Otázky:
1. Jakým způsobem vyvoláváte inspiraci — pokud to děláte aktivně? Pokud ne, dokážete vypozorovat, co u vás inspirovaný stav vyvolává „samo“?
2. Vybavíte si příklad, který na vás „vždycky zabere“? Třeba píseň nebo film, které si pouštíte stále dokola, místo, kam se vracíte, stůl, u kterého musíte sedět?

Renata Bulvová, básnířka a prozaička
Žádná hudba, žádný film, ale ani výstava či sbírka mého oblíbeného básníka, není pro mě impuls v tom smyslu, že bych si sedla a napsala báseň. Ovlivnila mě kdysi kniha Petera Brooka (britský divadelní a filmový režisér) Prázdný prostor. K tomu, abych mohla tvořit, nepotřebuji mít nic. Jedinou inspirací jsem já sama – tedy spíše to, co se mi děje na pozadí skutečnosti, kterou prožívám. Prošla jsem divadelním a hudebním vzděláním, které mi umožnilo pracovat nebo spíše chápat pojmy jako je rytmus, dynamika, kontrast, práce s gestem. Slovo je orální gesto. Má svůj řád, melodii, vztahuje se ke světu. Tvořím ve stavu aktivní pozornosti.

Můj muž mi říká, že bez alkoholu nevzejde žádné pozoruhodné dílo. Říkám mu, že opilý nezahraje dobře opilého. Ale rozumím, co tím myslí. Tvořit spontánně, bez osidel rozumu – posuzování se, hodnocení.

K psaní básní potřebuji být v jisté kondici. Hodně chodím, cvičím jógu. Jde o tvůrčí proces, ve kterém je člověk zmítán neustále pochybnostmi, jestli to, co dělá, mu dává nějaký smysl.

Koncem 90. let minulého století jsem viděla představení japonského herce a tanečníka Mina Tanaky. Chtěla jsem tvořit jako on. Minimalismus. Smysl pro detail. Pomalost. Vystoupení trvalo několika hodin. Jedinou jeho akcí bylo, že přešel jeviště. Stejnou dobu šel i v zákulisí. Myšlenka „umění je život“ mě fascinovala. Došla jsem ale k tomu, že poezie stejně jako jiný druh umění potřebuje odstup od života. Je umění být neustále přítomen, být pozorný k tomu, co se mi děje v těle, v duši. To je meta, o kterou už neusiluji, neb je marná. Když už něco napíši, uložím vše do šuplíku. Nechávám pracovat čas. Klidně i několik let. Čas pomáhá vidět pravdu, odděluje zrno od plev. Text můžu zachránit, doladit, klidně přepsat, ale také zničit. Hodně vyhazuji.

Vít Janota, básník
1. Nejprve je asi třeba trochu vydefinovat, o čem bude v dalším řeč, protože to je v mém případě docela podstatné. Když se pokouším psát v „normálním“ stavu (ve kterém se nacházím po většinu času), je to jako bych se snažil stavět hrad ze suchého písku. Slova se nespojují, nedrží tvar, protékají mezi prsty. Námaha enormní a výsledek obvykle chatrný, efektivní nula. A pak najednou někdy, někde, nějak (ale vždy samovolně, překvapivě a nečekaně) se všechno začne skládat dohromady, samo naskakovat, formulace jsou přesné, jako by přicházely odjinud, jako bych byl jen zapisovatelem čehosi, co je mimo mne. Je to ostře definované a naprosto přesně odlišitelné do běžného fungování mě mysli. V tom okamžiku přichází to, co Paul Valéry vznešeně nazývá une ligne donnée, tedy onen první verš, který je člověku dán od Boha. První samozřejmě nikoliv topologicky, často dokonce ani ve výsledném textu nemusí zůstat v původní podobě, je to spíše krystalizační jádro, pomyslné zrnko prachu, kolem kterého začíná růst krása sněhové vločky, cosi co ale už v sobě jednoznačně nese energii nezbytnou k dokončení textu.

A teď zpět k původní otázce a ještě jednou, explicitně, i když vše podstatné už bylo více méně řečeno. Za celá ta léta jsem neodhalil žádnou spolehlivou korelaci mezi realitou a inspirací. Věci a místa, která by podle běžného očekávání měla být inspirací přímo nabita (třeba když jsem pobýval v Lisabonu, nebo New Yorku) spolehlivě mlčí (i když tady trochu podvádím: není to vždycky tak, Lisabon mě třeba inspiroval ještě než jsem do něj vůbec vyrazil, naštěstí realita města pak básni plně přitakala, a tak se tvářím, že jsem ji napsal tam) a naopak, někdy fungují banality, hlouposti, věci v širším kontextu zcela nepodstatné. Jednou mě kupříkladu inspiroval pohled na čerstvě vytřenou podlahu jedné z pasáží u Václavského náměstí, jindy jakási reportáž v televizi, snad o nakládání s odpady – teď už nevím přesně –, protože ve výsledném textu je řeč o starých pneumatikách a sudech s čímsi. Tedy sečteno podtrženo, nejde asi primárně o okolní svět jako takový, ale o jeho interakci s harampádím vyskládaným v mém podvědomí. A to je, jak známo, zcela nevyzpytatelné.

