Fismeister2020
Rozhovor s Miroslavem Fišmeisterem

Často se mi zdá o antikvariátech

Ptá se Jitka N. Srbová

Miroslav Fišmeister (*1976), moravský básník a amatérský přírodovědec, autor čtrnácti básnických knih zastoupený v řadě antologií. Vášnivý čtenář se širokým čtenářským záběrem, majitel rozsáhlé knihovny, ideální objekt pro rozhovor v tomto Ravtu. Povídáme si z brněnského bytu do navlas stejné tmy listopadu 2020 ve Městě H. Fotografie: archív M.F.

Rozhovory – Rozhovor
revue Ravt 19/2020

Zrození pro čtení

Tento rozhovor by měl zkoumat příčiny, projevy a přínosy rozvinuté čtenářské vášně, což zní možná příliš vypjatě — méně vypjatě bychom mohli říct, že si budeme prostě povídat o tom, jak se tak člověku přihodí, že se z něho stane vášnivý čtenář, co je na tom dobrého nebo třeba i špatného a jaké zajímavé zážitky to tak přináší. Tak tedy, jak ses stal čtenářem může za to škola nebo ses naučil číst sám a tzv. předčasně?
Ani jedno. Když mi byl rok a půl, seděl jsem v kuchyni — to bylo ještě na Kvapilové, v Žabovřeskách — na nočníčku, díval se, jak maminka vaří, a řekl jsem: „Maminko, tam je kolečko.“ A maminka řekla: „Mirunko, to není kolečko, to je písmeno O“ — měli jsme totiž sporák MORA, ostatně stejně jako teď — a tak jsem se naučil první písmenko. Pak jsem se naučil i ostatní a ve dvou už jsem četl. Před několika lety jsem potkal — po pětatřiceti letech! — Markétku, s kterou jsem v první třídě seděl v lavici, vzpomínala, jak jsem se při čtení nudil, protože jsem to nejen všecko četl už dávno, ale taky jsem si to doslova pamatoval.

Vzpomeneš si na to, jaké to bylo když se najednou nápisy daly přečíst?
Ne. Naučil jsem se číst dřív, než kam sahají moje nejstarší vzpomínky, takže svět pro mě vždycky byl čitelné místo.

Než se ponoříme do čtení knih, zastavila bych se u čtení jako takového. Já třeba mám zájem o cokoliv, co je ve veřejném prostoru nebo kdekoliv na předmětech kolem mne napsáno. Čtu trička lidem, nápisy na zdech, když nemám nic rozumnějšího po ruce, přečtu i složení osvěžovače vzduchu nebo mýdla… Děláš to taky?
No baže. To máme nějakou úplně bytostnou potřebu. Třeba v zoo, když jsem s sebou neměl knížku, jsem četl pořád dokola to, co bylo v chovatelském zázemí, pár knih o zvířatech a jednu mayovku. (Možná bych měl říct, že jsem četl ve volných chvílích, ne místo práce.)

My si to tak budeme úslužně myslet. Vzpomeneš si na nějaký bizarní nebo úplně všední nápis na něčem ve tvém okolí?
Dům nám před pár lety obrostl cedulkami Únikový východ, které ve tmě svítí! Na jaře jsem cestou k zubaři viděl grafitti, z nichž nejlepší bylo myslím „Budeme se cvrnkat šulínkama“.

Ale můj strašně milovaný nápis je na nálepce, kterou jsem si asi ve čtvrté třídě odlepil z trička a nalepil ji na dveře, je na ní napsáno „I SQUEAK. PLEASE DO NOT IRON ME“. Na tričku je totiž gumový obrázek, který zapíská, když se na něj zatlačí. Ve třídě se tím skvěle pískalo, protože nešlo poznat, kdo a jak to píská. Tehdy jsem neměl ponětí o nějaké angličtině, kromě toho, co bylo ve slovníčku výslovnosti v KODovkách (čili Old Surehand je pro mě pořád [Old Surehand]), takže ISKVEAK se stalo jedním z mých nejoblíbenějších zaklínadel.

Chápu. Já mám takhle v hlavě uloženo zaklínadlo [Maggi-Sauce-Maggi-Arome], což měli rodiče na jídelním stole a do polívky si to směli lít jenom oni. Přišlo mi to strašně lákavé a tajuplné! Dá se říct, že čtení je vždycky radostná záležitost myslím teď samotný proces čtení, ne konkrétní text?
Ano, rozhodně. Jak a proč by to mělo být neradostné? Koneckonců, nikdo člověka nenutí. A i když je jeden utahanej a čte úplný nesmysly (prosím tě, teď jsem v textu o Popelce místo „královský bál“ četl „kurevský bar“), je to zábavné, dokonce občas i inspirativní.

Dokážeš stopovat ten vjem, co se děje, když čteš, v čem je to třeba libé?
Óch. Vcelku určitě ne. Dokáže to někdo? Dokážeš to třeba s hudbou? Knihy jsou pro mě ostatně tak speciální záležitost, že na Databázi knih, kde mám účet, hodnotím jenom líbí/nelíbí, to jest buď pět hvězdiček, nebo jednu. U hudebních alb bych se snad donutil k větší pestrosti, u filmů téměř určitě, ale s knihami to prostě nejde.

Vidíš děj ve své hlavě? Máš třeba u beletrie v hlavě úplně jasnou „fotografii, jak vypadají hrdinové, jak vypadá dům, o kterém se v knize píše, jak vypadá krajina?
Nad tímhle jsem docela přemýšlel a stejně to asi nedokážu dobře popsat. Jako krajiny — a možná i lidi — vidím hudbu. U čtení se spíš nechávám unášet dojmy, které to ve mně vyvolává. Imprese ze všeho, ať jsou to jednotlivá slova, slovní spojení, popisované situace. Proto se mi taky nikdy nestalo, že by mi filmová verze zafixovala k postavě podobu nějakého herce. Lex Barker je geniální a připomíná mi taťku (nejlepší bonus na světě), ale u mayovek mi vůbec nenaskakuje. Přistihl jsem se minulý měsíc u toho, že musím vysvětlit sám sobě, že když se o městě píše jako o námořním přístavu, zřejmě bude u moře. Dokážu to moře cítit a napojit se na jeho archetyp nebo na ideu mořskosti, ale konkrétní představy asi u čtení používám vědomě velice málo. Říkám vědomě, protože když se hrdina schová v třetím patře a jinej ho hledá o patro níž, dovedl bych tomu hledajícímu poradit. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně je mi jasné, co mám vlastně na tvou otázku odpovědět. V létě jsem měl úžasný sen o lásce, viděl jsem v něm tu dívku úplně jasně, ale čím víc se snažím zaostřit, tím víc se podoba rozmazává a zůstává právě jen pocit.

