl už publikován knižně nebo časopisecky)?

Tomáš Čada, básník a učitel
1. Na první otázku bych mohl odpovědět ano. A bylo by. Ale zkusím se rozepsat. Zkušenost otcovství, nyní již trojnásobného, mi poskytla naprosto odlišné vnímání světa. Je to hloupé klišé, ale co si neprožiješ, to neznáš. Rodičovství jsem si sice nějak představoval, ale představa a skutečnost nejsou jedno a totéž. V tomto případě si byly na hony vzdáleny. Nyní vím, že existují osoby, kvůli kterým bych byl schopen zabíjet. A to nejsem matka!

Tuším, že mi otcovství přidalo do života, a snad i do psaní, mnohem více citu. A absolvovaný rozchod a rozvod s matkou prvních dvou dětí mi umožnil mnohem více si zmíněného nezaslouženého citu cenit. Mnohem víc si cenit těch malých lidí. Dát jim náležitou váhu. Snad.

Díky dětem si přijdu bohatší. Tak nějak tuším, že díky nim je bohatší i mé psaní. Ostatně většinou píšete o tom, co znáte a umíte uchopit. A děti jsou všeobjímající. Miluju svou partnerku, ale láska k dětem je jaksi samozřejmější, jistější. Jednoznačná.

Výše pojmenovány jsou obrovské dary, které bych za nic neměnil. Ale jsou i značné výdaje. A dovedu si představit, že zrovna pro člověka umělecky se profilujícího mohou být enormní. Existuje něco, co dítě vyloženě chce, vyžaduje – bez čeho nemůže být? Jistě, jste to vy. Vaše osobnost, váš klid, váš čas.

Bere si je se vším všudy, nemilosrdně. A je jen na vás, rodině, a rozhodně ne jen na té tradiční (otec matka), ale té, která dítě obklopuje (otec, matka, babičky, kamarádi, všichni), jak se s tím smíří. Co si kdo navzájem bude tolerovat, co kdo nabídne a hodlá obětovat.

Pokud někdy napíši román, té nejmladší, Adě, bude přinejmenším 20. Momentálně nemám čas a sílu ani na mnohem drobnější útvary. Vadí mi to? Asi trochu ano, ale jak moc dobré je TO, čím je to vykoupeno!

2. Mých textů se mi vybaví řada, ostatně většina je tu více tu méně o dětech. Z cizích mi první vytane drobná báseň Petra Hrušky:

Velký Adam
Adam už je velký
dlouhé nohy
jako pravda
visí z horní postele
přes celý večer
ve kterém chtěl mluvit
o svém malém
mobilu

 

A musí-li být má:

Ikony a šampon 
Ulpívá za nehty
když myješ vlasy své dcery
Dotýkáš se jí konečky prstů
Drhneš drhneš
šampón pění a
válka je pořád větší
Začíná štípat v očích

Včera jsi v pekařství zřetelně pozdravil
pláclo to zas jen do kynoucího těsta
Sousedé v pravidelných intervalech
vylamují dveře vzájemnou láskou a
válka vyskočila z koše na prádlo
Prohlédla si byt Seznámila se s rodinou
Tváří se spokojeně

Zapínáš počítač
Skrz oko monitoru
jí nahlížíš do tváře

Na plochách
nově instalovaných systémů
Se povalují ikony a děti
Ikony pošlapané Děti?

