David ZábranskýJů a hele

Zápisky z časů koronakrize aneb Sen o Magnesia Liteře

Reflektuje Aleš Merenus

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 2/2025

Deník je literární žánr, který běh lidského života proměňuje v text. Místo názvů kapitol zde stojí konkrétní data, místo přiznaně vyfabulovaného fikčního světa konstruuje literární obraz konkrétní skutečnosti a místo fiktivních hrdinů v něm vystupují postavy, které nesou jména reálných lidí. Umělecká hodnota takového textu pak obvykle spočívá především v jeho smyslu, který by měl ospravedlnit jeho existenci. Proč právě tento život měl být zaznamenán a vydán? Co podstatného je v zápiscích ukryto? A má takové psaní schopnost promlouvat k okolnímu světu?

Deník si svého času psali Kafka, Orten, Vaculík, Juráček či Zábrana. Každý po svém, každý z jiných pohnutek a jinou formou. V polistopadové době se k deníkovým zápiskům uchýlil třeba i český bestsellerista Michal Viewegh. A v právě uplynulém roce vydal deník také enfant terrible české literární scény David Zábranský. Deník se jmenuje Jů a hele a zachycuje život Davida Zábranského v období covidové epidemie v létě 2021. A zdá se, že Zábranský konečně trefil hřebíček na hlavičku, protože psát sám o sobě je téma, které mu sluší ze všeho nejvíc.

David Zábranský se v literatuře objevil již v druhé polovině nultých let a hned za prvotinu obdržel cenu Magnesia Litera. Jeho první knihy však téměř nešlo učíst, jak přezaumně byly napsané. Naproti tomu pozdější romány měly již zřetelně vyzrálejší rukopis, ale jejich síla se ztrácela v labyrintu autorových provokací a sebestředných póz. Jistý úspěch slavily jeho divadelní hry vycházející z poetiky Thomase Bernharda.

V posledních letech pak Zábranského začala obklopovat aura tezovitého, postupně uvadajícího autora, který s ostatními provokatéry nevyhnutelně směřuje na smetiště dějin. Někteří snad i doufali, že bude roztaven na lžíci jako Peer Gynt, konečně zmizí ze scény a začne se věnovat něčemu jinému. I já jsem čekal, že Zábranský svou spisovatelskou misi brzy vzdá a definitivně odloží tužku, či v jeho případě mobilní telefon, na kterém v posledních letech vyťukává své knihy, a za pár let si jeho romány vybaví jen hrstka jeho skalních fanoušků či literární experti jako Petr A. Bílek či Eva Klíčová. Český Houellebecq, Kunderův epigon, ale také podporovatel Miloše Zemana a Václava Klause, ideologický diverzant, který se pokoušel zevnitř rozvrátit „pražskou kavárnu“, tento velký kritik Západu již směřuje do říše bezvýznamnosti a milosrdného zapomnění, myslel jsem si naivně. Omyl, autor Zábranský je opět zde v nové síle. V podobě, která je mu nejvlastnější, i když tentokrát se jeho psaní dostává do další, pro něj dosud neznámé dimenze.

Jů a hele je, stejně jako jeho předcházející knihy, plná ironie, pošklebků, sarkasmů, sebestředných póz, neurotických výlevů a egomaniakálních projevů. Svět se v Zábranského perspektivě pokřivuje v jakési sarkasmem nasvícené jeviště, na němž vystupují karikatury lidí, s nimiž se musí potkávat. I zde se připomenou ozvuky starých bitev proti liberálním velkoměstským intelektuálům, proti zdeformované západní civilizaci, nadnárodnímu kapitalismu či politické a marketingové propagandě všeho druhu. Jeho žehrání na stav světa, lidstva, evropské společnosti i české literární komunity však dostává jinou tvář, protože tentokrát autor nestojí mimo svět, ale je přímo v něm. Ba co víc, je jeho hlavním aktérem, a tudíž i součástí všeho, o čem píše, proti čemu protestuje a s čím vede ideologický souboj.

