Adame, jsi básník, terapeut a v tuto chvíli stále ještě také šéfredaktor Tvaru. Až si náš rozhovor budou číst čtenáři, už jím nebudeš – tohle je poslední číslo, které vzniklo pod tvou taktovkou. Kolik let jsi Tvaru šéfoval?

Jedenáct.

Proč ses do toho tehdy rozhodl jít?

Ty víš, že svět vnímám symbolicky. Na každý nový rok si vytahuju jednu tarotovou kartu – a tehdy jsem si vytáhl „Věž“. Na té kartě je věž zasažená bleskem a symbolizuje rozpad forem. Toho roku jsem se stěhoval – a to stěhování bylo do určité míry manifestací „Věže“, protože jak známo, lépe vyhořet než se stěhovat. A když jsem uklízel své staré bydliště na Letné a stěhoval si věci do nového bytu na Vinohradech, zavolal mi Ivan Štampach: že se zastavil v redakci Tvaru a zjistil, že šéfredaktor Lubor Kasal, jeho zástupkyně Božena Správcová a redaktor Michal Jareš odcházejí. A že se tam o mně mluvilo jako o jednom z možných kandidátů na šéfredaktora.

Že jsem se právě přestěhoval, jsem v prázdném bytě a najednou se objeví tahle informace, to jsem vnímal jako symbolickou shodu. Pobídku k novému tvaru existence. Tak jsem zavolal do redakce. Řekli mi, že skutečně hledají nového šéfredaktora a ať se přihlásím do konkurzu. Což jsem udělal a vyhrál. Vzrušovala mě představa, mít možnost podílet se na literárním životě ještě trošku jinak než jen jako autor. A roli také hrálo, že jsem hyperaktivní a potřebuju víc činností…

V jakém stavu byl Tvar, když jsi jej převzal?

Tvar se už pár let před mým příchodem začal měnit. Lubor Kasal přinášel nová témata, která hýbala českou literaturou, například třeskuté téma angažovanosti, jež se postupně rozplynulo, respektive bylo vstřebáno a integrováno. Takže jsem měl na co navazovat.

Současně bych řekl, že Tvar až do mého nástupu měl trošku akademičtější ráz a působil místy odtažitě. Pro mě bylo důležité navázat na to, na co se navázat dalo, ale také Tvar otevřít změnám. A těch změn – ty víš dobře, o čem mluvím – jsme za těch jedenáct let zažili požehnaně.

Co se ti nejvíc podařilo?

Nevím, jestli dokážu vypíchnout jednotliviny. Jasně že byly úspěšnější a méně úspěšné projekty a vize. Ale to, co se povedlo a na co jsem pyšný, je, že jsme z Tvaru vytvořili živou, komunitní záležitost. Nechtěl jsem Tvaru dominovat, jakkoli jsem si vědom své osobnosti, ale vytvářet synergii a společenství. V tomhle smyslu se to povedlo. Neměli jsme žádná jména „na indexu“, rozhodujícím kritériem byla kvalita příspěvků jednotlivých autorů a autorek. To bylo klíčové. Živelná dynamika a vědomí, že věci nemusí probíhat v atmosféře nesnášenlivosti. To považuju za důležitý aspekt svého působení.

Možná jsem někdy až příliš tlumil polemiky, asi jsme mohli být ostřejší a občas nějaký ten úder vrátit. Ale pro mne bylo důležité tvořit spíše místo setkávání než přestřelek…

A co se ti nepodařilo?

Dostat Tvar víc ke čtenářům. To se mi v míře, jak jsem chtěl, nepovedlo. Otázka je, jestli se to podařit mohlo. Určitě jsme mohli dělat lepší marketing. Ale tento typ média je archaický, což je vlastně úžasné, je to i jeho silná stránka. Tvaru bych moc přál, aby zůstal tištěným časopisem. To mi přijde úžasné a tahle ho miluju. Je ovšem otázka, jestli takový typ časopisu může mít výraznější ohlas i mimo svět literatury. Tím ale neříkám, že Tvar čtou jenom insideři, samozřejmě ho čtou i poučení čtenáři vně literární scény.