Děti…

Aleppo Mariupol Asmara
místa kam bys nejel
na dovolenou
ani v rámci Akce

Válka již prostřela ale
večeřet se s ní nedá

 

Ivo Harák, spisovatel, literární kritik a vysokoškolský pedagog
1.
Dítě (konkrétně to nejmladší z nich, rok a pět měsíců stará Hedulinka) mne učí jakémusi intuitivnímu nadrealismu: nesamozřejmosti věcí a jevů (třeba výšky stromů — v závislosti na úhlu a místě pohledu) či jejich sepětí s řečí: podléhající nikoli (jako u dospělých) konvenci, ale aktuální náladě nebo zaujetí. Dítě si, přijde-li na to, svede vyhrát i s vlastním stínem — anebo zkoumavě ohledávat proměnu okolního světa v závislosti na tom, dívá-li se naň rozevřenou dlaní anebo přes sluneční brýle. Škrtá šablony a bourá pomníky jistotám stávajíc se tak trochu kapkami do našich stárnoucích očí: aniž o to vůbec usiluje; neboť je podobné úvahy zhola nezajímají tolik jako to, proč to (u všech hromů) mámě zase tolik trvá, jak moc je táta nešikovný při hře a proč oba tak směšně křičí a pobíhají, když při koupání cáká vodu z vaničky na koberec.

2.
Z vody a Ducha
říkám: je to jenom voda
říkáš: jsou to jenom slova
říkají: a ty tomu
ještě pořád věříš…

…ale s kým
se tedy smějí
děti, když jsou samy?

 

Dan Jedlička, básník, editor, nakladatel
1. Založení rodiny se u mě projevilo spíš pocitem nalezení nového kurzu než nutkáním tuto životní změnu nějak literárně reflektovat. Od narození syna jsem nic pořádného nenapsal, a lze to samozřejmě pohodlně zdůvodnit nedostatkem času nebo možnosti soustředění, ale ve skutečnosti jde o (snad dočasnou) ztrátu potřeby psát, přetvářet osobní zážitek otcovství na text. Kontakt s literaturou mi v posledních letech bohatě vynahrazuje ediční práce, která se mi momentálně jeví jako smysluplnější a potřebnější.

2. Žádný vlastní text odrážející rodičovskou zkušenost jsem skutečně nevytvořil, ale rád se občas vracím ke sbírce Jaroslava Pížla Rodinný život (2000), která v mnohém promlouvá ke mně i za mě.

 

Milan Hrabal, básník a překladatel
1. Mám plnou hlavu momentů, v nichž se moje psaní setkávalo i střetávalo s otcovskou realitou. V literárních začátcích jsem sám byl spíš dítětem, které se vymezovalo se vůči rodičům, domovu a vlastnímu dětství. Připadalo mi krásné a nerad jsem je opouštěl. Zkoušel jsem je zdržet slovy, což ovšem není ani originální, ani účinné. Po narození první dcery jsem se náhle ocitl ve dvojdomé roli. Na tu rodičovskou jsem si teprve zvykal, ale motiv míjení a „pospíchajícího času“ přetrvával. Snad i sílil. Zejména o víkendech, kdy jsem urval čas pro psaní a hrbil se nad psacím strojem u konferenčního stolku v pokoji, zatímco moje žena měla v kuchyni „klid na přípravu oběda“. Tehdy za mnou přicházela dcerka s prosbou, zda si smí vedle mne kreslit. Bude potichu, aby mě nerušila. Více než inspiraci mi přinášela neklidnou strkanici s pocitem, že plýtvám časem, který mohu věnovat jí. Současně mě uklidňovalo, že ji mám nablízku a – je to její přání! Ta dávná tichá dětská pokora se mi často připomíná. Stejně jako pocit nevýslovného dluhu.

Když do naší rodiny přibyli syn a další dcera, cítil jsem ještě silnější potřebu „brzdit čas“. Paradoxně se toto úsilí projevilo nejen potřebou být co nejčastěji s rodinou, ale také zintenzivněním aktivit souvisejících s literaturou. Několik málo básniček pro děti a nesoustavné reflexe v poezii „dospělácké“ pochopitelně nestačily. Snaha získat od dětí odpustek vyústila v knížečku pro ně a o nich – Prázdniny ve Žvatlánsku. Měl jsem radost, že se líbila i jiným dětem, že o ni jevily zájem má vnoučata.

