Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení.
Ve chvíli, kdy tyto řádky vycházejí, je první ročník Ceny literární kritiky (CLK) za námi, ceny jsou rozdány a běží ročník druhý. O výsledcích ročníku 2024 v kategoriích prózy i poezie rozhodly zčásti poroty složené ze zástupců pořádajících literárních časopisů a zčásti odborná kolegia, jejichž úkolem bylo hlasovat o vítězce či vítězi ze tří nominovaných knih v každé kategorii.
Dovolím si malou rekapitulaci samotné organizace CLK. Cena obecně klade velký důraz na proces, nejen na výsledek. Podstatná je tu transparentnost cesty k výsledku, k němuž se dochází postupně, s možností neustále přemýšlet a diskutovat o tom, co již bylo čteno a o čteném řečeno. V procesu se aktivně zamezuje prosazování vůle jednotlivců za zavřenými dveřmi. V tomto ohledu se mezi sebou hlídají členky a členové porot (tak jako jinde), ale dohled je tu i vnější – přizváním veřejnosti. Významnou součástí běhu CLK jsou veřejné debaty se zajištěnými záznamy, aby se k nim mohli dostat všichni, které téma zajímá. Předpokládá se, že debaty nabídnou důležitý klíč k prezentovaným výsledkům. Tato „opatření“ aspoň v rovině záměru maximalizují šance na to, že bude ve výsledku ukázáno na skutečně podstatná díla daného ročníku. Finální stanovisko obou porot je v závěru ročníku předloženo odborným kolegiím, která nemohou nominace ovlivnit, ale svým hlasováním určí výsledky. Nepochybně dochází k tomu, že kolegia nemusejí souhlasit s trojicí nominovaných děl, která se k nim dostane, zároveň ani uvnitř porot nemusí být plná shoda na všech třech nominacích. Pro čtenářskou veřejnost by tedy měly být vodítkem i neformální longlisty, které předcházejí jednotlivým debatám v průběhu roku a které více ukazují rozdíly v hodnocení jednotlivých porotců. Konkrétně v poezii byla tato rozšířená doporučení inspirující a zasloužila by si větší pozornost.
Na první pohled byla kategorie poezie ve srovnání s prózou loni bohatší na zaznamenáníhodné počiny. Počet básnických sbírek, jež si v roce 2024 zasloužily bližší kritickou pozornost, v naší porotě podstatně převýšil počet tří. Z hlediska výsledku tak velmi záleželo na tom, která kritéria jsme nakonec uplatnili jako rozhodující, resp. byli jsme nuceni v průběhu hodnocení neustále kritéria zužovat a zpřísňovat, abychom k výsledné nominaci tří knih dospěli. Na knihy jsme pohlíželi jako na celky, nikoliv jako na jakési spontánní soubory básní – pro některé to bylo přirozeně „osudné“, neboť v loňském roce vyšla řada sbírek, jež vynikaly v konkrétnostech (typicky skvostnými jednotlivými básněmi, bohatou obrazností, radikálností autorského gesta, multimediálním přesahem nebo zajímavým zprostředkováním etnické, genderové či generační zkušenosti apod.). Nás však vždy zajímala celková kompozice básnické sbírky, a to včetně vyrovnané kvality případných básnických celků uvnitř. Knihy, u nichž jeden z oddílů výrazně kvalitativně vystupoval nad ostatní či knihy, kde kompozice nebyla čitelná, případně zcela absentovala, na nominaci tedy nedosáhly.
Dalším zásadním kritériem byla síla básnické výpovědi, či chcete-li její intenzita. Zde nám šlo o téma i jeho zpracování – sama aktuálnost, akutní emotivní náboj nebo originalita konceptu bez odpovídající kvality básnické práce by nebyla obstála. Opět, i básnické sbírky, které v tom ohledu obsahovaly velmi silná, ale i slabší čísla, byly nakonec odsunuty mimo přímé nominace. A nakonec byla důležitá také rozpoznatelnost, neodvozenost konkrétních poetik. Za sebe s přesvědčením dodávám, že všechny tři nominované knihy, tedy Výstava posedlostí Yvety Shanfeldové (Odeon), Jak se líčit v nemoci Iryny Zahladko (Bílý Vigvam) a Raná – Deník pastýřky Lenky Chýle (Ouklejky), kombinaci těchto kritérií vyhověly.