Také mě mrzí zánik Tvárnice: ta cena byla jiná. A byť jsme si s ní, jak si dobře pamatuješ, zažili i podivnosti, mám pocit, že to byla cesta, jak zvýšit povědomí o literární kritice – v pozitivním smyslu.

Co ses za těch jedenáct let šéfování Tvaru o sobě dozvěděl?

Mraky věcí… V dobrém i ve špatném.

V dobrém jsem si uvědomil, že jsem schopen v krizových situacích fungovat a že jsem schopen se na věcech domlouvat.

Také jsem se o sobě dozvěděl, že se vyhýbám konfliktům, někdy bylo důležité se vymezit. To jsem tolik neuměl. Role šéfredaktora občas vymezení potřebovala a mně se do toho příliš nechtělo. Také jsem občas skočil na lep někomu, koho jsem přijal do redakce, a pak se ukázalo, že v ní neměl být. Tohle byl můj stín.

Zároveň je pro mě čím dál těžší brát věci dualisticky – buď, anebo. Asi se mnou budeš souhlasit, že pokud existovaly nějaké silné stránky Tvaru, pak to byla naše pohostinnost a otevřenost. Vlídná energie. To jsme chtěli, ale byla to i naše slabina. Honza Heller se možná bude vymezovat víc a bude to dobře.

Světlo a stín jsou vždy pohromadě. To je obecný princip i moje zkušenost jedenácti let šéfování Tvaru.

„A ta setba noci se setbou dne / v kořenech svých jsou prorostlé,“ zpíval Sváťa Karásek.

Přesně tak. Nejde je snadno oddělit.

Zmínil jsi svého nástupce Jana Hellera. Jak ho vnímáš?

Jsem moc rád, že to bude zrovna on. Připomněl bych, že dostal od čtenářů Tvaru cenu Tvárnice – Kritik roku. Takže je už nějakou dobu s Tvarem spjatý. Mám rád jeho recenze a kritické texty. Umí bez agrese texty do hloubky analyzovat. A má široký záběr, není jen bohemista, také třeba vystudovaný teolog, což nás spojuje.

A jak ho teď pozoruju – už je to trochu režim dvou vlád –, přijde mi, že je to schopný člověk.

Připusťme, že si náš rozhovor přečte. Co bys mu doporučil?

Dal bych mu jen minimum doporučení. Protože si myslím, že je lepší, když si věci osvojujeme sami. Alespoň já jsem to tak měl.

Koloběh obtýdeníku, jak oba víme, je natolik specifický a náročný, že kdo to nezažil, ten si to nedokáže představit. Je to náročné na koncentraci, na vůli a na spoustu dalších věcí.

Takže bych mu doporučil, aby se netrápil, když mu některé vize nevyjdou, a uměl věci pouštět.

Jaká byla spolupráce s ostatními časopisy? Převládala kolegialita, nebo řevnivost?

Asi to nelze říct úplně jednoznačně. Když jsem nastoupil do Tvaru, byla ministryní kultury Alena Hanáková a hrozilo, že ministerstvo sebere peníze nejen časopisům jako Tvar, ale celé živé kultuře. S Analogonem, A2 a mnoha dalšími jednotlivými umělci jsme vytvořili souostroví „Zachraňte kulturu“. Byla to vzpoura živé kultury – a ta se tehdy povedla. Škrty neprošly.

Jistou dobu fungovalo spojení s A2. Částečně kvůli osobním sympatiím, částečně i proto, že jsem se tehdy více veřejně profiloval doleva. Ale pak jsme se postupně víc oddělovali.

Co Host?

Byly tam nějaké drobné řevnivosti. To ale také čas spláchl a transformoval.

A Revolverka?

To byl specifický vztah. Občas mi nešlo do hlavy, proč k nám cítí tolik odporu.

Protože my jsme proti nim až na jednu výjimku nikdy nevystoupili a sám víš, že štiplavých komentářů z jejich strany bylo za ty roky na Bubínku i jinými cestami hodně. Ale rozhodně to nevnímám jako něco tragického. Všichni se nemusí mít rádi.

