Sára Zeithammerová (1997) zatím nepatří ke známým jménům současné prozaické produkce. Narozena ve Spojených státech amerických, strávila většinu života v Praze, vystudovala anglickou a španělskou filologii a posléze dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Na svém scenáristickém kontě má seriál TBH, který byl v roce 2022 jako první hraný seriál natočen pro web České televize, a sérii Pět let z téhož roku, jež má na webu ČSFD poměrně vysoké procentuální hodnocení. Na literární scénu vstoupila rovněž v roce 2022, kdy vydala román Stehy, nominovaný o rok později na Cenu Jiřího Ortena. S výjimkou recenzí Kryštofa Edera a Aleny Fialové Šidákové se prvotina Zeithammerové naprosto minula s kritickými ohlasy, což je vskutku škoda. I když téma Stehů vypadá dost banálně, jde v něm o klasický manželský trojúhelník, je podáno poměrně neotřele a s promyšleným záměrem i kompozicí.

V posledních dvou letech vydala autorka několik kratších textů především v antologiích edice Česká povídka nakladatelství Listen. Zásluhou Tvaru se pak mohli čtenáři dozvědět, že prozaička připravuje nový román, ve všech aspektech odlišný od prvotiny: v čísle 12 loňského roku byla publikována ukázka, v čísle 19 pak autorčina esej o postavení ženy v 19. století a jejím zobrazení v současné literatuře a ve filmu.

Na románu Svatá je skutečně patrná pečlivá příprava, k níž se spisovatelka doznává v autorské poznámce. Historickým předobrazem se Zeithammerové stala osobnost Kristiny Ringlové, jíž se coby čtrnáctileté dívce zjevila Panna Marie. Stalo se tak 10. srpna 1892 v Suchém Dole nedaleko městečka Police nad Metují. Krátce poté zaznamenala Kristina pětici dalších zjevení, což vedlo k náboženské euforii a kultu místa zjevení. Údajně byly posíleny vlakové spoje do Police, protože výjimkou nebyly dny, kdy sem přijíždělo až patnáct tisíc lidí, jejichž prosby o uzdravení či vyjití z chudoby měly být vyslyšeny matkou Ježíšovou. Případem se začaly zabývat světské i církevní úřady, z místních občanů byl zřízen vyšetřovací komitét, zjevení však sama od sebe ustala. O deset let později byla Kristina obviněna z vraždy své přítelkyně Anežky, a přestože na její vinu poukazovaly jen nepřímé důkazy, byla odsouzena nejprve k trestu smrti, posléze k patnácti letům těžkého žaláře. Po propuštění v roce 1916 žila Ringlová nenápadně, později vyloženě v nuzných podmínkách a zemřela ve vysokém věku v roce 1957 v zaopatřovacím ústavu, přičemž Panna Maria se jí zjevila ještě několikrát.

Rozepsal jsem se o skutečném životním příběhu Ringlové proto, aby bylo zřejmé, v čem se s ním románová fikce protíná a kde jej naopak opouští. Rozdílnost je signalizována mírnou změnou aktérčina příjmení, v románu se jmenuje Kristina Raisová. Vedle toho, že je fikční příběh časově mírně předsunut (první zjevení se odehraje již roku 1881, tedy o jedenáct let dříve), odlišuje se především závěr Kristinina života: autorka ji o osm let později nechá po soudním řízení popravit oběšením. Což, jak víme, byl původně udělený trest, kterému se Ringlové podařilo jen se štěstím uniknout.

Prozaička tímto uměleckým záměrem jednak dosáhla kýžené dramatičnosti a tragičnosti, jednak mohla svoji vypravěčskou pozornost koncentrovat do poměrně krátkého období předposlední dekády 19. století. Tomu plně odpovídá románová kompozice: ději počínajícímu v roce prvního zjevení je předřazen výjev z roku 1889, kdy Kristinina matka s bolestí přihlíží dceřinu oběšení. Čtenáři je tudíž od počátku jasné, jak život nepotvrzené (ale jak lze zjevení racionálně dokázat?) a podle některých falešné světice skončí, jen neví, jaké důvody k tomu povedou. Děj navíc nekončí popravou fiktivní Kristiny, ale je dopovězen až do následujícího roku.

Vypravěčkou totiž není přímo Kristina, ale její matka Aloisie, což je evidentně další povedený tah autorské strategie. Díky němu se Zeithammerové daří zachytit celou škálu emocí dospělé ženy, které pociťuje k vlastní dceři, jež se vymkla běžným vesnickým poměrům, od všeobjímající lásky až po pochybnosti o Kristinině upřímnosti a pravdomluvnosti. Matčina důvěra se přitom netýká jen údajných revelací, ale rovněž a možná především otázky jejího obvinění z úkladné vraždy:

Viděla jsem ji. Opravdu, Kristo? Já jsem nevinná. Jsi, dcero moje?
s. 17

Ústřední postavou románu tedy není přímo „svatá“, ale její matka, na svou dobu poměrně svobodomyslná a nezávislá žena. Právě na jejím životním osudu autorka nejlépe zúročila poctivé rešeršování. Podává totiž autentický obraz toho, jak složité bylo, aby žena prosadila svůj názor v muži ovládané společnosti. Tím, že se po sebevraždě svého manžela Aloisie už podruhé nevdala a udržela si prosperující hospodu, kterou navíc rozšířila o pokoje pro hosty, ještě více provokovala konzervativní a úzkoprsou komunitu. Někteří muži (starosta, učitel) jí sice byli nakloněni, ale nikdy se za ni nepostavili, jiní (farář) ji vyloženě nenáviděli a zjevení považovali za komplot matky s dcerou, které tak pouze chtějí přilákat zákazníky do svého podniku.

Próza Sáry Zeithammerové je dalším důkazem, že historické události a životní příběhy dlouhého 19. století představují bohatou zásobnici námětů pro naši současnou prózu. Mohou totiž, ovšemže se zřejmou autorskou intencí, poskytnout mnohem invenčnější a méně očekávatelné traktování příběhu než dokola omílané zpracování politických zvratů 20. století zasahujících do privatissima. Nezáleží přitom příliš na tom, jestli se jedná o hédonisticky opulentní pastvu všech smyslů (Stančíkův Mlýn na mumie), fantastickým prvkem mírně posunutou alternativní historickou fikci (Jiné životy Hynka Harra Jakuba Dotlačila), surově podanou tragičnost lidského života (Augustin Zimmermann Zuzany Kultánové), či víceméně psychologickou prózu (Svatá). Podstatný je vždy subjektivní autorský vhled do historické epochy, vystižení tehdejších problémů a jejich transformace do aktuální doby. Teprve potom může vzniknout originální umělecký obraz, což druhý román Sáry Zeithammerové suverénně dokládá.

Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.