Zvítězit může jen jediná kniha. Z hlediska přínosu Ceny by ovšem bylo žádoucí, aby se pozornost rozlila do větší šíře – mám nyní na mysli zajímavé a poctivě odargumentované průběžné výběry kolegů porotců: Martina Lukáše, Romana Polácha, Jakuba Vaňka a Jiřího Zizlera. Za ně na tomto místě mluvit nemohu, jejich kritické texty a promluvy jste ale mohli a můžete průběžně sledovat. Mohu vám ale nabídnout rozšířené (pro pořádek dodávám, že abecedně seřazené) doporučení svoje. Vycházím zde v základu ze svých zveřejněných výběrů pro zářijovou debatu v Táboře a prosincovou diskusi v Pardubicích. Záměrně nečiním rozdíl mezi trojicí sbírek nominovaných a ostatními. Doplnila jsem seznamy o výběr z mnoha knih, které vycházely v prudkém tempu s koncem roku, či dokonce po jeho přelomu. Rozhodla jsem se omezit na deset knih – delší seznam by v tomto formátu byl neúnosný. Ano, mohla bych pokračovat. Jako pokračování tedy chápejte moje následující recenze na stránkách Tvaru, které se také budou (ještě nejméně v celé první třetině roku 2025) týkat básnických sbírek s vročením 2024.
Autor se touto sbírkou zařadil do narativního básnického proudu, neboť především zde jde o velmi osobní vyprávění v básních. Náčelník indiánů Muro, táta, kumpán, provinilec… Ne, ten nedopadne dobře. Poznáme to ze vzpomínek v dobře vystavěném textu hned zkraje. Neokázalé, ale jímavé a místy něžností odzbrojující básně jsou vsazené do zpocené dřiny venkova, kde zvířata jsou od toho, aby tvrdě sloužila a umřela pro člověka – a můžeme se nad tím spolu s lyrickým mluvčím stokrát trápit. Nakonec i lidi tu většinou umírají špatnou smrtí. Nikdo neví, co mu osud chystá ani co hrozného z něj život udělá. Jak příběh knihy pokračuje a směřuje k nevyhnutelné tragédii, básně nabývají na intenzitě – všechno je naprosto uvěřitelné, zneklidňující, bezútěšné.
když se bejčí voči Ján dozvěděl
že žena utekla
že nechala vzkaz
v malé obálce opřené o vázu
vzal sekeru a rozštípal Belle hlavu
s. 40.
Bella je čuvač, báseň nazvaná „Bratrstvo bejčích vočí“ představuje syrové líčení prostého sledu událostí. Jednoduché hrůzy. Nemohlo to být vymyšleno, takové věci se pouze stávají. Naléhavost jedné lidské prohrané bitvy v kulisách dalších menších i větších osobních pekel – i kdyby kniha stála v realitě mnohem méně, než se zdá – ano, toto se Formánkovi v básních daří vyvolat s velkou plasticitou.
promiň Muro až teď chápu
s. 58,
omlouvá se kousek před koncem básník za nás všechny, kteří jsme taky pochopili, až když bylo příliš pozdě.
Kniha tentokrát bez zřetelné ústřední dějové linie či čitelné kompozice – což může samo být záměrem, se kterým buď souzníme, anebo ne. Urgentní záznam básníkovýma očima, které všechno doslova žerou do posledního drobku. Pro básně je typická naléhavost, která nastupuje od prvního slova. Opět tu nacházíme velkou citlivost vůči lidem na okraji, irelevantním scénám, které autor vědomě staví do světla. Miniaturní, a přitom obsahově nesmírně syté verše, jež vystačí na celou báseň. „Místo kabátu si vzal sirky.“ Citovaná místa nelze opatřit souvislostmi čísla stránky, neboť básník čísla stránek ve sbírce neudává. Ani obsah tu není. O to nejde, nemá se dát někam dolistovat. Do této poezie je třeba vpadnout. Hruškova precizní pozorování se – vytištěna – náhle stávají jakýmsi definitivním počtem o světě. Toto věru neumí mnoho jiných autorů, on to naopak umí zcela bez úsilí, dokonce s humorem. „Kočka se vynoří podstatně.“ Pro básníka typické kombinace konkrétního s abstraktním, velkého s malým, které spouštějí kotvu do toho, co se právě děje, jsou akutním kouzlem této poezie – a stále to celé fantasticky funguje, snad s výjimkou míst, kde je postřeh spíše jednorázovým bonmotem, který zařazen ani být nemusel. Sbírka je zároveň návodem ke čtení poezie – na některých místech to dělá přímo, jinde mimoděk, tím, jak sama je. A jistě i tím, jak se jmenuje.