Ty jsi do české literatury, přesněji řečeno do české poezie, vstoupil v roce 2008, kdy jste spolu s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem vydali knížku Fantasía. Je to jednak sbírka básní, jednak manifest, v němž se coby nová básnická skupina hlásíte k poezii jako „projevu účastného bytí“. A také k „aktivní transformaci průchozího pohybu univerzálních energií“. Začínat básnickou dráhu rovnou manifestem vyžaduje nemalou dávku sebevědomí. Co z toho zůstalo dodnes živé?

Začátky s Fantasíí byly vzrušující. Celá ta gestika byla součástí našeho přístupu ke světu. Měli jsme v sobě mladickou drzost, i když tak mladí jsme zase nebyli, bylo nám kolem třiceti. Ale byli jsme sebevědomí. Byli jsme přesvědčeni, že máme co říct. A zároveň jsme toužili vymezit se proti tomu, co jsme vnímali jako přešlapování na místě. Měli jsme pocit, že tehdejší aktuální poezii chybělo sebepochopení a sebeuchopení. A chtěli jsme to trochu nakopnout. Někdo o nás tehdy napsal, už nevím kdo, že přinášíme „nové sebevědomí“. V tom jsme nebyli sami, totéž platí i pro Ondřeje Buddeuse nebo Honzu Těsnohlídka, dvě významné postavy tohoto pohybu. A tak když jsme do tohoto dění na přelomu nultých a desátých let vstoupili, byla v tom intenzita a vášeň: nově uchopit poezii!

Ptáš se, co z toho zbylo. Poezie od té doby prošla mnoha změnami, ale já pořád věřím, že je „projevem účastného bytí“. Popravdě si ani neumím představit, že by to mohlo být jinak. Poezie, která by byla pěstovaná čistě jako nějaká ledová královna, by mě nudila. Součástí toho nového uchopování byla angažovanost, kterou jsme ale ve Fantasíi nikdy nepojímali čistě politicky. Stejně významnou roli pro nás hrálo hlubinné spojení se světem. Spojení v rovině srdce. V tom jsme se od angažovaného proudu lišili. Aktivně zpracovávat univerzální energie a vyjadřovat vztah ke skutečnosti a ke světu, to bych pořád podepsal. Jen nevím, jestli bych dnes psal manifest, tuhle energii asi postrádám…

Nepostrádá ji však tvůj kolega z Fantasíe Kamil Bouška, který se svým přítelem, literárním teoretikem Martinem Lukášem před pár lety publikoval manifest nazvaný Radikální neodpovědnost.

Kamil má velmi specifický smysl pro humor a je to svérázný člověk. A já mám jeho rošťárny rád. Ne že bych s nimi vždycky souzněl, ale oceňuji, že neztrácejí švih.

Od vaší společné prvotiny jsi vydal kolem deseti dalších básnických knih a stal ses na tuzemské básnické scéně známou postavou – nejen jako básník, ale také esejista a glosátor. V jednom nedávném rozhovoru jsi řekl: „Próza, jakkoli pro tu umělecky kvalitní to nemusí platit automaticky, to má v dnešním světě jednodušší. Poezie je křehčí a nejistější.“  V jakém stavu se ti jeví být současná česká poezie? Máš nějaké oblíbence mezi mladými autory?

Začnu tím, co jsem už zmínil. Desátá léta byla pro mě tak trochu „zlatý věk“, ale určitě netvrdím, že to byl jen zlatý věk Fantasíe, Buddeuse a Těsnohlídka. I u autorů starší generace došlo k výtrysku tvořivosti. Do toho vydala svůj pozdní a zásadní debut Olga Stehlíková, Petr Borkovec vydal dvě mimořádné básnické sbírky, Petr Hruška napsal Darmata a tak bych mohl pokračovat. Byla to tak trochu exploze poezie. A bylo to cítit také zvenčí: i slovenští básníci byli tehdy českou poezií zaujati. Na básnických čteních bylo plno, Fra praskalo ve švech…

Mám dojem, že během covidu a po něm se to změnilo. Ne že by se nepsaly dobré sbírky, ne že by se nepublikovaly dobré básně. Mám moc rád Nietzscheho dionýský pojem „přebytek sil“: a právě ten se myslím vytratil.