Je pro tebe důležité, že je kniha papírová? Je to důležité pro celkový zážitek?
Ano a ano, neboli ano ano. Jakkoliv miluju technologie, kniha musí být papírová. Kromě toho záleží i na druhu papíru, fontu a pod. Někdy mám od některých titulů víc vydání, právě kvůli celkovému dojmu. Joj, jaká je to radost, když má knížka nějaký báječný font! A co teprve, když je v ní tímto fontem „bistro“ jednou napsáno s „i“ a jednou s „y“, jako je to v jednom Maigretovi.

Máš oblíbenou čtecí polohu, čtenářský rituál?
Ani ne. Ale mám čtecí křesílko, které jsem dostal od babičky, když mi bylo šest, to si v létě nosím ven, to je nádhera. Nosím je i po bytě. Záleží na momentální náladě. Ale mám ve zvyku, když čtu nějakou knihu podruhé, číst ji na stejném místě a ve stejné poloze. Nicméně, nepoddávat se tomuhle zvyku přináší často nečekané radosti, a vlastně, když o tom uvažuju teď, uvědomuju si, že často to dělám naopak, přinesu si někam knihu a díky ní vnímám místo úplně jinak. Komu by se nelíbilo mít psací stůl pod stromem?

Máš rád pach starých knih? Nebo naopak vůni úplně nové knížky?
Mám raději vůni úplně nové knihy, na tom je cosi magického. Ostatně vůně jsou nejlepší spouštěče paměti, takže vůním třikrát sláva! Ale staré knihy mají taky svoje čaro. Využiju to jako oslí můstek k ještě jednomu postřehu: když jsem byl malý, preferoval jsem co nejnovější překlady, ale jakmile jsem se v jazyce zorientoval líp, začal jsem vyhledávat i texty staré. Předloni mě můj vzácný přítel Matěj Rak inspiroval k tomu, abych se poohlédl po prvním vydání Dvaceti tisíc mil pod mořem (sehnal jsem je hned, a k tomu za pár šušňů — nebo spíš šášňů) a to je jazyková radost, která ještě převyšuje první vydání Brehma. Víš, co je to mlno? Mlno jest hýbel mohutný, který pohání loď kapitána Nema! To neměl ani Vlasta Burian na Viribusu u notesu. O kolik se připravujú lidé, kteří frflajú nad tím, že jazyk knihy iks ypsilon je zastaralý!

Mlno jsem samozřejmě neznala! Pro dobro čtoucích doplním ještě aktuálně získanou informaci, že „šášeň lodní“ je mořský mlž, který žije na ponořeném dřevě. To jen aby to nemusel každý extra googlit.
Tak a z druhého konce: máš čtečku? Baví tě číst na monitoru (podotýkám, že si myslím, že je možné mít radost ze všech možností a způsobů čtení)? A co audioknihy?
Čtečku nemám. Můj drahý přítel David ji má, takže jsem měl několikrát možnost si ji vyzkoušet, ale není to ono. Kdybych si z čtečky přečetl celou knížku, musel bych si ji pak hned přečíst znovu na papíře: jako kdyby ses najedla a dostala z toho ještě větší hlad. Uznávám, že brát si na Cookovy ostrovy papírové knihy by bylo logisticky obtížnější než si brát čtečku — na třítýdenní dovolenou s rodiči jsem si vždycky bral přesně padesát knih —, ale nejde to.

Audioknihu jsem nikdy neslyšel! Je to jakási iracionální věc — a nebo na to prostě nemám ani čas, protože, když chci něco poslouchat, poslouchám hudbu. Mám navíc zřejmě zcela neopodstatněný strach, že by tam mohla chybět některá slova.

Monitor, to je ovšem něco úplně jiného. Čtu z něj hodně, ale primo prakticky jen anglicky, secundo ne beletrii. Dost často báseň, protože není kde jinde ji sehnat a zvykl jsem si na monitor víc, než na čtení z listu papíru, kam si ji člověk může vytisknout. Kromě toho jsem ten blázen přes fonty, takže číst třeba báseň a potom článek o ní v Guardianu, to je nádhera. Dokonce jsem před pár lety kvůli fontu jejich webu do Guardianu zavolal, na IT oddělení, kde mě kupodivu neuvítala „ta ajťácká věta“, ale senzační chlapík, s nímž jsme si báječně popovídali a dozvěděl jsem se i o tom fontu.

Myslím, že stejně jako ty píšeš o něm, musel on pak vyprávět lidem o tobě… Vidíš, konečně si online grafikové budou připadat doceněni!
Druhá věc je anglická Wikipedie. Občas, když mi není dobře (ale zase dost dobře na to, abych dokázal číst), najdu si něco na anglické Wiki, přečtu si heslo a pak na něco v něm kliknu. Bývají z toho klidně osmihodinové čtecí maratóny, kdy v deset večer otevřu článek o savanové kočce a v šest ráno skončím článkem o přezimování turecké flotily v Toulonu. (Jedna moje kanadská kamarádka si myslela, že „Ottoman wintering in Toulon“ je o pohovce a považovala to za dost surreální událost.)

V Respektu číslo 45/2020 vyšel zajímavý článek Petra Třešňáka s titulem „Proč děti nečtou. Zmiňuje v něm teorii, podle které tzv. „hluboké čtení“ (tj. schopnost číst souvisle složitější texty a nepřeskakovat jako při těkání po displejích) je klíčové pro rozvoj kritického myšlení nebo představivosti a bez něho by se lidstvo vůbec nevyvinulo tam, kam se vyvinulo. Dovednost čtení přitom není nic automatického a může klidně zase zakrnět. Podle všeho už krní — kvůli tomu, že nás povrchně uchvacuje tolik digitálních obsahů, těkáme a na nic se pořádně nesoustředíme. Pozoruješ „krnění“ čtenářství ve svých kruzích? A nebo jste s přáteli čtenáři na šťastném ostrově, kde je hluboké čtení běžné?
Jako básnířka znáš dobře hluboké soustředění, vyšponovanou pozornost, když číháš na ten „jiný vítr“, který u tebe tak obdivuju, takže musíš vědět, jak je ta hloubka důležitá.

Zachytávám jen náznaky. Jsem tomu vcelku rád. Není to ale mým eskapismem, nýbrž tím, že, jsa odkázán na dům a bezprostřední okolí (někdy ti povyprávím o tom, jak jsem se letos v březnu v manickém stavu vypravil ob dům na poštu a pak deset dnů spal) žiju prakticky na ostrově. Z čehož logicky plyne, že se stýkám skoro jen s přáteli a ti jsou všichni čtecí. Na naší pohovce v obýváku seděl kde kdo, od Petra Krále s Wandou Heinrichovou až po J. A. Pitínského, s nímž jsem se seznámil loni a s nímž jsme se do sebe okamžitě šíleně zamilovali — on jest bytost anjelská, jen jsem ho zatím nedokázal přesvědčit, aby si přečetl Jiný vítr, protože je plný draků (tedy Jiný vítr, ne J. A. Pitínský). Ale já se na něj vrhnu jako taky drak, to si musí přečíst, to uznáš, ne?

