Vyhlášení výsledků prvního ročníku Ceny literární kritiky bylo v kategorii prózy věnováno památce jedné z nejoriginálnějších českých prozaiček podevadesátkové české literatury Daniely Hodrové, která v loňském roce zemřela – ale takřka románovou shodou okolností ještě loni vydala i svou poslední knihu, román Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch. Při přípravné debatě k nominacím v kategorii prózy se tedy jako jedna z prvních objevila otázka, zda máme tuto knihu mezi nominacemi zvažovat, a tím pádem otevřít cestu možnosti, že by cena byla udělena in memoriam; shodli jsme se, že pravidla tomu podle všeho nebrání, avšak nakonec jsme se rozhodli neponechávat literární obec ani širší veřejnost na pochybách ohledně toho, co by eventuální naplnění takové možnosti vypovídalo o žijících autorech.

Snowflakes, fosilie a co bude dál

Generační aspekt má i tak v loňské próze z pohledu ceny zajímavou dynamiku. Kolegové porotci i já sám jsme několikrát i veřejně odpovídali na otázku, proč se v konečných nominacích objevily tři debuty. (Méně se už vyskytlo pozastavení nad tím, že díky pozdnímu debutantovi Miroslavu Hlaučovi byl výběr po stránce životních dat nominantů pestřejší, než bychom od debutů čekali.) První jev, kterého si lze povšimnout, je, že do umělecké literatury stále intenzivněji proniká rozpor v přístupu ke světu mezi nejmladšími dospělými a generací jejich babiček, které

většinu života prožily v totalitě a na stará kolena je semlel nástup digitálních médií“, a ještě spíše „generace našich rodičů, kteří levně nakoupili a pak se aktivně rozhodli, že to mladým totálně poserou.

Citaci uvádím doslovně, je vybraná naprosto náhodně z jednoho postu na sociální síti X; ovšemže bych to dokázal říct i vlastními slovy a asi i jemněji, ale i skutečnost, že takový post je možné bez jakéhokoliv úsilí objevit, když otevřeme libovolné sociální médium při psaní článku, vypovídá o charakteru tohoto konfliktu ještě o něco víc než jeho obsah. Tím prvním, kdo z něj udělal téma, byl po mém soudu Michal Kašpárek se svou prózou s výmluvným názvem Fosilie, která nicméně vyšla už v roce 2023. V prózách loňského roku na sebe bere společenskokritickou podobu nejvýrazněji pulpová dystopie (prosím o pochopení nutné zkratky a velkorysosti při nakládání s těmito a podobnými pojmy) Stanislava Bilera s rovněž „mluvícím“ názvem Nejkrásnější město na zemi, ale „adresování“ (abych držel krok i jazykově) současných společenských problémů z pozic rozhněvaných mladých mužů a (hlavně!) žen spatřujeme u Davida Zábranského, Terezy Semotamové nebo u jedné z nominovaných debutantek, Kristiny Hamplové, nad jejíž prózou Lover/Fighter jsme se shodli ve věci apelativních, když už ne nutně tak výrazně estetických kvalit jejího vichrně přidrzlého stylu, jímž to dává sežrat všem – cyklistům, huličům, rodičům, tiktokářům a přehrstím dalších, přičemž stojí na pozicích detabuizace queer lásky a samozřejmě na pozicích environmentalistických; zde se dotýká dystopie podobně jako Jonáš Zbořil s prózou Flora, bohužel nenominovanou, „bramborovou“ – navzdory nosné ideji, intertextové promyšlenosti i ukázněnosti při řízení imaginace platí, že když se i výborný básník rozhodne psát prózu, chce to trochu zapracovat i na formě, zůstat jen v lyrickém universu k tomu zpravidla nestačí.

Mezi pozoruhodnosti loňských próz nicméně patří i to, že v nejpříkřejším protikladu vůči sobě stojí starý dobrý svět, reprezentovaný magickým řádem, a svět nový, svět racionalismu a modernismu (v sociologickém smyslu), nikoli u rozhněvaných mladých mužů a žen, nýbrž u pozdního debutanta Miroslava Hlauča; v románu Letnice představuje sice jen jednu, ale výraznou významovou vrstvu, vedle například silně literátsky stylizovaných intertextových narážek. Můžeme ji číst jako nostalgii po starých dobrých časech. Anebo vlastně jako novodobou konsolaci: jak autor řekl v rozhovoru pro Tvar (12/2024), ani my ve skutečnosti nežijeme v odkouzleném světě. Jen jsme ztratili schopnost ho vidět.