Docela jiný rozměr získaly mé rodičovské reflexe v době, kdy se naše děti vydaly na samostatnou cestu. Jako v protisměru se vrátily chvíle s prvorozenou. Nešťastná volba partnera přinesla bezesné noci nejen jí. A nutkavou potřebu vypsat se z toho. Kdo má dospělé děti, potvrdí pravdivost rčení: „Malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“. U každého z nich jinak. Ale ať to bylo cokoli, radost z vnoučat nakonec všechna soužení nahradila pocitem, že se věci ubírají správným směrem. Postupem času se u dětí v jakési trojjedinosti rodičovského vnímání zasnoubilo zoufalství s křesťanskou vírou a silou vůle. Když si tato tři „podobenství“ našich dětí spojím, vnímám srozumitelný vzkaz. Mou někdejší naivní idylu sice vystřídala tíha zkušeností a uplynulých let, ale současně jsem byl obdarován zvýšenou dávkou vyrovnanosti a pokory. Vztáhnu-li je na své literární aktivity, pak jsem se dvě následující dekády věnoval více překladatelské činnosti, do níž jsem zařadil i příběhy pohádkové. Moje vlastní tvorba ustoupila do pozadí, převážila publicistika a editorská činnost: rád jsem pomáhal s publikováním cizích textů.

Vnoučata mě naplnila novou energií. Mé literární ambice se přenesly do vyprávění pohádek a vymýšlení písniček. Živě vznikající tvary se proměňovaly v závislosti na prostředí nebo rychlosti dětského i „dědského“ usínání. Zázrak obnoveného prožívání dětství mě omámil natolik, že jsem si nové příběhy nezaznamenával. Mám jich teď plnou hlavu, přetahují se v ní o mou pozornost, ale na papír se dostávají sporadicky. Vždy si mě pro sebe uloupí vnoučata, která touží po novém vyprávění. Chodíváme spolu lesem protkaným pavučinami vzpomínek, krmíme zvířata roztodivných jmen, navštěvujeme květinového krále, zpíváme indiánskou ukolébavku. A to je pro mne výzva – důležitější než psaní a publikování. Výzva uspět u dvou pětiletých dívenek. Aby znovu a znovu chtěly se mnou trávit společný čas, který se později ve vzpomínkách stane, jak doufám, jedním z průvodců po zmizelé krajině jejich dětství.

2.

Dcera
              (dopis táty dceři)


Když ses měla narodit
děsilo mě
že to nevyjde
že ten zázrak se nás
                                   netýká

Když jsi měla jít do školy
děsilo mě
že to nevyjde
tak tenké nohy nedojdou
tam a zpět

Když vdavky tloukly
na tvé dveře
v nedůvěře jsem šlapal
                                   jak v zelí

aby tě neviděly
černé pátky

Tys chtěla hned
                             druhý den zpátky

a cesta vedla
naopak

Když jsi chtěla skočit
                                   z okna

děsilo mě
že to nevyjde
že ho nestihneš otevřít
a pořežeš se o sklo
                                   nebo o život

nebo že tu při vší smůle
zůstaneš
a utrápíš se k smrti

 

Radek Malý, básník, překladatel a vysokoškolský pedagog
1. Bohužel, ještě více než předtím, jsem si na psaní byl nucen vyhradit „ukradený čas” ve chvílích, když děti spí, jsou ve škole apod. Je to ráno podstatou spisovatelského řemesla v České republice, kdy lze k psaní jen sotvakdy přistupovat jako ke zdroji výdělku. Spíš je to jakési hobby, pro rodinu často zatěžující tím, že dotyčný se soustavně dožaduje klidu na „práci” – a to v pozici, kdy se tak nějak stále ještě očekává, že otec bude hlavním zdrojem příjmů. V důsledku tohoto odsunu se u mě vytvořil návyk, že pokud už čas na psaní mám, nejsem schopen se mu plně a efektivně věnovat v souladu s vlastními očekáváními. Lepší je rozjet se někam skoro účelově vlakem a vědět, že doba psaní určená je jasně omezená.

