Obloha je dnes šedá s nádechem bílé, možná bude sněžit. Astrolog Ondřej Habr věští den, který se má paradoxně rozpínat mezi harmonií a disonancí. Příhodný čas začít psát o T. S. Eliotovi. Představuji si, že tenkrát, když jsem se do jeho Pustiny začetl poprvé, bylo počasí právě takové, jako je dnes, ale nevím to jistě, paměť je chatrná od podstaty. Nicméně okamžik, kdy jsem si přečetl první verš Pusté země, si pamatuji dobře. „Duben je nejkrutější měsíc…“, ta slova rozťala oblohu mé mysli ve dví. Dodnes mám pocit, že jsem ty verše uviděl na stránce červené, což možná neudiví, uvážíme-li, že do svatého grálu stekla Kristova krev. Motiv grálu, jak jej Eliot nalezl v knize Jessie L. Westonové From Ritual to Romance, se stal symbolickým půdorysem jeho skladby, jak víme z jeho legendárních poznámek na konci Pusté země.

Svatba modernity s tradicí

Stáli jsme tehdy v knihkupectví Kanzelsberger s Petrem Řehákem naprosto ohromeni. Možná jsme už věděli, že Eliotova Waste Land je jednou z největších básnických knih 20. století. Ale tehdy jsme se s ní poprvé setkali tváří v tvář. Jak eliotovské je vzpomínat na počátek! Celý jeho modernismus paradoxně a vášnivě obcuje s tradicí. A v tradici vždy hledáme arché. Tohle podivné rozpětí mezi prapůvodním zpěvem tradice a rozbitým lomozem modernity je pro Eliota klíčové. Ale nejen pro něj. Stejné ladění, které ve zlomcích moderního světa hledá a místy snad i očarovaně nachází ztracenou Tradici, nalezneme i v díle jeho souputníků Pounda a Joyce. Ten samý pohyb nacházíme i u myslitelů z klubka spíše tradicionalistického, poučených sice moderní vědou i epistemologií, avšak stále hledajících ono prvotní – věčné v záhybech času. Mircea Eliade, Henry Corbin či C. G. Jung stojí k Eliotovi svým paradoxním tradicionalismem osudově blízko, přičemž tuto návaznost najdeme iu umělců na odlišném světonázorovém spektru. I v dílech Apollinaira a Picassa se přes všechno jejich nadšení z nového ozývá touha po původním slově a obraze. Možná je tento dvojznačný vztah k tradici vlastní veškeré modernitě už od romantismu.

„Těmito zlomky podpírám své trosky,“ čteme na konci Valjova překladu Pustiny. Kakofonie moderního světa, rozbitého první světovou válkou do tříště fragmentů, nesourodá spleť jeho hlasů, rychlost, odcizenost a nejistota existence se budou nejen v Pusté zemi, ale v celém Eliotově díle proplétat s mytickými a náboženskými obrazy, s odkazy k dávné básnické tradici, kterou chtěl Eliot po boku s Poundem vzkřísit. Ten živý plamen tradice ovšem oba mistři křísí ve světě, který své metafyzické těžiště ztratil, slavičí zpěv budou hledat na jeho tržištích a v jeho nudných salonech, na jeho šedých ulicích, jež začínají polehoučku brázdit automobily – v celé jeho nesmyslné frenetičnosti. A tak ze zlomků a střepů krásy a pravdy, jež nalézají v suché půdě plné kostí, restaurují a chvílemi i evokují nejrůznější vidiny ráje – a slavičí zpěv zas a znovu naplňuje na okamžik pustinu. Tyto vidiny kontrastují s peklem moderního světa. Jestliže v Apollinairově Pásmu o sobě moderní svět zpívá zázračně dětský zpěv, pak v Pusté zemi tento svět, zbrocený prvním celosvětovým vražděním, na sebe hledí v poněkud temnějším údivu.

Jistě, toto obrácení pozornosti k minulosti, jemuž se Eliot i Pound věnovali s archeologickou vášní a vážností, mělo svá úskalí. Czesław Miłosz se ostatně s oběma pány ve svém Svědectví poezie příliš nemazlil, když napsal:

Těžko zjistíme nějaký zítřek v Pustině T. S. Eliota, a kde není zítřek, tam musí nastoupit moralizování. Cantos jeho přítele Ezry Pounda už pouhým myšlenkovým chaosem, o němž podávají svědectví, obsahují reakční volbu.

