Ve vaší poezii se někdy cítím jako v tajemném pralese, jehož liány jsou ze snů, mýtů a vizí. Pojďme si nejprve povídat o snech. Jaký máte vztah k snovému světu? Sníte často? Pověděla byste nám nějaký sen, který souvisí s vaší poezií?

Jazyk snů je mi velmi blízký. Miluji tu proměnlivost, barevnost a samozřejmost, s níž se vše odehrává. Často si sny zapisuji deníkovou formou, často je zachycuji v básních nebo z nich vycházím. V pracovním týdnu se jim však nestíhám věnovat tak, jak bych chtěla. Na ty nejlepší sny je potřeba dlouhý spánek a úplně nejlíp odpolední šlofík. Nedávno jsem měla zajímavý sen s meta-úrovňovým prvkem. Zdálo se mi, že jsme s přítelem na pustém hřišti obehnaném vysokou betonovou zdí. Ležíme na zemi a já mu vyprávím sen, který se mi zdál ve snu. Byl o tom, jak jsem nosila kabát ušitý z předkožek. Když jsem mu sen dopověděla, nějakým způsobem se mi podařilo přelézt tu vysokou zeď a utéct do džungle rozprostírající se kolem. Setkala jsem se tam se starší ženou, která mi pak pomáhala volat přes zeď na přítele a navigovat ho, kudy má zeď přelézt. Ráno jsme si pak vyprávěli naše snové zážitky. Jemu se zdálo o trans lidech proměněných v drahokamy, které nosil v měšci. Pak vznikla tahle báseň.

nesl sis v pytlíku pár drahokamů
transky proměněné v kouzelné kameny
když na kolech do evropy vtrhla horda
nesmyslů
barvy všech tvrdostí se rozsypaly po hřišti
obehnaném vysokou zdí
rozkutálené pohlaví
zlomilo několik paprsků ze strážních věží
vzbudil mě rachot
uviděla jsem tě
něco jsi marně hledal vleže
a já ti začala vyprávět
jak se mi zdálo že ti vyprávím sen
který se mi zdál ve snu
měla jsem na sobě kabát ušitý z předkožek
ostatním jsem však tvrdila
že je z kůže rypoušů lysých
i přesto mi jeho nošení
zaručovalo rezistenci vůči rakovině varlat
a prsu

C. G. Jung napsal, že „sny jsou malá dvířka do obrovského oceánu nevědomí“. Jsou pro vás sny i nástrojem sebepoznání? Setkáváte se někdy s archetypálními bytostmi? Kdo se ukazuje nejčastěji? A vyplnil se vám někdy nějaký sen?

Jako nástroj sebepoznání můžou sny fungovat, když je dokážete číst, což není vždy možné. Za mě dobře funguje, když si sen napíšete a chvíli s ním strávíte. Tím vyplyne to podstatné. Dostanete ho do rámu našeho světa a najednou vidíte souvislosti, které pak třeba můžete navazovat na další sny. Dřív jsem se často setkávala s medvědem, bylo to až otravné. Měla jsem na něj pušku, skákala jsem před ním do řeky, schovávala se v komoře, sledovala ho v boji s vlky. Jednou jsem potkala asi deset medvědů v březovém hájku. Řekla jsem si, že využiji situace a zeptám se jednoho, proč tu je a co chce, a on mi odpověděl. Nedávno mě, zatím nevím proč, ve snu prvně překvapil rys, ostražitý ostrovid. Konkrétní sen se mi nevyplnil, i když těžko říct, symbolický jazyk je natolik mnohoznačný, že se klidně něco vyplnit mohlo, jen jsem to nepoznala.

Ve vaší prvotině se to také blýská nejrůznějšími božstvy a jejich protiklady. Tančí tam spolu bůh a ďábel, Adam a Eva, Krista potkáváme v lisu, velké óm tu zavadilo o jablko. Odkud se bere tahle fascinace mýty a mystérii? Je nějaký mýtus, který s vámi obzvlášť souzní? Cítíte spojení s nějakou formou spirituality?

Myslím, že tahle fascinace vychází z tázání se po podstatě, smyslu a počátku věcí. A nejspíš také ze záliby v bizarnostech jakéhokoli druhu. Nikdo z nás neví, jak to ve skutečnosti bylo/je, a mě baví pozorovat způsoby, jakými si lidé vykládají skutečnost a události, které k nim přicházejí.

Mám několik oblíbených mýtů – třeba o Mučukundovi, který se narodil z boku muže, jenž omylem spolkl elixír plodnosti. Měl neskutečnou sílu, pomáhal bohům vyhrávat v bojích s démony, za což mu bohové splnili přání věky trvajícího spánku coby nejvyššího možného dobrodiní. Tahle odměna mi přijde hodně sladká. Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka
dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.

Co se týče spirituality, prožívám nějakou nejasně definovanou, snad přírodně laděnou. Její formu hledám a nevím, jestli ji někdy najdu, ale to je zábavné. Důležité pro mě bylo zjištění, že nic je všechno. Z toho plyne také uvědomění si božího paradoxu vzniku a zániku, jehož neustálé kmitání dává existenci životu. Věřím v živé a propojené věci.