Abych se přiznala, ehmmmm, já jsem to nečetla, i když draky miluji. Píšu si Le Guinovou na seznam.
V nakladatelství Gnóm – mimochodem naprosto fantastickém – teď brzy vyjde sbírka jejích povídek, na to se ohromně těším. Jinak ta otázka je vcelku děsivá, nemyslíš? Kór teď, když jsou lidé zavření doma vinou Sarsu, si uvědomuju, jak neuvěřitelné požehnání mám jednak v tom, že nepotřebuju vcelku nikam chodit (rozuměj za zábavou nebo na dovolenou, protože dovolenou jsem vždycky trávil doma) a jsem rád sám s myšlenkováním a knihami.

Myšlenkování! To je takové slovo skoro z kategorie ruční práce. Poslyš, jaké je takové přátelství knihomolů? Myslím, že máš pěkné příklady… Je to klub svého druhu? Jaké čtenářské zkušenosti si vyměňujete?
O tom by se dala napsat celá knížka. Nějaké střípečky do kaleidoskopu: předloni mi řekla Petra Diestlerová, vynikající překladatelka z angličtiny (musím zmínit jí přeloženou knížku Poslední samuraj, která bohužel česky zapadla, ačkoliv je nezřízeně vynikající), že si jako novoroční předsevzetí chce dát přečíst každý týden aspoň jednu báseň, tak jsme si loni vždycky v neděli posílali naše oblíbené básně, to bylo naprosto blahodějné (navíc ona má e-mail inspirovaný Poundem, na kterého ještě přijde řeč).

Na facebooku mne Viktor Janiš, moudrý, když dává radu, a odvážný, když se rozhodl k činu, a ještě k tomu velekněz Jana Zábrany, pozval do skupiny Tváře překladu, tam je to také velká radost, často cizojazyčná; ostatně je tam i Jan Vaněk jr., který by měl být galaktickým císařem.

S Petrem Králem — málokdo toho pro mne zcela nezištně udělal tolik jako on — jsme si poslední rok volávali, když jsme narazili na něco, o co se bylo třeba podělit: dokážeš si představit tu nádheru jarního odpoledne, v němž ti zavolá Petr Král a zeptá se tě, jestli víš, co je „žirafí génius“?

Vrtím hlavou, že nedovedu. Představuju si aspoň to jarní odpoledne a žirafu.
Když u nás byl poprvé náš farní vikář, otec Pavel Fatěna, ukazoval mi v Mikulášových patáliích svoji nejoblíbenější ilustraci, na níž je školákova šála nad vodou rovně a ve vodě rozvlněně (otec Pavel i já milujeme Profesionály, takže si říkáme já jemu 4.5 a on mně 3.7, takže se mi splnil můj dětský sen, kdy jsem chtěl být Bodie).

Dobrým bibliofilem je brouk, který skrz 1400 stran Wýboru z literatury české, prvního dílu, s úvodem Šafaříkovým, prokousal díru, jíž lze sledovat tenis, ale nepoškodil přitom jediné písmeno.

Při čtení rozhovoru s tebou by myslím Lewis Caroll seznal, že je nudný patron. To je kompliment, samozřejmě. Ale je to taky pravda.
Ideálem každého knihomola je telefonování s Ivanem Wernischem. Jako pomník jeho sečtělosti jsou tady jeho svazky zapomenutých, jako důkaz jeho geniality jeho vlastní knihy a jako důkaz jeho osvícení zde stůjž fakt, že když jsem četl v korespondenci Petra Ctihodného (asi 1092 – 1156, Cluny), citované ve znamenité knize Dějiny středověkého mnišství, větu: „Pošlete nám prosím, ten objemnější svazek listů svatého Augustina; velkou část našeho náhodně sežral medvěd“ a přemýšlel, jestli se medvěd vydal do skriptoria a proč, a nebo zda si bratr vzal knihu s sebou do lesa ku čtení a nakonec to zavolal Iwanovi, Iwan to rozluštil. A to jak mluví o bábovce v Kvaku a Žbluňkovi! (Dětská literatura čtená poprvé až v dospělosti, to je taky vynikající téma.)

I jeden z mých idolů, svatý Tomáš Akvinský (který klidně mohl být nejinteligentnější člověk vůbec a o němž Chesterton napsal tak přenádhernou knihu, že jsem po jejím přečtení spal rovných čtyřiadvacet hodin), byl velký bibliofil — jedna z nejznámějších příhod z jeho života je ta, když přijížděl do Paříže a jeden z jeho spolubratří řekl, jak úžasné musí být králem toho všeho. Tomáš řekl jenom „Raději bych měl ten Chrysostomův spis, který nemůžu sehnat“. (Mimochodem: když navštívil svatého Bonaventuru a poprosil ho, aby mu ukázal svou knihovnu, Bonaventura mu ukázal kříž a řekl: „Odtud jsem zvěděl všechno, co vím.“)

Však to je možné, že někomu se čte moudro shůry přímo do hlavy. Jenom přijde o tu radost z obracení stránek. Čteš knižní recenze, třeba i ty fanouškovské?
Dost málo. Na časopisy nemám místo. Ale když píše recenzi třeba Milan Ohnisko, to jásám jako to město, ve kterém stojí Vila Vilekula, když tamní paní učitelka běží a plive. Ten dokáže psát tak výborně, že se díky němu dostanu i k tématům, která bych jinak minul.

Napadlo by tě, jak nečtenáři kouzlo čtení objasnit, jak ho pro ně zaujmout?
No to doufám, už kvůli J. A. Pitínskému a těm drakům! Teď jsem z chudáka svého zmilitkého přítele zdánlivě udělal nečtenáře, ačkoliv je jen nečtenář fantasy — ale ve vší vážnosti bych se tady ještě vrátil k předchozí otázce: smsky od něj s jeho čtenářskými dojmy, to je jako studánka živé vody; on by mohl smskovat na olympiádě, to je čirá poezie a nesmírná radost; dokonce jsem jednu jeho smsku četl zeleně: synestetické zážitky nemívám často.

Snad, snad bych dokázal někoho nadchnout aspoň pro nějakou knihu, když už ne pro čtení, ale osobně. Moje drahá přítelkyně, malířka Zuzana Svobodová (za svobodna Nováčková, jak sis přečetla v mé nejnovější knížce) mi řekla — a je to jedna z nejkrásnějších věcí, které mi kdo kdy řekl — že dokážu mluvit o věcech, které mám rád, s takovým zápalem, že i u tématu, které by sama nevyhledala, dovedu svoje nadšení přenést i na posluchače. Ostatně znáš mě dlouho a víš, že mluvím o všem možném od kytovců po inuitský překlad anglické hymny. A o Leibnitzovi. Hodně mluvím o Leibnitzovi, a přece pořád ne dost.