Postava Davida Zábranského v deníku nejenže stojí přímo ve světě, ale zabírá v něm většinu prostoru. Je to postava stárnoucího, ambiciózního, pořád ještě nadrženého manžela a začínajícího otce potýkajícího se s osudem jedináčka, jenž vyrostl za normalizace v dysfunkční rodině. Což znamená, že sám sebe nadměrně prožívá, a i když obdivuje svou manželku a pokouší se být aspoň trochu dobrým otcem a synem, stále touží především po slávě a úspěchu, který v deníku ztělesňuje literární cena Magnesia Litera. Ironie se tak v knize překlápí do sebeironie, boj se světem odhaluje jeho vlastní neschopnost a sobectví, jeho způsob života pak obnažuje jeho celkovou slabost a směšnost, ale zároveň odhaluje i jeho sílu podívat se pravdě do tváře a bez příkras pojmenovat i nepříjemnou skutečnost.

Velmi zřetelným motivem, který se Zábranského deníkem táhne jako červená nit, je jeho boj proti klimatické změně a automobilismu. Dokonce mu nevadí ani aktivistka Greta Thunbergová, i když na každé jiné ideologii dokáže velmi rychle najít nějaké slabiny. Sám se však ekologicky příliš nechová – neustále někam cestuje autem či letadlem a zanechává za sebou těžko přehlédnutelnou uhlíkovou stopu. Proti špatně zaparkovaným autům protestuje tak, že jim mincí vyrývá rýhy do laku karosérie. Jeho mysl i vnitřní svět je tak plný rozporů, což se sebemrskačským výrazem sám rád opakuje a (někdy i vtipně) glosuje. Ve své podstatě se ale pořád něčeho bojí – bojí se stárnutí své krásné manželky, která v knize vystupuje jako nějaká polobohyně, jež má sílu žit s monstrem jménem David Zábranský, bojí se covidu, a proto se neustále očkuje, bojí se setkání s lidmi na autorských čteních – a obecně se bojí, že jeho plány, jimiž si projektuje svou budoucnost, něco nebo někdo zhatí. Je stále v tenzi, trpí neurózami, uzavírá se do samoty, bojuje sám se sebou, a především se pokouší vyrovnat se se svým novým údělem otce a stárnoucího muže, který prožívá intenzivní krizi středního věku.

Jak už to tak bývá, některé zápisy v deníku jsou zdařilejší, jiné by v něm zase nemusely být. Zábranský není myslitel, ale spíš glosátor a provokatér, který však dokáže, mnohdy jakoby mimoděk, upozornit na podstatu věcí, o nichž se mnozí z ostychu obávají vůbec mluvit. I proto se jeho deník řídí etikou absolutní otevřenosti, která zasahuje i jeho okolí:

Co prezentuju na dalších stránkách […], je záznam té doby, pozorování, výtah – z deníku. Těm, o nichž píšu, ponechávám jejich skutečná jména. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo.
s. 5

A i proto se v knize objevují poměrně nevybíravé pasáže o literárních kriticích (především o Bílkovi a Klíčové) a dalších spisovatelích (například Lucii Faulerové, která údajně odbyla redakci jedné jeho knihy). Neustále přitom hledá recept na oceněníhodnou knihu, na dílo, jímž by znovu, po letech vstoupil do síně slávy.

Zábranského autostylizace je přitom v deníku zřetelná na každé straně. Autor pečlivě vybírá slova, kterými se sebeprezentuje a jimiž se před čtenáři „odhaluje“. Jeho literární já se tak v knize odpojuje od svého reálného protějšku a vytváří svébytný vypravěčský subjekt, který představuje esenci současné doby.

V průběhu čtení této knihy, která začíná a končí v prosluněném Řecku, kam autor pravidelně prchá před tísnivou atmosférou střední Evropy, jsem si stále kladl otázku, zda tento čtivě, ale místy také jalově psaný deník má nějaký hlubší smysl, kterým by ospravedlnil svou existenci. Zábranský není Kafka ani Vaculík, a už vůbec ne Hrabal, s nímž, jak tvrdí, se cítí být spřízněn. Nestojí oslněn před krásou světa a lidské svojskosti, právě naopak, jeho mysl neustále analyzuje a kritizuje, je to teror vyvolávající depresi, psaní plné neklidu a vnitřního napětí. Naproti tomu když se v knize objeví jeho vlastní srovnání s Vieweghem, člověk s ním musí částečně souhlasit. „Jsem stínový Michal Viewegh? Některé skutečnosti by tomu nasvědčovaly.“ (s. 153)

Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.

