Valencijské křehkosti

I.
Prastaré rodinné stříbro, protkané
krvavými nitkami, chci pohřbít ve Valencii.
Její noc bloudí v ulicích jako opilý duch
vznešené matróny s drdolem, která
každé ráno přikáže pomerančovníkům
zrát v zahradě plné nahoty času.

Měl bych se tajně vkrást
do věže, kam zavírali
zloděje hedvábí,
celý ten zabalený náklad
shodit na dno kobky,
a už se nikdy neohlédnout,
ani za boha se neohlédnout,
spěchat pak rychlou vlnou,
obtékat mladí v ulicích
starého času Valencie.

II.
Řeklas: jsi santalový,
celý santalový, chvíli poté,
co jsem se vpíjel do kamenné krajky,
řeklas to chvíli předtím, než jsem si
představil smích porcelánových tapet
v paláci, jehož průčelí se vlnilo,
protože na něj dýchl šílený sochař,
který vypil baroko, a ono začalo
zpívat v útrobách Valencie.

Řeklas: santálkový, musela
to být zdrobnělina, drobná
zkamenělina slunce
proměněného v dřevo, dřeva
v uhel, a uhlu ve vůni.
A já chtěl být slunce,
které voní, když jsem se dnes
cítil jako vtělený smrad
rodinných traumat.

Ale tys vypila moře
Agua de Valencia,
pomerančový oheň,
a tak jsi snadno rozpoznala
v mé křehkosti sluneční vůni
santalového dřeva v kočičích
ulicích záludné Valencie.

III.
Uvázals mi na levé zápěstí
červenou šňůrku, na které je Uzlík
požehnaný diamantovým Učitelem,
před nímž jsme spolu přijali Útočiště,
aby mě chránil před rodnými démony
jižanského smutku a viny.
Abys mi připomněl Tři klenoty
i tady v křehké Valencii.

A já tě v ten okamžik
miloval s takovou vděčností,
jako nikdy předtím, protože jsem zas
dokázal uvěřit, že po krvavém dešti
přichází zářivé jaro, jak nám to později
řekl Martin Kámen na zahrádce
stařičkého gay baru ve Valencii.

Radost a bolest jazyka
O Velikonočním pondělí
jdu vinohradskou ulici,
s mužem, kterého miluji,
a hlavu mám plnou Hughesovy básně
„Chaucer“, v níž Sylvia Plath,
zatím ještě živá jako dubnové slunce,
deklamuje krávám verše
starého mistra.

V zádech zatím slyším,
jak mladá cizinka,
vyslovuje dvakrát za sebou,
nejdřív s chybou, česky,
s přízvukem větu:
„Je valka. Je válka.“ Po chvilce
se trochu zasměje, zdá se, radostí,
že se jí věta povedla.

Kdyby nebylo
strašného významu té věty,
byla by ta scéna krásná jako smích jara:
Mladá žena se raduje z jazyka,
trochu jako Sylvia Plath, když recitovala
bučícím bohyním úsvitu Chaucera.

Fragment II.
Jelen běží morfickými poli:

Ta blaženost v pohybu ruky,
když vědomě popadnu utěrku
a sejmu hrnec z plotny,
zatímco za oknem
ještě stále různé zeleně,
od mechové po lesní, od olivové
po pistáciovou, od trávové po lískovou
přechází jedna v druhou,
spokojeně spolu –
barvy – buddhistky –,
a v tom pohybu se zrcadlí
i špinavá podlaha neurčité barvy,
a v celé skladbě okamžiku,
troubí pozouny venkovského ticha.

A tak i v tomto okamžiku
po celotýdenním čtení
dalších a dalších zpráv
o uvolňujícím se metanu,
o rozpouštějícím se ledu,
o zpomalujícím Golfském proudu,
které jsem četl obklopen
vlhkou zelení Podkrkonoší,
píšu tuto báseň,
vypouštím balónek
a křehkost toho gesta mě
divně dojímá.

Mému muži já vítr
V představách přejíždím po tvé chlupaté hrudi,
zatímco ty rozezníváš své nové struny,
v té jemné hodině tak nevinný a osamělý,
nikoli osamělý, spolčený s hudbou, která prostupuje
šero
pokoje.

Někdy pronikám pod tvoji kůži, která zná z vlastní ruky
imigrantské hrůzy, neviditelně svým srdcem vstupuju
do těch dlouhých chodeb paměti, vždycky mnou projede
neznámě známá bolest. Ale cítím také les, borovičí,
chloupky stromů, vůni borůvek a lesních jahod.
Dnes
chci ale vyprávět,

nikoli o tvém smutku, ale o tvé kráse. O tvé hřejivé
plachosti, o tom, že i když s tebou poezie mluví
elegantním jazykem melancholie, pod tím smutkem
je v tobě víc života, než tušíš.

Otvor
Palec, nebo dub?
Pokosená tráva voní večerním sluncem.
Až potud vedou kroky do známé zahrady.
Ale co se ukrývá za zdí, po níž se plazí
růže jak horolezci v růžových kombinézách?

Malý otvor ve zdi
stává se velkou příležitostí spatřit divoké
koně běžící na levém břehu rychle proudící řeky.
Oko s nimi cválá do dálky v mlžně letním oparu.
Ta neposednost touhy po životě Okamžiku.

Ten okamžik, kdy se otevírá teplá krajina srdce.
Každý, každá, každé stvoření jí projde.
Stopy zamete vítr, ale vůně zůstává,
vznáší se mezi stromy, klesá na kameny,
zachytává se na prstech, které splétají prostor.

V tomto tajemném vesmíru nelze být sám.

Orchidej na mém stole
Kdy se rozevřela? Jak to provedla?
Seděl jsem u ní skoro celý den,
naslouchal smíchu i bolesti,
ale moje oči žijí v jiném časovém pásmu.
Moc rychlý, moc netrpělivý zrak
pro její rozkvět. Z cudného poupěte
se proměnila v nachovou krásku.

Teď, když ji pozoruji, přijdu
si jako muž v baru, který se probral
z hluboké dřímoty a s překvapením
zjistil, že striptýz je ve finále.

Ona ale neodchází. Vyzývavě se
ke mně pne, nabízí se přímočaře,
ponouká mě, abych do ní zabořil nos,
abych velmi jemně prstem
přejel po jejím okvětí. Snad bych
ji i políbil, když se tak chvěje
mezi námi vlahý červnový vzduch
nabitý poezií, která připlula éterem
až ze Sicílie plné koček a schodů.

Z rukopisu.