Já myslím, že jsi právě pár lidí nadchl, aby si šli číst. To jinak není možné…
Snad, snad se mi to i několikrát povedlo — jen kolik Púů jsem rozdal! (Miluju slovo „Púův“. Když jsem byl maličký, říkal jsem soudružce učitelce, že znám slovo, kde jsou za sebou „ú“ a „ů“, tak mě poprosila, abych je napsal na tabuli a já napsal „Púův“. Dodnes si pamatuju, jak jsem ta písmenka křídou kroužil, bylo to krásné jako nekonečná letní obloha.)

 

 

Ležet v knihách

Když jsem byla malá, četla jsem vášnivě a neustále, rodiče mě museli od knih vyhánět. Měl jsi to podobně?
Vůbec ne. Tedy, četl jsem taky vášnivě, ale rodiče mě nikdy od knihy nevyhnali. Schválně jsem se ptal maminky, opravdu nikdy se to nestalo. Jednou jsem četl Dvacet tisíc mil pod mořem pod peřinou s baterkou, ale jen proto, že jsem o čtení pod peřinou pořád čítával. Jediná námitka proti tomu byla, že si kazím oči a ať si rožnu lampičku. Ostatně v osmé třídě jsem pod stromeček dostal padesát knih, představ si to! Rodiče byli oba velcí čtenáři a dědeček byl dokonce členem spolku bibliofilů.

Přečetl jsi každou knihu, kterou vlastníš? Já třeba ne, přiznávám, někdy jsem měla fázi, kdy jsem chtěla mít „všechno od jednoho autora, ale pak už jsem to nepřečetla, vracím se k tomu, co mě zhypnotizovalo…
Ne, ani zdaleka. Někdy to ani není možné, představ si, že si koupíš za rok tisíc knih, to se dá přečíst těžko, natož když jsem tehdy ještě pracoval. Dokážu sice přečíst za rok okolo pěti set knih (před několika lety jsem přečetl dokonce asi šest set), ale s mou potřebou číst některé knihy pořád dokola logicky hromada nepřečtených narůstá. Ale vůbec mi to nevadí.

To tvoje „všechno od jednoho autora“ mi ale připomnělo jednu legrační (aspoň doufám, že ti to bude připadat zábavné) příhodu: když jsem zjistil, jak geniální je Simenon, okamžitě mi bylo jasné, že ho musím mít celého (kod feci). Koupil jsem si tedy i maigretovku S úctou Picpus, ale v antikvariátě neuvedli, že je to převazba, což mě z jakéhosi důvodu neuspokojilo tak, že jsem si tu knihu během pár let koupil znovu, tentokrát originální brožované vydání — pro jistotu devětkrát. Takže teď je pod stolem v obýváku, kde mám Simenona, Picpus hned desetkrát. Simenon je nádherný. Koupil jsem si pro dobrou míru (přes svou milou stupavskou kamarádku Renatu) jeho Kočku i maďarsky, ačkoliv tím jazykem umím jen Gyöngyhajú lány.

Já myslím, že je to historka především důkazní — dokonalý důkaz tvé vášně. Poslyš, zdají se ti knihy jako sny? Třeba ve formě „omnibusuneboli mixu více knih naráz? Povíš nám nějaký takový sen?
No ba, že zdají, každou chvíli! Nejenom knihy, pochopitelně; než se dostanu k nim, dovol mi prosím jednověté odběhnutí, protože se musím pochlubit — sem tam se mi zdá, že pracuju pro CI5, ale co je to proti tomuhle: Martinovi Boštíkovi (kterýž jest můj člověk z nejmilovanějších a nejobdivovanějších a navíc píše vynikající knihy — vydal o jednu víc než já, darebák — tak skvělým stylem, až se srdce směje a okřívá) se zdálo, že dal ve finále Ligy Mistrů čtyři góly, já jich dal pět, no není to fenomenální úspěch?!

Myslím, že budu muset sestrojit Ravt o snech. Povídej dál.
Často se mi zdá o antikvariátech, nedávno například se mi zdálo o jednom specializovaném na druhá vydání. Dokud existoval, odehrávaly se moje antikvární sny v antikvariátě pana Petržilky na Kopečné. V roce 2012 jsem o tom dokonce psal v článku pro Tvar, nazvaném I když to byl Balboa.

Zdá se mi nejen o knihách, ale i o překladatelích: chudák Viktor Janiš, nejvlídnější mezi přísnými, ode mne dostal nejednu smsku o tom, co se mi o něm zrovna zdálo — naposledy včera. Můj oblíbený knižní sen je z letošního léta, kdy se mi zdálo, že na literárním veletrhu sedíme u jednoho stolku s Vladimirem Putinem, nevím, o jakých knihách jsme tam mluvili, ale když byla naše přednáška u konce, otočil se na mne a povídá: „Mirečku, řekni číslo od jedné do deseti.“ „Deset miliónů čtyři sta tisíc,“ povídám já velice chytře. Ten se ti na mě koukl tak, že jsem byl vděčný řemeslníkům, kteří na chodbě buď bourali, nebo montovali futra, že mě probudili.

Čteš knihy opakovaně? Třeba i navzdory tomu, že si je dost přesně pamatuješ, čistě pro potěšení z textu? Jaká je taková kniha, která se ti „nikdy neočetla? Klidně jmenuj víc…
No jéje! Obzvlášť posledních několik let to dosahuje opravdu slušné výše. Vždycky jsem knihy četl pořád dokola. (Teď jsem Martinovi Švandovi vyprávěl, jak jsem v sedmé třídě, po týdnu stráveném na školním lyžařském výcviku, měl takovou chuť číst, že jsem si výjimečně vzal knihu už do vany. Tekumseha, první díl. Měl jsem ho jen asi dva nebo tři roky, ale už tehdy maminka řekla: „Tekumseha? Vždyť to znáš nazpaměť.“) Což znamená, že některé knihy jsem musel číst… sedmdesátkrát? To je dost střízlivě odhadnuto. Ale co je na tom divného? Neposloucháš písničku pořád dokola? Nedíváš se na týž film mnohokrát?

To je pravda… To byla vlastně dost divná otázka. Nevadí, nechme ji tu za trest.
V roce 2009 jsem přečetl Ve stínu pádišáha (pokud nečetlas, je to šest knih, dohromady 1858 stran) devětkrát. (Můj turecký přítel Türkay mě díky znalostem, které jsem o turecké říši z těchto knih načerpal, považuje za učence!) Letos v létě jsem pro změnu přečetl osm knížek se soudcem Ti — soudce Ti na Hrad! — třikrát během několika dnů, pak jsem je přečetl slovensky a zase se ještě vrátil k českému překladu.