Reakční volba – Eliot sice couvne před Poundovou mánií, jež mistra těch, kteří vědí, zavedla až ke zdvižené pravici, a od politických postojů svého přítele se distancuje, ale i on se přikláněl k politickému i náboženskému konzervativismu. Jeho „žid, / jenž se vylíhnul někde v krčmě v Antverpách“ z mé milované básně „Gerontion“, mě vždycky děsil, i když se Eliot od antisemitismu později distancoval. Dva básničtí revolucionáři, jejichž poezie stříhá realitu veskrze moderními nůžkami juxtapozice a kteří suverénně rozbili tradiční strukturu básnění, byli političtí reakcionáři – toť neveselý fakt.

Baudelairovské přízraky

Ale jak živá a novátorská poezie se z tohoto podivného tance mezi idealizovanou minulostí a bezútěšnou moderností zrodila! Nesourodá a fragmentární, jistě, ale místy vyšlehující Prvotní poezií – zpěvem, v němž se krása a moudrost zasnubují. Tato iluminovaná místa přinášejí čtenáři slast i poučení současně, což je podle Owena Barfielda, který si Eliota příliš neobliboval, znamením velké poezie.

Ať už se Eliot mýlil ve svých politických východiscích jakkoli, jeho cit pro básnickou tradici byl přesný a místy neomylný. Jeho pojetí dědictví zahrnovalo celé evropské básnictví už od Homéra, ale současně – a v tom byl Eliot pravým tradicionalistou, a nikoli konzervativcem –, nebylo jeho cílem cokoli „konzervovat“, ale být v doteku s živoucím odkazem. Minulost a přítomnost se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Poslední ucelená básnická generace, k níž cítil obdiv, byli angličtí metafyzičtí básníci 17. století. Tito autoři v čele s Johnem Donnem chovali podle Eliota ještě smysl pro celistvou senzibilitu, měli inteligenci v konečcích svých prstů, v jejich poezii nalézáme „senzuální vyjádření myšlenky a myšlenka se přetváří v cítění“, řečeno s Eliotem. A právě tuto celistvou senzibilitu se rozhodl Eliot obnovit.Ovšemže ho nelze brát doslova. Romantiky, jakkoli jim oba – on i Pound – vděčili za mnohé, do svého kánonu Eliot nezařazuje, i když Shelleymu přizná ty nejlepší dantovské verše napsané v angličtině.

Nechci o Eliotovi psát pouze ve světle básnické tradice, ale dvě jména jeho rodokmenu vyslovit musím. Prvním je Charles Baudelaire, jemuž Eliot vděčí za objev moderního města – pekelný to dar soumračného labyrintu plného přeludů a stínů, jedovatých lamp a drožek, divných výparů, anonymity a odcizení spolčeného se zvláštní estétskou slastí ze zániku a pomíjivosti. Jakkoli v mládí Eliot společně s Poundem přísahali na jiného prokletého básníka – na fantaskního lunatika Julese Laforguea, jehož vliv lze nalézt v jejich rané tvorbě, vrcholné Eliotovo dílo čerpá z Baudelairova zřídla, i když Eliot soudil, že ve srovnání s Dantem byl Baudelaire tak trochu břídil. Jeho génius dle něj čichal pouze ke květům zla, vůni dobra rozeznat neuměl. Baudelairovo neskutečné město plné ošklivé krásy, pokrouceného zrcadlení a přízraků, jež se za bílého dne věší na chodce, se objevuje na tolika místech jeho díla – jen v Pusté zemi se s ním setkáváme hned třikrát.

Zcela baudelairovské jsou například tyto verše ze začátku „Kázání ohně“, i když jeden jejich verš je citací ze Spensera:

Hroutí se příkrov řeky; posledními prsty
lpí list a tone v zabláceném břehu. Vítr neslyšně míjí hnědou hlínu. Nymfy odešly.
Plyň měkce sladká Temže, nežli dozpívám.
Neplují řekou láhve, mastné papíry, hedvábné kapesníky, špačky, krabice, svědkové letní noci. Nymfy odešly.