Samota, převaha živlů, rutina obstarávání, souboj s neúspěchem, opakovaná smrt svěřených zvířat na pastvinách, posun od naivního nadšení k obrovské únavě, deziluzi – a transformující (sebe)poznání. Tak nějak by se daly zmapovat ústřední motivy v básnické prvotině Lenky Chýle, v níž surový materiál zkušenosti pastýřky ovcí na hoře Raná šťastně přerodila do svébytného básnického proudu.
měl by být klid
jenže já pasu třísetpadesátihlavé stádo
co jde pořád dopředu
s. 37.
Příběh vtahuje a okouzluje svou bezprostředností, nepřikrášleným líčením tělesnosti, osobním vztahem k přírodě. Ten v samotě nabývá charakteru (dalšího) citového vztahu. Básnířka je zároveň účastnicí děje, zároveň vypravěčkou děje a pozorovatelkou děje v básnické reflexi – tím se příběh ve většině případů vyhýbá rizikům banality a repetitivnosti. Chýle si výrazově pomáhá velkou expresí, zejména při líčení frustrace ze selhání či v naturalistických popisech pudové touhy. Její básnická výpověď je velmi intenzivní, formálně neučesaná a tím překvapivě literárně osobitá. Rytmování textu se děje po měsících, kde každý je ještě uvozen příběhem na pomezí pohádky a mýtu – zde si básnířka bere k ruce jiné jazykové rejstříky, zdobnější, pečlivě lyrické. Kontrast s civilním básnickým deníkem v celku výborně funguje. Je možné vnímat syrově, tělesně či s hořkým humorem, ale zároveň se v archetypální situaci nově potkat – a přinést o tom originální básnickou zprávu.
Poezie Yvety Shanfeldové vyniká obrovskou pozorností ke slovu – a není to rys pouze této sbírky, jde o charakteristickou vlastnost tvorby této básnířky, která české poezii znovu a znovu objevuje možnosti básnického jazyka, možnosti přemýšlení v básních. „Každá sbírka je sbírkou posedlostí, / každá výstava je výstavou posedlostí, / každá tvorba / spirálou pramenící z duhovky, / každá báseň je sbírkou výstav“ (s. 14). Tahám z knihy esenci autorčina soustředěného pozorovatelství, které nikoho nešetří, především ne sebe. Básnířka pracuje s materiálem svého života, své osobní a rodinné historie i své bezprostřední přítomnosti, aby ukázala na neurotickou, neustále z rovnováhy vychýlenou povahu reality. Unikání, mizení, ztrácení.
Brzy ráno… ale co, vždyť to už dávno neexistuje.
Ach, brzy ráno, jak se mi po tobě stýská! Jak se stýská
mému hrudníku, hrdlu, po palčivém brzkém ránu.
Bolí mě srdce. Jako by samotné nestačilo. Je snad
zapotřebí víc srdcí?
s. 44
Takto básnířka obrací každé slovo ze všech stran, aby položila strašlivé, komplexní otázky, kterými nás zastaví, paralyzuje v našem vlastním hemžení. Sbírka promyšleně pracuje s náznaky, s nestandardním členěním básní, které zamezuje zvykovému, lineárnímu čtení, ale nesvádí ani k básnickému „padání po verších“. Je třeba být mimořádně pozorní. Na každém slově tady záleží, na jeho umístění ve verši, v sousedství dalšího slova. I když témata se mezi sbírkami Shanfeldové vracejí, její poezie se nevyčerpává, zůstává suverénní a objevná.
mluvíš k cihle
vzpomínáš na lidi, na náhodytiskneš ty staré náhody k sobě
dál sedíš u cest
s. 82.
