Deník je literární žánr, který běh lidského života proměňuje v text. Místo názvů kapitol zde stojí konkrétní data, místo přiznaně vyfabulovaného fikčního světa konstruuje literární obraz konkrétní skutečnosti a místo fiktivních hrdinů v něm vystupují postavy, které nesou jména reálných lidí. Umělecká hodnota takového textu pak obvykle spočívá především v jeho smyslu, který by měl ospravedlnit jeho existenci. Proč právě tento život měl být zaznamenán a vydán? Co podstatného je v zápiscích ukryto? A má takové psaní schopnost promlouvat k okolnímu světu?
Deník si svého času psali Kafka, Orten, Vaculík, Juráček či Zábrana. Každý po svém, každý z jiných pohnutek a jinou formou. V polistopadové době se k deníkovým zápiskům uchýlil třeba i český bestsellerista Michal Viewegh. A v právě uplynulém roce vydal deník také enfant terrible české literární scény David Zábranský. Deník se jmenuje Jů a hele a zachycuje život Davida Zábranského v období covidové epidemie v létě 2021. A zdá se, že Zábranský konečně trefil hřebíček na hlavičku, protože psát sám o sobě je téma, které mu sluší ze všeho nejvíc.
David Zábranský se v literatuře objevil již v druhé polovině nultých let a hned za prvotinu obdržel cenu Magnesia Litera. Jeho první knihy však téměř nešlo učíst, jak přezaumně byly napsané. Naproti tomu pozdější romány měly již zřetelně vyzrálejší rukopis, ale jejich síla se ztrácela v labyrintu autorových provokací a sebestředných póz. Jistý úspěch slavily jeho divadelní hry vycházející z poetiky Thomase Bernharda.
V posledních letech pak Zábranského začala obklopovat aura tezovitého, postupně uvadajícího autora, který s ostatními provokatéry nevyhnutelně směřuje na smetiště dějin. Někteří snad i doufali, že bude roztaven na lžíci jako Peer Gynt, konečně zmizí ze scény a začne se věnovat něčemu jinému. I já jsem čekal, že Zábranský svou spisovatelskou misi brzy vzdá a definitivně odloží tužku, či v jeho případě mobilní telefon, na kterém v posledních letech vyťukává své knihy, a za pár let si jeho romány vybaví jen hrstka jeho skalních fanoušků či literární experti jako Petr A. Bílek či Eva Klíčová. Český Houellebecq, Kunderův epigon, ale také podporovatel Miloše Zemana a Václava Klause, ideologický diverzant, který se pokoušel zevnitř rozvrátit „pražskou kavárnu“, tento velký kritik Západu již směřuje do říše bezvýznamnosti a milosrdného zapomnění, myslel jsem si naivně. Omyl, autor Zábranský je opět zde v nové síle. V podobě, která je mu nejvlastnější, i když tentokrát se jeho psaní dostává do další, pro něj dosud neznámé dimenze.
Jů a hele je, stejně jako jeho předcházející knihy, plná ironie, pošklebků, sarkasmů, sebestředných póz, neurotických výlevů a egomaniakálních projevů. Svět se v Zábranského perspektivě pokřivuje v jakési sarkasmem nasvícené jeviště, na němž vystupují karikatury lidí, s nimiž se musí potkávat. I zde se připomenou ozvuky starých bitev proti liberálním velkoměstským intelektuálům, proti zdeformované západní civilizaci, nadnárodnímu kapitalismu či politické a marketingové propagandě všeho druhu. Jeho žehrání na stav světa, lidstva, evropské společnosti i české literární komunity však dostává jinou tvář, protože tentokrát autor nestojí mimo svět, ale je přímo v něm. Ba co víc, je jeho hlavním aktérem, a tudíž i součástí všeho, o čem píše, proti čemu protestuje a s čím vede ideologický souboj.
