Jednoduchá, sešitová úprava. Formát, který nezatíží kapsu kabátu. Debut Možnosti přehlíženého básníka Sufiana Massalemy (1999) je 11. svazkem edice Mlat, kterou řídí Dominik Bárt. Edice poskytuje prostor mladším a debutujícím básnířkám a básníkům. Nové hlasy vyvolávají novou zvědavost.

Massalemova prvotina už si stihla pozornost získat. Sbírka zprostředkovává zkušenost, jež není v českém prostředí běžná: autor je vzhledem ke svým syrským kořenům na první pohled tzv. „odjinud“, přitom nepatří k žádné snadno identifikovatelné menšině, jako je například ta romská. Stereotypy a předsudky uplatňované vůči Romům se na něj automaticky nevztahují, jak dobře ilustruje drobná glosa v básni na straně 8:

naproti u stolu sedí chlapi ze stavby
pokládal jsem s nimi minulé léto asfalt
nejraději by všechny tmavé vyhnali
ale já jim nevadím.

Rodák z Jablonce nad Nisou si patrně mnohokrát kladl otázku po povaze svého češství – zásadním tématem knihy je tedy nepřekvapivě zkoumání identity. Poezie pro básníka funguje jako nástroj nesnadné syntézy velmi doširoka rozrostlých kořenů, uchycených v kontrastních a vzájemně se podezírajících světech. Ve verších, které spíše konstatují, než by obviňovaly či se mstily, čteme o zatvrzelosti společenských vzorců, o každodenní realitě muslima v České republice. Právě v tom jsou Možnosti přehlíženého cenné a velmi aktuální.

Sbírka je členěna do tří vyrovnaných celků. V nich se prolínají epochy i kultury: Massalema volně přechází mezi zeměmi a staletími, krajiny i příběhy na sebe bez hranic navazují – zřejmě jako v interkulturní realitě jeho osobního prožitku. Rychle porozumíme, že je doma v pohybu po okrajích – ať už jde o předměstí a zpustlá rumiště v těsném sousedství jabloneckých sídlišť, anebo o souvislosti vyloučení sociálního, kulturního, etnického či náboženského. Bezprostřední osobní prožitky mu pomáhají vystavět přesvědčivý, účinný obraz:

říkám si jestli nakonec není moje město
jen povzdechnutím řidiče kamionu
mířícího do Polska
s. 23.

Postupně začneme jasně chápat, o jakou perspektivu se tu jedná. „Slepá mapa Eurasie / jediná možnost přehlíženého“ (s. 38). Ano, jedině ve světě, z jehož mapy by zmizely barevné bloky politických map, by mohlo být bezpečno pro všechny. Ale taková mapa není.

Básník je velmi vnímavý vůči sociální realitě, která má daleko k jistotě. Jedna z nejsilnějších básní sbírky nazvaná „Prostor mezi dvěma sídlišti“ mapuje pochmurné místo, kde se jedno lidské mraveniště přelévá ve druhé: „samotáři z paneláků / sem chodí umírat / aby své místo v bytech / přenechali mladším“ (s. 13). Vytlačená příroda už plodí jenom ostatky ovoce ze supermarketů a jakési poslední živořící živočichy. Básně často na ploše několika strof opakovaně dokládají autorovu schopnost vykreslit velmi životnou scénu:

[…] děti bez bot
kličkují mezi papundeklovými karavany
a na zavolání cupitají zpět do paneláků

téhle části brownfieldu říkám vysídliště
s. 18.

Básník se ve většině básní nevzdává účasti, zároveň svá pozorování předává s jistým odstupem, který básním prospívá. Realitu navíc vykládá velmi aktuálním slovníkem: lidé v bezútěšné realitě možná nemizí, ale jen se recyklují (s. 6). Tyto drobné perly pozorování i originálních hodnocení básním velmi sluší. Naopak tam, kde se Massalema chce vyslovit s obecnou platností, vystavit konečný účet společnosti, je zatím výsledek co do účinku slabší, obraz se drolí na generické kulisy (viz např. báseň „Společné večery“). Tyto básně pak celkový účinek sbírky poněkud oslabují.

