Kristina HamplováLover/Fighter

Kdykoli se lidstvo někam posune, je to jenom proto, že někdo žral, co neměl

Reflektuje Karin Jamnitzká

Je to kniha vzdálená současné produkci, je drzá a zábavná, dělá si legraci ze všeho, ze vztahů, rodičů, Gen Z, klimatické krize, Pražáků, a dělá to chytře. Její fascinace bitkami je zřejmá, snad i proto, že „[…] vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci“ (s. 124).

Recenze a reflexe – Dvakrát
Z čísla 8/2025

Když jsem si přečetla, že postavy v knize pojídají modré maso papoušků, které v nich vyvolává nekontrolovatelnou chuť k násilí, moc se mi do toho nechtělo. Ilustrace Martina Fischera mě ale zaujaly, tak jsem si říkala, že by to mohl být fajn úlet. A ono byl. Jestli se někdo ještě obává, že současná česká literární produkce nemá co nového nabídnout, měl by sáhnout po prozaickém debutu Kristiny Hamplové Lover/Fighter, kterou loni vydalo nakladatelství Dokořán. Její prvotina je totiž neotřelá, drzá, a hlavně důvtipná.

Musíte pochopit: jsme v roce 2014. Mileniálové teprve zažívají všechno to, o čem budou za pár let mluvit na Wavu. Duševní zdraví ještě nebylo vynalezeno.
s. 23

A taky je ironická a vtipná. Hned v úvodu vypravěčka kousavě popisuje své rodné město, kde hlavním náměstím je cyklostezka a krojem cyklistický dres, přičemž mládež tam jen posedává a… čeká na bitku. Nuda v Brdech. Nebo spíš: nuda všude?

Příběh je rozdělen do čtyř časových úseků, přičemž končí v roce 2031. Chuť na násilí roste: „Zhruba od začátku roku 2019 se Prahou začne šířit zvláštní vlna násilí. Menší rvačky vyvrcholí na začátku července bitkou na Letenské pláni, které se podle mně dostupných svědectví zúčastní okolo 250 osob.“ (s. 61) A tahle epidemie požírání modrého masa se šíří dál a nabývá na intenzitě. V roce 2023, do nějž spadá třetí část knihy, o tom vyjde i pár článků v médiích (protože se to děje v Praze):

[…] a oslovení odborníci to vesměs dávají za vinu buďto syndromu vyhoření, nebo krizi maskulinity, podle svého vlastního světonázoru.
s. 97

Jak je vidět, je i trefná.

Kristina Hamplová (1997) je kulturní, zejména pak hudební publicistka, moderuje podcast a píše o popu. Její prozaický debut pojednává o lásce, lásce ke Kendře, která je neuchopitelná (odtud LOVER), a o rvačkách, k nimž lidi pudí tzv. sirdin — látka, která se vyskytuje v mase modrých papoušků a funguje jako droga (odtud FIGHTER). Hlavní zápletku tedy tvoří milostná linka, kdy vypravěčka jen mimoděk popisuje své zkušenosti s muži: „Když se zábava v Praze protáhne a nestíhám vlak, vždycky mě u sebe nechá někdo přespat, poznávám samé strašně hodné lidi, ale i tak mám za těch pár let hodněkrát sex, i když ho vůbec nechci“ (s. 55), přičemž se nakonec zamiluje do Kendry. Jednotlivé etapy pak spojuje motiv nějaké rvačky. Ty gradují stejně jako tempo vyprávění. Lover/Fighter je koncipován retrospektivně a protagonistka vypráví, jak to všechno začalo, hlavně proto, aby očistila svoje jméno. Jak se totiž ukáže, za rozšířením sirdinu stála tak trochu (tak trochu víc) ona (a Kendra). „Kdykoli se lidstvo někam posune, tvrdí Kendra, je to jenom proto, že někdo žral, co neměl. (s. 90)

Lover/Fighter je útlá próza, která překypuje nápady. A ačkoli působí neuceleně, tak nějak postrádá souvislosti, její síla spočívá v detailech. Hamplová ostře glosuje, a jak už bylo naznačeno, je i dost vtipná: „Na malém městě musíte v jednom kuse předstírat amnézii, obzvlášť pokud se snažíte s někým chodit“ (s. 35), zdravě skeptická a dokáže věci vystihnout: „Kendře je úplně jedno, co si myslím já, protože jako všem hipíkům jí jde jenom o ni samotnou a jako všichni hipíci potřebuje, aby ostatní její rozkazy poslouchali na slovo“ (s. 145) – na každé další stránce ukazuje, že je výbornou pozorovatelkou a glosátorkou:

Fetuje s intelektuálním zápalem, není žádná obyčejná smažka, ale psychonaut. […] Je to socialista, ale bitcoinovou peněženku má vždycky plnou.
s. 71