Už jen jeden příklad: před několika lety jsem si během jednoho letního odpoledne přečetl svou milovanou Na plechárně, pak jsem ji hned přečetl znovu (to se mi stalo snad poprvé), potom jsem přečetl starší český překlad, potom slovenský, a nakonec anglický originál. A Shakira duněla prostorem!

Pravda, fázi dunící Shakiry si vybavuji…
Jak už jsem říkal, znamená to, že čím víc knih máš, tím víc jich čteš pořád dokola, takže nepřečtených přibývá, to je krásný paradox. Mám řadu knih a řadu autorů, které čtu nejmíň jednou ročně, jenom od Maye je to okolo dvaceti titulů, Astrid Lindgrenovou, Verna a tak dále, to bychom tu seděli hodně dlouho. Dovedu odříkat celé pasáže zpaměti, ale stejně to čtu stále dokola. Je to jako vracet se domů. Nehledě k tomu, že spousta titulů na člověka působí jinak při každém čtení — například Lindgrenová má v sobě spoustu smutku, který jsem jako dítě třeba v Pipi nedokázal rozpoznat.

Musím k tomu připojit ještě jednu věc. Loni jsem měl těžký rok, maminka byla hrozně nemocná — díky Bohu už je úplně v pořádku — a já zjistil, že na intelektuálně náročné texty se hůř soustřeďuju a že v beletrii nemám úplně chuť, jsa smutný, otevírat nějaký nový kosmos (proto jsem třeba ještě nečetl Píseň ledu a ohně, která konečně vyšla v překladu, který si zaslouží: trio Marková, Křesťanová, Kotrle, to je přímo power trio, asi tak jako Cream!). Samozřejmě, můžu číst knihy pořád dokola, ale věren své nové filosofii obracení zrad ke svému prospěchu uvědomil jsem si, že můžu číst knihy, které jsem už četl, ale buď v jiném překladu, nebo v jiných jazycích! Což je samozřejmě nejenom fantastický zážitek, porovnávat si, číst v jazycích, kde si u slov uvědomuješ etymologii, ale taky se vzděláváš. No a do vzdělání já jsem fanatik, považuju to prakticky za všelék, asi tak jako Myrna Minkoffová chtěla všechno léčit sexem. Takže jsem přečetl kde co třeba v pěti, šesti řečech. (Anglicky jsem se kdysi učil tak, že jsem si svoje oblíbené knihy obstaral v originále; když je člověk zná dobře, nepotřebuješ slovník. Hobita mám dokonce ve dvaceti různých jazycích, z nichž některé jsou pochopitelně pro normálního čtenáře, jako jsem já, impenetrabilní: turecky umím říct jen „blavor žlutý“ a „drž hubu“ a o blavorech se Tolkien nezmínil, ale jinak jsou si evropské jazyky nádherně podobné — přečteš si něco staronorsky nebo gótsky a ejhle, ta slova se rozloupnou jako slupky kaštanu a padají do dlaní tvé mysli, záříce!). Abych to zkrátil: nádhera. Můžu vřele doporučit.

Zkusím to na nějaké lama-úrovni, kam se hrabu. Jak je to u tebe s oblíbenými žánry? Mám trochu pocit, že pro tebe je zajímavé všechno možná to můžeme vymezit spíš tím, co bys nikdy nečetl? Vyvíjí se nějak to, co čteš nejradši? Lidé (zejména muži) prý ve vyšším věku preferují spíše literaturu faktu….
Děkuju za tak krásný kompliment. Ano, nejsou nezajímavá témata, jen nezajímavé knihy o nich. Tvrdě se snažím dělit knihy jenom na dobré a špatné. Tu je samozřejmě třeba říct, že pochopitelně si člověk říká, že teď má chuť na fantasy, teď na básně, teď na perské krále; pochopitelně člověk vidí, že je něco horor, tak si to rozmyslí dvakrát, protože co kdyby měl v noci velký strach, a tak dále. Totéž platí o odborné literatuře: v záchvatu nadšení jsem si koupil Pojednání o kráse barokní matematiky, v němž nerozumím jediné rovnici. A tak podobně. Uznávám, že je těžké se škatulkování vyhnout: k death metalu mě musel přítel Libor doslova přitáhnout a já pak seděl u posledního alba úžasného a tak hrozně předčasně zemřelého Chucka Schuldinera s otevřenou pusou, jen jsem ukazoval před sebe, když byla rytmická sekce zvlášť artrocková.

Vyjádřil jsem se tak o tom dělení knih na dobré a špatné poněkud dramaticky z toho důvodu, že celou dobu, co jsem blázen do vědeckofantastické literatury a fantasy (nic proti hororům, ale mívám z nich ten strach) vidím, jaké předsudky proti tomuhle žánru u nás pořád panují a je mi z toho hrozně smutno. Tady není ani obecné povědomí o tom, že tam jsou autoři, kteří se v každém ohledu vyrovnají komukoliv z „vážné“ literatury. Jak psal už před skoro třiceti lety Stanislav Švachouček, u detektivky ví každej, že je Chandler a že je Christieová, kdežto u SF dotyčný každej odepíše po špatné knize celý žánr, aniž by se seznámil s Lemem nebo Le Guinovou, a to jsem jenom v L. (Moc doufám, že Taťána Petříčková napíše pořádnou stať o P. K. Dickovi a Blade Runnerovi! Roy Batty se mimochodem ústy Rutgera Hauera mýlí: those moments will NEVER be lost in time!) Minulý týden jsme o tomto předsudku mluvili s Viktorem Janišem, velkorysým tak, že mě poslouchá i v noci drže na ruce chrta, a jenom jsme krčili ramenama: čím to je, Bůh suď. Takže to je tady ode mne taková prosba.

Tomu Viktorovi už musí zvonit v uších…
Nemyslím si, že se to, co čtu nejraději, nějak významně vyvíjí, spíš si přibírám. Například SF jsem začal číst v patnácti, poezii ještě o kus později, detektivky teprve před několika lety. Moje zlatá maminka, která nemá o SF valné mínění, pořád doufá, že z toho žánru vyrostu, ale já do něj spíš vrůstám.
K pohádkám jsem si například přibral pověsti a mýty. Nemusím ti asi líčit, že jsou mýty geniální, což?

To věru ne.
Jen bych poznamenal, že kdo má rád slova, dozví se v Pohádkách a mýtech Oceánie (v kolektivu jejichž autorů je jiný můj idol, A. M. Kondratov, a v níž je poznámka „vypouštíme nevelkou část textu, ve které se uvádějí podrobnosti pohlavního styku mezi setkavšími se mužem a ženou“), že dobré hlíze batátu se říká „iggeremanggeggeuni“, v Mýtech Lakotů, že prosit o něco příslušníka jejich kmene je dobré slovy „ničhíča čhažéwičhablata“, a v telefonickém rozhovoru s Ivanem Wernischem, že malíř Olíva a malíř Oliva jsou ta samá osoba.

