Čas, kdy básník haiku sní o netopýrech a lískách, o pláči starých pěnkav, o květech a obilí, o rozkvétajícím lilku a voňavém větru.
Čas kukaček a moskytů, světlušek a polních prací, čas slunečnic, moruší, lilií a letní trávy.
Čas, kdy pomíjí květ i měsíc, čas letních nocí, svěžích pramenů a kvetoucích tykví, čas křišťálové vody a prvního melounu, letního moře a cikád, čas blízkého podzimu.
Bašó (překl. Miroslav Novák a Jan Vladislav)

Takto stručně a hutně, jak se na mistra haiku sluší, evokoval Macuo Bašó své cítění léta. Ze všech ročních dob mám s létem nejvášnivější a nejintimnější vztah. V mládí jsem léto hluboce nenáviděl. Prudce a upřímně, viděl jsem ho rudě jako zející ránu probodeného býka. Svoji báseň „Korida“ jsem rozepsal v červnu a dokončil v srpnu roku 2006, kdy jsem se chtěl zabít, a nakonec se nezabil. Tahle asociativní býčí epopej se zrodila z divokého zápasu mezi životem a smrtí, z křečí umírající lásky, a její závěr ze mě vyšlehl milostí života, pro který jsem se rozhodl.

Ale už roky předtím, úmorné a dlouhé roky mě léto děsilo. Prožíval jsem ho jako výsměch osudu, jako vykřičník nad svým životním příběhem. Jeho žár mě mučil a spaloval. Jeho světlo na mě naléhalo těžkým stínem. Od napsaní „Koridy“, jejíž dokončení představovalo kierkegaardovský skok víry, přijetí života, se můj vztah k létu proměnil. Když jsem se probral ze sedmileté noční můry, rozpomněl jsem se, že dříve jsem léto miloval. A tak jsem začal znovu objevovat léto: jeho barvy, chutě, vůně, zvuky a tvary. Temnější a melancholičtější struny zůstaly, patří k létu bytostně, ale doplnily je něžnější i sytější tóny, zářivější i živelnější barvy.

Svojí dráždivou a rozpornou dynamikou se mi dnes léto jeví jako roční období emblematické pro moji poezii i erotickou mystiku. Wanda Heinrichová o mé poezii kdysi napsala, že má „jinou temperaturu“. A myslela tím jižanské klima mé duše, dané mým chorvatským původem. Ale i léto v zemi mé matky, naše české léto miluji.

Kdy začíná léto?

Kdy vlastně začíná léto? Kdy přesně začíná ta která roční doba? U ročních dob rozeznáváme začátek astrologický a meteorologický. Astrologické léto začíná letním slunovratem. Meteorologické už prvním červnem, Mezinárodním dnem dětí. Už tato nejednoznačnost dává tušit, že roční doby jsou vlnou času a čas je pohyb. Naše časomíry nástup roční doby pouze vymezují, tím či oním způsobem. Ale snad každý známe onen zvláštní okamžik, kdy pocítíme intenzivně nadcházející roční dobu, aniž by to nutně muselo být na konci předešlé. Nejlépe to vyjadřuje pozdní léto, v jehož zastřené kráse lze postřehnout onen rozkladný element, jenž je vlastní podzimu. Anebo v listopadu někdy náhle udeří tak kovová zima a proud vzduchu je někdy tak ostrý, že pocítíme dech samotné zimy přímo na plicích.

Přechod mezi jarem a létem bývá spíše nezřetelný, teplo pozdního května už v sobě nese sytost a šťavnatost léta. Letošní léto začíná chladně, jaro bylo studené až dotěrně. Specifikem naší dějinné doby, kdy zakoušíme klimatickou změnu, je skutečnost, že tradiční podoba ročních dob a jejich pohyb se začíná měnit. Astrologové tvrdí, že letošní rok je pod vládou Neptuna. Podle asijské astrologie vládne letošnímu roku Vodní zajíc. Rok by měl být celkově chladnější, vlhčí. To se nemusí vylučovat s nebezpečně horkým létem, alespoň v některých částech světa.

