Po konceptuálně laděných Autoportrétech (Malvern, 2022), v nichž pečlivou jehlou ducha vyšila obrazy milovaných umělkyň a umělců, znázorňujících sebe samé, přichází Daniela Vodáčková (1964) ve své třetí básnické sbírce Grotte s lyrickým opusem, jehož řád je kosmicko-lidský, intimní, ale ve svém vnitřním dechu široce univerzální jako každá ryzí básnická výpověď.

Daniela Vodáčková je ostatně tajemný básnický živočich. Nezapomínejme, že debutovala v době, kdy básníci obvykle vstupují ve svém díle do vyzrálejších poloh (Z období prvních řas, dybbuk, 2015). Snad aby dohnala ony roky, kdy jí poezie žila skrytě pod kůží, rozhodla se zcela ovládnout básnické řemeslo pod vedením mentora. Ale možná ji k tomuto v našich časech nevšednímu konání dovedla její láska k jakémukoli mistrovství, v poezii i hudbě, v péči o duši i v životě samém. Básnické řemeslo, včetně náročnějších tradičních forem, autorka mistrně ovládla – to vyjevila už její předchozí kniha. Ale ve sbírce Grotte se objevuje ještě další prvek, její mistrovství podněcují větry poezie ze zcela nového kontinentu, který objevila, neopakovatelně vlastního. A jsou to větry horké i vlahé a mluví o životě i smrti.

V prvním oddíle našlapujeme na roztodivně domácké půdě duše. „Kamna a jejich planety“, jak se oddíl jmenuje, praskají a prskají veskrze důvěrně. Zahrada, dvůr, les, náměstí, dům, vítr, stromy, zvířata, slunce, voda… Vše tak přirozené. A současně zakouzlené i okouzlené a všude nakukuje básnířčina duše, zvědavá a zvídavá, současně měkká a mírná – i ve své troufalosti. Něčím mi tento oddíl připomíná některé zahradní a domácí básně Emily Dickinsonové. Ta také ráda básnila o houbách, myších a možná i o liškách, i když tím si už nejsem tak jistý. Vodáčková také nahlíží věci zevnitř i zvnějšku v souzvuku a tyto přesuny, elegantní a přesné, odpovídají neduálnímu charakteru skutečnosti samé. Tato poezie nechává vlastní duši mluvit z Duše světa. Život zevní a niterný jsou tu jedním, někdy v čarodějném ovzduší, jako v titulní básni této části knihy:

něco se děje v šerém poledni
za obzorem, před okny i tady,
v nerozsvíceném pokoji.

Další důkazy:
fleky na oknech, závěje pavučin,
stopy kočičího jazyka na kostce másla.

Kéž by teď něco spadlo ze skříně,
šicí stroj řekl ‚ne‘
otevřela by se nová kapitola dne.
s. 36.

A nová kapitola poezie se otevírá: lidsky i kosmicky naráz, kamna i planety, lidství i příroda, vše je tu umně spletené citem a rozumem, vášní a přesahem: „Jdu po vlákně, nevidíš? Ztrácím se ve známém / lese. Za vlasy ve větvích. Do hloubi, hloubi / mezi nejstarší stromy, civilizace pavoučích sítí. / Pavoučí pletařka, hladce obrace, počítám / do osmi, pravidelná oka, pletařka vláken / vlastního života: rozmotám a svážu stébla trav, / navleču kapky vody jako korály.“ (s. 41) Tak tedy pavoučí pletařka… Jak dobře je člověku u těchto kamen.

