Některé knihy začnete číst od jména autora. Když je to jméno tak dokonale stvořené pro poezii jako v případě Lubomíra Tichého, nelze to jen tak přejít. Slovanské jméno Lubomír znamená mírumilovný. Příjmení vykládat netřeba. Básnický debut, o němž zde bude řeč, by mohl zase jednou ukázat, že jméno je osudem.

Tichý (2003) je zástupcem nejmladší básnické generace, už však stihl být nominován na Cenu Václava Buriana v kategorii poezie v roce 2023. Básník a editor Petr Borkovec pod jeho texty už v roce 2022 ve čtrnáctideníku A2 napsal, že

talent se leskne tak neopakovatelně i samozřejmě,

a poťouchle dodal, že méně talentovaným nezbývá než se utěšovat. Důrazná slova!

Od prvních stránek můžeme sledovat, že tato poezie stojí nohama na zemi – lépe řečeno bosýma nohama v trávě, mechu, písku, oraništi atd. Ne nadarmo se sbírka jmenuje Místní. Básně vyvěrají z okamžiku, který pozorovatel zachycuje z bezprostřední blízkosti, jako přímý svědek, a víc: jako ten, kdo prožívá. Četnou ich-formou tuto bezprostřednost ještě zesiluje. Ale i tam, kde báseň sáhne po infinitivu nebo přejde do množného čísla, neztrácí se vjem účasti. Jinde by možná infinitivní vazby působily jako záměrné odosobnění, tady jde spíš o snahu mluvčího vtisknout si prožitek hlouběji do vědomí. A nás přitom bere s sebou.

Velmi životné obrazy a střídmé verše nás pomalu připravují na pointu, přitahují nás blíž – a tak se ve dvojverší „na vlastní kůži vyzkoušet / podmáčení neposekaných luk“ v básni „Výskyt 3“ na s. 12 s Tichým propadneme do mokřadu a v navazujícím, závěrečném dvojverší básně se odevzdaně sušíme. Jsme namočení. Namočení v poezii. Typické pro nenápadně účinný básnický výraz Lubomíra Tichého je právě toto – drobné skici, momentky, kterým věnuje pozornost, vytahuje je ze známé krajiny do popředí, přemýšlí a svědčí o nich. Nestane se (obvykle) nic velkého, ale přece to je nějak důležité – důležité pro autora, který nám předává čerstvý polaroid, a my s ním začneme netrpělivě třepat, abychom scénu vyvolali pro sebe.

Tato poezie se nepotřebuje stylizovat či jinak komplikovat. Hlavní autorská práce spočívá v důmyslném drobení reálií a situací do básní tak, aby výsledek nebyl plochým popisem. Tichý toho dosahuje typicky tím, že situace líčí subjektivně zaujatě, jak už bylo naznačeno. Na malé ploše přidává dynamiku tím, že scénu filmově stříhá – doslova od celku k detailu (a naopak) či mezi jednotlivými mluvčími – kteří mohou být lidmi, přírodninami i předměty: „posed hází usedavé pohledy všude okolo“ (s. 12). Časté je vytažení detailu do celého příběhu – až pochopíme že to je celý příběh:

na kraji remízu leží
vyvrácený trigonometrický bod
s. 19.

Všechno je tady osobní, tudíž na všem záleží. Šnečí závod je pro autora stejně hodný literárního zpracování jako život zapomenuté cesty nebo život abstraktní, tzv. velký.

Bylo by snadné komentovat obsáhle jako výrazný, specifický rys Tichého poezie to, že se v textech organicky proplétá svět venkovské krajiny a svět moderních technologií, digitalita, sítě. Ano, je to tak, uvědomme si ale, že básník patří ke generaci, která nic jiného nezná – toto je její žitá realita. Daleko zajímavější je však způsob, jakým se tu na sebe různé reality a jejich rozpoznatelné slovníky přikládají – a co to dělá s významy: „jedná se o čas / kdy metropolitní dívky / přijíždějí k babičkám / s podobnými oděvy // ploužící se ulicemi / zanechávají zobrazeno“ (s. 67). Svět je možné vidět, anebo si ho jen zobrazit – co se pak s ním stane? Vrátí se ještě pohled, může doufat náves – uloží si mě? Myslím, že toto je to nové, co Tichého básně ukazují – všechno se mezi sebou ovlivňuje. Náměty přírodní i ty společenské ovšem sousedí ve verších takovým způsobem, že to nevytváří žádné drama.

Vůbec můžeme říci, že v Tichého poezii je člověku dobře. Básníkovo gesto se zdá nanejvýš upřímné, nad čtenářem také nevítězí v žádné jasnozřivosti, tápe stejně jako každý jiný: „google mi ukazuje nejhezčí snímky / deštných pralesů / podle čeho soudí nevím“ (s. 30). Tím vším je tato autorská práce uvěřitelná a také – osvěžující. Verše nám často cosi s velkou chutí objevují:

na slizké silnici se srocují slimáci
s. 11.

Životnost popisu okamžitě generuje velice přesnou „stopáž“ v mysli, zároveň v tomto případě je verš zjevně konstruovaný s radostí z každého slova, a tak láká ke čtení nahlas – slibuje sykavkovou rozkoš. Je jasné, že básníka básnění baví, že se těší z práce s jazykem. Výsledek ovšem není upracovaný, naopak, plyne příjemně lehce.

Podobně lehce přecházíme mezi jednotlivými celky sbírky, které spolu náměty i zpracováním sousedí. Všechno se to děje kousek vedle, je to známé, ale přitom vyslovením získává na ceně – to je pocit vnitřního pohodlí, smysluplnosti, který se Tichému daří vystavět. Odlišuje se pouze delší text v samostatném celku, „Ahoj průlezko!“ (s. 51–57). V něm náhle zaznívá společenskokritický tón, hodnocení života, ve kterém pro různé kamerové systémy, lesklé magazíny a životní styly nezbývá prostor pro život samotný:

pod kaštany samé kaštany
žádné děti
s. 57.

Básníkova pozice je logická, vychází z toho uspořádání světa, který básnicky a patrně i lidsky preferuje. Bohužel právě na tomto místě se tolik nedaří přirozenost textu – angažmá převzalo kontrolu a zbavilo báseň jinde tak průzračného plynutí.

I přes tuto drobnou disonanci sbírka pozoruhodně funguje jako celek – zejména u debutů je to spíše vzácný jev. Můžeme předpokládat, že svou zásluhu na tom mají již zmíněný Petr Borkovec a Tomáš Gabriel, kteří knihu doprovodili k jejímu vzniku – první jako editor, druhý jako autor poznámky na obálce, oba jistě jako mimořádně pozorní čtenáři.

Zároveň je ale nutné přiznat zásluhy samotnému autorovi: drží se v knize svého, a dobře dělá. Tato poezie netrpí tzv. hříchy mladosti: není upovídaná, do sebe zahleděná, nesnaží se ohromit efekty ani šokovat. Má opravdu spíše tichý charakter – zde se vracím k neobvyklému souladu autorova jména s textem. Úspornými prostředky vytváří prostor, ve kterém se chceme s verši zastavit. Autor je možná mladý, jeho poezie ovšem není hlavně mladá – je především osobitá a dobrá.