Hvězdičky interkulturní literatury

V příslušné kapitole literárněhistorické syntézy V souřadnicích neklidu: Česká literatura druhé dekády…, vydané rovněž koncem loňského roku (kategorii pro literárněvědnou publikaci bohužel Cena literární kritiky zatím nemá), nabízí její hlavní editorka Alena Šidáková Fialová hrubé pracovní rozdělení trendů podle tématu na ose spojující nitro subjektu a vnější svět; to jí umožnilo identifikovat v próze tendence, které oběma krajnostem na příslušné rovině odpovídají. K malometrážně interiérovým a domestickým obrazům, jak nás opět navádějí tituly jejich próz, jdou třeba Jan Antonín Pitínský (Domácí potřeby) nebo Pavel Novotný (Babička); a vlastně i Nové byty, nové pokoje Václava Maxmiliána, což jsou povídky navazující, zjednodušeně řečeno, trochu už anachronicky na antipříběhovou tradici prózy 60. let, ovšemže se všemi klady i omezeními, jež z takové inspirace vyplývají.

Dílem, které spojuje v perspektivě protagonistky obojí, je Narušení děje Emmy Kausc: cruising čili čtení prostoru pomocí touhy, navazování nekonvenčních a efemérních spojení, pečlivé zkoumání jeho hranic a případně jejich rozostřování a rozmývání se tu spojuje s autofikčním pohledem. V prvním ohledu objímá autorka hledáním partnerky, která zaujímá ve výstavbě textu prázdnou pozici (a tedy by ji objímat chtěla), celý svět, nejen ve vztahu k jeho kosmopolitní dimenzi otevřené díky její vlastní zkušenosti s životem a studiem v Londýně, ale svět jakožto (archi)tektonickou strukturu, se stavebními prvky – a opět: včetně jejich absencí, prázdnoty po odtátém ledovci, prokrtkovaných děr. Totéž se samozřejmě odehrává na rovině textu, jehož hranice oproti světu – podobně jako Daniela Hodrová! – autorka záměrně „uzávorkovává“. V tom druhém krčím rameny nad samotným pojmem autofikce, který se zrovna u Kausc rozmlžuje až k převrácení jeho významu.

Spousta autorů autofikce ohledává svoji individuální zkušenost, vychází z ní, a potom jim z toho vyjde nějaký strukturální obraz světa. Vycházejí tedy ze sebe a končí u celku. Já postupuji opačně, začínám u celku, což znamená třeba u kulturní paměti, a končím u sebe, respektive u postav,

řekla mi v rozhovoru pro Tvar (19/2024).

Kosmopolitismus tedy Emmě Kausc věříme. Už obtížněji ho věříme takové Biance Bellové, která v Neviditelném muži zůstává věrna svému oblíbenému inscenování dějů v exotických kulisách, čímž snad tento svůj kosmopolitismus manifestuje a slovy jejího spisovatelského kolegy „fantazíruje, že je docela důležitá evropská spisovatelka“ (David Zábranský: Jů a hele, s. 72). Svou roli sehrává v Pacance Kláry Elšíkové, ale je to role kulis pro protagonistčin útěk dopředu před vlastními nejistotami a sebehledáním… což je vlastně také pro určitý typ současné prózy symptomatické. Sonderfall po vzoru profesionalizované Radky Denemarkové nebo voluntaristicky germanizovaného Jaroslava Rudiše představuje novela Druhé Německo Ondřeje Škrabala, který si to na půdorysu kritiky „kolonizace“ španělské Mallorky německými dovolenkáři vyřizuje s heteronormativitou, konzumem, rasismem, stereotypy a koneckonců i tristní situací v literárním provozu; kompoziční nedotaženost hraničící s prozatérskou bezradností přitom vyvažuje jazykovými aktualizacemi, jako jsou poznámky pod čarou a důsledné užívání Gendersternchen. Pokrok holt nezastavíš.