Dan Jedlička u nás v Tvaru nedávno mluvil o jistém napětí, které prožívá ve vztahu k nejmladší básnické generaci. Musím přiznat, že mě také velká část její produkce nechává chladným. Ale mám své oblíbence. Především Annu Sedlmajerovou, s níž byl rozhovor v minulém čísle. Její tvorba mě opravdu baví! A pak mám rád Vojtu Vacka. Je to logické, že právě tyto dva: mám rád imaginativní poezii, civilismus mi není blízký (neříkám, že ho nemám rád vůbec, ale hodně si vybírám).

Řekni mi tři básníky, kteří tě v životě nejvíc uhranuli. A řekni mi, čím.

To je asi nejtěžší otázka, kterou jsi mi mohl položit, protože mě uhranulo hodně básníků…

První jméno je Ezra Pound. Životní setkání. Vzpomínám si, jak jsem si v devadesátých letech koupil výbor Chtěl jsem napsat ráj. Je zajímavé, že tu knížku nemám. Někomu jsem ji asi půjčil. V mém životě se objevuje a mizí… A pak vyšly Cantos v překladu Anny Kareninové a další knihy. Pro mě je Pound celistvý i fragmentární současně. Je to neuvěřitelný květ modernity. Objevitel. Někdo, kdo otevírá světy. A zároveň muž, jenž miluje tradice. Já jsem také člověk, který má silný vztah k tradicím, a zároveň se rád otevírám neznámu. Politicky jsme s Poundem na opačných frontách. Ale já – tak jako beatnici – ho miluju i přes jeho fašismus, který vnímám jako jeho duchovní omyl. Byl to laskavý a humánní člověk – i když v něčem popletený. To tak někdy u geniálních autorů bývá; Sartre říkal, že genialita se doplňuje s banalitou, a měl pravdu. Vezmi si třeba tu scénu, kdy je Pound internovaný Američany v Itálii a začne se učit rusky, protože chce jet za Stalinem a přesvědčit ho o svých ekonomických vizích. To je tak neuvěřitelně, nádherně mimo…

Ale zpět k jeho poezii: miluju její světélkující a evokativní dynamiku. Když píše, jak mají „plavkyně vodou glazurované bradavky“, když zmiňuje, že „toskánští bozi jsou jasní jako rosa“ nebo popisuje vlnu, která má barvu „dužiny hroznu“, to jsou tak neuvěřitelné básnické objevy, které vznikají z komplexního vnímání kosmu! Nemám slov.

Kdo další?

Nabízel by se T. S. Eliot, o kterém jsem koneckonců napsal do Tvaru esej a jehož obdivuju, ale když nad tím přemýšlím, tak spíš zvolím Allena Ginsberga. S Ginsbergem víc souzním duchovně. Už od mládí jsem miloval tu kombinaci básnické vášnivosti, revolty proti konvencím a intenzivní spirituality. Je mi blízký jeho humanismus, zastával se lidí na okraji, měl soucit. A samozřejmě nás spojuje zkušenost queer lidí. To je významné. V druhé půlce života se stal praktikujícím buddhistou, což se mi stalo také. A představ si, že jsem si našel buddhistickou učitelku Lamu Tsultrim Allione – a ona Ginsberga učila meditovat! Tak věci postupují ve svém kruhu, jak by řekl Konfucius.

Byl to Ginsberg, kdo mě kdysi otevřel poezii. První básník, kterého jsem četl. Pamatuju si to jako dneska: chodíme po Proseku s Petrem Řehákem a čteme si nahlas Kvílení v Zábranově překladu. Byl jsem z toho v transu.

A ten třetí?

Bude to český básník, a možná někoho překvapím: Jaroslav Seifert. Jednou jsem se zeptal Miloslava Topinky, co si o něm myslí. A on odpověděl: „Já jsem se na tohle jednou zeptal Jirky Koláře. A on mi na to řekl: ‚Jsou básníci, kteří drží svět pohromadě.‘ “ To je pro mě silná věta a jsem šťastný, že doputovala až ke mně. Protože to cítím v případě Seiferta stejně.