2. Bylo by dozajista krásné, kdybych mohl říci cosi jako Friedrich Schiller, kterého údajně inspirovala vůně nahnilých jablek, a za tímto účelem si je ukládal do zásuvky psacího stolu. Ale jak vyplývá z předchozího, jedinou odpovědí je i v tomto případě: nevím, neznám, neodhalil jsem. Inspirace je čiré mystérium, které mě ale trvale udržuje ve střehu, abych naslouchal věcem a dějům okolo sebe a byl připraven. A tak mi to myslím i vyhovuje.

Radovan Jursa, básník
1. Opravdu se ptáte na to, jak potkávat Múzu? Když už bych té „okolnosti“ musel vybrat tělesnou podobu, byla by to hladová medvědice. Stojím jako úl v květnu a ona si ve mně trhá sladké plástve, jiná možnost není. Ale kdo by to chtěl? Nikdo, a nikdo se taky neptá, jak potkat medvědici. Správná otázka zní, jak být plný medu.  Nakonec ani básník není zodpovědný za způsob, jakým zakopne. Musím rozdělit inspiraci na pád a vstávání, bude to přehlednější. Pád je agrese, jeho průvodcem je instinkt. Teprve pak přijde na řadu vůle. Způsob, jakým se zvedám z dlažby, interpretuje vlastní zakopnutí. Proces vstávání, od prvního vjemu bolesti až po oprášení nohavic, není nic jiného než vůle uchovat tu nepolapitelnou energii zakopnutí, uchovat děj, který má spád.  Fázi vstávání mám zdánlivě pod kontrolou, je to osobní a nikdo jiný to za mě neudělá. Ani řádek by bez této vůle nevznikl, a přesto se o tom, jak dokážu vstát, v básni nesmí objevit jediné slovo. Básník, který vysvětluje, jak zakopnul? Nebo báseň, která radí, jak vstát? Medvědice se vrací. Otázka, jak zakopnout není na místě.  Moudřejší bude zeptat se: „Co piješ?“

Toho dne, co zasypali Štěpána kamením, jsem ulehl s covidem, a teprve dnes vylezl z lůžka, abych sepsal, jak ponoukám Inspiraci. Vlastně to jde samo, odborně se tomu stavu říká euforie na podkladě spánkové deprivace, ale není to přesně to. Navíc nejde jen o únavu, tím spíš, že se během těch pětadvaceti hodin v práci i vyspím. Zkrátka se vrátím domů, svléknu se a pláču. Tím nemyslím, že bych stál uprostřed obýváku nahý a tekly mi slzy. Tím myslím, že objev je provázený objevováním sebe sama. Že je to záblesk sebepoznání, ve kterém teprve zahlédneme objev samotný. Něco jako otevřít konzervu a zjistit, že je uvnitř živá. A celodenní služba ve špitále může být otvírák.

2. Melodie a filmové scény samozřejmě fungují, ale spoléhat se na to nemohu. I když mám jeden osvědčený postup. Jdu na zahradu a ořezávám větve. Zaslechnu hudbu. Neboť náhodou zůstalo otevřené okno, jen náhodou usedla dcera ke klavíru a vybrala si skladbu Hanse Zimmera z filmu, ve kterém Michael Caine recituje báseň Dylana Thomase. Pila mi vypadne z ruky, Dylan Thomas píše báseň svému umírajícímu otci, sám netuše jak málo času mu zbývá, zatímco neuvěřitelně smutné oči Anne Hathaway září na neobydlené planetě.

Petr Linhart, písničkář a poutník
1. Inspirací se nechávám spíše náhodně potkávat. Moje texty vznikají velmi pomalu, na začátku jsou nějaké nápady, obvykle už slovní obraty, slogany, které přicházejí docela různě a nečekaně a jsou zapisovány třeba do mobilu, často různě na cestách.

Jedna věc se mi vždycky osvědčí – návštěva místa děje. Víceméně všechno, co jsem kdy napsal, totiž nějaké zcela konkrétní dějiště má. Obvykle to místo promluví nějakým nečekaným způsobem, který může být pro další vývoj textu zcela zásadní. Takhle jsem třeba stál na břehu jezera Most a uvědomil si, že zmizelé staré město by se dnes vznášelo ve vzduchu, nějakých třicet metrů nad dnešní realitou. A mohlo by se tak třeba občas přízračně zjevit. Tohle vás od stolu nenapadne, to dáte jen se zakloněnou hlavou na místě příběhu.

