Ryzí básnictví bychom mohli definovat různě – od schopnosti vyhlédnout si téma či suverénně ovládat básnické prostředky přes nalezení vlastního jedinečného výrazu po důraznost autorského otisku na scéně. Také to ale může být umění předání – kdy se kvalita textu prokazuje ve spojení, završení smyslu básně předáním poselství čtoucím či naslouchajícím. Domnívám se, že básnířka Daniela Vodáčková (1964) ve své třetí sbírce směřuje právě k tomu. Ve své poezii zpřístupňuje své poznání, svou – i tu intimní – zkušenost, pracuje s vlastním příběhem tak, aby mohl prospět ostatním. Proto se tato poezie zaměřuje spíše na motivy naděje než beznaděje, spíše ilustruje okamžiky, kdy sbíráme sílu. Je bohatá na aha-momenty, chvíle, kdy se propojí kontexty, kdy se cosi osmysluje a vyjevuje v plnosti.

Nejen věci poslední a věci srdce. V této poezii si všechno zaslouží spočinutí pohledu, který netěká, který se dokáže zastavit. „Uschlá liška mluví chraplavě.“ (s. 25) Jedině v pomalém tempu hledání a sbírání vjemů je možné neminout moment přeměny utržené houby. Usne, vyjádří to básnířka. Ve verších jsou doklady o tom, co voní, a to i z obrazů starých mistrů ze 17. století:

citróny nakrojené
i oloupané, světlo pronikající

skrz plátky a dílky
s. 16

Tím autorka dociluje vtažení čtoucích dovnitř situace. Pokud souhlasíme, její účast se na nás přenáší. Stejně vidí i vlastní transformační zkušenost a vybízí k tomu, abychom ji doprovázeli, tak jako ona doprovází své nejbližší v odcházení, ohmatává prostor ztráty a smiřuje se s ní. Tématu odcházení, truchlení a opětovnému projasňování je ostatně věnována větší část této sbírky.

V úvodním celku knihy čteme patrně texty, jež se postupně nasbíraly. Střídají se drobná intimní pozorování přírody, postřehy o blízkých lidech, vzpomínky na události oddělené desetiletími i staletími. Je tedy tematicky nejméně soudržný. Zároveň můžeme říci, že je provázaný jednou poetikou, jedním způsobem záznamu – se silným smyslovým akcentem a zároveň velkou pozorností k tomu, co se „děje za scénou“, nejen v rovině děje, ale také na planinách duše, v rovině transcendence.

Prakticky v každé básni je spuštěno několik kotev: jedna sahá do naprosto živoucího okamžiku – ať už básnířka propůjčuje příběhu vlastní prožitek, anebo se na chvíli přivtěluje do příběhu, který spatřila na obraze, četla v knize nebo slyšela vyprávět.

Předlouhá cesta brouka,
v duchu jdu s ním, na rozdíl od něj
netuším, co bude za tímhle stéblem.
s. 8

Druhá kotva padá za hranice jednotlivého lidského života, buď do vzájemných vztahů, které přinášejí smysl, anebo do sdíleného prožívání přes věky. „světlo ze stodoly / mě mate, ale ty jako orientační bod / potvrzuješ mou přítomnost // tady na Zemi.“ (s. 21) A další kotva zabydluje báseň v symbolice živlů, zvířat a vůbec všeho živého, co se vzájemně prolíná, osmysluje a nabízí odpovědi. „Od večera hlídám tři ohně. / V kuchyni, v krbu a na zahradě. / Jsou divoké i krotké.“ (s. 22)

Básnířka zároveň vnímá a zpracovává to, co je nahoře, i to, co je dole. Rozumíme, že tato poezie je spirituální, ovšem ve spiritualitě nepatetická, nezdobná – určitou ornamentálnost si autorka ponechává spíš pro dialogy svých hrdinek a hrdinů, když jejich příběh líčí jako legendu či jej ve slovech přímo zpívá.

Víme, že Daniela Vodáčková bez potíží prochází mezi staletími a píše pozoruhodně živá svědectví očima lidí, o nichž my ostatní pouze čteme z dochovaných pramenů. Známe to dobře z její druhé básnické sbírky Autoportréty (Malvern, 2022). Když tedy v básni „reprodukuje“ dialog arabského mystika Ibn al-Arabího z přelomu 12. a 13. století a krásné dívky Nizám, jež mu podle legendy byla inspirací i ztělesněním Moudrosti, nepřekvapí, že je příběh stejně prožitý jako ty, které vycházejí z přítomnosti a osobní zkušenosti.