Co se rodičovské role týče, zinfantilněl jsem v tvorbě, respektive přestal jsem se infantility bát, možná jen dočasně. Což, pokud si to autor přizná, nemusí být na škodu. A ještě více jsem si uvědomil, že ať recenzenti a knihovníci zařadí knihu kamkoli, vždy ji autor píše především pro sebe.

2. Skoro celá knížka Listonoš vítr vznikla za procházek s kočárkem, což je specifické, neboť „dětský čtenář” v tu chvíli blaženě pochrupkával. A potom nějaké ty básně otcovství taky reflektují, třeba tato ze sbírky Malá tma:

 

Předseda, soudce
Když nikde není místo pro kočárek,
vegetarián, přece dáš si párek,
oči se zúží do dvou malých čárek
a chce se spát.

Zasadíš jabloň, nestříháš – a zplaní.
Všechno ti zdaní, i tvá nepřiznání
a tajná přání z časů vinobraní.
Zdaní i chlad.

Postavíš – nebo koupíš – dům a spadne.
Co počít? Nic. A nebo syna. Za dne.
Za nocí kvílet, jak je žití snadné.
Pán. Muž. Stroj. Hrad.

 

Ivan Pasadena, básník
1. Otcovství. Zní trochu tvrdě — otec, otčina, Vaterland, Attila z prazákladu atta. Bez zdrobněliny, možná kvůli velkému Otci na výsostech, snad jen hezké slovenské otecko. Vnímám ji osobně jako jednu ze základních, přechodových zkušeností, nikoliv všeobecně nutnou k býti člověkem, nikoliv nutnou k tomu psát cokoliv. V prvních pár měsících po narození Kláry nebyl čas na nic, zčásti euforie a všeopatrnost nad velmi malým novočlověkem s částí vaší DNA (ego i biologické chrání sebe), zčásti reorganizace každodenních činností s jediným cílem – dítě musí přežít a být v lepším případě obohacováno o vjemy, které je přivedou z plenek protoosobnosti do hábitu dobrého habitu směrem k uznávanému společenskému statusu a vnitřnímu óm výklidu. Času bylo málo i posléze, neboť nastala doba ekonomicky celou mašinerii dětství ve společnosti rodina s ručením neomezeným saturovat. Potud by se mohlo zdát, že snad otcovství může psavcům ubírat na možnosti zvěčňovat se poloprázdnými listy se stříbrnými pomlkami — zlatým trojtečkovím…

A to si právě nemyslím, předně času má každý kolik chce resp. na co chce, samozřejmě při vědomí posledního horizontu. Otcovství jistě člověka mění, na jedné straně jakoby dospíval – starost, na straně druhé ho vrací do dětských let – radost. Směs obou těchto poloh skýtá možná nové možnosti pro vrhače textů, ze mě osobně se stal spíše ledabylec a velký obdivovatel umu druhých. Postupně s růstem svěřené se mi však zjevují pozapomenuté dimenze jako je vyprávění, fejeton, esej a vše ostatní co si jen lze na víceletém gymnáziu představit. Ano, dělám korektora a rádce své dcery při jejím běhu zákrutami českého jazyka a slohu, snad se mi to daří.

Méně sdělitelné je pak pro mě zjitření smyslů a zostření vjemů, které ze mě nečiní jakéhosi bystrozora, ale ukládá se v podobě ruliček mikrofilmů, sedimentuje, přetváří a petrifikuje v podivuhodné záznamy času. Nelze je vystavit pod skleněnou desku co brouky se štítkem původu, jsou skryté velmi hluboko, snad pod sny. Věřím, že tam k něčemu jsou. A především, otcovství mě hřeje, je to tyglík rozžhaveného vzácného kovu, Ivan Diviš by napsal roztopené zlato a já nemohu najít lepší příměr.