Jindy to je naopak – bez zvláštních tvůrčích úmyslů navštívím místo, které je tak pozoruhodné, že se stane celkem neplánovaně rámcem děje textu písně. Souběžným zdrojem inspirace pak třeba bývají nejrůznější především po internetu posháněné informace a fotky, které doplní mozaiku. Jinak ale chodím – a čekám.

2. Takovou jistotu vůbec nemám. Potřebuji ticho a počítač. Na ten jsem si hodně zvykl –  a je mi už jedno, jaký a kde. Velmi dlouho všechno přepisuji a ladím, a to by mi šlo s tužkou a papírem ještě daleko pomaleji.

Atrin Matuštík, básník
Při slově „inspirace“ si připadám trochu jako podvodník – zní, jako by básník nějakým šestým smyslem vstřebával svět a verše z něho pak samy vytekly jako z automatu na kafe. Nic mě nenutí běžet k papíru a trávit noci frenetickým psaním. Múzy mě pouze líbají. Píšu, když si najdu čas a klid na psaní. „Zdroje“ zní v tomto ohledu mnohem bezpečněji a přesněji: na to, jak emocionální jsem člověk, je můj tvůrčí proces spíše na té racionální straně.

Narážíme na to často při společném vystupování s Marií Ferynou, která své performance tvoří z velké části z mnoha chaotických nápadů na místě, zatímco ve mně takovýto nedostatek systematické přípravy vyvolává paniku. Chci se dostat hlouběji analýzou, najít a stále dokola obracet v hlavě místo, které potřebuju, aby mi dávalo smysl. Ona chce do jádra proniknout tím, že přidá víc, zajde dál. Vzájemně se tím tlačíme ze svých komfortních zón, takže ano, vlastně se v poslední době vzájemně hodně inspirujeme.

Co se zdrojů týče, během studií hrály největší roli ty literární, hlavně ty, o kterých jsem aktuálně psal esej, jako Richard Weiner, Elizabeth Bishop nebo John Ashbery, ale taky třeba Gaimanův Sandman, ke kterému jsem utíkal, když jsem už i ve spánku viděl písmenka. Z těch potom zpětnou autointerpretací, skládáním a přepisováním vznikl Bildungsroman. Trochu jsem se pak obviňoval z nedostatku nějaké upřímnosti nebo autentičnosti, takže jsem využil příležitosti začít odjinud a na stáži v Kyjevě jsem si psal něco mezi deníkem a milostnými dopisy manželovi, kde jsem se snažil inspirovat skutečností a tím, co prožívám, psát texty najednou a s co nejméně zásahy. Nebyl to pro mě moc přirozený způsob tvorby, dokud do toho nevstoupila Marie a její zvukové experimenty s rytmem neklidných myšlenek, které mi pomohly osobní rukopis Naše řeč dokončit.

Současně jsem objevil nekonečnou studnu inspirace, a to svou práci, češtinu pro cizince (od nuly až po přijímačky na vysokou za dva semestry). Tím, že je pro mé východní Slovany čeština úplně neprobádané teritorium, jsem nucený si uvědomovat věci, které jsem předtím jen intuitivně uměl používat. Když vidím slovo, vím, jak je časté, v jakých tvarech vzdoruje systému, jaké slovo může a nemůže následovat a proč, co se stane, když ta pravidla lehce poruším… Jsem nucený nad tím denně přemýšlet a být schopný ho okamžitě v různých kontextech použít. Škoda, že letos to všechno probíhá online.

Lockdown pro mě byl a je v mnoha ohledech čára přes rozpočet, úplně jsem přestal psát, číst a komunikovat. Taky proto, že jsem si v posledních letech navykl chodit aspoň jednou týdně sám na pivo a tam si číst a psát, takže se zavřenými hospodami těžko hledám místo, kde se dokážu zbavit napětí a soustředit. Co mě mrzí, je, že se tím přerušil projekt, který jsem měl ve slušném tempu rozepsaný. Při dokončování Naší řeči už bylo jasné, že to jsou poslední texty Kateřiny Matuštíkové, a že bude nějakou dobu trvat, než si ujasním, co dál – především jaký rod a jméno si nakonec zvolím. Tvořit nemělo smysl, rozhodl jsem se tedy prostě bavit svým podivným nesmyslem pro humor. Vzpomněl jsem si na 77 Dream Songs Johna Berrymana, jehož Henry se stal vzorem pro genderově neutrální*ho Honzu Čelku, a v hlavě se mi rozjelo pásmo nihilistických říkanek, kýčovitého vzdoru, znovu-pubertálního patosu, jako taková temná osobní ukolébavka, 27 Songs of Myself. Možná jsem tedy na začátku lhal, že inspirace není – bavit sám sebe těmi nejblbějšími nápady je možná nejlepší inspirace ze všech.

