Tak dlouho jsem na překlad Birthday Letters čekal! A když jsem se dozvěděl, že překlad Hughesova životního díla, v němž oslovuje svoji první ženu Sylvii Plathovou, je na světě a že jej spáchal drahý kolega Milan Ohnisko a jeho bývalá žena Vanda Senko Ohnisková, byl jsem štěstím bez sebe, ale současně mě to rozhodilo.

Příběh Plathové a Hughese je jedním z mýtů moderní poezie, obdobně silný jako příběh Rimbauda a Verlaina. Ale moje rozechvělost měla veskrze osobní ráz. Ariel Sylvie Plathové mi kdysi zachránil život. Myslím, že jen díky jeho opakovanému fanatickému čtení, díky vdechování této zázračné, ale současně i jedovaté vůně, toho frenetického vzedmutí života před jeho náhlým ukončením, jehož plodem byla vytrysklá poezie, jsem neskončil stejně jako Plathová. I já jsem měl tehdy svého Teda, jemuž jsem v parafrázi na Plathovou v jedné básni vyhrožoval, že

v mém křesťanském nebi se sejdeme.

Ale podivná alchymie Plathové mě zachránila. A teď mám v kuse číst překlad Hughesova epochálního díla (několik básní z knihy jsem četl v originále), jeho listy napsané po smrti Sylvii. Nezrazuju ji tím? A sám sebe… Ale současně jsem nikdy Hughese – na rozdíl od řady Sylviiných obdivovatelů – z její smrti nevinil a jeho poezii jsem vždy obdivoval.

Dopisy k narozeninám klamou tělem, avšak nepodvádějí duši. Vyplatí se číst je od začátku do konce, protože místy mají až románový spád, ale nečekejme žádnou pornografii tragického příběhu. Jejich obnaženost a surovost je jinde. Dopisy sice mají jistou chronologii, takže na začátku knihy se seznamujeme se zrodem slavné dvojice v několika velmi křehkých básních, dále se prodíráme houštinou jejich vznikajícího manželství, abychom dospěli k nešťastnému závěru, který má až snově halucinační ráz, v němž se všechny časy propletou, aby konečný verdikt zůstal jen v říši poezie.

Tyto básně jsou psány po smrti Sylvie a její tragický konec, i to, jak ho obsáhla a vyjádřila ve svém díle, prostupuje všemi Hughesovými evokacemi a je přirozeným klíčem k nim. I v těch nejnevinnějších a nejněžnějších básních se vynořuje stín konce. Například svatbu, která se i přes jejich chudobu odehrála ve Westminsterské katedrále, líčí Hughes jako mystické vytržení:

Proměnila ses.
Tak štíhlá a nová a nahá,
přikyvující kytice vlhkého šeříku.
Chvěla ses, vzlykala radostí, byla jsi oceánem
po okraj naplněným Bohem.
Vidělas prý, jak se otevřela nebesa
a odkryla hojnost určenou jen nám.

Ale pak dodá zneklidňující verše:

Vznášel jsem se vedle tebe, objekt
divného času: očarované budoucnosti.

Hughes ukazuje, že už od začátku byl jejich příběh prosycen kouzlem hlubiny, které se později stane děsivým vírem, jenž pohltí jejich vztah a později i Sylviin život. A Hughes tváří v tvář této magii začíná tuhnout, kamenět. Zpočátku jen v náznacích. V básni „Horečka“ nejprve popisuje, jak se pozorně stará o nemocnou Sylvii, zřejmě na svatební cestě, ale velmi brzy začíná vůči Sylviině katastrofickému prožívání nemoci zaujímat odstup:

… A pak prázdná myšlenka
naprostého znecitlivění, které pomáhá tvorům
pod polárním sněhem, a citová otrlost
ulevující přetaženým lékařům. Mučivá myšlenka
přetěžké volby, bílá tma,
která znehybní zmatené ploštěnky
a ty se stočí a umřou.

Bylo toho na tebe moc. Nic jsem neřekl.
Nic jsem neřekl. Kamenný muž uvařil polévku.
Hořící žena ji vypila.

Je to metafora jeho pozdějšího odchodu? Obhajoba před imaginárním soudem?

Každopádně smrt se v Dopisech ohlašuje myticky. Mytické cítění ostatně poezii obou autorů spojuje. Hughes i Plathová milovali Junga, věštili ze spiritistických tabulek a v jejich poetice je silně přítomen archetypální vesmír, u Hughese někdy až šamanského druhu. Svět, který jejich básnická imaginace obývala, je místy krutý, ale současně veskrze živý; vnitřní a vnější jsou v souzvuku. A tak přítomnost smrti ohlašuje v Dopisech netopýr:

Doma jsem se podíval na krev a vzpomněl si:
američtí netopýři mívají vzteklinu. Jak mohl Osud
inscenovat tak symbolický scénář,
aniž by skryl konec tragédie
a ironickou smrt? Potvrdil
mýtus, do něhož jsme náměsíčně vstoupili: smrt.
To bylo ono netopýří světlo, v němž jsme žili: smrt.