A baudelairovsky zní i místo o stránku dále, z něhož sálá osudová mechaničnost moderního světa:

V tu fialovou hodinu, kdy zvedají se v kanceláři
oči a záda a kdy čeká lidský stroj
jak čekající taxík s pulsujícím motorem,
já, Tiresias, slepý, pulsující mezi dvěma životy,
já stařec se scvrklými prsy ženy,
v tu fialovou hodinu, jež k domovu se lopotí
při návratu z moře k pevné zemi,
zřím písařku, je doma, sklízí od snídaně,
zatápí, svačí, vybaluje konzervy.

Častá mechanizace sexuality v Pustině je rovněž Baudelairovým dědictvím. A konečně baudelairovská je nikoli formou, ale náladou i zlověstná skladba Dutí lidé psaná v tom „dutém údolí / v zlomeném jícnu do ztracených našich království“. Baudelairovských ozvěn bychom u něj našli celou řadu. Patriarcha moderní poezie Baudelaire je otcem Eliotovy modernosti. Je otcem jeho civilizačního smutku, z něhož se rodí touha po tradici.

Mystický realismus

Vznáší-li se Baudelairův přízrak nad Eliotovým zakoušením světa, pak Dante – toto ztělesnění tradice – jej provází duchovně: Moderní svět se Eliotovi stává peklem, které potřebuje vykoupení. V těchto verších v první části Pustiny, „Pohřbívání mrtvých“, se dokonce oba mistři setkají:

Neskutečné město,
pod hnědou mlhou v zimním svítání
Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
Šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
a každý zíral na zem před sebou.

Z moderního pekla se odkazem na Dantovo peklo stává metafyzická cesta. I jeden z největších Eliotových veršů v téže části Pustiny mu byl tajně pošeptán samotným Dantem: „ukážu ti strach v hrsti prachu.“ Úlevného vykoupení se na konci Pustiny nedočkáme, pustá země se nezazelená, ale její asketický závěr poukazuje na možnost duchovní proměny.

V Dantovi se Eliot potkává se svým duchovním otcem. Dante jistě sehrává roli i v jeho konverzi k anglikánskému křesťanství (jeho katolicizujícímu křídlu). Ve své první básni napsané po konverzi, v „Popeleční středě“, si hned zkraje neodpustí svého druhu duchovně-literární vtip, když odkaz k básni Dantova dobrého přítele Guida Cavalcantiho napsané z exilu, jehož dílo zvláště miloval Pound, doslova obrátí v náboženské vyznání, jako by chtěl Dantova spíše skeptického přítele podantovštět:

Když nedoufám, že obrátím se zase
protože nedoufám
protože nedoufám, že obrátím se.

A tak se aluze na báseň psanou z vyhnanství stává kajícnou modlitbou, v níž preludují četné odkazy na Danta, sv. Jana od Kříže a proroka Ezechiela.

Dante uhranul Eliotovi svou celistvostí, byl pro něj prvním básníkem v dějinách, který se zcela vědomě zabýval básnickým jazykem a řemeslem, což ovšem činí Danta prvním moderním autorem svého druhu. Jeho nekonečná přesnost, cit pro rytmus a barvu slov, spojené s metafyzickou jednotou jeho křesťanské víry a světonázoru – to vše se muselo Eliotovi jevit jako východisko z moderní pustiny. Nevím, zda Eliot tušil, že i Dantova ortodoxie napájená Tomášem Akvinským a dalšími učiteli katolické církve měla heterodoxní trhliny. Rumunský historik náboženství Ioan Petru Culianu Danta přiřazoval k tajnému novoplatonskému kultu Fedeli d’Amore, vyznávajícímu lásku dámám coby vtělením Paní aktivního intelektu. Postavení Beatrice v Božské komedii by mystickému výkladu nasvědčovalo. Ovšem i tato interpretace svědčí o Dantově celistvosti, která duchovní a lidské neodtrhuje a jež Eliota uhranula i v ortodoxním výkladu Dantova myšlení.