Jana Orlová, básnířka

Indická inspirace

V posledních dnech, během měsíčního pobytu na Kostarice, jsem začala k inspiraci přistupovat jinak než dříve. Částečně je to jistě způsobeno změnou prostředí, která motivuje k sebereflexi. To samotné by však pravděpodobně nestačilo a z plážovo-džunglového rauše by mě nevyrušilo. (Iguana lezoucí po patiu, mocné vlny, koktejly a výstrahy ohledně krokodýlů.) Tou skutečnou motivací, ovšemže v ideální kvintensenci s exotickým retreatem, je mé nenadálé básnické proniknutí na indický trh. Záměrně používám slovo trh, v Indii (trochu překvapivě) něco takového skutečně existuje, dokonce trh s anglicky psanou poezií. Skrze lehce záhadné okolnosti a příjemné náhody, které krátce popíšu později, jsem zaplavena nabídkami k publikaci v nejrůznějších indických antologiích, často na předem dané téma. Můj instinkt postdekadentní básnířky nad takovou praxí přirozeně zvrátil žaludek. V tropech, prosycených omamujícími výpary, jsem došla k názoru, že když jsem už přežila několik indických online festivalů (kulturní šok č.1), tak bych to mohla alespoň nezávazně zkusit.

A tak jsem při procházce deštným pralesem dala sama sobě zadání a překvapeně zjistila, že mě verše napadají impozantní rychlostí. Zajímavé: dám mysli zadání a ono to funguje. Nejprve jsem byla skeptická a měla za to, že takovéto psaní musí být v lepším případě paběrky, v horším kuřince. Později jsem našla v procesu zalíbení, připadala jsem si v tropech jako reinkarnovaný Thoreau, nicméně zcela neasketicky: bující vegetace svádí k bujným myšlenkám. A k tomu ony působivé a do značné míry nahodilé okolnosti, které mě poslední měsíce provázejí. Mezi ně se dá počítat právě i účast na velkých mezinárodních festivalech poezie pořádaných Indy. Online, ovšem — příjemný důsledek pandemie. Velké množství autorů, především z Indie a okolních států, krom toho i básníci a básnířky z Asie, Evropy, Ameriky a Afriky. Velká změť hlasů, někdy překřikování a chaos, tak nějak si představuju tradiční indický trh. Některé festivaly trvají dvě, jiné tři nebo čtyři hodiny, každý autor čte jednu báseň v angličtině, bez předem daného pořadí, bojím se jít na záchod, kolísající signál, básně na hraně srozumitelnosti, přesto, má to své kouzlo. Kouzlo sdílení a pospolitosti, které je posilováno skupinami na Fb a WA, jež jsou přehlceny stále novými, obvykle bezvýznamnými zprávami, přibližně šedesáti denně.

Konfrontace. Inspirace, kterou jsem dosud vnímala jako vnitřní puzení, naléhavou nutnost vnitřního vyjádření či vyjádření vnitřku, může být docela dobře i inspirací vnější, docela dobrá inspirace. Svět poetických výzev, velkého množství periodik a publikačních příležitostí. Svět možností, ale i soutěživosti, inspirativních setkání stejně jako strategických přátelství. Překlad do čínštiny, hindi, arabštiny. Znamená to něco? Zatím nevím. Jen jsem to vyhodnotila jako inspirativní.

Pavel Piekar, výtvarník, předseda Sdružení českých umělců grafiků HOLLAR
Stav, ve kterém mám potřebu tvořit, mne provází od mých 19 let, a ještě se mi nestalo, že bych tuto energii v sobě necítil. Problém mám spíše opačný: inspirace, motivů a témat mám tolik, že kvůli tomu, že mám jenom 2 ruce a také normální život, stihnu z toho všeho finálně zpracovat jenom část.

Základní inspirací je kontakt s přírodou a uměleckými díly, s architekturou – vlastně to je celý vizuální svět okolo mne. Důležité pro mne je, aby tato skutečnost byla proniknuta světlem – sluncem. To mne stále pohání a vyvolává potřebu kreslit, a vše, co mě zaujme, se snažit kresbou zachytit. Takto své skicáky stále plním novými kresbami – a z těch postupně vybírám. Ty, které mě potom nejvíce oslovují, se rozhodnu zpracovat ve své technice barevného linorytu.