A existuje nějaký zakládající mýtus, jak začala psát Anna Sedlmajerová? Jak jste začala?

Začalo to na gymplu, kde jsem, tuším v druháku, napsala sloh o smrti dívky a jejím znovuzrození skrze černou díru, který byl k mému překvapení dobře ohodnocen. Pak jsem vyhrála nějakou literární olympiádu zase s jiným slohem. Tyhle situace mi dodaly jistou svobodu v tom moci se rozepsat jakkoli o čemkoli. Uvědomovala jsem si, že literatura je prostředí, kde si můžu tvořit vlastní pravidla, která nikdo nemůže vyvrátit.

Jaké knížky jste měla ráda jako malá? Koho čtete zrovna teď?

Jako malá jsem vůbec nečetla. Poslouchala jsem tátovy pohádky, které si vymýšlel a spatra vyprávěl, než jsem usnula. Byly to super fantazijní příběhy. Třeba o dětech, co si sestrojily raketu na limonádový pohon, nebo o pravěkém klukovi, který si ušil rukavice z lumíků. Číst jsem začala až na gymplu, kdy jsem si samozřejmě oblíbila dekadentní básníky, bratry Topolovi a surrealistickou literaturu. V současnosti mám rozečtených několik knih, z kterých si vybírám podle nálady. Tisíc tváří hrdiny, Propletený život, Mistr a Markétka, Tibetská kniha o životě a smrti.

Nelákalo vás někdy ty tatínkovy pohádky sepsat? Nebo napsat vlastní pohádky? O čem by byly? Také bych si uměl představit, že napíšete filosofické fantasy… Láká vás próza?

Nad tím jsem nepřemýšlela, spíš doufám, že ty pohádky sepíše přímo on. To by se mi líbilo. O vlastních pohádkách jsem uvažovala, kdybych nějaké napsala, asi by to bylo něco ve stylu Roalda Dahla, ale víc biologické. Filosofické fantasy zní skvěle, zatím se mi ale podařilo napsat jen něco málo povídek – o vraždě mouchy, o vášnivém vynášení odpadu nebo o zácloně z brouků. Psaní prózy mě baví, ale poezii považuji za královnu, jíž jsem věrná. Z mého pohledu se próza drží při zemi, zatímco poezie nás dokáže dostat jinam, ven. A to je přeci lepší, ne?

Radostně přitakávám, i když povídku o vraždě mouchy bych si rád přečetl… Otočme list, vystudovala jste krajinářskou architekturu. Ve vaší poezii se to hemží flórou i faunou. Jak vnímáte souvislost mezi oborem, který jste vystudovala, a svou poezií? Jak by vypadala krajina vaší duše?

V Bizarrum multiflorum se na první pohled odhalila moje záliba v botanickém názvosloví, která se otevřela právě díky studiu. Názvy rostlin jsou často velmi básnické, což mě velmi baví. Nedávno jsem narazila na kultivar česneku Summer Drummer, jehož květenství vypadá jako bicí palička. Neodolala jsem a použila ho do záhonu. Jeden druh lišejníku, který připomíná zmenšeninu nějakého kontinentu, se jmenuje mapovník zeměpisný. Také mám oblíbenou houbu – hadovku smrdutou, latinsky Phallus impudicus, v doslovném překladu tedy penis nestoudný.

Krajina mojí duše je mírně kopcovitá, s dalekými výhledy na převalující se horizonty a hodně zelená, mezi zurčícími potůčky s průzračnou a ledovou vodou z hor tam kvetou vemeníky. Uprostřed louky stojí můj dům, je starý, modrý a vysoký.

Žijete v Brně, žila jste v Praze. Jak byste srovnala ducha těch dvou měst? Jaké typy básní našeptávají? S kterými se líp paří? Nebo vůbec žije?

Brno je určitě mnohem pomalejší, což mi vyhovuje. Všude se dá dostat pěšky nebo na kole. Na Brně je také super, že v oblíbeném podniku potkáváme stejné lidi nebo lidi, kteří znají vaše kámoše. Brno je obecně přátelštější a přívětivější. Praha je zase o dost mystičtější, což mi chybí. Také mi chybí Vltava, pražské výhledy a slípka zelenonohá ze Stromovky. Ráda vzpomínám na ranní cestu do práce přes Hlávkův most a pohled na město ztrácející se v mlze.

Většina vašich generačních básnických souputnic a souputníků tvoří mnohem civilnější poezii. Současně se mi zdá, že často čtete spolu a držíte pospolu. Kdo je vám z vaší generace blízký? Proč?

Myslím, že básnická komunita je obecně poměrně kompaktní. Nás z Mlatu drží pohromadě mimo jiné také společné zážitky ze šňůry křtů a Měsíce autorského čtení. Třeba po čtení v Prešově jsme ve dvě ráno seděli před hotelem, když kolem procházela parta romských puberťáků. Všimli si nás, zastavili se a ptali se, co jsme zač. Řekli jsme, že jsme básníci a že jsme napsali tyhle knihy, co nám ležely na stole. Oni byli hrozně nadšení a prosili nás, ať něco přečteme. Pak jsme jim knihy věnovali a oni s radostní poděkovali. To byl nádherný moment.