Chviličku.
Načítá se.
  • David Zábranský

    (1977) je autorem několika románů (Martin Juhás čili Československo, Za Alpami, Logoz) a divadelních her (Herec a truhlář Majer mluví o stavu domoviny, Konzervativec). V září 2020 v nakladatelství Větrné ...
    Profil
David Zábranský

Jů a hele

Větrné mlýny

Toto je deník dobře zavedeného spisovatele. Je mu pětačtyřicet, má ženu, dvě děti a bydlí v Athénách. Všechny své trumfy už rozdal, jeho ješitnost je zhrzená, stárne. Kdo je David Zábranský a má to nejlepší už za sebou? Nevíme. Ale čas dospět, přestat si lhát do kapsy a odhodit servítky právě nastal. Toto je román o krizi středního věku i nevyžádaná příručka pro český literární provoz.

02_dvakrat

Souvisí

  • David ZábranskýJů a hele

    Sebedestrukce, nebo nominace?

    Reflektuje Karin Jamnitzká

    Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 2/2025
  • Miroslav HlaučoLetnice

    Vyprávění o zaniklém světě, který nikdy neexistoval

    Reflektuje Aleš Merenus

    Suverénní dojem z Hlaučova debutu však citelně oslabuje rozvleklost některých pasáží a postupně narůstající repetitivnost určitých scén či slovních obratů. Textu nabitému množstvím dějových zvratů a událostí místy jakoby dochází dech, některé kapitoly se táhnou až v příliš poklidném tempu, které začíná uspávat, a původně svěže znějící jazyk vyprávění postupně těžkne a s narůstajícími stranami působí čím dál stereotypnějším dojmem.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2024
  • Emma KauscNarušení děje

    Poddolované příběhy Emmy Kausc

    Reflektuje Aleš Merenus

    Emma Kausc před české publikum předkládá globální román, který se odehrává v kulisách západního světa a v němž se nastolují problémy lidstva i současného člověka známé ze stránek zpravodajských serverů i z knih současných světových autorů. Próza tlumočí svět, v němž lidé marně hledají smysl věcí a kde se lešení velkého vyprávění, které dávalo řád světu i lidskému životu, propadlo do nějakého hlubokého krtčího tunelu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 19/2024
  • Mainstream
    Anketa s Michalem Vieweghem, Boženou Správcovou, Zbyňkem Fišerem, Petrou Dvořákovou, Martinem Reinerem, Klárou Vlasákovou, Davidem Zábranským, Petrem Gojdou, Petrou Hůlovou, Radimem Kopáčem, Annou Bolavou, Janem Němcem, Sylvou Fischerovou, Pavlem Janouškem, Ivou Hadj Moussou, Jiřím Kratochvilem, Viktorií Hanišovou, Jakubem Šofarem, Sylvií Richterovou a Ondřejem Horákem

    To je pěknej chyták…

    Ptá se Milan Ohnisko

    Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 19/2024
  • Cenzura
    Anketa s Emilem Haklem, Viktorem Janišem, Milošem Urbanem, Ivanou Myškovou, Irenou Douskovou, Martinem Reinerem, Michalem Vieweghem, Olgou Stehlíkovou, Jiřím Kratochvilem, Svatavou Antošovou, Františkem Kotletou, Patrikem Linhartem, Petrou Hůlovou, Pavlou Horákovou, Milanem Uhdem, Sabrinou Karasovou, Pavlem Göblem, Janem Němcem, Davidem Zábranským, Petrem Nagyem a Ondřejem Maclem

    Na Dahla si troufnou, ale troufnou si třeba na Kunderu?

    Ptá se Milan Ohnisko

    V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
    Emil Hakl

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 12/2023