Postava Davida Zábranského v deníku nejenže stojí přímo ve světě, ale zabírá v něm většinu prostoru. Je to postava stárnoucího, ambiciózního, pořád ještě nadrženého manžela a začínajícího otce potýkajícího se s osudem jedináčka, jenž vyrostl za normalizace v dysfunkční rodině. Což znamená, že sám sebe nadměrně prožívá, a i když obdivuje svou manželku a pokouší se být aspoň trochu dobrým otcem a synem, stále touží především po slávě a úspěchu, který v deníku ztělesňuje literární cena Magnesia Litera. Ironie se tak v knize překlápí do sebeironie, boj se světem odhaluje jeho vlastní neschopnost a sobectví, jeho způsob života pak obnažuje jeho celkovou slabost a směšnost, ale zároveň odhaluje i jeho sílu podívat se pravdě do tváře a bez příkras pojmenovat i nepříjemnou skutečnost.
Velmi zřetelným motivem, který se Zábranského deníkem táhne jako červená nit, je jeho boj proti klimatické změně a automobilismu. Dokonce mu nevadí ani aktivistka Greta Thunbergová, i když na každé jiné ideologii dokáže velmi rychle najít nějaké slabiny. Sám se však ekologicky příliš nechová – neustále někam cestuje autem či letadlem a zanechává za sebou těžko přehlédnutelnou uhlíkovou stopu. Proti špatně zaparkovaným autům protestuje tak, že jim mincí vyrývá rýhy do laku karosérie. Jeho mysl i vnitřní svět je tak plný rozporů, což se sebemrskačským výrazem sám rád opakuje a (někdy i vtipně) glosuje. Ve své podstatě se ale pořád něčeho bojí – bojí se stárnutí své krásné manželky, která v knize vystupuje jako nějaká polobohyně, jež má sílu žit s monstrem jménem David Zábranský, bojí se covidu, a proto se neustále očkuje, bojí se setkání s lidmi na autorských čteních – a obecně se bojí, že jeho plány, jimiž si projektuje svou budoucnost, něco nebo někdo zhatí. Je stále v tenzi, trpí neurózami, uzavírá se do samoty, bojuje sám se sebou, a především se pokouší vyrovnat se se svým novým údělem otce a stárnoucího muže, který prožívá intenzivní krizi středního věku.
Jak už to tak bývá, některé zápisy v deníku jsou zdařilejší, jiné by v něm zase nemusely být. Zábranský není myslitel, ale spíš glosátor a provokatér, který však dokáže, mnohdy jakoby mimoděk, upozornit na podstatu věcí, o nichž se mnozí z ostychu obávají vůbec mluvit. I proto se jeho deník řídí etikou absolutní otevřenosti, která zasahuje i jeho okolí:
Co prezentuju na dalších stránkách […], je záznam té doby, pozorování, výtah – z deníku. Těm, o nichž píšu, ponechávám jejich skutečná jména. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo.
s. 5
A i proto se v knize objevují poměrně nevybíravé pasáže o literárních kriticích (především o Bílkovi a Klíčové) a dalších spisovatelích (například Lucii Faulerové, která údajně odbyla redakci jedné jeho knihy). Neustále přitom hledá recept na oceněníhodnou knihu, na dílo, jímž by znovu, po letech vstoupil do síně slávy.
Zábranského autostylizace je přitom v deníku zřetelná na každé straně. Autor pečlivě vybírá slova, kterými se sebeprezentuje a jimiž se před čtenáři „odhaluje“. Jeho literární já se tak v knize odpojuje od svého reálného protějšku a vytváří svébytný vypravěčský subjekt, který představuje esenci současné doby.
V průběhu čtení této knihy, která začíná a končí v prosluněném Řecku, kam autor pravidelně prchá před tísnivou atmosférou střední Evropy, jsem si stále kladl otázku, zda tento čtivě, ale místy také jalově psaný deník má nějaký hlubší smysl, kterým by ospravedlnil svou existenci. Zábranský není Kafka ani Vaculík, a už vůbec ne Hrabal, s nímž, jak tvrdí, se cítí být spřízněn. Nestojí oslněn před krásou světa a lidské svojskosti, právě naopak, jeho mysl neustále analyzuje a kritizuje, je to teror vyvolávající depresi, psaní plné neklidu a vnitřního napětí. Naproti tomu když se v knize objeví jeho vlastní srovnání s Vieweghem, člověk s ním musí částečně souhlasit. „Jsem stínový Michal Viewegh? Některé skutečnosti by tomu nasvědčovaly.“ (s. 153)
Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.