Navzdory tomu platí, že s danostmi české historie se asi v umělecké literatuře hned tak neobjeví nikdo jako dejme tomu Yaa Gyasi nebo Abdulrazak Gurman. Nicméně v loňském roce vyšel také poslední díl trilogie Šikmý kostel Karin Lednické, který ukazuje vývojové linie koncentričnosti našeho myšlení zase trochu jinak, s různými exploatacemi, hierarchizacemi a latentními xenofobiemi… Každopádně, něco se začíná dít, něco se děje a proměny tohoto typu myšlení na ose, kterou jsem si vypůjčil ze Souřadnic, bude zajímavé sledovat i v dalších letech – jak hodně a jak málo tam bude z vektoru, gradientu, emanace a kolik z divergence a úplné mimoběžnosti? Těším se.

Střední patro

Tak se nějak stalo, že střední patro zvažovaných knih ovládlo z velké části prozatérstvo již zavedených jmen. Bohužel, právě jen – patro střední, či ještě lépe: prostřední. Na svém jistém zůstává již zmíněná Bianca Bellová, podobně jako Jiří Hájíček, který se s Drakem na polní cestě ve své poetice nikam neposunul a nadále setrvává ve své roli zachycovatele a nekomplikovaně moralizujícího komentátora regionálně specifické historie jižních Čech. Další příslušník staré gardy, Miloš Urban, prokázal v alzheimerovské sarkastické (sebe?)parodii Dr. Alz, že jeho způsob psaní, založený na metafikci, černém humoru (snad „chlapském“?) a tvůrčím zacházení s jazykem, s věkem bohužel nezraje jako víno, ale… Chtělo by se udělat nějaký vtipný závěr, ale snad by byl až příliš krutý, spokojme se tedy se zopakováním řečeného, tedy že spíš než o nějaké novátorství se jedná spíš o solidní průměr. Faktem je, že v debatě nad knihami z této množiny – ještě by sem patřili Marek Toman, Tereza Boučková nebo Michal Ajvaz – nutně vyvstane otázka, proč by se o něco takového jednat mělo. Současně se nám tu oklikou vrací i otázka zmíněná v úvodu: proč debuty, když bylo z čeho vybírat i v oblasti zavedeného solidního „středního proudu“, který pro tentokrát chápejme šířeji než běžně mainstreamový populární realismus? (A také, spíš jen pro osvěžení marsyasovské teze o elitářské konstruovanosti dělení literatury podle podobných kritérií: nepatřil by do mainstreamové prózy i nominant Hlaučo?)

Zkusím závěrem odpovědět. Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo. Vedle originality by tedy opět měla být do hodnocení zahrnuta i určitá míra řemeslné poctivosti, která se projevuje nejen v kompozici a soudržnosti textu, ale i v detailech, jako je koherentní užívání jazykových prostředků. Kromě toho by snad i měla existovat šance na interpretovatelnost textu i po delší době, což znamená, že jeho témata a poselství budou mít trvalejší relevanci a budou schopná oslovit čtenáře i po určitém časovém odstupu. To ostatně platí i pro prózy, které jsme do svých úvah zahrnuli z oblasti žánrové literatury nebo z hraničního pásma young adult literatury. Příkladem mohou být například šumavský horor Ignis fatuus Petry Klabouchové nebo Poslední léto Doroty Ambrožové. Tyto texty nejenže procházejí žánrovým rámcem, ale také nabízejí obsáhlejší tematické a emocionální vrstvy, které mohou oslovit širší spektrum čtenářů, v prvním případě interpretací historie 20. století, třebaže už také poněkud (vlastně dost) beletristicky vytěžené a vyčpělé, v tom druhém díky zaměření na univerzální problematiku dospívání.

Danielou Hodrovou jsme začali, Danielou Hodrovou i skončíme:

Jestliže 19. století bylo ‚věkem autora‘, potom 20. století je zřejmě ‚věkem čtenáře‘. Pro dílo to mimo jiné znamená, že už není vnímáno jako vzdálené a uzavřené jeviště […], nýbrž čtenář […] přeskakuje rampu textového rámce, zmocňuje se díla […] a značně neurvale se čím dál vehementněji dožaduje svého podílu na díle“ (… na okraji chaosu…: Poetika literárního díla 20. století
s. 66).

Neboli: komu bude patřit 21. století, ještě nevíme – ale i proto pojďme číst dál, číst prózy s vročením 2025.