No a jak je to s tou literaturou faktu?
Na to nemůžu odpovědět, neboť jsem muž v nižším věku, dokonce i na slunci. Ale přiznám se, že současnou beletrii čtu míň než třeba před deseti lety, protože jsem míň odolný — je to kompliment pro tu beletrii, pochopitelně. Z téhož důvodu už prakticky nečtu literaturu faktu týkající se hrozných věcí, především násilí.

Stalo se ti někdy, že jsi měl k některé postavě knihy skutečný citový vztah? Já jsem třeba byla platonicky zamilovaná do Sherlocka Holmese (podotýkám, že v době, kdy neměl žádnou luznou filmovou reprezentaci), prožívala jsem to úplně opravdově…
Počkej, jak žádnou luznou? On měl přímo sedmiluznou, vždyť ho hrál Freddy Eynsforth-Hill z My Fair Lady! Asi to u nás nebylo možno shlédnout, to by tě omlouvalo.

Aha, Jeremy Brett? Ano, viděla jsem, ale opravdu až později.
Každopádně, ne, zamilovaný do postavy jsem nikdy nebyl, i když jsou dívky, k nimž chovám velké sympatie. A s Old Shatterhandem se radím celý život, jakkoliv legračně to zní — ale jen do doby, dokud ho člověk neprozkoumá. To je hodně fascinující otázka a tvůj příklad je, obávám se, zajímavější než moje odpověď.

Ach! Semosel (takový, co se kupuje za korunu v lékárně prvního dubna), vždyť přece existují i pohádkové postavy! A jiné city než zamilovanost. Medvídka Pú mám hrozně rád. A Tygra, taky ze Stokorcového lesa (a Baghíru! Samé kočky). Pojmenoval jsem po něm svého plyšového Tygra, který měl letos v létě čtyřicet, představ si to. Ta zvířátka tam jsou vůbec úžasná. Podobám se všem, kromě Púa. Kéž by to bylo naopak.


Zlobíš se na hrdiny v knihách, když se nechovají tak, jak bys chtěl?
To je zajímavá otázka! Ve filmech hrozně nesnáším zápletky založené na nedorozumění, ale knihy jsou pro mě tak jedinečná věc, že si nejsem schopen vybavit případ, kdy bych se na někoho naštval. Ale samozřejmě prožívám jiné pocity, jako je třeba lítost nebo smutek — proč třeba Old Death musel zahynout! Rád bych tady ale zmínil cosi zajímavého: existuje povídka od Henryho Kuttnera jménem „Byl to démon“ — autor i ta povídka rozhodně stojí za prozkoumání —, kde děti vnímají čas jinak než dospělí v tom smyslu, že když přelistují zpátky, postava v knize je zase živá. Je to teprve krátce, co jsem začal tenhle přístup taky aplikovat a jsou knihy, kde si dokážu oblíbeného hrdinu úplně vychutnat navzdory tomu, že vím, že v další kapitole zemře.

Listuješ někdy napřed, abys věděl, „jak to dopadne? Jsi rychlý čtenář nebo máš spíše pozvolné vychutnávací tempo?
Občas zalistuju, ale spíš výjimečně, protože když jsem řekl „občas“, uvědomil jsem si, že si nepamatuju jediný konkrétní případ.
Čtu rychle, ale čtu každé písmeno. Vychutnávám si to jako bonbón. Podařilo se mi kdysi, když u nás vyšel druhý díl Časoválek, přečíst tenhle román o 236 stranách během tři čtvrtě hodiny, protože jsem se „prostě musel dozvědět, jestli ten princ byl zakletej“, cítil jsem se, jako že by mě mělo bolet břicho, takhle to zhltnout. Pochopitelně, filosofii nebo poezii takhle číst neumím. Jinak tě odkazuju na následující odpověď, kde najdeš příšerné chlubení se, navíc v číslech, prosím pěkně.

Milovat čtení knih není to stejné jako knihy pouze hromadit a z toho tebe rozhodně nepodezírám, je mi jasné, že knihy máš, abys je četl… Nicméně nemohu si pomoci, jsem příliš zvědavá: kolik asi tak máš v současné chvíli knih?
Nějakou dobu jsem říkal šestnáct tisíc, teď to možná už zase o tisícovku vylezlo. Když u mne byli před pár týdny na návštěvě naši společní přátelé Švandovi (pro ty, kdo je snad neznají: Martin je básník, Verunka malířka a básnířka, oba fenomenálně dobří), Martin trval na tom, abych udělal fotku, na níž drží knihu V závalu od Petra Hrušky (další drahý, drahý přítel!), protože mám knihy na stole i na pohovce, tak si připadal „vzávaloidně“. A pak jsme zpívali Gyöngyhajú lány.

Jestli chceš, řeknu ti nějaké rekordy. V jednom roce se mi podařilo koupit 1223 knih. Nevedu si žádné statistiky, ale tehdy jsem měl dojem, že to bude dobré číslo, tak jsem si to psal na futra. V antikvariátě, když jsem do nich ještě chodil osobně, se mi dvakrát podařilo koupit 78 knih naráz, shodou okolností šlo v obou případech o vědeckofantastické paperbacky v angličtině. A před několika lety, když byla maminka na dovolené (je pravděpodobně úplně absurdní tenhle údaj uvádět, protože moje nálada neměla s její dovolenou nic společného), jsem dva týdny četl každý podvečer a noc osm románů, což je 112 knih za čtrnáct dní. Když člověk uvádí takovéhle údaje, připadá si jako nějaký hrdina proslulý silou, skoro mám chuť jít do Olympie přenést na zádech přes stadión tele (bejka bych neunesl).

Abych se z těch egomaniakálních luhů vrátil zase na lepší místa: loni jsem měl shodou vůbec ne veselých okolností poměrně dost peněz, takže jsem si dopřával nové knihy (většinou kupuju antikvární, protože na nové mám jen několikrát do roka — ačkoliv co Kosmas zavedl bazar, ojojojojoj… to si člověk v úterý spočítá ten týden koupené knihy a je na číslovce 100) a tím se stalo, že těch šestnáct tisíc poporostlo. Ale o loňsku jsem už mluvil.

Půjčuješ je a nebo se příliš obáváš, že bys je nedostal zpátky?
Jen naprosto výjimečně, několika lidem, o kterých vím, že jsou na knihy hákliví, jak říkala babička, jako já. Půjčoval jsem víc, ale nějak jsem přestal, ačkoliv nemám vlastně špatnou zkušenost — Dan, můj milý spolužák z gymplu, doteď vzpomíná, jak četl Blade Runnera otevřeného jen na škvírku, protože jsem trval na tom, že nesmí zlomit hřbet.

