Okolnosti, za kterých se k člověku dostanou jeho milované knihy, by si někdy v budoucnu zasloužily vlastní esej. Noc, kdy jsem objevil Zahradníčkovy Jeřáby, byla vskutku magická. Stalo se to překvapivě vcelku nedávno, ačkoli poezii Jana Zahradníčka miluju už od mládí. Ale jeho třetí básnická kniha – a současně první významná sbírka – mi ze záhadných důvodů unikala. Znal jsem z ní toliko „Užovku“. Možná přede mnou prchala, protože jsem upřednostňoval Zahradníčkovu pozdní tvorbu, především sbírku Čtyři léta, psanou převážně ve vězení, v níž se nachází několik jeho nejkrásnějších básní, možná nejkrásnějších básní české poezie vůbec. Naopak jeho závažné dlouhé skladby Znamení moci a La Saletta mě nechávaly spíše chladným, přes všechnu jejich gigantičnost a naléhavost mě vždy trochu iritoval jejich patos a jistá přetíženost náboženskou symbolikou. Zkrátka, měl jsem rád Zahradníčka pozdního, jemuž v hrůzném komunistickém kriminále jako zázrakem poezie šuměla v krvi jako lán obilí.

O Jeřábech jsem věděl jen tolik, že za ně Zahradníček dostal cenu Melantrichu a že porotě předsedal F. X. Šalda, který měl pro básníka vysloveně slabost. Víc nic. A pak jsem se onoho osudového zimního večera ocitl u jedné krásné a hluboké ženy v jejím bytě plném knih a obrazů spolu s jedním krásným a hlubokým mužem, mým blízkým přítelem. A právě tehdy v bedničce plné starých knih, které si dotyčná dáma přinesla od kamarádky, jsem objevil ten poklad – drobnou knížečku, vydanou v roce 1966, tedy v době, která se nešťastného básníka pokoušela rehabilitovat, nežli se nad jeho dílem na další dvě desetiletí opět zavřel normalizační poklop.

Na onen večer sotva zapomenu. Oba moji přátelé tehdy prožívali jakési zvláštní vzájemné chvění a z něho se chvělo vše kolem nich, včetně mě samého. Toho večera zpívali sefardské písně, hráli na housle, já jim recitoval básně, pili jsme víno, kouřili jointy, jedli mandle a další sladkosti, mluvili o mystice, poezii a životě, zatímco květiny na balkóně pokrýval sníh. V průběhu tohoto opojného magického večera jsem zatoužil vykoupat se ve vaně, doma totiž žádnou nemáme a já jsem známý tím, že se rád koupu u přátel na návštěvě. Tahle libůstka ostatně už pronikla i do mé poezie. Hostitelka nic nenamítala, a tak jsem se odebral do vany, doprovázený pouze Zahradníčkem, abych si za zvuků tekoucí teplé vody mohl číst jeho verše, které jsem neznal. Avšak moji přátelé, jimž ten večer kolovala v žilách horoucí krev, mě překvapili ze zálohy, a tak se v jednu chvíli rozevřely dveře koupelny, to už jsem ve vaně ležel nahý, a hostitelka mě z ničeho nic posypala plátky růží, zatímco přítel stál ve dveřích a hrál na housle. Pak už se nedělo nic neobvyklého, četl jsem si Zahradníčkovy verše, dokončil jsem koupel, rozhovor ve třech ještě chvíli probíhal a návštěva skončila ve vší počestnosti. Sotva se na to dá zapomenout. Už navždy budou Jeřáby v mé představivosti splývat s touto voňavou smyslnou scénou. Ten večer jsem jejich kráse propadl.

Komu přijdou okolnosti, za nichž jsem začal číst Jeřáby, s důstojností velkého katolického básníka neslučitelné, ten na sebe bezděky prozradí, že o Zahradníčkovi neví zhola nic. Málokterý básník v české poezii je totiž tak omamně smyslový, bujaře konkrétní, bujně plastický, živý a živelný, až jeho extáze z existence přechází v jemnou smyslnost. Zahradníčkův erotismus je kosmický. Zahrnuje celý svět a vyslovuje ho s mileneckou vášní. A právě v Jeřábech tento plamen vyšlehl poprvé naplno. A protože za okny je už jaro a všechno vybuchuje v barvách a zpívá, ukážu to nejprve na několika verších básně „V dubnu“, kterou nalezneme hned zkraje sbírky:

Mezi minulostí zlatou a purpurovou
a okrouhlým prázdnem
budoucna, jež nemá dosud barev,
já zastavím se v tichu tolik srázném,

abych slyšel, jak z lepkavé noci té
list za listem se rozevříti chystá
a ptáci ještě nedočkavi zazpívat
v žasnoucí rána tak málo jistá.