Oslovuje mě spíš jeho pozdní tvorba, kdy – řečeno jeho verši – opustil tu veteš rýmů a metafor a začal psát volné verše, podle mě nejlepší v české poezii. Ta jeho neuvěřitelná citlivost pro češtinu, absolutní sluch pro možnosti jejího zvuku! Občas to byl rozumbrada a mudrc současně, mě ale fascinuje ta směsice slavičího přístupu k realitě a smyslu pro tíhu života.

A oslovuje mě i jeho statečnost, přestože nebyl typ bojovníka. V zásadních věcech ale neselhal. Byl v mládí komunista, ale ze strany musel odejít už v 30. letech, kdy se z ní neodcházelo. Tehdy bylo tolik básníků nadšenými komunisty – a on se přiklonil k sociální demokracii, protože byl přesvědčený socialista, zároveň ale odmítal násilí a totalitární tendence. Na slavném Sjezdu československých spisovatelů v šestapadesátém byl jedním z prvních lidí, kteří vystoupili kriticky a zastal se pronásledovaných spisovatelů, třeba Jana Zahradníčka. A pak znovu v osmašedesátém a znovu v sedmasedmdesátém, když podepsal Chartu 77. Ta kombinace etické osobnosti a velkého básníka je úžasná.

Když jsme u velkých básníků, kteří již nejsou mezi námi, mohl bys zavzpomínat na Petra Krále a Stanislava Dvorského?

Moc rád, to byla také životní setkání. Oba jsem oplakal, když umřeli.

Začnu Standou. S ním jsem se fakticky setkával častěji než s Petrem, protože jsme spolu pracovali v Tvaru, kde na poradách často padala jeho oblíbená věta: „To není problém…“ Věta, která v nás vždy vyvolala jistou tenzi, protože jsme tušili, že to tak jednoduché nebude, a kterou si dodnes v dobrém se smíchem připomínáme. Byl to krásný šarmantní muž. Měl grácii a byl vzdělaný. Vzpomeň si, kolikrát nám coby sazeč vychytal chyby nejen technického rázu, ale i obsahového. A pak nám udělal přednášku, co kdy kde udělal Apollinaire… Pracovat s takovým člověkem byla pocta. Jeho poezie je pro mě magická: je to láva. Nesmírně koncentrovaná a sondující hlubiny nevědomí.

S Petrem jsme se tolik nevídali, ale náš vztah byl osobnější. Jednou jsme se velmi vášnivě pohádali a pak jsme se dva roky nebavili. V té době se třeba stalo, že kolem mě prošel s ostentativně odvrácenou hlavou. Zpětně i to hodnotím jako svého druhu krásné. A stejně tak i naše usmíření potom…

A jak jste se usmířili?

Napsal jsem mu mail, že jsem se opil s Jakubem Řehákem, že jsme o něm mluvili a já si uvědomil, že mi chybí. A že se mu neomlouvám, jen se mi po něm stýská. A on s takovou grácií celý ten náš konflikt zahodil! Odepsal: „Taky už mi to přišlo dlouhé.“ A pak se mi ještě takovými jemnými cestami omlouval za některé své výroky.

Petr byl člověk, který žil v poli poezie. Setkat se s ním znamenalo setkat se s poezií. Vzpomínám si, jak jsme si jednou povídali při večeři on mi začal popisovat scénu, jak vedle sebe procházejí muži a ženy lázněmi a jak na jejich pohyby reagují bubliny a minerály v bazéncích. Neustále z něj emanovala básnická obraznost – na všechny strany!

Měli jsme spolu různá básnická propojení, například jsme oba milovali Kerouaca a často jsme si říkali: „Kdo nemá rád Kerouaca, je blbec.“ Jsem vděčný jeho ženě Wandě Heinrichové, že jsem ho mohl vidět krátce před smrtí.

Jaké to bylo?

Něčím krásné, i když smutné. Pamatuju se, že mu zářily oči. Byl něžný.

Zmínil jsi Wandu Heinrichovou, nechceš něco říci o svém vztahu k ní?