A pak jsme
seděli v tom lese a sledovali různé tvary listů. Žádný dubový list se neopakuje, každý je
jen jednou.
s. 13

Právě propůjčením zkušenosti autorka příběh zdařile oživuje. Vztah mezi hrdiny básně se plně rozvine ve zdánlivě všedním pozorovaném ději, krouženém ovšem s velkou péčí – s velkou chutí věnovat se slovům. Postupně chápeme, co si básnířka přeje sdělit. Opakovaně tu čteme poezii promyšlených podobenství. Všimněme si také, že účinku se tu nedosahuje žádnou trýznivou expresí, naopak, autorčinou metodou je přemýšlivý klid, ponor. V každé básnické sbírce je třeba na něco přistoupit – to jest, pokud chceme s knihou být. Často je takovým čtenářským úkolem (auto)stylizace čili básnické gesto. V této sbírce je zásadní spojnicí celého rukopisu již zmíněná autorčina hluboká spiritualita, ze které vyvěrá zapisované vnímání i hodnocení událostí. O duši tu jde téměř v každém verši. Navíc toto je poezie jisté zralosti, a to jak zralosti pohledu na události, tak i vědomí hodnoty ve věcech – lépe řečeno ve vztazích. S lidmi, s místy, s pamětí lidstva.

Největšího účinku v tomto smyslu básnířka dosahuje v titulním, druhém celku. Sicilské městečko Grotte leží osmdesát kilometrů jihovýchodně od Palerma. „Městečko Grotte / je piniová šiška,“ píše na s. 46. Šiška je symbolem plodnosti, dokonce i osvícení. Právě v tomto celku Vodáčková nejlépe zúročila své umění předání. V pravidelném rytmu splétá příběh sicilského temperamentu, horký vítr z Afriky, v němž se přirozeně mísí životy a roky jiných, jinde. Ať jsme kdekoliv, jsme vždy zároveň i v sobě. Čteme a ocitáme se na návštěvě v pozorných očích, kterým neunikne nic, které se dívají s velkým důrazem.

Mé sopky doutnají. Chodím po úbočí,
nejschůdnější cesta kolmicí. Jsem kopec
i horský pes se zplstnatělou srstí,
ve výhni ospalého města,
co se dnes stalo dírou na kopci.
Návraty nenávidím,
nebývá vidět za ohyb.
s. 52

Není nutné líčit všechno zamilovaně, únavu těla, řev italské hádky, všední život místních, kteří se nudí, otravují, chlemtají vodu. Poezie usazená ve výjezdech mimo domov často trpí turistickou perspektivou – tady se básnířka pasti vyhnula, je věrná momentkám, ale mísí své dojmy s hloubkou toho, co už si přivezla s sebou.

Celou sbírku prostupují letmé okamžiky dne, v básních ožívají kratičké scény rámované popisem počasí, vůně, barvy květů… Při ledabylém čtení je můžeme snadno zhodnotit jako líbivou lyriku, která jde po srsti. Nic se příliš neděje, nikdo příliš netrpí. Zdánlivě! Toto není poezie, která se dá číst rychle, stejně tak – dovolím si tvrzení – jako život, který v ní je zpřítomněný, nešlo žít rychle. Při pomalejším, soustředěném čtení nacházíme v drobnostech zachycený důvod, proč je právě ta konkrétní chvíle důležitá. Je tu čeho si všimnout, ostatně i toho trápení, žalu, ztrát. Třeba tísnivý zášleh prosté smrtelnosti ve verši, kde na nástěnce v kravíně „škrtli jména dvou krav“ (s. 17). Lidi pohřbíváme, zvířata škrtáme.

Ve čtvrtém celku sbírky, nazvaném „Po cestě tmavé tak, že nejsou vidět stromy“, jsou zastavení nad životem a smrtí pravidlem, ne výjimkou. Je to vlastně svébytná studie o smrtelnosti. „Tvůj hlas je ještě slyšet. / Skládá se z šeptaných zvuků, / mezi nimi vítr.“ (s. 85) Tak můžeme přečíst v dojemné básni „Telefonát se starou paní“ vděk i ortel. Ještě, ale brzy už ne. Básně jsou v tomto oddílu označovány jako prology, žalmy či elegie. Prologů i epilogů je vždy několik, neboť těžko vybrat jeden. Žitý příběh se neodehrává jako kniha a cosi ve slovech otevřít či definitivně doříct ke smrti, když my mluvíme ještě „z pevniny živých“ (s. 107)… to by bylo velké umění.

Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila. Zajímavostí je, že kromě empatického průvodního slova Zofie Bałdygy na zadní straně obálky se o autorce v knize nedozvíme nic – žádná biografická data, žádné detaily o jejím profesním životě, žádné podrobnosti o předchozí publikační činnosti. Je to jistě záměrné. Kniha hovoří básněmi, v nich lze najít podrobností dost.

Jsou různá ticha – pohled skrz slzy,
let papíru, výroba tinktury.
Nevyřčené mlčí hřmotem černé díry.
s. 35

Doteď jste to nevěděli, ale už jste součástí předání.