Poutavě výtvarně vypravená kniha se nevyčerpá prvním přečtením – dokonce se domnívám, že vůbec není možné sbírku pojmout na jeden zátah. Zdá se, že tato poezie plyne neregulovaným proudem z naprosté nutnosti, bez snahy cokoliv zpětně vyčesávat, a tedy zbavovat spontánních vrstvení, která by přísný redaktor možná škrtal (redaktorem sbírky byl mimochodem básník Petr Čermáček, kterému tímto nic nevyčítám). Básně mají vtahující hypnotickou kvalitu – včetně dějové neústrojnosti a překotnosti, která se tu a tam zaleskne přímo skvostným obrazem:
zevnitř bubnuju na kůži těla
zní dokola
jehla v ohrané
vrásce čela
s. 50
Zvuk verše mohl tu vzniknout vyslovováním, opracováváním slova nahlas. Je každopádně podmanivý. Básník pracuje s okamžitými, až reportážními skicami, z nichž pak v básních vyrůstají složitější příběhové stavby s odbočkami, v nichž nacházíme úlomky osobních extází a utrpení. Není samozřejmě jisté, čí zkušenost tu čteme, a není to pro účinek textu klíčové. Shluky odžitých (odpozorovaných) básní jsou prokládané (chce se napsat: vykládané) nesamozřejmými, jiskřivými obrazy.
světlo se válelo v blátě
aniž se ušpinilo
s. 27.
Stejnou vnímavost prokazuje básník v textech milostné povahy: „z ramenou ti stoupá chvění“ (s. 31). Šuhájek má instinktivní talent udělat ze všeho báseň, dá se v podstatě říci. Jen tu a tam je výsledek přece jen trochu nahodilý a vršení obrazů pak vítězí nad básní. Ale tam, kde dostal obraz prostor a vyzní, je to neobyčejné potěšení číst.
Básnickou sbírku jsem recenzovala ve Tvaru č. 14/2024 a přesnější doporučení mohu jen těžko nabídnout, mohu pouze doplnit, že na něm stále trvám. Text je dohledatelný ke čtení na webu Tvaru.
Autorovu pozoruhodnou prvotinu jsem doporučila čtenářské pozornosti ve Tvaru č. 19/2024. I tento text je možné najít a číst na zmíněném webu.
Musíte si přečíst titulní oddíl této sbírky, jednatřicet zastavení označených římskými číslicemi. Sicilské městečko Grotte je tu scénou i milovaným, objevovaným protějškem. Strmé, rozpálené sluncem, s divokými hádkami svérázných figur, plné afrického vzduchu a zralých plodů moruší. Nejde o turistickou pohlednici ani plytký eskapismus, v tomto celku jasně a originálně zní básnířčin hlas, který je účasten přítomného okamžiku, pevnou rukou črtá historické odbočky, anotuje je souvislostmi civilního života – a znovu provádí syntézu za pomocí všech smyslových počitků. Stín fíkovníku. Modrý svlačec. Rozježené kočky. Vyschlá kašna s výklenkem pro světce. Se vším vztah.
Proč jsem sem přijela?
Splynout se zdí,
hledat největrnější místo,
žít mezi údery zvonu.
s. 52
Příběh sicilský a příběh pražský se dotýkají stehny jako hosté u malého stolu. Verše malují obrazy – básnířka velmi dbá o to, o čem vypráví. Musíme to vidět s ní. Tato poezie se zpěvně vine, ačkoliv forma je nepravidelná a verš volný. U básní rozverných i u těch vážných, tíživých, jež se týkají posledních věcí, je slovo kladeno ke slovu vědomě, s velkou péčí. Je to také poezie ztráty a přijetí ztráty, poezie, která vyniká spirituálním přesahem, a to nikoliv v laciném popkulturním smyslu, ale v tom, za nímž leží velká lidská práce, za kterou se také osobně ručí.
O nominované knize a jejích výrazných rysech jsem psala ve Tvaru 16/2024. Ani zde nechci ředit předchozí text, v případě zájmu tedy čtenáře prosím, aby si existující recenzi dohledali.