Pod klenbou nejednoznačnosti, která k životu beztak patří, rozhodl jsem se snít o archetypálním létě, o svém cítění léta.

Signály z kosmu

Coby milovník léta se přikláním k začátku meteorologickému. Ale většinou si nástup léta uvědomuji postupně. Z počátku je mé cítění léta spíše nezřetelné, v pozdním kapitalismu představuje červen dobu, kdy je potřeba před prázdninovou sezonou dodělat řadu úkolů. Kola samsáry větší část června ještě duní. I když postupně i Moloch svůj pohyb zpomalí.

Od půlky června už pociťuji onu rajskou linku, která léto provazuje. Svět se obnažuje, lidé se svlékají, květiny a stromy voní. Dny se dlouží a volného času přibývá. V této nenápadné předprázdninové idylce se ovšem ukrývá kosmické tajemství. Pro moderního člověka nemají kosmologické události mnoho významu, v tomto smyslu jsem archaický člověk. To, že v červnu zakoušíme nejvíce světla v roce, neberu na lehkou váhu.

Červnové léto je ve své nenápadnosti kosmickou událostí. Nejdelší dny v roce nás otevírají kosmu. Světlo a teplo nás vyvádí ven. Ze sebe i z našich příbytků. Červnové dny i noci nesou poselství, pronikají jimi kosmické signály. A tyto signály jsou výzvou: potřebujeme se ztratit v dálkách. Zatoulat se v prostoru. Z hlubin vesmíru zní poselství, které duši přirozeně vyvádí do dálek. Touha cestovat, která nás v létě posedá, emanuje ze snové podstaty léta. Tuláctví, poutnictví i turistika jsou projevem této esence v pohybu.

Kosmické dimenzi života jsem oddán, letní dny a letní noci, jsou pro mě někdy příležitostí, jak objevovat „skryté srdce kosmu“, abych použil slova matematika a kosmologa Briana Swimmea. V červnu si beru k srdci tato jeho slova:

Vstoupit do omnicentrického rozvíjejícího se vesmíru znamená zakusit radost z úplné vztahovosti. Protože poznáváme, že toto naše tělo by mohlo být gigantickou sekvojí. Jednoduchým a přímým způsobem víme, že se vším sdílíme stejnou podstatu, a tak bychom snad mohli být migrujícím pelikánem. Náš úžas z existence se stává nezničitelný a my jsme znova doma v kosmu, zatímco dospíváme k přesvědčení, že bychom mohli být asteroidem nebo roztavenou lávou, mužem nebo ženou, že bychom mohli být vyšší nebo menší, rozzlobenější nebo rozvážnější, jistější či váhavější, přesnější nebo naopak víc chybující.
přeložil Jiří Zemánek

Jiný aspekt kosmického volání pro mě vyjadřují verše Otokara Březiny, u nichž si rád představuju, že je zrodilo červnové zírání do hvězdné oblohy. V kypící lávě těchto veršů se objevuje bezmála mimozemské slovo – „signály“:

Slyšíte šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu
omamujícím? Horečný hlahol v temnu úlů?
Bolestná zaznění srdcí laděných věky jak
struny
pro souznění hvězdná?
Zakvílení strun příliš napjatých, přetržených?
A všemi světy letící ohnivý tón
Dosaženého souzvuku serafického?
Mystická rozpomenutí na objetí slavná
milionů,
než tento kosmos viditelný těžkou nádherou
vzkvetl
v nekonečnostech?
Signály návratu, očekávané všemi bytostmi
Země,
shromažďující bratrstva lovců
v ironických labyrintech pralesu snění?

