Kratičká novela Lover/Fighter Kristiny Hamplové (1997) zazářila v produkci české prózy loňského roku jako oslňující planetka – nejprve získala nominaci na prozaickou Cenu literární kritiky, třebaže ji neproměnila, a vzápětí se objevila i mezi nominacemi na Magnesia Literu v kategorii Litera za prózu (pardon, správně se to jmenuje „Luxor Litera za prózu“); v době vzniku této recenze ještě není známo, kdo si cenu nakonec odnese. Kritikové zpravidla zaujali některou z opozitních pozic: jedni vyzdvihovali živost, aktuálnost reálií a autorsko-vypravěčskou odvahu až drzost při ostentativním porušování žánrových a kompozičních pravidel, jiní vytýkali nedomyšlenost a klišovitost, absenci vnitřního vývoje postav, logiky a psychologie a odvahu až drzost při porušování kanonizovaných představ o tom, jak se má v Česku dělat literatura. Skoro by se chtělo cynicky poznamenat, že nejvíc ze všeho záleží na úhlu pohledu.

Všechno řečené totiž o novele Lover/Fighter tak nějak platí. Dobře se to čte, a to hned z několika důvodů. Text, kterého není objemově moc, je rozčleněn na čtyři hlavní kapitoly a uvnitř nich na krátké podkapitoly, sazba je vzdušná a graficky rytmovaná, doplněná ilustracemi Martina Fischera, které signalizují tíhnutí k žánrové literatuře. Dalším výrazným důvodem je vypravěčka a její idiolekt, který se stylově rozprostírá mezi jazykovou úderností a minimalismem (nabízejí se jména jako Chuck Palahniuk nebo Cormac McCarthy, ale zase to nepřehánějme, tihle dva kopou jinou ligu) a punkovým sarkasmem takového blogu Prigl, blahé paměti.

Suchý a nihilistický humor stojí na skvěle odpozorovaných a případně komentovaných motivech z dnešního každodenního života, v užším pohledu můžeme říct z hlediska generačního. Svoje dostávají rodiče, cyklisti, huliči, „hipízačky“ (v této skripci), zbohatlíci, instáčoví hrdinové a panenky a mnozí další. „Musíte pochopit: jsme v roce 2014,“ píše Hamplová, když děj teprve nabírá obrátky.

Mileniálové teprve zažívají to všechno, o čem budou za pár let mluvit na Wavu. Duševní zdraví ještě nebylo vynalezeno. / Tehdy ještě o nikom neříkáme, že je ‚mega ádéhádé‘, když se nudí, ani že nás ‚hituje ousídý‘, když nám vadí nepořádek
s. 23–24.

Pro mne jako čtenáře už je to srozumitelné jen tak napůl, ale jsem za to rád – ne za tu generační výpověď, ale za ironický odstup od ní. Ještě jeden příklad tohoto aspektu autorčiny vypravěčské techniky: při popisu oslavy „čarodek“ na skorosatelitním maloměstě u Prahy dokáže nádherně popsat, jak se tu setkává trendy „Baby Friendly Food Festival“ se starým dobrým kalením, přičemž

Smíření přichází okolo půlnoci, kdy radikální křídlo Baby Friendly Food Festival Ultras odchází spát, aby neměli zítra z chlastání nohy v inlajnech moc oteklé
s. 103–104.

Na podobných místech se můžeme pochechtávat a myslet si něco o dobré trefě. To ovšem neznamená, že tahle rovina nemá slabá místa, samozřejmě, že má, co bychom koneckonců chtěli od debutu.

Děj se odehrává, jak bylo už řečeno, ve čtyřech kapitolách, datovaných lety 2014, 2019, 2023 a 2031, přelévá se tedy do budoucnosti. Také zápletka je převzatá z dystopické sci-fi a spočívá v tom, že modré maso určitého druhu papouška, respektive psychoaktivní látka v něm obsažená, probouzí v konzumentech agresivitu, a Prahou se proto postupně šíří nekontrolované rvačky a násilí, jejichž měřítko se postupně zvětšuje. To se nám sděluje prostřednictvím ichformové vypravěčky, která čtenáři zprostředkovává hlavně vlastní rozkývanou půdu pod nohama. Má široce rozkročenou sexuální identitu, prochází-li nějakým vývojem v čase, pak se tak trochu motá v kruhu („Je mi pětadvacet a mám snad ještě víc nasráno v hlavě, než když mi bylo čtrnáct,“ svěřuje se na začátku předposlední kapitoly na s. 81), často vykazuje zkreslené vnímání reality kvůli psychickému stavu, traumatu, závislosti nebo prostě zaslepenosti, včetně té milostné. Text to sám neřekne naplno, ale vyprávěný svět je odpovídajícím způsobem podvratný, pohybujeme se na pomezí reality, halucinace a fantazie. Podobný znejišťující účinek má skutečnost, že se to celé odehrává v hodně vysokém, až šíleném tempu – ty obrátky nabere děj rychle. I zde jsou na místě eventuální kritické připomínky, temporytmus se autorce úplně dodržet nedaří a občas jede takříkajíc navolno.

V závěrečné kapitole se účinná látka sirdin, získávaná z papoušků, ve svém tažení Prahou utrhává ze řetězu úplně a s ní i děj sám; v dystopickém konci vypravěčka obsluhuje rolbu na letenském kluzišti obklopeném pouští, v níž žijí záhadné bytosti, příslušející zřejmě k živočišné, zvířecí říši, ale kdo ví. Co stojí za vyzdvižení zde, je autorkou budovaná urbánní mytologie zobrazující městský organismus jako prostor zabydlený různými nestvůrami a podobnými živými entitami, včetně těch kolektivních i s jejich tribalismy a sektářstvím. Ta upomíná opět na žánrovou literaturu, ale mně osobně připomněla i pražské romány Jáchyma Topola, tím spíš, že v jednom z nich, Andělu, vykreslil portrét města rozloženého drogou – ano, jsem si vědom toho, že i ten kope jinou ligu, ale tady to srovnání s klidným svědomím ponechám.

Jako celek Lover/Fighter jednou spojuje a jednou rozděluje. Téma destruktivních účinků sirdinu není moc rozpracováno nikam dál – k sociální kritice, ke zpochybnění či zesměšnění myšlenek, které by se nabízely, od testosteronového násilí po body horror – a v závěru se spíš rozpadá a ústí do bramboračky uvařené z deziluzivního konce vztahu, lehce moralizujících poučení o tom, jak se k sobě máme chovat hezky, a z detailů, které mají zřejmě představovat environmentální travestii, aby v titulu poslední kapitoly dospělo k obtížně zpochybnitelnému konstatování, že „konec se má jmenovat vždycky jenom konec“ (s. 144).

Naopak spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, jímž autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, je právě tím, z čeho podle mne plyne čtenářský půvab a přitažlivost. Ochotně se řadím do fronty těch, kteří tvrdí, že budou s očekáváním vyhlížet další autorčiny počiny. Definitivně mě přesvědčila tato její věta:

Nesnažte se zakrýt, že jste básníci. Stejně se na to přijde.
s. 68