2.
rosteme
zdá se
co když se zmenšujeme
táta pije už jen z pítka pro děti
nebude vždycky prgo
máma nedosáhne na horní polici
někde tam musí být ta fotka s mašlí
vysoko je daleko a daleko bezbožné

půlené jablko mi vydalo hvězdu
řasu jsem hodil za košili
modlím se otčenáš

moji dceru bude někdo moc milovat

 

Ladislav Puršl, básník
1. Otcovskou roli mi předznamenala zkušenost s bratrem mladším o jedenadvacet let, probíhala díky tomu v mnoha ohledech přirozeně – bavilo mne to a baví mne to, ať už šlo pak o děti nevlastní i vlastní. Ale i přes nějaká předporozumění se v tvůrčím vnímání rodičovská zkušenost projevila razantně: otřásla celkovým náhledem na autorství a na to, co je skutečně tvůrčí.

Domnívám se, že až na výjimky podléhá život spojený s autorskou činností nekonečným – skrytým či vyjeveným – tanečkům libovůle a představ, různým zvykovým tendencím a je vesměs motivovaný touhou zachytit, uchopit, vyslovit a následně se skrze to někým či něčím stát, případně být za tuto neurotickou tendenci dokonce náležitě odměněn, pochválen a poplácán. S dalšími navazujícími prchavými mávátky mýdlového věhlasu a s nimi spjatými očekáváními se to pak točí v kole, které samo sebe užírá a samo sebe zas rodí… Autor se z osidel vzniklé neurózy dostává pochopitelně opět skrze autorskou, nezřídka autoterapeutickou činnost, čímž se opět noří hlouběji do přecitlivělého exponování vlastní důležitosti coby autora. Jedna velká iluzorní konceptuální pavučina, která se přirozeně zpřetrhá, jakmile přijde ke slovu život sám a jeho mentální autorská nápodoba v nějaké životní etapě či na jeho samém konci prostě splaskne.

Vnímám, že takovým přirozeným, kvalitativním předělem se mohou stát právě děti. Bytí s nimi sleduje opačný úběžník: na prvním místě nejste vy sami, vaše autorské jajášství a jeho expanze, nýbrž a pochopitelně potřeby dítěte. Dosavadní intelektuální modely přestávají fungovat, potřebujete být tady a teď – a otevřeně v obyčejných věcech. Snad nejčistší je nechat život, aby skrze děti sám svým působením tento rafinovaný, egomanický autorský systém rozbil, přetavil a proměnil – najednou je možné prohlédnout a konečně je možné vidět. Pro někoho to možná znamená poprvé něco „skutečně zahlédnout“ namísto „myslet si, že vidím“… Pokud není autor-rodič ignorant, který si dál jede „to své“, pak asi nemá nad čím přemýšlet, závisí to ale na míře sobectví, jak svůj čas rozdělí mezi děti a sebe… Názory, že děti autorům berou čas, který by autoři mohli věnovat tvorbě, jsou v mém pohledu jen službou vlastním démonům – smutnou pečetí autorské závislosti na jevech vnějšího a vnitřního světa…

Osobně mi nevadilo se dívat, jak tento modus vivendi hoří, protože s ním hořel kabát, který jsem už nechtěl nosit a vnímal jsem, že se pod tím rodí něco nového – v náhledu, ve způsobu psaní, v přístupu k životu. Pokud mi něco chvíli chybělo, byla to činnost překladatelská a ediční. A jestli mne zpětně něco mrzí, pak nevyužitá příležitost dopsat knížku pro děti, když byly malé… aby s nimi rostla a ony s ní. Byť pokusů nebylo úplně málo, zůstaly jen fragmenty. Děti se ale v mém životě objevily vždy v komplikovaných situacích, bylo třeba se jim plně věnovat a život s nimi je křehká chůze, zvláště když děti vážně onemocní, člověk má pak trochu jiné starosti než náhradní světy ukryté v textech. Naštěstí jsou zde jiní autoři-rodiče, kteří knihy pro děti napsali a vydali, vděčně je tímto pozdravuju…

Možná je nakonec odpověď na otázku inverzní, ale nemohu si pomoci: jako jsem před šesti lety v rozhovoru pro Tvar řekl, že mne více zajímá, jaký je básník člověk, než jaký je člověk básník, stejně tak mne víc zajímá, jaký je autor rodič, než jaký je rodič autor…

2.