Dopisy k narozeninám jsou fascinujícím dialogem s Arielem, ostatně bezmála všechny Sylvii přímo oslovují. I Ariel byl podivným civilním mýtem jednoho životního zhroucení. V Dopisech najdeme také všechny klíčové aktéry Sylviina vrcholného díla: netopýry, včely, máky, hvězdy, věštby, děti, sny, cikánky, jilmy a samozřejmě jejího mrtvého otce.

I jeho vynoření evokuje Hughes někde na pomezí mýtu a hororu. V básni „Černý kabát“ pozoruje Sylvie Teda u moře:

Možná jsi taky nic netušila,
hledíc z dálky necelého kilometru
mým směrem. Pozorovals,
jak znehybňuju mořský břeh.
Netuším,
jak se ten dvojitý obraz,
dvojitá expozice zasazená do tvých očí,
projekce
diplopické vady tvého dvoucestného srdce,
tělo ducha a mě, rozmlženého průhledného čehosi,
ocitl v jediném ohnisku,
ostře ohraničeném, strohém jako terč,
nastraženém jako návnada
na pozadí ledového moře,
z něhož právě vylezl tvůj mrtvý otec.

A později v básni „Setbos“, v níž je připomínána Shakespearova Bouře, se už Otto, Sylviin otec, stává podle Hughese hrůzným hybatelem jejich příběhu:

… Král Mínos,
alias Otto – jeho řev
se rozezvučel do vražedné hudby. V jaké hře
jsme se to ocitli? Bylo příliš pozdě, abych tě našel
a odvedl na loď.

Možná Hughes v Dopisech rozezněl dvojici archetypů animus – anima, jak o nich hovoří Jung ve svém díle. Animus – vnitřní muž – je podle Junga tvarován vztahem a vtěluje se do konkrétních mužů. Sylvia svého otce miluje i nenávidí pro jeho předčasnou smrt – to známe už z četby Arielu. Vztah k muži tak už dopředu určuje ambivalentní dynamika a nesoulad. Pokud bychom měli Dopisy k narozeninám číst mimo jiné i jako projev snahy očistit od viny, pak nám vlastně Hughes říká: V této hře už byly role rozdány. A jeho vinou bylo, že tyto role nerozpoznal včas. Temný animus – otec, vtělený do muže, který básnířku opustil, ji pak stahuje do vod smrti. V básni „Včelí bůh“, která je komentářem k Sylviině zlověstné básni o včelách, čteme:

Když jsi chtěla včely, ani ve snu by mě nenapadlo,
že to znamená, že tvůj táta se vynořil ze studny.

Ale to je jen archetypální půdorys této tragédie. To, co zbývá, je vytrysklá krev – v jejich případě gigantické – poezie. Svojí hypnotickou obrazností nám Ted Hughes evokuje duši tohoto příběhu, mýtus jejich milostného vztahu, jak jej po Sylviině smrti poznával a zkoumal v šalebné hře vzpomínek, snů a vizí. Víc než knihou pokání jsou tak Dopisy projevem touhy po pochopení. Pokoušejí se rekonstruovat osobní vesmír Hughesovy ženy a najít v jeho nesnadném labyrintu místo pro sebe. Knihu protkává rozechvělý cit, který po letech až zarazí.

Dopisy k narozeninám se nečtou snadno. Jsou temně rudou lávou obrazů, někdy nádherných k zešílení, a někdy bolavých jako střep v otevřené ráně. Místy Hughesova obraznost dosahuje takových výšin, že svojí dramatičností připomínají Shakespeara – ostatně ve verších několikrát zmiňovaného.

To, co je na této knize nejtajemnější, je skutečnost, že vůbec vznikla. Hughes ji začal psát pár měsíců od Sylviiny smrti a poslední básně dokončil těsně před svojí smrtí v roce 1998. Sylvia Plathová, matka jeho dvou dětí, mu tedy nikdy nesešla z mysli.

Je zvláštní, že jediným šťastným spojením těch dvou zůstala poezie – svoje životní díla vytvořili v závislosti na tom druhém. Možná jejich vztah nebyl nikdy skutečným vztahem, možná se jen vynořil z nějakého strašlivého a současně nádherného básnického mýtu napsaného krví jejich života. Mýtu, do něhož náměsíčně vstoupili a který evokovali zázračnou poezií pro nás, jejich čtenáře…