Ha! Dozvěděl jsem se teprve před několika lety, že můj výtisk třetího dílu Tekumseha leží na dně Jaderského moře. Půjčil jsem ho spolužákovi na prázdniny a on mu spadl z lodi, takže mi koupil jiný. Přiznal se k tomu, syčák, po skoro třiceti letech. Což je tak dávno, že, Pán Bůh mi odpusť, se mi ta představa chudáka oranžové KODovky na dně mořském vlastně líbí.

 

 

Píšeme, protože jsme četli?

Uvozuji tuto část rozhovoru něčím, co je hypotéza, kterou samozřejmě nemám ověřenou. Myslíš si, že psaní je určitá touha člověka přidat „svojeke slasti čtení?
Zní to velice pravděpodobně. Kromě toho si můžeš vlastním hrdinům napsat happy end. A co vlastním, i cizím! Nemaje tuchy, kam chodit na fanfikce, ani si neumím představit, co všechno musí být napsáno. Jejdanáčky, existují erotické povídky o hostech mé milované show Mock the Week; co musí existovat — a teď nemyslím v erotickém žánru, ale vůbec — o takovém Harrym Potterovi? (Harry Potter se jmenuje vrah v jedné povídce Elleryho Queena, mimochodem.) Romány o vedlejších postavách, bezpochyby.

U básní je to ale něco úplně jiného, to tobě nemusím vysvětlovat. Mám, když čtu beletrii, strašně rád pocit, že to autor píše ze stejného šílení jako básníci a že i když je třeba v detektivce nutné rozmístit stopy, falešné stopy a kdo ví co dalšího, stejně je támhle adjektivum, tuhle zase přirovnání, jehož změna by autorovi zlomila srdce. (Čtenář, který mě považuje ke všemu ostatnímu ještě navíc za naivku, nechť si uleví od srdce proneseným: „Kdybych ti tak, dědku, mohl dát přes držku.“)

Prošel jsi třeba v mladším věku fází, kdy jsi kopíroval čtené autory, aniž to byla vědomá výpůjčka?
Vždycky šlo o půjčky vědomé. S láskou vzpomínám na spolužáka Jiřího, který na gymplu, když jsme si všichni koupili Chtěl jsem napsat ráj (určitě ji znáš, na obalu je grafitti EZRA EZRA EZRA), zakončil nejmíň jednu svoji báseň veršem „Vlhký list, jenž přilnul k prahu.“ Na gymplu jsme mimochodem byli senzační třída, mými spolužáky byli tři různí mistři světa a taky Marek Horoščák, velký mezi největšími.  Ale já vlastně básně, nebo spíš básně, které, doufám, za něco stojí, začal psát až asi v šestadvaceti.

Jaký je tvůj proces psaní? Je báseň hotová hned nebo vzniká ve vlnách a se spoustou přepisování?
To první. Stane se ale, že někdy se spojí texty, mezi nimiž je veliká časová mezera. Přepisuju velice výjimečně, nejspíš jen tehdy, když dám omylem dvakrát stejné slovo. Zato čím dál tím víc škrtám. Pomalu se blížím k občasné haikuizaci sonetu, jak ji tak fantasticky s Vrchlického texty dělal Ivan Wernisch.

Udiví tě někdy, co jsi napsal? Třeba se text objeví a překvapí tě?
Ho ho, a jak udiví! Píšu celou dobu do své Nokie a ukládám si texty do složky Uložené zprávy (k dnešnímu dni je jich tam 2293) — osvědčilo se mi to líp než papír u postele — a někdy se ráno nestačím divit. Dvakrát se mi podařilo usnout před napsáním posledního verše, to není úplně pozitivní, ale Natašo, drahá přítelkyně, co tam člověk občas ráno najde, to je k neuvěření. Občas to bývá konina, která člověku v ten moment připadala jako skvělý nápad, ale ne často, díky Bohu. Hodně z těch textů mi v hlavě zůstane po probuzení jen jako jakási nálada, kterou potom objevím verbalizovanou, ale několikrát se mi stalo, že jsem ráno našel text — jednou dokonce ohromně dlouhý, se složitou strukturou (téměř experimentální — to je slovo, které by se ti mohlo líbit) a rýmovaný, o němž vůbec, teda metaforicky řečeno, netuším, kde se tam vzal. To pak čučím! Letos se mi to stalo dvakrát, přičemž tu první báseň jsem tehdy poslal elfos (to je ohromně slavná osoba) po vzkazovníku na Databázi knih a zapomněl jsem, že jsem jí ho poslal, to jest zapomněl jsem ho vlastně nadvakrát. Minulý týden se o něm zmínila, vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, tak mi ho vyhledala a poslala. To jsou věci.

No a ve vzácných chvílích mimořádného polibku a požehnání mě udiví, co jsem napsal, když něco začnu psát, protože se mi něco honí hlavou a skončí to něčím pro mě úplně mimořádným. To se mi taky letos stalo, jednou.

Vracíš se ke svým starým textům? Dalo by se říct, že u staré básně se i autor sám stane jejím čtenářem? Jaký je takový způsob čtení „po pauze?
Vracím. Zrovna loni jsem si přečetl všechny svoje knížky od první k nejnovější, s výjimkou Pískoviště (ten rok, kdy jsem je asi za týden, deset dní napsal, jsem byl čerstvě v invalidním důchodu a bylo mi nějakou dobu tak hrozně špatně, že jsem chudáka knížku od té doby nečetl, abych na ten rok nemyslel). Úplným čtenářem jsem se zatím nestal, protože si ty texty pamatuju, ale mám ohromnou radost z toho, že se mi často podařilo zachytit nějaký pocit tak, že mi občas naskočí vlastní verš, když se s původním podnětem setkám znovu. Číst sám sebe je pocit každopádně zvláštní; krásný, ale zvláštní — nemám jak to zjistit, ale hrozně by mě zajímalo srovnání s tím, co prožívá hudebník, když si pustí vlastní desku.

Často věnuješ své básně konkrétním lidem. Vlastně pak existují ve tvých knihách, dáváš jim tam místo. Všímáš si ty sám věnování v básních jiných autorů?
Samozřejmě, především tehdy, když v těch věnováních není moje jméno. Věřila bys tomu, že třeba Deml, kterého tak miluju, mi nikdy nic nevěnoval? O Sókratovi ani nemluvě.

To bylo jistě jen opomenutí!
Moc rád básně někomu věnuju. Vždycky mě překvapí, že z toho lidé mají radost. To je krásné, že jim způsobím radost. A pochopitelně, když někdo něco věnuje mně, jéje. Takže bych neměl být překvapený, ale jsem. Kromě toho, mnoho lidí se ke mně chová tak nádherně, že věnovat jim báseň nebo knihu je to nejmenší, co můžu udělat.

