Lidé
(1963) je ruský spisovatel, lékař a veřejný aktivista. Je autorem řady povídek, esejí a dramat. Osipov se narodil v Moskvě, nejprve pracoval jako lékař, mezi jeho první veřejné „angažmá“ patří založení charitativní nadace na záchranu nemocnice ve městě Tarusa. Po začátku války opustil Rusko a nyní žije v Nizozemsku, kde působí mj. jako vydavatel emigrantského časopisu The Fifth Wave / Пятая волна (Pátá vlna). Osipov debutoval v roce 2007 v časopise Znamja lyrickou esejí o svých zážitcích kardiologa v nemocnici v Taruse. Za svou literární tvorbu byl opakovaně oceněn a jeho dílo bylo přeložena do 18 jazyků. Do češtiny byla zatím přeložena jeho povídková kniha Kámen, nůžky, papír a jiné povídky (Prostor 2024, přel. Jakub Šedivý).
foto Vojtěch Šoula
Vojtěch Šoula
Nikdy nebudu moct psát v jiném jazyce. Ačkoliv mluvím dobře anglicky, moje angličtina je pořád desetkrát horší než ruština, byl bych omezen jak lexikálně, tak ve volbě dalších jazykových prostředků. Když mluvím se svým překladatelem do angličtiny, někdy ho upozorním na něco, co se mi nezdá, a on to nakonec vyřeší úplně jinak, než mu radím, protože zkrátka existují detaily, které nevidím.
Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.
Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.
Nikdy nebudu moct psát v jiném jazyce. Ačkoliv mluvím dobře anglicky, moje angličtina je pořád desetkrát horší než ruština, byl bych omezen jak lexikálně, tak ve volbě dalších jazykových prostředků. Když mluvím se svým překladatelem do angličtiny, někdy ho upozorním na něco, co se mi nezdá, a on to nakonec vyřeší úplně jinak, než mu radím, protože zkrátka existují detaily, které nevidím.
Napadne nás typ „homo sovieticus“, i když ten pojem výslovně zazní až v jedné ze závěrečných povídek. Asi ano, ale ne úplně v komplexnosti; Osipov nepíše společenský, politický nebo historický román, ale všímá si vybraných situací, kde se mentalita paternalistického režimu setkává s tlakem současnosti, heroismus s přizpůsobivou rezignací, nostalgie s hořkostí.
Řečené by nemělo být chápáno tak, že Osipovova kniha postrádá kvalitu: Osipov je skvělý a uznávaný autor, ale já k němu jaksi obtížně hledám cestu. Kvalitu knihy ostatně podtrhuje i tradičně výborný překlad Jakuba Šedivého, kterému se podařilo věrně zprostředkovat českému čtenáři onu lakonickou, přísnou, strohou, skalpelem provedenou formu, kterou Osipov píše.
