Spisovatelka Veronika Bendová (1974), která loni oslavila abrahámoviny, nepatří právě k nejplodnějším autorkám, čemuž se u matky pěti dětí v dnešní hektické době nelze vůbec divit. A tak se její třetí vydanou knihou nestal už léta porůznu zmiňovaný rozepsaný román o rodině a manželství, nýbrž dvousetstránková sbírka povídek nazvaná Konec sezóny na koupališti Úštěk. Ta na rozdíl od jejích dvou předešlých titulů – debutové novely Nonstop Eufrat (2012) a na Magnesia Literu nominované prózy Vytěženej kraj (2019) – nevyšla v pražském nakladatelství Fra, nýbrž u brněnského Hosta, a to s impresionisticky laděnou obálkou a několika ilustracemi v témže duchu od Aleny Gratiasové, předznamenávajícími spisovatelčin ponor do pocitů, nálad a vzpomínek jejích hrdinů a hrdinek.

Z dvanácti povídek, které svazek obsahuje, vznikla podle autorčiných slov zhruba polovina v průběhu devíti let a posléze se k nim rozhodla – už s určitou představou a dramaturgií – dopsat další. Výsledný tucet krátkých próz tak ve výsledku propojuje nejen kompoziční svorník v podobě jejich specifické časové posloupnosti (jednotlivé texty jsou vedle vlastního názvu označeny též měsícem v roce, počínaje lednem a prosincem konče), ale i řada dílčích motivů, opakujících se ve vybraných příbězích. Spíše než jednotící téma či žánr tudíž přítomný soubor charakterizuje určitá cykličnost, a to nejen přírodního charakteru (promítající se do pozvolné proměny kulis, potažmo tónu vyprávění), ale rovněž ve smyslu liturgickém, což odrážejí již názvy některých textů („Byzantské Vánoce“, „Křížová cesta“, „Velký pátek“, „Letnice“, „Dušičky“). Kromě náboženství (křesťanství) zde hraje stěžejní roli topos severních Čech – oba zmíněné leitmotivy zároveň autorčinu loňskou novinku propojují s jejími staršími díly: příběhem padlého katolického kněze a severočeskou road-movie.

Gros celé knihy pak tvoří realistické výjevy z každodenního života, zachycené s vysokou mírou autenticity a empatie, které korespondují s autorčiným civilním stylem vyprávění a jejím shovívavým postojem k lidským chybám a slabostem. Jednotlivé zápletky se obvykle točí kolem partnerských nebo rodinných vztahů, a tak i když mezi hlavními postavami hrají prim ženy, nezřídka jim sekundují příslušníci opačného pohlaví. Neméně důležitou úlohu ovšem v řadě povídek sehrává sugestivně vyobrazená krajina, do níž je jejich děj zasazen, především různá zákoutí Českého středohoří – titulní Úštěk, Levín, Srdov –, k němuž Veroniku Bendovou vážou četné osobní vzpomínky a prožitky. V rozhovoru publikovaném na webu nakladatelství Host u příležitosti vydání knihy se ostatně svěřila, že jedna z přítomných próz – „Srdovské lípy“ – pojednává přímo o jejich domě a psala se jí velmi těžce. A není divu, těžké je i téma, které tímto příběhem (a částečně také povídkou „Hotel Nebesa“) prostupuje, a sice předválečné česko-německé soužití, vysídlení Němců po válce a další osud bývalých Sudet. I tato stále problematická látka je pojednána nadmíru citlivě a se zjevnou snahou o smířlivé vyznění:

Ale byla si v tu chvíli jistá, že Srdov ty všechny, živé i mrtvé, přijal a nepustil, že tu mohou bytovat vedle sebe a žádný čas, jazyk, dekrety ani dějiny už nad nimi nemají moc.
s. 156