Jenže Daniele tato poloha nestačí, její básnický hlas potřebuje rozsáhlejší perspektivu. A tak tam, kde by mnozí protáhli intimní první oddíl do celé sbírky, se její dílo prudce přerodí, aby nás vyplivlo jako sopka v chvějícím se pásmu „Grotte“. To netvoří toliko vrchol sbírky, ale představuje pro mě jeden z vrcholů současné poezie. „Grotte“ je svého druhu deníkový trans, který v básnířce zrodila Sicílie. Sicílie, kterou obývají kočky, mravenci, svinky, holčičky, řvoucí T-ovi, zvony, lebky, schody, moruše, meruňky, citroníky, a tolik dalšího života tam i onde. A také amarylis, květ, s nímž básnířka pije cappuccino. A také moře ze tří stran. A nedaleká Afrika. Ovšem Grotte je vše, jen ne turistická pohlednice:

‚Tady marmeládu nikdo nedělá.
To jsou jen fígle pro turisty.
Banány v supermarketu, to jo.
Chceš fotit odpadky, tady je celá skládka.‘
Co je pravá Grotte a Sicílie
nic předchozího
neplatí: turistka – naivní koza. Mrtvá kočka
v příkopu, vítr a kopce, na něž se dostaneš
přes kousavou trávu, co po miliony let
vynalézala způsoby, jak přenést semena: zašroubovaná do peří ptáků, drápy a háčky,
zaseknuté v ponožkách i v kůži.
XXI., s. 60

„Grotte“ je existenciální průchod horkostí samotné poezie, jež tryská z prašných dlaní sicilského města, které se dotýkají básnířčiny duše přímo: „Proč jsem sem přijela? / Splynout se zdí, hledat / největrnější místo, / žít mezi údery zvonu.“ (IX., s. 52) Cílem je tedy cesta, bytí tady a teď, se vším tím přecházením mezi vnitřním a vnějším. Ale tady a teď – to je také předtím a potom. V „Grotte“ s básnířkou otevíráme s obavami maily, telefonujeme si něžně se synem, rozjímáme bez sentimentu nad věkem, navštěvujeme místa spojená s milovanou malířkou, těkáme mezi vášnivou kontemplací světa a vlastní rozechvělou tělesností v čase. A někdy hovoříme tak, jak nám v sicilské extázi zobák narost:

Zahořklý světec, opláču vlastní svaté přijímání i pohřeb.
Jsem narcistický bůh, jsem vánoční ořechová bárka,
jsem bojovník za rovnováhu, miluji exotické ovoce,
durian a tak. Jsem paní v jistém věku, kotníky oteklé
jsem paní, co v tramvaji ujídá z krabice dort,
jsem svatá mumie, jsem uschlé listí z azalky,
o niž se nestarali. Jsem výčitka, jsem kukačka
počítající roky, teta, vyschlá raketa.
XXV., s. 63.

Darina Alster, jejíž otec pocházel ze Sicílie, mi kdysi řekla, že jsou tam všechny svatby smrtelně vážné. Po přečtení „Grotte“ tomu nějak lépe rozumím.

Po mocné sicilské skladbě se láva sbírky ochlazuje, což je kompozičně velmi působivé. Zbylé dva oddíly „Otci“ a „Po cestě tmavé tak, že nejsou vidět stromy“ mají elegický nádech. Život, tak intenzivně žitý, se zákonitě setkává se smrtí. Oddíl věnovaný básnířčině tatínkovi evokuje události po jeho smrti, jež patří do sféry přechodu mezi světy. Tenkou vrstvu mezi oním a naším světem Vodáčková ohmatává cudně a civilně.

Smrt ovšem nepřichází pouze skrze rodinná pouta, vždyť Daniela Vodáčková patří mezi naše přední odborníky zabývající se paliativní péčí. Báseň „Omluva mrtvým“ v poslední části knihy již nese zvláštní patos, vyjevuje bytostnou nezajištěnost a bezradnost života tváří v tvář smrti: „Vy mrtví, co jste díky nám osaměle bloudili / nebo se v cestě nevyznali, se teď právem hněváte. / S hlubokou pokorou se omlouvám za svůj strach, / svá zahuhlaná slova, polopravdy a zámlky, obinadla vzduchu, / zmatek, v němž jsem nerozpoznala / Pojmenování.“ Ale mrtví vědí, že žena takovéto pokory je veskrze důvěryhodná. A tak ji neváhají opakovaně kontaktovat. Jejich hlasy prochází její myslí, jako třeba v Krakově na rezidenčním pobytu.

Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.