Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.
Básník a publicista Jonáš Zbořil (1988) je výraznou postavou tuzemského literárního, potažmo kulturního provozu (aktuálně spravuje kulturní rubriku na webu Seznam Zprávy) a stejně tak současné české poezie. Debutoval v roce 2013 básnickou sbírkou Podolí, která mu vynesla nominaci na Cenu Jiřího Ortena i na Magnesia Literu pro objev roku, a kladný ohlas sklidil i jeho druhý svazek veršů, odrážející již svým názvem Nová divočina autorův zájem o environmentální tematiku. Ten představuje též úhelný kámen Zbořilovy prozaické prvotiny, stošedesátistránkové novely Flora vydané nakladatelstvím Paseka s náležitě „bio“ obálkou od Nikoly Janíčkové.
Uváděný rozsah je v tomto případě nutno brát s rezervou, neboť se jedná o text výrazně fragmentarizovaný a jeho jednotlivé dílčí úseky o několika málo větách či odstavcích začínají vždy na nové stránce. Podstatnější je však rozdělení knihy do čtyř větších částí, pojmenovaných podle ročních období (začíná se netradičně zimou a končí podzimem) a signalizujících přibližný časový rámec celého příběhu. Jeho protagonistou a zároveň vypravěčem je Adam, kterého na začátku zastihujeme ve společnosti jeho partnerky Sáry na místě označovaném hrdinou jako Step. Což je na jednu stranu území, které lze podle dostupných indicií celkem jednoznačně lokalizovat a autor tak v rozhovorech otevřeně činí – předlohou mu byla pražská kolonie Slatiny mezi Záběhlicemi a Strašnicemi –, zároveň však plní funkci symbolického prostoru, reprezentujícího onu „novou divočinu“, kterou vetkal do titulu své předešlé knihy. Tedy městskou periferii žijící vlastním, nezřídka dost divokým životem, kde končívají věci i lidé nehodící se nikam jinam. –
Kousek odsud je život normální, ale tady dole je území nikoho. Step. Koryto, které tu vyhloubila nějaká struska, nad námi dálniční obchvat, železniční most, ostnatý plot vlakového depa, samé zábrany, zákazy a křoví.
s. 11
A právě v této zakázané zóně nalezne zmíněná dvojice cosi, co převrátí jejich život naruby. Ačkoliv se Sára zpočátku domnívá, že se v křoví před nimi ukrývá dítě, to, co z něj posléze vysvobodí, „nevypadá jako nic lidského ani zvířecího“ (s. 13). Pohled na neznámého tvora však přesto v ženě, která se s manželem marně pokouší zplodit potomka, probudí mateřský pud (naproti tomu v Adamovi zprvu hlavně strach a obavy z možné nákazy). Útočiště najdou v místní osadě, kde hrdina zdědil po babičce chatu a v níž jako dítě trávil letní prázdniny, a z počátečního nepohodlného provizoria se záhy stane vcelku útulný nový domov dosti nevšední rodiny. Z objevené odosobněné věci se v promluvách nesourodého, ale při sobě držícího páru postupně stává přiznaně živý tvor, kterému skeptičtější Adam napůl v žertu začne přezdívat hrouda, dokud jej společně se Sárou nepojmenují Flora.
Sama dotyčná bytost svým vzhledem, ale ještě více chováním čím dál víc připomíná skutečné lidské dítě, které hrdina začne vozit po okolí v kočárku a jehož pokroky spolu s nimi nevěřícně sleduje i jejich sousedka Ivana. Ta však skrývá temné tajemství, které spolu s dalšími událostmi rozvrátí zdánlivě idylické soužití lidského páru a nové formy života v podobě podivného nalezence.