***
procházející světlo –
nezůstane po něm ani stopa
ale vím, že tu bylo

taková bude tvá přítomnost v mém životě
vypálená úsměvem
do prázdnoty vědomí

(3. listopadu 2017)

 

Martin Skýpala, básník
1. Vždycky jsem byl zvyklý psát rychle, a často za těch nejméně vhodných okolností. První knihu jsem takřka celou napsal ručně v tramvaji cestou do práce a z práce. Tu druhou jsem po směně metodicky „nabušil do psacího stroje“. Obojí se stalo ještě před narozením mého syna, ale už tenkrát byl můj život „podmaněný praxí“. Třetí kniha vysloveně vychází z perspektiv, které mi odkryla moje práce. S příchodem dítěte se tahle praxe jen posunula na novou úroveň, ale protože jsem poezii vždycky dělal „na koleně“, zase tak velká změna to pro mě nebyla.

Otcovství nepokládám za roli, ale za osud, či úděl, a v tomto smyslu tedy pro mě nepředstavuje novou zkušenost v tvůrčím slova smyslu, protože mé básně asi vždycky chtěly být plodem či zprávou o lidském osudu/údělu. Dokonce ani moje dlouholetá neschopnost zapojovat se pilněji do aktivit básnické komunity nepramení z většího tlaku světa po narození dítěte, ale z motivů zcela jiných a osobních.

2.
Nemůžu se zabít z ineditního cyklu Korespondenční kurz poesie:

nemůžu se zabít
mám tu kluka
ve slepém úhlu tzv. reality
jsme oba
jenomže se nemůžu zabít
nechat ho letět
a dýchat
nic jinýho nepoznal
a teď jsme tady
moje srdce a já
moje lepší já a moje srdce
svádí neustálej boj
je to boj o život
mýho srdce
nemůžu se zabít
a nechat ho tady-
je příliš pozdě
nechat ho být
naučit ho lítat
naučit se dýchat

(24. 7. 2016, Korespondenční kurz poezie)

 

Jan Spěváček, básník
1. Nesu si v sobě odmala určitý kód. Jestli správný, vrozený či naučený, to nedokážu a snad ani raději nechci posoudit. Ten kód vždycky říkal – budeš ženatý a budeš mít děti. Nejednalo se o imperativ, spíš šlo o možnost, která se nevyhnutelně blížila a doháněla mě, nikoli však nepříjemně. Ta možnost se naplnila, dá se konstatovat, že jsem se její realizace „dožil“ zaživa.

Rozhodně ale vím, co jsem nikdy nechtěl – mít psa či jiné podobné zvíře v intervalu od cvrčka po slona. S přirozeností a rád se starám o své děti a ženu, protože vím, že moje žena je kromě jiného rozumná a obohacující a že moje děti mají šanci, že jednou rozumné budou. Akorát nemůžu říct, že bych se jimi cítil obohacován – přesnější by bylo říct, že jsem krácen, ale tak nějak vegetativně a s dětskou záměrnosti, jako rostlina: jsem zaštipován.

Tedy: rostou ze mě nové výhonky na místech vnitřně nečekaných a některá místa jsou prosvětlena tak, jak by rozhodně nikdy nebyla. Ne všechna, někde to možná schne, jinde hnije, kdo ví. A jaký bude výsledný tvar? Tuším, že ze mě bude něco mezi bonsají a živým plotem.

Ve sbírce Čum do ráje se rodinné objevy vyskytují. Doufám, že natolik všedně, aby bylo jasné, že být otec je normální, a přitom mezi řádky tak, aby prosvítalo, že jsem otec i manžel rád. Protože na závěr chci říct: být matkou je větší maso. Pusa Radce. :-* (Šimon a Čenda už preferují high-five.)