Tak jako v Dantově, i v Eliotově poezii se tělesné mísí s duchovním, konkrétním a abstraktním (zvláště ve Čtyřech kvartetech) a v běžném lidském slově lze zaslechnout i Slovo

beze slova, Slovo uvnitř
světa a pro svět.

Tento mystický realismus je patrný i na místech, jež nejsou explicitně spirituální. V básnickém cyklu Krajiny, který Eliot řadil mezi své „minor poems“, miluji zvláště tuto část – je jí čtvrtá krajina „Rannoch u Glencoe“:

Zde vrána hladoví, zde trpělivý jelen
se množí pro pušku. Mezi měkkými bláty
a měkkým nebem je sotva místo
vyskočit, vznést se. Hmota se drolí, v řídkém vzduchu
luna chladná nebo luna žhavá. Silnice se stáčí,
lhostejná ke staré válce,
ochablost oceli,
lomoz zmatené křivdy
musí být tichý. Vzpomínka je silná,
jde až za hrob. Zlomená hrdost, stín hrdosti je dlouhý, v dlouhém průsmyku
nesmířených kostí.

Enigmatická krajina, kterou kráčí dějiny.

Meditativní dramatičnost

Bylo by ovšem mylné k Eliotově poezii přidávat přídomek „křesťanská“. Eliot většinově devocionální poezii nectil, byl přesvědčený, že spíše vyjadřuje to, v co autor věřit chce, nežli to, v co skutečně věří. Náboženskou optiku sice nelze od jeho poezie oddělit, ale toto vidění je spíše mystického druhu. Rozhodně pro Eliotovu poezii neplatí výtka Petra Krále, kterou adresoval katolickým básníkům a již bych parafrázoval tak, že jejich víra sehrává roli tlumiče výstřelů jejich poezie. I v Eliotově vrcholném díle, ve Čtyřech kvartetech, nemá meditativní tok povahu dogmatiky. Věčné a časné spolu plynou ve čtyřech rytmech a čtyřech živlech, zrcadlí se, navzájem se prolínají. Jejich obraznost vyslovuje věčnost, která se prolamuje do času. I čas v sobě křehký a nejistý…

Zdá se, že ze smrtícího sevření světa nalezl Eliot cestu ven a vstoupil tajemnou brankou okamžiku do zázračného království, kde šumí jabloně a zvoní dětský smích. Tyto obrazy se odehrávají vždy v okamžiku, probíhají ve věčném teď, které je vlastním časem veškeré mystické zkušenosti:

Náhle v paprsku světla
pohne se prach
a zvíří smích
dětí skrytých v listí.
Honem, teď hned – tady a teď a navždy –
směšný a pustý, smutný čas
chvil minulých a budoucích.

Spíše než vědění je to však cesta nevědění, jak vědí mystici všech tradic. V těchto verších zaznívá echo velkého mystického básníka sv. Jana od Kříže, k němuž se Eliot rovněž často odkazuje:

Abys dospěl k tomu, co nevíš,
musíš jít cestou, která je cestou nevědění.
Abys vlastnil, co nevlastníš,
musíš jít cestou vyvlastnění.
Abys dospěl k tomu, co nejsi,
musíš jít cestou, na které nejsi.
Co nevíš, je to jediné, co víš,
vlastníš jen to, co nevlastníš,
a jsi jen tam, kde nejsi.

I v tomto vrcholném souznění metafyzického a konkrétního, jakým jsou tyto čtyři meditace, je Eliotův jazyk živý. Pro veškerou Eliotovu poezii totiž platí to, co on sám od dobré poezie požadoval – neodlučuje se od běžné řeči, ale spíše je její vrcholnou expresí. Slovo s velkým „S“ zaznívá ve slově s malým „s“ – i to je nakonec mystérium vtělení, o němž hovoří křesťanští teologové. Živost Eliotovy básnické řeči podtrhuje i časté užívání přímé řeči, která je dána jeho divadelním ustrojením. Ačkoli mě Eliotovy divadelní hry spíše nechávají chladným, miluji v jeho poezii místa, kde se jeho dramatický hlas vědomě ozve.