Prozaický debut Jonáše Zbořila působí jako celek veskrze originálním dojmem – zvláště v kontextu současné české nežánrové literatury (do fantastiky Flora dozajista nepatří) – a očividně vychází z promyšleného konceptu, opírajícího se o autorovy názory a představy podepřené důkladnými rešeršemi (své hlavní inspirační zdroje uvádí na konci svazku) a srozumitelně formulované například v jeho nedávném rozhovoru pro Salon Práva:
Celá moje kniha stojí na myšlence zákona o zachování energie. […] Lidé si tu energii z různých zdrojů umí převést, ale už ji neumí, respektive nechtějí, vrátit zpět do oběhu. Flora je naprosto absurdní příběh, ve kterém musíte uvěřit, že energie ze všech těch odhozených praček, břečťanem zarostlých aut a dalších věcí nakonec přece jen najde cestu dál. K novému životu.
K čemuž s odzbrojující upřímností dodává: „Těžko říct, jestli to znamená, že jsem optimista, nebo pesimista. Ve Floře je nový život chatrný, ošklivý, životu nebezpečný, ale hodný lásky a obětování. Jinak se asi nový život nechystá. Obohatit nás může jenom představivost. A napojování se na život, který tu ještě je.“
Nic na tom nemění fakt, že entity vzdáleně podobné Floře najdeme rovněž v dílech jiných autorů, a to i domácí provenience – viz Švankmajerova Otesánka či Kafkova Odradka –, ostatně idea vdechnutí života do něčeho, co nepřišlo na svět přirozenou cestou, je stará snad jako umění samo. A stejně tak lze jen těžko vyčítat Stepi podobnost s kulisami jiných postapokalyptických příběhů. Pustina je zkrátka pustina, ve Zbořilově podání ovšem oplývá úctyhodným množstvím barvitých detailů – od zasvěceného popisu jejích zvířecích obyvatel a květeny až po sugestivní líčení vybraných klimatických jevů. A stejně jako Flora i ona jako by před hrdinovýma očima ožívala:
Mění se. Hýbe se. […] Vždycky, když už si myslím, že jsem ji poznal, něco je najednou jinak.
s. 87
Naopak je možno ocenit nápaditou volbu jmen ústřední trojice postav, vedle přiléhavé Flory (výraz pro rostlinstvo) tedy rovněž Adama (s významem „člověk“ a vzdáleněji též „země“) a Sáry, odkazující k biblickému příběhu ženy, která se proti všem předpokladům stala matkou.
Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra. Což se odráží nejen ve způsobu vyprávění, kladoucího důraz na smyslovost, metaforičnost či emotivnost, ale promítá se to i do celkové podoby novely, která postrádá pevnější kontury (zápletka je tu druhořadá, děj místy lehce rozbíhavý, postavy jen hrubě načrtnuté). A proto i kritikovo radostné konstatování, že tuzemská próza konečně dohání v zájmu o aktuální environmentální témata českou poezii, která se k nim prostřednictvím vícera hlasů začala výrazněji hlásit již před několika lety (mj. manifestem přírodní lyriky), vyznívá nakonec trochu polovičatě. Neumenšují se tím však nastíněné kvality Zbořilovy básnické prózy o měnící se přírodě a neměnných problémech rodičovství.
Paseka
Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veterináře. Chata se nachází ve Stepi, části města, která se postupně mění v rumiště s posledními odvážnými a svéráznými obyvateli. Flora — tak „to“ pojmenují — nevypadá jako nic známého či živého, ovšem Sára si k ní postupně vytvoří pouto. Dvojice se rozhodne ve Stepi zůstat a o Floru se postarat navzdory všemu a všem. Flora je prozaickým debutem básníka Jonáše Zbořila. Něžná i děsivá novela s prvky dystopie o rodičovství vypráví i o nové přírodě, která nám vzniká pod rukama.
Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.
O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista.
Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)
A jaké změny by nejpopulárnějším českým literárním cenám slušely do budoucna? Určitě by mohly zapracovat na větší transparentnosti, co se týče procesu výběru nominovaných titulů, po čemž volá část literární obce už drahnou dobu.
Sympatická je odvaha editorky a nakladatelky cílit i do vlastních řad – některým spisovatelkám je podle ní možno vytknout vlažný, či přímo odmítavý vztah k feminismu, jiným zase nedostatek solidarity s méně úspěšnými kolegyněmi, dalším pak nesmyslný odpor k jakékoli formě státní pomoci apod.