Wanda je pro mě jedna z nejlepších českých básnířek. A myslím, že se její poezii dostává méně pozornosti, než si zaslouží. Básnické módy nejdou vždy po trajektorii kvality. Je to básnířka vzdělaná a oddaná poezii. Máme spolu velmi specifické sepětí, jakési jižní klima v duši. V našem vztahu bylo i období míjení se, ale cítím k ní hlubokou úctu a mám ji moc rád.

V rozhovoru s Petrem Vizinou pro Novinky jsi v roce 2019 řekl: „Nejsem marxista, nevěřím v ráj na Zemi.“ Spousta lidí si spojuje levicové postoje právě s marxismem. A je pravdou, že Tvar byl pod tvým vedením vnímán jako jednoznačně levicově orientované periodikum – ke spokojenosti některých a nespokojenosti jiných. Co tedy vlastně přesně jsi, pokud jde o tvé politické a společenské vize?

Na počátku, když jsem převzal Tvar, mi přišlo důležité prosazovat, že levicové myšlení vůbec existuje. To byla doba, kdy se znovu začalo ozývat, ale pak prošlo různými proměnami, přišla mladá generace, která ty věci pojímá zase jinak…

Marxistou jsem skutečně nikdy nebyl. To neznamená, že by mě neoslovili někteří marxističtí intelektuálové: Bondy, Žižek, Badiou, to jsou pozoruhodní myslitelé, podobně jako Kalivoda, Machovec, Kosík… Marxistické myšlení může být silné. Ale nejsem marxista už jenom z prostého důvodu, že kdybychom to vyjádřili onou základní otázkou, zda bytí předchází vědomí, nebo vědomí předchází bytí, tak pro mě je to jednoznačně to druhé.

Zároveň ale marxisté pokládají podstatnou otázku, jak reálná sociální situace ovlivňuje život lidí. A to je velké téma a velká pravda, protože pochopitelně já z perspektivy relativně privilegovaného příslušníka střední třídy mám trošku jinou životní pozici než někdo, kdo se v Karviné topí v dluzích. To je fakt. A tohle s nimi sdílím. Co s nimi nesdílím – kromě základního ontologického předpokladu –, je představa, že lze revolucí dosáhnout utopie. Nevěřím, že lze utopické reality na Zemi dosáhnout jakkoli. Taková víra mi připadá vůči životu nepokorná. Život je z principu plný chyb a nejednoznačností. Pojímám marxismus jako důležitou kritickou ideu, s níž je třeba se setkat – a někdy i utkat – a vzít vážně některé její otázky.

A moje politická identita? Mám čím dál větší odpor k nálepkám. Moje politické pojetí světa jde v duchu hledání nového paradigmatu. Nejpodstatnější je pro mě ekologické téma. To se s tou sociální oblastí ovšem pojí. Klimatická krize, vymírání živočišných druhů, chudoba, migrace… To vše ukazuje na potřebu proměny společnosti. Opravdu si nemyslím, že můžeme donekonečna růst a konzumovat. A ani nemůžeme donekonečna rozvírat nůžky mezi bohatými a chudými. V tom jsem levicový. Dřív bych možná řekl, že jsem sociální demokrat, ale sociální demokracie bohužel skončila neslavně. To je škoda, protože dnes tu máme na jedné straně středopravicovou vládu a na druhé straně Babišovu opozici. To je smutné; kdyby tam byla sociální demokracie, je to pro celou zemi lepší.

Zároveň je ale zřejmé, že se levo-pravé dělení přežívá. Dříve se oslabovalo účelově, dnes mizí fakticky. Mě zajímá jiné dělení: jsou tu síly prohumanistické a protihumanistické. V některých věcech budu humanista spíše liberální, v jiných radikálně sociální… Za opravdu podivné pokládám spojenectví některých levičáků s fašisty. To jde proti smyslu levice.

Nedávno jsi se zúčastnil vadžrajánového setkání v Německu, které vedla Lama Tsultrim Allione, která kdysi učila meditovat Ginsberga. Když ses vrátil, sršel jsi entuziasmem. Máš chuť se o svůj zážitek podělit?