Ve tvých básních také často „bydlí“ různé známé knižní postavy, vlastně se tam procházejí a mají tam svoje vlastní příběhy. Jak se to stane, že ti přijde do básně třeba paní Maigretová?
Jejdanáčky, jak mám vědět, proč je tam paní Maigretová? Od toho je Múza, aby na takovéto otázky odpověděla! Ale trochu vystopovat paní komisařovou můžeme. Před několika lety mi totiž naše sousedka a kamarádka Petra (čtyři čínští chocholatí pejsci, nakažlivě veselí!) věnovala asi tři sta sedmdesát detektivek, které zdědila po babičce. O mně totiž ví úplně všichni, že nejsem už ani bibliofil, ale přímo bibliohekt, jak to na gymplu nazval můj drahý a nesmírně talentovaný přítel Tomáš Jenček, takže mi dávají knihy. A ejhle, co se nestalo — objevil jsem pro sebe kouzlo žánru, který jsem do té doby znal jen maličko!

Někdy je to ovšem zhola nepochopitelné. Týká se to ale hlavně skutečných lidí, kteří mi tam vcházejí. Babka, která hodila Pyrrhovi na hlavu tašku (bohužel pro Pyrrha střešní). Písař, jehož otcem byl panovník. Kdo ví, co na nich člověka fascinuje, kdo ví, proč surfují po neuronových spojích tak hlasitě. A kdo ví, proč mám plnou hlavu Belmondových komisařů místo mýtických postav? (No dobře, na tu poslední otázku by se dala najít nelichotivá odpověď přímo cobydup, tak to radši necháme tak.)

Básník se může přátelit s kým chce, třeba s historickou postavou nebo s někým, koho si sám stvořil. Které takové přátelství bys vyzdvihl?
To je výborný postřeh. Navíc historická postava se nemůže bránit.
Jsem hrozně vděčný za to, že jsem se asi před pěti lety seznámil s Emily. Každé naše setkání je naplněno velkou radostí a s radostí přichází vděk. To je velká krása.

Co píšeš teď a kdy to uvidí světlo světa? Neuvažuješ třeba o tom napsat detektivku? Nebo soubor přírodovědných pozorování?
Novou sbírku. Jakmile jedna skončí, jiná začne. Kdy to uvidí světlo světa, to je v našem oboru těžko říct. Jak tě napadla právě detektivka?

Nu, přišlo mi, že už se mezi verši začíná spřádat…
To je skvělý nápad, který se mi ohromně líbí, ale naneštěstí je úplně nereálný. Nedokážu psát prózu a neumím vymyslet zápletku, natož detektivní. Bývaly doby, kdy jsem psával povídky s Conanem, ale ty byly hrozné ve všech směrech. Nesmírně by se mi líbilo napsat něco pro děti, ale… Mám ostatně už asi čtrnáct let, ne-li déle, kousek čehosi takového v počítači, ale líbí se mi jen první věta a navíc jsem vymyslel tak úžasnou zápletku, že jsem jí naprostou většinu zapomněl.

Ale nějaké krátké nebeletristické texty, to by mohlo být výborné. Napsal jsem jich před lety tucet pro Zápisník Martina Reinera. Jenže kdo by teď četl jako knihu, že jsme tuhle koukali na hvězdy a támhle stěhovali po sklepě postel, když nejsem náš tlustý portugalský přítel Chestertonho? Ostatně, to, co by bylo jejich poselstvím, totiž úžas a vděčnost, to je snad v mých sbírkách básní.

Máš pravdu, je to tam. Nechť si to laskavý čtenář dohledá. Moc děkuju za pozvání do tvé čtenářské vášně. Je to celý kontinent!

 


Poznámka ed.: Pro dobro výsledku jsme v textu ponechali některé specifické tvary a zápisy slov, vědomě nepřekládáme plynulé přechody do jiných jazyků aj. Nicknamem elfos je v textu jmenována moderátorka serveru Databáze knih. Používání druhého jména resp. nicknamu editorky, tj. Nataša, je vítáno.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jitka N. Srbová

    Narodila se v roce 1976 v Praze. Vlastním jménem Jitka Bret Srbová. Básnířka, redaktorka, literární publicistka. Vystudovala Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. V letech 2006-2011 byla šéfredaktorkou literárního on-line almanachu ...
    Profil
  • Miroslav Fišmeister

    Narodil se v roce 1976 v Brně. Moravský básník a amatérský přírodovědec, autor čtrnácti básnických knih zastoupený v řadě antologií. Básnické sbírky: Ten stolek je nízký! (Petrov, Brno 2005), To ...
    Profil

Souvisí

  • DSC_3826-3
    Rozhovor s Martou Veselou Jirousovou

    Zahrada je duší všech svých majitelů

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Marta Veselá Jirousová (nar. 1981), básnířka, výtvarnice, učitelka na ZŠ a SŠ, zahradnice. Také maminka čtyř dětí. V šestiletých odstupech vydala tři básnické knihy: Procházka s andělem (Dauphin, 2007), Děti deště (Torst, 2013) a Zahrada (Host, 2019). Na Vysočině, v místě s krásným názvem Stará Říše, buduje a zvelebuje přírodní zahradu podle filosofie „spolupracujme s přírodou, ona bude spolupracovat s námi“. Z poštovní schránky do poštovní schránky si povídáme o duši jako zahradě, o zahradě jako duši a o všem kolem volně rostoucím.

    Fotografie: archiv autorky

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 17/2020
  • Rozhovor s Janem Šulcem

    Kdo nemá sicflajš, ten nemůže ediční práci dělat dobře

    Ptá se Jitka N. Srbová

    Jan Šulc (nar. 1965), vystudovaný anglista a portugalista, je významný český redaktor a editor. Od 90. let je spolutvůrcem edičního plánu nakladatelství Torst, pro které připravil desítky titulů, například edičně komentoval dvě různá vydání Teorie spolehlivosti Ivana Diviše, připravil k vydání Nevyhnutelnosti Emila Juliše, Básně Josefa Topola, Celý život, Nápěvy a Povídky Jana Zábrany, Brožované básně Pavla Šruta, Fernety Josefa Kroutvora, Otevřený deník Jana Vladislava či Vzorec řeči Karla Miloty. Celkově má na kontě více než 120 knižních titulů českých autorů pro různá nakladatelství. Je držitelem ceny Nadace Český literární fond za přínos české knižní kultuře, v roce 2014 se stal laureátem Ceny Karla Čapka udělované Českým centrem Mezinárodního PEN-klubu a Společností přátel PEN-klubu, především za obětavou ediční práci věnovanou autorům v minulosti zakazovaným nebo exilovým. Je tichým spolutvůrcem krásných, hlubokých knih. O tom, jak takové knihy vznikají, si povídáme z emailu do emailu.

    fotografie: Marek Flekal

    Rozhovory – Rozhovor
    revue Ravt 15/2020