Jazyk básní se drží spisovné češtiny s občasnými úkroky k obecné řeči. Stejně přirozená jako položky z menu hospod na severu Čech je zde arabština, vmíchaná do výsledného pokrmu. Tím se samozřejmě zvedá práh přístupnosti textů. Proč se pro to básník rozhodl? Když píše v posledním verši básně „Hlasy ze spaní“ – „až se na moment zdál nadir blíž než zenit“ (s. 36), je to pro české publikum malá připomínka seznamu slov přejatých z arabštiny. Cukr nebo algoritmus bychom nechali bez povšimnutí, ale tady se zastavíme, možná budeme i hledat. Uvědomíme si to. Jsou tyto drobné náznaky nevysloveným přáním básníka, abychom se skrze slova lépe poznali, aby nás pak poznaná slova spojovala, tak, jako jsou naše kultury spojené kulturními vlivy? Podobně si může přát, když v jímavé básni „al-Isrá“ aktualizuje první část Noční cesty proroka Mohameda velmi současným příběhem, abychom věnovali pozornost nám neznámým rysům muslimské tradice a uviděli paralely: „pokračuju dál a dál / nikdy přesně nevím / proč a kam / líbí se mi jak / skřípou brzdy jak / nikdo netuší kde jsem // pamatuj si / al-Isrá / noční cesta“ (s. 39). Hledání smyslu vlastního příběhu na cestě je přece podstatnou kapitolou nejednoho básnického, mystického a obecněji lidského osudu.

Velkou část sbírky tvoří básně, jejichž děj čerpá z Blízkého východu nebo se tam přímo odehrává, ale ne s obvyklou evropsky turistickou schematičností. Zde jistě bude básně vnímat jinak a s větší pozorností ten, kdo Sýrii, Turecko, Saúdskou Arábii či další země důvěrně zná. Nám ostatním pomáhá k cestě do textů větší expresivita výrazu a bohatství básnických obrazů: „putování za neuvadajícícmi třešněmi / je oběžnou dráhou nomádských kmenů […] minulost se stala jeřábem / čistícím si své peří ve vlnách Atlantiku“ (s. 54). Básník se po svém způsobu pohybuje mezi epochami a územími, jejichž hranice se stále měnily a dodnes mění. Levanta, Hidžáz, Chorásán. Ve třetím celku knihy nazvaném „Po proudu“ ale jasnozřivě odpovídá těm, kteří by snad získali dojem, že Blízký východ je tu nějak romantizován:

nepropadám eskapismu
uvědomuji si k obrazu svému

smrad spálených pneumatik je stejný
na parkovištích v Rijádu
v serpentinách u Jablonce.
s. 52.

V této poezii všemu nemůžeme rozumět, a ani nemusíme – přesto jí můžeme porozumět. Massalema je dalším z vlny básnířek a básníků, kteří v posledních letech přinášejí podstatná svědectví o světě, který je stejný jako ten náš, a tím myslím doslova stejný: stejné území, stejný časoprostor. Je tady. Uvědomit si to – nejen básnicky, ale lidsky – by mohlo změnit mnohé. Poznat často znamená přestat se bát. Massalemovo básnictví je originální, ale nikoliv autorovým původem – spíše zmíněnou syntézou vlivů, hladem po souvislostech a pozorností k šedým zónám, které se rozhodně prvotinou nevyčerpaly a můžou nabídnout zajímavé čtení v některé z příštích sbírek. Není bez zajímavosti, že Možnosti přehlíženého si můžete poslechnout jako audioknihu: setkání s hlasem je živé setkání s básníkem, jeho klidná, rozjímavá dikce nabízí výklad, který by jinak mohl zůstat ukrytý v řádcích.