Březinův současník, s nímž jej pojilo tušení světelných dálav, mystický filosof Rudolf Steiner vyslovil o létě jeden pozoruhodný poznatek. Léto je podle něj dobou, kdy duše Země sní o kosmických dálavách. Tato snivost se projevuje i v oné zvláštní dřímotě, která nás někdy v létě přes všechnu jeho ohnivost a sršivost přepadá. Snovost má i odvrácenou tvář. Steinerova imaginace kreslí kolem Země ovíjející se Ahrimanova chapadla, jejichž cílem je rozpustit lidské vědomí v pudovém snu.

Ale Duch se nevzdává, země vydechuje v létě světlo. Slunce prostupuje bytí. Svatojánská doba světélkuje. Svět je prosvítáním. Tyto dny se tišším a trpělivějším duším zjevují lesní zázraky, byliny jsou mocnější, průsvitná tělíčka letních bytostí viditelnější. Praskající zelení prosvítá zralé slunce.

Od Steinera jsem se naučil ještě jedné letní disciplíně: rád sleduji, jak se od června mění oblaka, jejich tvary začínají být prokreslenější a obloha pořádá surreálnou hostinu plynoucích obrazů. Podívej: podsvinčata táhnou vůz s obrovskou porcelánovou Pannou, z druhé strany oblačná puma trhá na kusy svoji kořist, která se mění v karafiát. Podle zakladatele antroposofie letní žár zahřívá i astrální svět, obrazy stoupají z lidských duší přímo do povětří. Když jsem psal Počasí v Evropě, pozoroval jsem oblačné výjevy pravidelně.

Vody léta

Letní ohnivá mystika má svůj kontrapunkt v čiré tekutosti letní lyriky: plovárny, pláže, plavky, pádla, plavby… K mému archetypálnímu létu na přelomu června a července patří voda a svěžest. Whitmanova nejerotičtější pasáž Listů trávy vypráví o dívce (a tou dívkou je sám básník), která za záclonou u okna tajně pozoruje, jak se koupe osmadvacet mladých chlapců v řece. Náznak jemného smutku, který vyjadřuje toužebný pohled zpoza záclony, je vystřídán výtryskem erotické představivosti:

Mladíčci plavou na zádech, poulí svá bílá
břicha ke slunci,
… a nikdo z nich se neptá, kdo se jich tak
strašně pevně
drží
Nevědí, kdo s nimi v záklonu vyfukuje
oblouky vody,
Netuší, koho zalévají sprškami.
přeložili Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková

Letní vody svým erotismem duši i tělo prosakují. Neméně erotický je letní déšť, obzvlášť když mé tělo zastihne v lese. V ten okamžik se mu odhalím, jeho vláze podlehnu. Mám na mysli mírný, pozvolný déšť. V Nezvalově básni „Krajina“ se mi líbí jeho hravý erotický prstoklad:

Mezi jahodami v lese
je atlasový divan
Nad ním se třese
a zpívá skřivan
Na té louce je španělská stěna
a na otomanu v ďolíčku
spí nahá žena
a na prsou má rosničku
Rosnička zpívá
pomněnky se krčí
dáma spí a zívá
Zvolna prší

To ještě není ten bičující příval červencového deště, ohnivého zrozence bouřky.

Bouřkové deště v červenci si moje mysl navždy spojuje s jednou kaštanovou alejí na hrázi u rybníka, poblíž Blatné. Z těch přívalů vody se přímo kouřilo. Bubnování hladiny rybníka doprovázelo hromobití. Déšť tloukl horké odpoledne v nás i kolem nás. V jiné vzpomínce proniká mé tělo s tělem prvního milence pod hrušní ve školní zahradě. Její koruna nás před přívalem vody neochránila. Ale naší mladičké lásce to bylo jedno, i hřmění pro ni bylo jen doprovodnou fugou sexu.