Když máš nějaká očekávání – ať už pozitivní, nebo negativní –, tak je zajímavé zažít, jak jsou tato očekávání nejen překonána, ale přímo rozbita. A to jsem na tom setkání zažil. To, že je Lama Tsultrim nesmírně vtipná, šarmantní a ve svých sedmdesáti pěti letech září energií, to můžeš vnímat, i když posloucháš její videa a čteš její knihy. Ale když jsem se ocitl v poli člověka, který je buddhistickou komunitou shledáván jako realizovaná bytost, uznávaná i Tibeťany (byla mimo jiné žačkou Namkhai Norbua a Chögyama Trungpy, to jsou ve vadžrajáně velká jména, až se z toho chvěju, že jsem napojený na tento proud), otřáslo to se mnou.

V jistém smyslu jsem se na tom retreatu rozpadl. Najednou se vynořil ten ustrašený a traumatizovaný chlapec, který chce, aby ho všichni měli rádi… A tady jsem byl jako úplný začátečník v poli osvícené bytosti. Zvládl jsem to díky laskavým lidem, které jsem tam poznal, a svému milovanému muži. Celý ten „rozklad“ ega byl způsobený její přítomností. Podívat se takovému člověku do očí znamená se vystavit nesmírně zářivému slunečnímu svitu, ale také zrcadlu. Chvíli jsem měl pocit, že se dívám do hlubinného prostoru, který nemá konce a v němž se zrcadlí tajemství.

A co se dělo dál? Když jsem se vrátil, moje buddhistická praxe neuvěřitelně zesílila. Bez praxe, kterou mi Lama Tsultrim předala, bych tohle náročné období předávání Tvaru nezvládl.

Snad ještě dodám, že guru je ve vadžrajáně projekcí našeho vnitřního mistra.

Kudy vedla tvoje cesta, která tě přivedla až k vadžrajáně?

Vyrůstal jsem v katolické rodině a během mládí jsem si katolicismus znechutil. A pak ho zase objevil. Dlouhá léta jsem svoji křesťanskou identitu vášnivě prožíval. Určitě jsem nebyl vlažný křesťan, který zajde občas do kostela. Kdepak! Míval jsem období, kdy jsem chodil do kostela třikrát týdně.

Ale zároveň mě sužovaly vnitřní rozpory. Byla tu moje queer sexualita… A vadilo mi postavení žen v církvi. Přes všechnu krásu katolické mystiky a liturgie jsem bolestně pociťoval mocenskost církve. A od určitého okamžiku jsem to už nedokázal přijímat. Napřed jsem se odklonil od katolické církve a žil jsem si svoji víru postdenominačně. Ale protože jsem člověk intenzivně duchovně hledající, tak v ještě hlubší krizi se otřáslo i téma Boha coby oddělené entity. A já začal hledat na Východě.

Buddhismus mě uchvátil svou zemitou moudrostí a metodičností. Ale především vhledem do reality – pomíjivost a utrpení totiž známe všichni. Podle dharmy lze utrpení přesáhnout zevnitř, naší meditační zkušeností. Ale buddhistu ze mě nakonec udělala mahájánová vize soucitu se všemi cítícím bytostmi. Osvícení je podle jednoho tibetského mistra jen prostředkem, jak dopomáhat ostatním k osvobození. A proč zrovna tibetský buddhismus? Protože v něm nacházím úžasné spojení mystiky a magie. To je mi bytostně blízké.

Zároveň ale potřebuju dodat, že jsem nikdy neztratil spojení s Ježíšem z Nazaretu. To je pro mě člověk – zdůrazňuji člověk –, s nímž cítím hluboké spojení napříč staletími. On mě jako první naučil nedualistickému pojetí světa, když říká, že Bůh sesílá světlo na dobré a na zlé, že máme milovat i své nepřátele, že „já a Otec jedno jsme“… Pro mě je Ježíš jedna z nejosvícenějších bytostí, která kdy chodila po Zemi. Ostatně i moje buddhistická učitelka Lama Tsultrim měla v Itálii několik vizí Krista: šla do kostela sv. Kláry v Assisi a tam ji zažila. Takže Kristus a buddhismus se nevylučují, cítím se s Ježíšem propojený. Klidně bych řekl, že jsem jeho žák, ale zároveň jsem vášnivý vadžrajánový buddhista.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Život sám!