Poezie Jeřábů je především žasnoucí. Slaví svět čistým mácháním básnických perutí. „Ponechte básníkům jejich slavení, / sic zhyne váš svět“, napsal Czesław Miłosz, vědom si toho, že svět potřebuje být slaven. A také že původní orfická dynamika nemůže poezii nikdy zcela opustit. Může se převléknout do civilnějšího oblečku, může se skrývat v rafinované dialektické hře nad propastí, ale nakonec se objeví náhle jako plátek hrušně na dlažbě, který právě serval vítr, abych si vypůjčil jeden nádherný Borkovcův obraz. Bez tohoto základního naladění úžasu, které odhaluje skrytou jednotu mezi poezií a světem, mezi básníkem a skutečností, nevznikne ona specifická rozechvělost, jež umožňuje okamžik-akt poezie. Komu se zdá, že tato soumračná doba v nás toto cítění nemůže probudit, ať pomyslí, že Zahradníček oslavoval život i ve vězení, kam byl na mnoho let komunistickým režimem nespravedlivě poslán. Oslava života v jeho triumfální šíři, mnohobarevnosti a opojné přítomnosti byla jeho celoživotním vyladěním, nesebrali mu ji ani ti, kdo jeho život sevřeli v smrtícím objetí. Už v Jeřábech toto základní ladění vyznal takřka lakonicky s čistotou jarních vod, jež si nezadá s německým Orfeem Rilkem:

K slavení já však zrozen jsem
a vsazen ve svět ještě nehotový,
fontána, žal i vítr v něm
i radost budu – a ta poví.

A právě radost v těchto verších promluvila, nikoli laciná radost. Zahradníček byl hluboce věřící katolík. Chceme-li jeho dílo procítit, musíme tuto skutečnost vzít na vědomí i tam, kde nepíše explicitně o náboženských tématech. Jeho spiritualita, jakkoli zahrnuje i „barokní“ složku, která se dostane ke slovu později v jeho velkých skladbách a v některých explicitně náboženských básních, je spíše radostnou spiritualitou stvoření. Ta má samozřejmě v křesťanství své pevné místo a je vlastně starší tradicí nežli doloristická zbožnost, z níž kape svatá krev ve voskovém přítmí. Pomysleme na básníka božího stvoření svatého Františka z Assisi, který extaticky oslavoval slunce i měsíc, vodu, oheň, vítr i zemi v jedné z prvních italsky psaných básní, nebo na svatou Hildegardu z Bingenu, v jejíchž poetických vizích proudila živá rosa i viriditas – zelená míza a obnovující síla života; nebo na radostnou kosmickou kontemplaci svatého Tomáše Akvinského. Zahradníčkova „teologie“ ve svém původním rozměru rozvíjí bezděčně spíše tuto tradici, nicméně jeho pozdější zkušenost s nacismem i komunismem ho otevřela bolestnému tajemství kříže.

Avšak pod touto teologickou vrstvou možná doutnají ještě starší či prvotnější mystéria. Ne nadarmo se v Jeřábech objevuje jméno Hölderlina, kterého Zahradníček miloval a překládal. Tento šílený vidoucí také oslavoval svět, opájel se přitom vůní mytické Hellady, jakési vysněné prvotní básnické říše plné kosmické opilosti, jakéhosi původního transu bytí – poezie. Takto Zahradníček Hölderlina evokuje, a jelikož tuto báseň považuji za mistrovskou, odcituji ji celou:

Tvé vlasy vlající jak šílenství
již vítr necuchá a nešeptá ti hynem.
Jak tenkráte let perutí se chví
nad Mohanem a Rýnem.

Jara se vracejí a podzimy
od květů k plodům jdou zde po severu.
Když světlo vln a křídel mizí mi,
tvá slova rozsvítí se v šeru.

Neboť již dávno jako ty
hledati vyšli jsme Helladu sladkodechou,
kde navečer kraj rajské tesknot
zlatě se vine mezi stromy a střechou.

Zem, psána v boží mlčení,
hovoří povíváním vzlyků.
Tak v očích ptáků čtem své určení,
tak v stáních dětství, v krocích tanečníků.

S Hölderlinem spojuje Zahradníčka orfický element, otevřenost původnímu gejzíru skutečnosti. Oči úžasu spojující mysl i srdce do jediného tvaru umožňují odhalit Zahradníčkovi prvotní duchovní rozměr kosmické existence, v prostoru, který slova evokují, který ale sám leží za slovy a pojmy. Ptáci, vítr, stromy, oblaka, slunce, den i noc, roční doby a také lidé, to vše se účastní této intenzity úžasu. A praxe žasnutí vede k básnickému prozření, které vydechuje něhu světa:

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů,
jež umírají
pod srdcem nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.
„Stromům“

Tento úžas je ovšem také žasnutím sluchu – Zahradníček byl mistrem tradičních rýmů i volného verše, v Jeřábech je jeho poezie metrická a jeho verš nesmírně jistý a ohebný. Lze o něm říci, že měl „mystické ucho“, což je výraz, který použil William Carlos Williams pro Ezru Pounda. Hudebnost jeho poezie je beze švů, plyne hladce a přesně, hudba slova se line z píšťaly moravského orfika.