2.
Jde o báseň ze zmíněné sbírky Čum do ráje (Dauphin, 2019):

Na kříži
Hrozně rád
usínám s klukama.

A zbožňuju,
jak ujetě to zní.

Ležím na zádech,
nohu přes nohu,
zpívám jakýsi žalm,

ruce rozpažené

a na levém rameni
menší; větší lotr
už to zaříznul.

Hrozně rád
spím s klukama.

 

Peter Šulej, spisovatel, vydavatel, publicista
1. Povinnosťou umelca a teda aj básnika je vnímať svet a nasvecovať realitu z rôznych uhlov, cez rôzne filtre a v mnohých aj tých najnepravdepodobnejších odtieňoch. Keď sa narodili moje deti Pavlína, Ambróz a Cyprián, stali sa neoddeliteľnou súčasťou môjho sveta. Vnímal som ich teda o to intenzívnejšie a do poézie som sa snažil pretaviť všetku energiu, ktorou ma obohacovali. Neboli to teda len ich činy, kroky, akty, ale aj ich prehovory, jazykové hry a experimenty. Tie sa objavujú, či už na úrovni novotvarov, zriedkavých slovných spojení, alebo aj celých strof v mojich veršoch kontinuálne do dnes. Spolu s manželkou sme sa pustili do písania veršovanej abecedy zvierat. Ambróz bude mať v septembri šestnásť rokov a stále sme knihu nedokončili. Tak snáď si ju vychutnajú iné deti, tak ako on keď bol malý a čítali sme mu naše veršovačky.

2.
Je to text deti z zbierky nódy z roku 2014.

(deti)
ach opäť opäť raz som nazrel do
krajiny batolenia snenia večných hier
zo strany [animátor(ov) kuchár(ov) hojdač(ov)
kočikár(ov) uspávač(ov) aupair(ov)…] (iek/ok)
tam ako gestikulus na križovatke stál
a dni upachtené v bodkovanom tričku                      maillot à pois
zostávajú za nami s dlhými nohami

(v cádize po prvýkrát cyprián ňuňúkaný proti atlantiku /

pre legendy ságy                      mýty základ
/ povstal)

zo zverimexu práve vypustení¹
peonzou o dlážku hrmotníci
pevnosť univerza neustále skúšajú
na drevených paripách nebešťania
almáziou básnici posilnení
plazisveta vždy a znovu
porážajú

(usmial sa)
raz sa teda musí zjaviť
(povedal som mu že bol čarovný a zmizol
toľko plaču toľko žiaľu
ambróz stratil hastingský meč na kúpalisku petynka²)

xix. storočie v podobe starej mamy
sa na decúcha vyvalí
bystrické v sade na strome slivky
rurál a občas niečo navarí

ako tekvice na žitnom ostrove
bez nej / nich
vyrástli

(v manduke zababušený
neskôr už na hrkotáku
na behúni surfuje)

preskúmal som všetky dvory v našej štvrti
jesenne smutné a zimne bezútešné
keď som kočíkoval teba
s menom svätého mučeníka
nič mi nedali ale nevadí
len to že som bol s tebou
nateraz stačí
veď tvoje skutky ešte len budú
zapísané v knihách
kronikách
tamtých
 
¹ (v cadíze (…) vypustený m1 | str. robert lewandowski | mdl. 4,2
² (usmial (…) petynka) reprint z 1.i., verše 20. – 24. upravený | obrátený o 180°

 

Martin Švanda, básník a psycholog
1. Sám se delší dobu řadím do kategorie „spíše nepíše“, ale zkusím i tak odpovědět. Oproti době bezdětné, většinou nemám klid na psaní a čtení. A vlastně nemám klid na nic. Časem jsem pochopil a přijal i to, že ho dlouho mít nebudu a tak jsem si tu a tam něco poznamenal do notýsku. A na otázku okolí: „Píšeš teď něco?“, odpovídám většinou „Ano. Týdenní nákup do Tesca.“ Je tedy jasné, že rodičovství je spojeno s odpovědností a humorem. Pud psací ustupuje pudu obživnému. A básník je více v hmotě, nežli v obraze. Ovšem ne vždycky.