Tajemné úvodní verše Portrétu dámy:

V dýmu a mlze za prosincového odpoledne
jste nechala tu působivou scénu bez upravování
a řekla jste: ‚To odpoledne šetřila jsem na setkání s vámi;‘
v pokoji čtyři voskovice mezi stíny
a strop ty čtyři kruhy světa zrcadlící
s náladou hrobky Juliiny
přípravou bylo pro všechno, co chcem i nechcem říci.

Nejúžasnější dramatickou pasáží je ovšem rozhovor v druhé části Pustiny nazvané „Partie šachu“, který začíná verši:

Dneska mě zlobí nervy. Zůstaň u mne.
Mluv se mnou. Nikdy nemluvíš. Tak mluv.
O čem to přemýšlíš? Nač myslíš? Nač?
Já nikdy nevím, na co myslíš. Mysli.

Myslím, že jsme teď v krysí uličce,
kde mrtví přišli o své kosti.

A končí zázračně tlumenými verši, šepotem prokleté bdělosti:

A pustíme se do partie šachů,

budeme svírat oči bez víček a čekat, zdali někdo zaklepe.

Dramatický aspekt jeho básnictví se zdá být pozoruhodným kontrapunktem k jeho meditativnímu hlasu. Liturgie je ovšem také divadlo a dobré kázání je svého druhu představení. Tento aspekt má ale také dialogickou povahu, která je vlastní divadlu. Jakkoli se Eliotova poezie může jevit povrchnímu čtenáři jako citově nezúčastněná, a víme, že v mládí mu k vědomému úniku od osoby a emocí sloužil i jeho teoretický objev – objektivní korelát –, je jeho poezie zabydlená lidmi v jejich dějinném čase s jejich lidskými slovy – různými hlasy, všemožnými způsoby, útržky vět a konverzací se zde manifestuje lidství. Možná i v tom byl Eliot nakonec křesťanem už od počátku, mísení vznešeného a nízkého, božského a lidského je bytostně evangelijní, jak si povšiml už Auerbach.

* * *

Znovu se vracím na onen mytický počátek, do onoho bájného dne protkaného červenou nití dubnového verše, kdy jsme s Petrem otevřeli poprvé tu hnědou knížku obsahující několik překladů Pusté země. Za ty roky, kdy jsem ho opakovaně četl v českých překladech i pokoušel číst v originále, mě nikdy neopustila bytostná fascinace jeho poezií.

Coby básník mu vděčím za mnohé. Už se sice nesnažím napsat novou Pustinu, jak jsem po tom toužil ve svých osmnácti, ale v řadě svých básní a sbírek jsem rozvíjel jeho objevy a postupy a na jeho verše jsem několikrát přímo odkázal. Především moje delší skladby, zvláště v Orfických liniích, jsou bez Eliotova vlivu zcela nemyslitelné. Naučil jsem se od něj, že poezie může hovořit v jedné básni mnoha hlasy a jejich jednota může být přítomná jen skrytě. A také že básník od svého já vždy nakonec nutně směřuje ke světu a k tomu, co jej přesahuje. Jeho kritické myšlení se mi po letech odcizilo, ale stále mu vděčím, že mě naučil číst poezii – včetně poezie starší a prastaré. Dodnes umím nazpaměť řadu veršů, jež ve svých esejích citoval, protože jsem si jejich opakováním cvičil básnickou vnímavost. Jeho politické postoje jsou mi zcela cizí a jakkoli s ním sdílím mystický pohyb, moje religiozita je vědomě synkretická a heterodoxní. Konečně je tu Eliotův vášnivý důraz na přesnost básnického jazyka, který se nesmí oddělovat od živé řeči vlastní doby – i to je jeho věčně platný axiom pro každého, kdo to s poezií myslí vážně.

Ach, ten Eliot! Tolik mi toho daroval, ale já mu nikdy nevěnoval ani jednu báseň, snad proto, že nejněžnější verše o něm napsal Josif Brodskij v básni napsané po jeho smrti:

Koz se neboj Tys Tom Stearns
Uchová tě v sobě vřes
Sochy jsou jen z kamene
Čekanka tě vzpomene […] Vzpomene tě les i luh
vzpomene tě zemský kruh
Tělem jako živá tkáň
na rtech budeš vzpomínán
(přel. Václav Daněk)