V tom, kdo je vidoucí, kdo vidí srdcem, zpívá svět radostně i teskně. V Jeřábech se radost i tesknota setkávají na nesmírně něžné půdě. V básni „Odchod“ miluji tyto verše: „Tam vítr s oblaky, šílení hudebníci, / na srdce bubnují a píseň tesklivá / zní na rtech kamenných, z nichž promlouvají léta, / tam melancholii jdou z bílých růží pít / dni lásky bázlivé a čas a vítr splétá / síť modrou průzračnou, již možno na všem zřít –“ verše, v nichž se snad všechny smysly účastní hostiny významů. T. S. Eliot v eseji o metafyzických básnících velebil u Johna Donna celistvou básnickou senzibilitu, „inteligenci v konečcích prstů“, a právě tu Zahradníčkovy Jeřáby obsahují vrchovatou měrou.

Zahradníčkův verš je leckdy čistým výšlehem bytostné jednoty smyslového vnímání a citu pro hudbu i soustředěnou básnickou myšlenkou. Současně se nebojí exprese, syté barevnosti. První sloka básně „Před bouří“ je celá nasáklá až k prasknutí: „Jak žluté ovsy náhle zesinaly / pod černým stanem vody visuté. / Pod bičem blesků skelně zapraskaly /
výšiny k zemi prudce sehnuté.“ Jaká smělost je v téhle hudbě, jaká neúprosná citlivost ke skutečnosti. „Básník nepopisuje, nýbrž ukazuje“, víme od Pounda. A dodejme, že ve vzácných okamžicích je ukazatelem poezie i čirost zvuku, jako právě v tomto případě.

Zahradníček coby básník vědomě toužil po tom stát se zpívajícími ústy všeho, co v našem světě zdánlivě nemá hlas: „Tak němost ryb a větrů žadonění / skládá se v ticho okrouhlé, / ó ústa, jež je v slova mění, / ó těmi slovy pánem být, / jaké bohatství nemíti.“ („Vír“) Chtěl se stát hlasem skutečnosti, zvířat i rostlin, živlového světa, stvoření v celé jeho kráse – a tím se také stal. Tomuto orfickému i františkánskému básníkovi sloužila ještě jedna životní okolnost, která se u zbožných duší může změnit v duchovní dovednost – chudoba. Víme, že Zahradníček pocházel z velmi chudých poměrů a většinu života byl chudý. Chudoba je v Jeřábech přítomná nenápadně, pokorně, v duchu Nového zákona. Je existenční a současně i mystická, jak v básni „Vír“ přiznává hned na začátku: „Jaké bohatství – nemíti, / a přece všeho pánem býti.“ Chudoba existenční mu umožňuje v souladu s křesťanskou spiritualitou otevřít se původní „chudobě v duchu“, kterou blahoslavil Ježíš. Chudoba v duchu je radikální otevřeností světu – vyprázdněním já, nebo také tím, co velký a tragický romantik Keats označil ve svých dopisech „negativní schopností“, základní otevřeností básníka vůči všemu živému i (zdánlivě) neživému, schopností nechat se světem oslovit a z této radikální vydanosti nechat promluvit poezii.

Tahle vydanost, toto bytí v otevřenosti a nejistotě teprve umožňuje ono žhavé spojení s vesmírem, který hoří v zelených plamenech Zahradníčkovy poezie. V poslední básni sbírky příznačně nazvané „Zpěv nedokončený“ se tato otevřenost mění v čirou závrať:

Nádherně jako prach země žhnou hvězdy,
jak námaha slábnou vůně a hlasy,
z blažených nejistot stoupají rána
krystalů, květů a hlav.
A vy v nebezpečí se vrháte dále,
v něm útočiště majíce povždy jen.

V tomto horkém dechu se oslava existence mění v nekonečný příběh – jakýsi oblouk zpěvu, který nemůže být dokončen. „Kdo zpěv ten dokončí, můj Bože?“ je poslední otázkou Jeřábů.

V dnešních debatách o ekologii a poezii tato prastará básnická dovednost, která je ekologická z podstaty, někdy zaniká: schopnost pouze být, nechat svět i sebe otevřené a přítomné a tím dovolit, aby vše vstoupilo do prostoru lidského slova, a tak byla poezií odhalena základní jednota mezi člověkem a ostatním stvořením. Více než básníci si původní ekologickou dimenzi poezie dnes uvědomují někteří eko-filosofové a hlubinní ekologové jako Andreas Weber nebo Freya Mathewsová. Zahradníčkova poezie, čteme-li ji dnešníma očima, nás do této původní vize iniciuje. Umožňuje nám se do světa opět zamilovat.

Nemá-li poezie pouze glosovat zánik, ale má-li světu ze sebe nabídnout něco léčivého a současně bytostného, i kdyby to bylo v předvečer apokalypsy, potřebuje tuto dimenzi znovu vědomě najít. Současným jazykem a současnou obrazností, která se jistě bude lišit od té Zahradníčkovy. Na příkladu Zahradníčkových Jeřábů lze vidět, že taková radikální otevřenost světu, který je milován a oslavován, se z tvůrčího hlediska vyplácí.