Vrcholné léto mezi smrtí a životem

Jakkoli jsem rok od roku zamilovanější do českého léta, v mém životě je léto tradičně dobou návratu na Jih. Poslední roky to neznamená nutně cestu do Otcovy země neklidu, jak Chorvatsku přezdívám. Ale pouť kamkoli, kde je moře a středozemní kultura. I mé jižní léto začíná deštěm. Portugalský básník Eugénio de Andrade zachytil v třetí části své skladby „Bílé na bílé“ tajemství jihu:

Déšť padá do prachu jako v básni
Li Poa. Na jihu
mají dny veliké kulaté
oči; na jihu se obilí vlní,
jako hříva tančící ve větru,
je vlajkou
rozvinutou na mé lodi;
na jihu voní země po bílém lnu,
po chlebu na stole,
ryšavý žár světla protíná vodu
padající do prachu, lehkou, hořící.
Jako v básni.
přeložila Pavla Lidmilová

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení. Život a smrt, my a druzí, duše a svět, se v této vlně prolínají, nejvypjatější protiklady splývají bez konce. V nádherném závěru básně „Slovo o létě“ řeckého nositele Nobelovy ceny Jorgose Seferise je vlna léta taková, jakou ji znám od dětství: svobodná.

Zbývá ještě žlutá poušť léto
vlny písku ubíhající k poslednímu kruhu
rytmus bubnování bez slitování bez konce
planoucí oči nořící se do slunce
ruce po způsobu ptáků protínající nebe
zdravící řady mrtvých stojících v pozoru
ztracené v bodě který neovládám a který
mi vládne:
ruce dotýkající se svobodné vlny.
přeložil Vojtěch Hladký

Létu pochopitelně vládne slunce. V tarotu je Slunce jednou z nejšťastnějších karet, avšak Aleister Crowley nás v Thovtově knize varuje, že i samo slunce vrhá stín, ten se zjevuje v možnosti náhlé smrti. Ve sluneční palbě vrcholného léta je cosi drtivého a smrtonosného. Tuto hrůznou tvář ostatně v našem věku poznáváme stále více na vlastní kůži – globální oteplování už teď některé části světa mění v neobyvatelnou pustinu, děsivě rychlé zahřívání oceánů vyjadřuje tentýž krutý majestát slunce. Italský básník Giuseppe Ungaretti spojuje v komentáři ke své sbírce Cítění času vrcholné léto s římským barokem. Ungaretti si všímá neúprosné plnosti letního slunce, jeho metafyzického násilí:

Jsou to letní krajiny, nesmírně prudké, jejich vzduch je čirý, a mají ten charakter, který jsem si osvojil, protože léto je barokní doba. Baroko je něco, co vyletělo do povětří, co se roztříštilo na tisíc kousků: je to nová věc, která byla z té tříště znovu poskládána, a která znovu dosáhla celistvosti, pravdy. Léto dělá totéž co baroko: drtí na prach a obnovuje tvar.
přeložil Jiří Pelán

Tato drtivost nás na Jihu zvláště zastihuje v odpoledních hodinách v rozpálených bělostných ulicích. Cítíme, že smrt je žáru léta blízko. Tuto drtivost cedila skrz zuby i moje dávná milostná korida.

Když popojdeme k moři, můžeme zažít ještě jiný aspekt letního mystéria. Spolu s Rimbaudem můžeme objevit moře „zašlá se sluncem“. Odpolední procházka na břehu moře může ve vrcholném létě zranit duši, zasvětit ji zvláštnímu smutku. V mládí se mi to párkrát přihodilo. Vše je podivně neklidné i klidné současně. Moře se nervózně převaluje. Slunce a hladina spolu splývají v bledé sluneční mlze. Vše je v oparu. Vzduch vibruje, cikády omračují sluch, kameny jsou ostřejší. Možná nepatrně pofukuje vítr. Vtom se to stane, náhle, odnikud mi srdcem projede jehla ostré nostalgie. Po čem? Rimbaud to věděl. Po věčnosti… Súfijští mystici v této souvislosti hovoří o stesku po absolutní kráse.