A co je pro tebe nejdůležitější jako pro psychoterapeuta?

To podstatné v mé terapeutické praxi je setkat se s druhým člověkem opravdově. Uvědomuju si, že není objektem mé péče, je to subjekt – člověk, který je mi zcela roven, s nímž sdílím společné lidství. To, co mu můžu nabídnout, je péče, pozornost a prostor bezpečí.

Co naopak nemůžu, je odžít za něj jeho život. Nevynaleznu lék na všecky jeho bolesti. Můžu mu zprostředkovat – a snad i zprostředkovávám – prožitek přijetí, ve kterém se setkáváme jako lidé. V tom mám rogersovský postoj. Samozřejmě miluju i Junga s jeho úctou k duši a jejím hlubinám. Duše je trošku záletnice, ráda se pohybuje mezi světy, občas je zpátečnice, občas si s námi dělá, co chce; to v terapeutickém procesu miluju také. Někdy mě uchvacuje, jak jsou naše duše výstřední. Thomas Moore, jeden z nejlepších terapeutů na světě, někde napsal, že psychoterapeut musí být tak trochu výstřední osobnost. Dnes je poněkud tlak, aby psychoterapeuti byli spořádaní a korektní. Moje zkušenost ovšem je, že kdykoli jsem potkal nějakého dobrého psychoterapeuta nebo psychoterapeutku, vždycky to byly velmi svérázné osobnosti.

Nebát se vlastní zranitelnosti je pro terapeuta také důležitý proces, protože se pak nebojí zranitelnosti klientů. Pokud se budu bát vlastní zranitelnosti a své neučesanosti, tak nedokážu přijmout celou tu škálu složitých emocí, která se v klientech děje.

Co je před tebou, pokud jde o básnickou tvorbu?

Mám teď období, kdy mě strašně baví psát. Nemám na to tolik času, kolik chci, a proto se těším, až z Tvaru odejdu, i když se mi samozřejmě bude i stýskat. Ale těším se, že budu moct víc psát poezii i esejistiku. Píšu teď novou sbírku a píšu nově, trochu jinak než dosud. Rukopis jsem nazval Paví logika, má pět oddílů a každý je jiný. Nejvíc mě baví ten první, který se jmenuje „Připraví se paní Wu a pan Vidlička“ a možná by někdo mohl říct, že v sobě mají wernischovský moment. Vědomě na Ivana Wernische nenavazuji, je to takový spontánní zenový aspekt… A pak je tam ještě oddíl o rostlinkách a oddíl „Buddhistické léto“. A také pár básní v próze.

Mám dojem, že jsem teď poezii objevil nově. Že mě překvapila. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem věděl, že už nemůžu psát jako dosud. Unavila mě dlouhá pásma, unavily mě mytologizace, kterým jsem se věnoval, stejně jako práce s historickou látkou. A hledal jsem, co dál, a začal jsem psát napřed krátké a křehké lyrické básně, které snad také někdy vyjdou, ta sbírka se jmenuje Ptačímu pískotu se neposmívej. A pak přišlo psaní téhle nové sbírky, které mě tolik překvapilo.

A co je před tebou, pokud jde o život?

Delší dobu už s Magdou a Koljou přemýšlíme o rodině. A také se chci víc věnovat přednášení a seminářům. A kromě toho všeho se těším, že občas nebudu dělat vůbec nic. Za těch jedenáct let v Tvaru jsem takových dnů moc nezažil. Toužím se také někdy ztratit, zahučet do houštin…

Budoucnost lidstva. Pociťuješ spíše naději, nebo skepsi?

Vždycky pociťuji víc naději než skepsi. To je moje ustrojení. To ale neznamená, že je to naděje laciná. Mám moc rád výrok americké buddhistické environmentální aktivistky a filosofky Joanny Macyové, že naděje je aktivní.

Chci-li, aby byl svět nadějnější, pak se na tom procesu musím aktivně podílet.