Změnu životního rytmu pociťuji a označuji banálním „Je rozdíl děti mít a nemít.“ Když se mi narodil první syn, tak jsem si říkal, no to je tedy síla. To by si jistě zasloužilo básnickou sbírku, nejlépe oslavnou. Rozechvěle jsem si v jeho šestinedělí poznamenal (a nyní našel) prorockou větu: „Ještě spí, ale něco v něm chce hrozně vstávat“. No a od té doby jsme začali být v podstatě všichni vzhůru a v pohybu.

Jak ubíhaly týdny a měsíce, ustoupil jsem z představy básnické knihy a navrhoval jsem sám sobě, že bude stačit jeden oddíl sbírky věnovaný dítěti. Zbytek knihy dopíšu později, pochopitelně. No a po ročním aktivním rodičovství jsem se přistihl při tom, že mám radost z napsané básně, která reflektuje probíhající období. A, že na nic jiného nemám čas, ani chuť.

Příchod druhého syna jsem potom nazval obdobím poruchy pozornosti, kdy se zase vše mění a kdy mi došlo, že knihy v knihovně si opět několik let neuspořádám podle abecedy. Ostatně žena si také schovala malířský stojan a dala se opět do kojení. Nedomalovaný obraz jsme pověsili na zeď a já ho mám za hotový a líbí se mi.

Co se týče tvůrčího vnímání, tak jsem se určitě díky dětem posunul k větší hravosti a lehkosti, tak nějak životně. Děti jsou živým důkazem toho, že fantazie je skutečně bezbřehá.  Když mi třeba ukazují na změť dřevěných kolejí, lego kostiček a autíček na koberci a říkají, „Ale táto. To je přece jasný, že je to rozehraná hra. To nebudeme uklízet.“ Hned vím, že jsem věci doposud vnímal přízemně a po staru.

A tak jsem rád, že mohu spolu s Dylanem Thomasem říct, že „Míč, kterým jsem jako dítě v parku hodil, se na zem ještě nevrátil.A hra tedy, naštěstí, stále pokračuje.
 

2.
Lužánky park
Dítě bere do ruky provaz omotaný kolem stromu, cloumá s ním
křičí, snaží se strom zahnat do stáje
po chvíli ohlávku pouští, vrtí hlavou a odchází pryč

(léto 2015)

Konec školky
Děti běží v maskách k rodičům
Děti běží v maskách rodičů
Děti běží k maskám rodičů

(jaro 2018)

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    (1976, Praha), vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006–2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu Wagon, v současnosti je editorkou ...
    Profil

Souvisí

  • Pomalu všechny už myšlenky vaše sdružují se samy sebou s hovnem, každé druhé přirovnání vaše čerpáno je ze záchodu, jakoby záchod byl polovinou světa; a tak pomalu všechny už věci ve vás zhovnatěly, svět je vám hovno, boha samého dovedete si představit jen v podobě hovna.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 14/2018
  • Lesk a bída překladatelství
    Rita Kindlerová, Helena Beguivinová, Kateřina Klabanová, Markéta Vinická, Miloslav Uličný, Zdeněk Beran, Dana Svobodová, Jiří Hrubý, Alena Morávková, Lenka Kuhar Daňhelová, Vladimír Medek, Jana Zoubková

    Anketa

    Mám několik překladatelských snů, tj. tipů na knihy, které bych rád přeložil, ale takové sny se neprozrazují. Není nic snazšího než někomu jeho sen vyfouknout. Takže se svěřím pouze s jedním snem: aby konečně někdo vydal překlad, který mi leží v šuplíku už čtvrt století.

    Drobná publicistika – Nezařazené
    Z čísla 13/2018