Než abych se definitivně rozplynul, raději se vracím do své rodné země, kde pozdní červenec necítím tak absolutně. V jeho přítomnosti spíše nacházím jiné opojení. V básni „Tantrikovo léto“ jsem evokoval ještě jinou mystickou dimenzi léta, jeho meditativní erotismus:

Život v červenci
zpomalil. Struny existence
jsou vzrušené, ovšem beze spěchu.
Ta magická loudavost
otevírá vnitřní brány smyslů.
[…]
Duší nahoty se rozezní sitár
subtilních vjemů, ornamenty času
pokrývají ticho,
vše je jen dlouhá chůze.
ze sbírky Legendy

Nikdy nezapomenu na léto, kdy jsem napsal tuhle báseň. Praktikoval jsem tehdy jógu smyslů, jak jsem se ji naučil od francouzského mystika Daniela Odiera, jemuž ji předala jeho indická učitelka. Moje smyslové vnímání to léto explodovalo. Extází. Kapičky potu na těle, vůně lípy, chuť melounu, pohled na stíny rozkvétající na chodníku, šumění ořešáku, dětský hlasitý smích: svět mnou vířil a vibroval, hranice mezi vnitřním a vnějším mizela.

Melancholie pozdního léta

Začátek srpna má v sobě cosi matného, až šedivého. Postupné ranní ochlazování melancholii pozdního léta podtrhuje. Vláda slunce pozvolna slábne. Holanova báseň „Komu?“ začíná verši, které zachycují první podivné krůčky srpna:

První oříšky srpna. Vřes. Mlha.
Slunce jen jako kuří řiť
mezi dvěma horami.
Dřevěná hudba háje dolichotila se
až k rudnoucímu listí,
a když neobstála, sočí na vítr větrem.

Srpnová melancholie otevírá existenci času. Byl-li ve vrcholném létě čas zrušen v extatické i smrtonosné drtivosti žáru, pak srpnová sytá naléhavost už promlouvá o konci a plynutí. V ostrém chladu rána už lze cítit náznak podzimu, roční doby spjaté s pomíjivostí nejbytostněji. Srpen je ještě dostatečně horký, ale intenzita sálání v duši slábne. Ještě jednou si pro tento čas povolám za svědka Eugénia de Andradeho, který ve většině svého díla básnil z iberského jasu, který mu po matce koloval v žilách, ale ani jemu se nevyhnula portugalská melancholie, proplétající se s milencovým objetím:

Soustředím zrak na nejkřehčí
místo tvého těla: umírá se
v srpnu s ptáky
samotou.
V tuto chvíli jsem nesmrtelný:
tvoje paže mi ovíjí
celé tělo:
Písčiny mě hřejí: je poledne
Z tvé hrudi se zahlédne moře
řítící se dolů:
umírá se v srpnu na tvých ústech:
s ptáky.   
přeložila Pavla Lidmilová

Pokud se ve vrcholném létě zjevuje smrt jako divoký blíženec života, vždy náhlý a nečekaný, zvěstující transcendenci, v erotismu srpna se smrtelnost objevuje ve své křehkosti a zranitelnosti. Je kapku lidštější. Už víme: každá slast pomíjí. I bolest. Život je čas.

Ale tajemstvím léta je, že i na samém jeho konci může souzvuk života a smrti vyšlehnout intenzivně a omamně. Srpnová melancholie zůstává, ale slunce ještě jednou vtiskne svoji pečeť životu. V nejkrásnější Skácelově básni „Tráva jako my“ čteme na jejím počátku tyto sálající verše:

Na konci léta
okolo trati hoří tráva
neslyšným, bílým plamenem.

Po bílém plamenu pozdního srpna už plápolají jen mírná a slastná léta podzimu: babí a indiánské.