Pod názvem Kámen, nůžky, papír a jiné povídky nabízí nakladatelství Prostor výbor z kratších próz Maxima Osipova. Že jde o výbor, se dozvíme v tiráži, kde se praví, že texty do přítomné sbírky vybral překladatel Jakub Šedivý ze sbírky Sventa: Povesti, rasskazy, očerki (Moskva 2023). Na zadní záložce nás pak v autorově medailonku zaujme informace, že Osipov

sbírku Kámen, nůžky, papír a jiné povídky s úspěchem vydal v USA.

Tady už asi zpozorníme: Osipov skutečně vydal v roce 2019 v Americe povídkový soubor Rock, Paper, Scissors and Other Stories, editorem byl ukrajinsko-americký spisovatel a slavista Boris Dralyuk a předmluvou jej doplnila Světlana Alexijevič, ale je jeho obsah totožný s českou verzí, nebo máme v ruce „kurátorský“ výběr Jakuba Šedivého a obě knihy spojuje jen název? V ediční poznámce se o tom nic neříká, tam najdeme pečlivě vypsané použité zdroje existujících překladů textů citovaných Osipovem, s nimiž překladatel pracoval. Nehodlám tu na adresu Prostoru naznačovat nic špatného, jen mi trochu chybí scelení údajů, kterými svůj ediční počin doprovodilo; rád bych, tím spíš u povídkáře, jako je Osipov, který své texty publikuje různou formou (v ruštině několik povídkových souborů a časopiseckých nepočítaných), prostě věděl, jakou knihu to vlastně čtu.

V každém případě do ní bylo zařazeno jedenáct povídek poměrně velkého rozsahu i obsahu. To první obnáší zpravidla několik desítek stran, to druhé velkorysý dějový záběr. Velkorysý ve smyslu časovém a fabulačním, ale několikrát dojde i na nástroje kompoziční: vložené zápisky, zmnožení narativních pásem (včetně grafického odlišení) a řečových perspektiv, komentáře vyjadřující vypravěčskou distanci; na plochu povídky se takto zkomprimuje epická látka, která by u jiného autora nebo v jiném kontextu vydala i na román. Jeden příklad: v povídce „Moskva – Petrozavodsk“ (zřejmá narážka na slavný Jerofejevův alkoholický trip Moskva – Petušky z roku 1973) se tak odehraje historie několika generací procházející dějinnými, jak se říká, kataklyzmaty 20. století a prolne se se syrovou realitou, ke které v současném Rusku patří i násilí jakožto přijatelný (nebo vlastně… o tom nakonec ta povídka je, nakolik je přijatelný) prostředek hledání vlastního místa na světě.

Autor s oblibou pracuje s náznakem, s nevysloveným, s detaily odpozorovanými náhodně na cestách nebo obdobných životních situacích, pokud je vypravěčem jeho autorský subjekt. Můžeme tak mluvit o epické kondenzaci, jak ji v ruské literatuře proslavil Anton Pavlovič Čechov, a nebudeme nijak vedle, protože s Čechovem Osipova kritika srovnává často; nachází k tomu důvod i ve skutečnosti, že oba autoři měli společnou lékařskou profesi a že se oba věnovali zobrazení života mimo velkoměstský biotop. A ano, i na tu světově proslavenou střelbu z pušky u Osipova dojde –
konkrétně v povídce „Cihla“.

Čechovovskému stylu odpovídá i Osipovův jazyk, konkrétní, soustředěný, bez patosu, ale právě díky tomu umožňující zkratky a lapidární lakonismy, přesahující sice úsporně, ale přece jen, do grotesknosti a černého humoru. Povídky se často odehrávají v prostředí medicínském, které autor dobře zná včetně jeho postsovětských specifik (třeba takto: „Co je s tím jejich zatraceným výtahem? Ukáže se, že je v něm mrtvá žena. Mrtví se mohou posílat do márnice teprve až dvě hodiny po smrti, a tak se prozatím dávají do výtahu“ – s. 168/169, povídka „Na vlnách moře“), nebo divadelním. Tam zase nabízí typické postavy starých dobrých ruských umělců a intelektuálů, i když se divadlo třeba nachází v jakémsi těžebním monogorodu, založeném při sovětské industrializaci na konci světa za polárním kruhem a nyní určeném k likvidaci.

Na tomto motivu lze dobře ukázat, o čem vlastně Osipovovy povídky jsou. Přidržíme-li se lékařské metafory, Osipov nechce ruskou společnost léčit, ale nejspíš ani diagnostikovat její neduhy; čím dnes Rusko trpí, nám řeknou statistiky a média (i když asi ne ta ruská). Zdá se mi, jako by se Osipov zastavil hned u jednoho z prvních bodů lékařského vyšetření, kterým je objektivní nález, a uložil si za cíl naplnit ony statistiky a mediální obraz konkrétním obsahem. A tak popisuje nejen rozpad průmyslu a infrastruktury, vylidňování a migraci z postsovětských republik, rozkrádání v přímém přenosu, klientelismus a korupci, ale hlavně – aniž by se snažil zobecňovat, natož konstruovat nová klišé o hypotetické „ruské duši“ – o hledání pevných bodů ve světě, který se nachází v trvalé nejistotě. Jeho postavy zpravidla ovládá pocit, že „Bůh [mi] i tak dluží“ (s. 57), přesvědčení o zradě ze strany Západu, nostalgie za Sovětským svazem, kdy byly aspoň jasně definované jistoty a rozdělené role, a kýžené zorientování znamená snad i theodiceu, když do věci vstoupí také pravoslaví. Nebo islám, ten středoasijský, který je dalším z témat povídky „Kámen, nůžky, papír“.

Patří sem samozřejmě také i nám známé neduhy posttransformační společnosti, jako je – přes vědomí kulturní kontinuity a hrdosti na velkou literaturu – opovrhování vzdělaností a uměním. „K čemu je tam ruská literatura?“ diví se jistý venkovský policajt při prvním výslechu podezřelé, která ruskou literaturu přednášela v tádžickém Chudžandu, než odešla na ruské maloměsto za mnohem podřadnější, ale lépe placenou prací.

K ničemu, souhlasí s ním. Je naprosto zbytečná
s. 81.

Autor tady mluví hlavně o šovinismu a xenofobii, které rovněž prožírají současnou ruskou společnost, ale dobře víme, co ještě tím prostřednictvím své postavy sděluje. I to je čechovovská práce s nevysloveným.

Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí. Není v tom nic velkého (natož „širokého“), ale tím lépe: není v tom nic schematického ani dryáčnického, „jen“ poctivý obraz života v uzavřenosti – a zranitelnosti.