Během štací se chtě nechtě poznáváte hlouběji a stávají se z vás kamarádi. To je na tom skvělé, nezáleží na tom, jakou kdo píše poezii, důležité je, že si rozumíte lidsky. Za blízké považuji třeba Filipa Klegu a Dominika Bárta, jsou to citliví lidé oddaně sloužící poezii.

A cítíte s někým – nemusí být z vaší generace – básnické blíženectví?

Nedávno jsem měla čtení s Alžbětou Stančákovou. Probíhalo tak, že jsme se střídaly báseň po básni. Tahle forma mi umožnila rozeznat v našich poetikách paralely, které mě dřív vůbec nenapadly. Způsob míření na cíl, ostrost, šťouchání a drzost. Baví mě teď také Eva Marie Růžena, sousedka z Brna, která mě dostává svým dramaticky zaťatým performativním čtením a originálními verši ze současnosti, jež ale voní starým lipovým dřevem.

Ve vaší generaci už naštěstí není feminismus sprosté slovo. Jak vnímáte téma genderu a poezie? Je pro vás důležité? Nechává vás chladným…?

Považuji se za queer osobu, takže se mě tohle téma dotýká osobně. Poezii v tomhle ohledu vnímám jako médium, které dokáže učit lásku k rozmanitosti, rozcitlivovat, což je podstatné, abychom byli ohleduplní vůči sobě navzájem – jako rozliční lidé žijící ve společnosti i jako organismy obývající planetu Zemi.

Jak se vám žije jako queer člověku? Víc jak před rokem došlo k bratislavské vraždě dvou mladých queer lidí. Změnilo se od té doby u nás něco k lepšímu?

K lepšímu se nic neposunulo, díky čemuž si víc uvědomuji křehkost queer lidí. Opravdu nechápu, o čem tady pořád diskutujeme, na lásce není nic složitého. Když jsem před pár týdny byla v klubu na jakési queer party, tak mě mezi všemi těmi těly přepadla myšlenka – Jo, tak teď by tu klidně někdo mohl vytáhnout samopal. To je hodně děsivé. Nepochopitelné.

A cítíte se být součástí queer poezie? Jak vnímáte literární queer scénu?

Asi ano. Hodně mě baví akce nakladatelství Adolescent, jejich úsilí je úctyhodné. Křest antologie Toto je môj coming out byla neskutečně milá a vřelá akce. Vzduch byl nasycený přijetím. Takové počiny mají smysl. I když by samozřejmě bylo lepší, kdyby se jich účastnili také lidé zvenčí, což je těžké.

Vaše sbírka končí verši „ve chvíli kdy přichází budoucnost / všude překáží svět“. Přijde mi to skoro jako artikulace generačního pocitu. Říkám si, že mladému člověku, který se otevírá budoucnosti jaksi přirozeně, se do cesty staví zděděný svět, s nímž to vypadá dost nahnutě. Jak všechny ty nenadějné vyhlídky, klimatickou krizí počínaje, zpracováváte? A pomáhá v tom procesu poezie? Nebo spíš jitří rány? Jak v téhle chvíli budoucnost cítíte? V osobním i kolektivním smyslu?

Věřím planetě, že tuhle krizi ustojí. Nevěřím, že ztrácí vědomí. Život v nějaké formě bude určitě existovat dál, to je podstatné. Civilizace, jakou známe, možná skončí. Část lidstva, doufám, přežije, ale bude se muset naučit žít jinak. Vznikne mezera, kterou zaplní jiné druhy, a svět bude zase rozmanitější. Kdybych právě bojovala o poslední kapku vody, tak asi mluvím jinak, ale teď vím, že se nechci bát. Uvědomuji si, že luxus, ve kterém žijeme, není udržitelný. To, co dělám pro budoucnost, je, že se snažím žít alespoň trochu skromně, nekupovat zbytečné věci, nevyhazovat jídlo, nespěchat. Čím rychlejší jsme, tím víc se blížíme k zániku.

Jak se od vaší úspěšné prvotiny vyvíjí vaše tvorba? Kam teď básnicky směřujete?

Dříve jsem byla věrná potřebě zaznamenat momentální pocit, zachytit konkrétní situaci. Teď se to snažím trochu víc řídit. Snažím se psát v soudržnějších celcích, to je pro mě nové. Napsat více básní na konkrétní téma, ohledat ho z více stran. Často přemýšlím, o čem bude druhá kniha. Momentálně mě láká téma převtělování. Zkusit si, jaké to je být třeba vázou, stromem nebo kamenem.

Převtělování. Krásné… V co byste se chtěla převtělit v příštím životě, pokud nějaký bude?

To je dobrá otázka. Chtěla bych být měňavka nebo nějaká bioluminiscenční žebernatka žijící v temnotách oceánu.