Nový hlas v české poezii mluví jazyky – někde s trochou jurodivé rozvernosti, jinde temného neklidu, ale také s velkou expresí, bez které by se neobešel tento v obrazném básnickém jazyce kroužený příběh o sebe-určování, sebe-tesání – v řeči, v barvě, ve tvaru. Každý si musí zkrotit, ochočit svého symbolického tygra.
sestav si vlastní nebezpečí
rozvíření blesků na trupu
změna pružní konstelace
žádné tygřečinky
s. 11
Tygr je persona, ale možná také jungovský stín, není snadné to určit. Tato poezie je vynalézavá. Ve svém hledání možností a limitů se neostýchá vybrat si z jiného jazyka či jazykového rejstříku: základní matérií je tu třeba angličtina. Důrazně se pracuje s řezy písma. Přípustné je vyrobit či nově zohýbat existující slova, nabídnout jazykovou inovaci pro větší důraz. Nestačí to, co už je, co běžně používáme. Je toho třeba víc vyjádřit. Neběžně. Tato poezie je objevitelská i drzá, autor však s jazykem nepracuje bez respektu k němu, naopak, je tu citelná básnická radost z možností. Sbírka se skvělou grafickou podobou kromě této roviny nabízí i vážnější druhou linku – motivy hledání vlastního místa, záznam o selhávající konstrukci bodů jistoty ve světě, v němž není bezpečno.
Každý hodnotící text lze skončit nějakým shrnujícím výrokem. Shrnování poezie je ovšem velmi pochybná disciplína. Je třeba říci, že současná česká poezie není žádné limitované pole, kde by bylo nutné vyznačit si pozice na jakýchsi osách a tím se ocitnout ve většině, či menšině, v centru, či na periferii. Pokud něco dává smysl, pak je to co nejotevřenější čtení. Pokud jsem chtěla něčeho docílit tímto přehledem osobních doporučení, pak je to právě položit důraz na smysl čtení poezie. A to různé poezie, po srsti i proti srsti. Mnohé závěry k mé radosti sdíleli mí kolegové v porotě Ceny literární kritiky. Stejně tak je na místě říci, že u některých básnických sbírek jsme se naprosto neshodli. Není třeba se shodnout ani ustupovat. Poezie není exaktní povahy, a nemá tedy jediné správné řešení. Znovu mohu jen zopakovat, že první ročník nové ceny skončil pro mě velmi zajímavými nominacemi, které, jak doufám, obohatí mnohé police veřejných knihoven i vašich domácích sbírek sbírek. Nás pět jde číst dál, neboť – už zase – nic není rozhodnuto.
Originalita, obzvláště v současné situaci žánrového paradigmatu, nemusí být nakonec jediným kritériem pro nominaci, ať už po formální stránce, nebo po té obsahové, ideové. Hračičky a finesy už nikoho neoslní, jsme uprostřed post-postmodernismu, který nic nedává zadarmo.
I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.
Napsala tedy Zahladko perfektní nepohodlnou knihu? Téměř. Slabinou výsledné kompozice je těkavost mezi velkými motivy, kterých je mnoho a sbírka je nestihne pevně obejmout: sociální aspekty nemoci, nemoc jako jiná samota, než jakou si člověk chce vybrat…
Přetrvávající pohádkové nápaditosti dodává uvěřitelnost i literární a motivickou zajímavost pátrání v hlubších i temnějších vrstvách lidské duše. Věřím, že poezie, která se nebojí zachycovat hluboce intimní děje (navíc bez úkrytu v lyrickém mluvčím), může být podstatnou pomocí v hledání slov i zkoumání způsobů, kterými se jako čtenářky a čtenáři vztahujeme ke svým nejbližším světům.
V české poezii posledních let se zvedá silný hlas autorek a autorů, kteří svědčí z největší blízkosti o tom, co je s námi špatně. Poezie má ostatně přesnější nástroje než televizní reportáž nebo aktualita na zpravodajském webu, protože se nemusí zastavit u sledu událostí a omezit na výběr stručných promluv, aby se výsledek vešel do požadovaného formátu. Básnická práce Zofie Bałdygy se od vydání sbírky Poslední cestopisy dále cizeluje.