Mohla bych tady citovat celou řadu přirovnání, která jsou prostě výsostně vydařená, jako třeba shrnutí situationship do jediné věty: „Chodím jenom se smutnými kluky, kteří se na mě věší jako na pohřební věnce a jejich zádušní píseň zní sborem: nechci vztah, ale nenechávej mě ani pět minut samotného, určitě ne tady, když je tu tolik lidí“ (s. 82); nebo popis jednoho z bývalých milenců, kterého vypravěčka přirovnává k hadovi: „Vypadá, jako kdybyste na užovku nakreslili fixou obočí. Říká mi miláčku, v noci se kolem mě obtáčí a má klidně i sedm orgasmů v řadě. Já s ním nemám za celý náš vztah ani jeden, ale nemusím ani nic předstírat, což je na jednu stranu celkem úleva, hada to prostě nezajímá. Ruce přece nemá a jazyk asi jenom jedovatý.“ (s. 72) V tomto ohledu se nebojím říct, že je to dílo generační, a přestože to z kritik (převážně mužských) nevypadá, dokáže oslovit široké publikum. Ostatně se to potvrzuje i v nominacích na literární ceny: objevuje se mezi tituly nominovanými na Literu za prózu a také byla nominována na Cenu literární kritiky (tu nakonec proměnila Emma Kausc).

Lover/Fighter je rozhodně knihou současnou, odkazuje na aktuální trendy a využívá i aktuální slovník. I ta traumata, která si s sebou vypravěčka nese a o nichž mluví jen tak mimochodem, se (do)týkají téhle generace: „Stejnou situaci zažila potom ještě mockrát (a já taky). V jednu chvíli se bavíš o tom, jak je možné, že každý tvar těstovin chutná trochu jinak, a vzápětí se k tobě řítí polibek jako torpédo. Tak jo, proč ne. Člověk nemůže být vždycky primadona a dělat jenom to, na co má chuť, život není chatovací místnost.“ (s. 30) Mokrý list se přilepil a bylo. Jeden z mnoha. Jak už tu zaznělo, péče o duševní zdraví byla ještě v plenkách.

Próza kolísá, do děje vstupují postavy, které záhy zase zmizí, aniž bychom se o nich něco dozvěděli, ale možná to ani není nutné, možná stačí Julie, která se „obléká jako holka, která skončí znásilněná nebo mrtvá“ (s. 34), nebo negramotná Kendra, velká láska, která ale nedopadne a u které není jisté, „jestli se jí uškvařil mozek z toho vedra jako bikramákům, nebo jestli v ní ta blbost vždycky byla a tady zkrátka ztratila vůli s ní bojovat“ (s. 141). V roce 2031, kdy vyprávění končí (a sype se), je totiž epidemie žraní papouščího masa na vrcholu a naše vypravěčka, jakýsi pacient 0 aka původce, zůstává na okraji, sama, ve vyprahlé Praze kosí rolbou obludy, které se na led chodí chladit spolu se zvěří.

Je to doopravdy tvrdá doba, když už se zamilovanost nebere jako polehčující okolnost pro nic.
s. 121

Já vím, jak to zní. Ale rozhodně to stojí za přečtení. Hamplová se pohybuje na hraně možného, ale její sarkastický jazyk, a hlavně cit pro detail to vyváží. Nemoralizuje ani se nad ničím vlastně moc nepozastavuje, prostě jen vypráví, jak to bylo, co se stalo a co se děje teď, resp. v roce 2031: [Myslím] na všechny lidi, o kterých jsem rozhodnutá nemluvit a nepsat. Chci se bavit o papoušcích, o Kendře a o rvačkách, o vzrušujících věcech, ale najednou se nezdá, že to stačí. Všichni se tvářej, že je v pohodě nechat prostě nějaké lidi za sebou, vykašlat se na ně, ale možná je to lež, možná to vůbec v pohodě není, říkám.“ (s. 105) A vypráví to zběsile. Nicméně kdo kdy slyšel autorčin projev, ví, že rychlé tempo je jí vlastní.

Je to kniha vzdálená současné produkci, je drzá a zábavná, dělá si legraci ze všeho, ze vztahů, rodičů, Gen Z, klimatické krize, Pražáků, a dělá to chytře. Její fascinace bitkami je zřejmá, snad i proto, že […] vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci“ (s. 124). Odkazy na současnost novela není přehlcena, ale stejně – je v ní pevně ukotvena. To však není míněno jako výtka, naopak, Lover/Fighter se tak může stát obrazem doby, obrazem jedné rozpolcené generace. Hamplová se totiž v první řadě představuje jako výborná pozorovatelka a vtipná komentátorka současné společnosti. Věřím, že si práci na novele užila, stejně jako si nyní užívá pročítání jejích recenzí.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kristina Hamplová

    (1997) pochází z malého města nedaleko Prahy. Vystudovala bohemistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v současnosti dokončuje studium na Pedagogické fakultě Jana Evangelisty Purkyně. Učí na střední škole, přispívá texty o hudbě ...
    Profil

Souvisí

  • Jonáš ZbořilFlora

    Od rozkladu k ucelení

    Reflektuje Karin Jamnitzká

    Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 5/2025
  • David ZábranskýJů a hele

    Sebedestrukce, nebo nominace?

    Reflektuje Karin Jamnitzká

    Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 2/2025
  • Daniela VodáčkováGrotte

    Z jeskyně na kontinent poezie

    Reflektuje Adam Borzič

    Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2025
  • Daniela VodáčkováGrotte

    Umění předání

    Reflektuje Jitka Bret Srbová

    Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2025
  • Jonáš ZbořilFlora

    Blízké setkání s novou formou života

    Reflektuje Petr Nagy

    Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 5/2025