O tom, že spisovatelce není cizí ani humor, a to dokonce ve spojení s jejími oblíbenými náboženskými motivy (hlavním hrdinou povídky „Velký pátek“ je dokonce farář), pak svědčí próza „Křížová cesta“ – nejdelší a podle mého i jedna z nejlepších v celém souboru, jež se navíc od ostatních přítomných textů liší také tím, že er-formu v ní nahrazuje ich-forma a hlavní slovo dostává mužský protagonista. Přípravy pašijového představení v podání osobitých ochotníků, popisované rázovitým důchodcem – klasickým vesnickým strejcem –, připomínají místy grotesku formanovského ražení, kde za směšnými dialogy a scénami můžeme zahlédnout odvěké lidské starosti (samota, žal, chudoba apod.) i aktuální společenské problémy (mj. válka na Ukrajině). Zdrojem komiky se tu vedle samotných postav (účinkující spjatí sousedskými, ba i příbuzenskými vazbami vs. učitel z Prahy coby jejich „rejža“, farář zapálený pro sociální sítě) a jejich vzájemného špičkování nebo glosování pojednávaného biblického příběhu o posledních chvílích Ježíše Krista stává rovněž samotný jazyk, potažmo autorkou zvolená metoda vyprávění. Bendová totiž v mnoha pasážích nahradila vlastní jména amatérských herců přízvisky jim svěřených rolí a na první pohled obyčejné repliky či scény ihned nabývají absurdního rozměru („Ježíš přivez autem Šimona z Kyrémy, co mu pomáhá s křížem, voni jsou oba z Hrobičan,“ s. 46), tím spíše, že i do samotné hry začnou brzy zatahovat své osobní názory, trápení nebo spory.

Za další z vrcholů povídkového svazku lze označit například text „Hotel Nebesa“, v němž se na scénu vrací dvojice hrdinů předešlé spisovatelčiny knihy Vytěženej kraj, Irena a Hugo. V novém příběhu z nich však udělala rodiče holčičky, kterým se společná cesta do česko-německého pohraničí (tedy opět bývalé Sudety, leč tentokrát Chebsko) trochu vymkne z rukou. Co je však podstatnější, zastaví se také v Aši, kde se právě koná vzpomínková akce spjatá s tzv. Vlakem svobody (v roce 1951 projel hraničními zátarasy a nic netušící pasažéři – včetně dětí vracejících se domů ze školy –, občané komunistického Československa, se náhle ocitli v západním Německu, odkud se jich ale většina zase vrátila). Na stole je rázem sice hypotetická, leč zapeklitá otázka, jak by se v takové situaci zachovali oni dva, a atmosféra mezi nimi vlivem odlišných názorů rychle houstne. Nyní ovšem mají díky dcerce něco, respektive někoho, co/kdo pouhou svou existencí brání nerozvážnému přetržení jejich vzájemného pouta. Děti ostatně figurují i v řadě dalších příběhů, ať už pojednávají o problematických vztazích v rámci úplné rodiny („Bouřka“, „Hotel Nebesa“, „Dušičky“), nebo ilustrují nelehký úděl svobodných matek („Byzantské Vánoce“).

Jako v naprosté většině povídkových sbírek, ani v knize Konec sezóny na koupališti Úštěk nelze všechny texty z hlediska jejich literárních kvalit hodnotit stejně vysoko, rozhodně však má každý z nich čtenářům co nabídnout. Kupříkladu – zůstaneme-li u dosud zcela opomenutých próz – autenticky působící reprodukci živelné ženské konverzace („Zavřete oči a myslete na Anglii“), věrohodně vykreslené prostředí úřadu jedné z městských částí Prahy („Akce Karel“), nepřímo vedený a překvapivě vyznívající mezigenerační dialog („Letnice“) či paralelní vyprávění korunované efektním překřížením obou dějových linií („O co se ani neodvažujeme prosit“). Coby nejmarginálnější kus v přítomném tuctu povídek paradoxně vyznívá krátká titulní próza, co do obsahu věrná svému názvu (zkrátka mozaikovitý obraz zalidněné scenérie). To nic nemění na faktu, že se Veronika Bendová jako povídkářka osvědčila a její nová kniha se v rámci tohoto žánru řadí k nejzajímavějším tuzemským plodům loňského roku.