Stand-up komika, scenáristu a publicistu Jana Studničku (1992) jistě není třeba sáhodlouze představovat. Dosud byl znám jako spoluautor (s Terezou Kujovou) podcastů propojujících seriózní historii a sexuální skandály Hodina dějepichu, jejichž výběr vyšel i knižně (2023). V současnosti se oba autoři podílejí na hned dvou podcastových seriálech: HistoRIP částečně navazuje na předchozí sérii a Stanice hrůzy je zaměřena na horor v literatuře, filmu i v komiksu.

Je tedy nabíledni, že ve své první prozaické knize Studnička spojil svoje ústřední zájmy, tedy znalost českých dějin a zálibu v hororu. Vznikl tak soubor čtrnácti povídek Horory s TGM, opatřený autorovým úvodním slovem a doprovodným komentářem, který prokládá jednotlivé texty. Nedůvěřivý čtenář by si při prvním pohledu mohl bezpochyby pomyslet, že se jedná jen o marketingový tah, skvěle načasovaný do předvánočního období. Kniha má totiž nejeden signál vypovídající o brzy splasknuvší bublině: vtipný název, graficky perfektně připravenou knížku tištěnou na papíru s vysokou gramáží, skvostnou obálku a ilustraci ke každé povídce od jiného kreslíře. Nakladatelem je nadto mediální korporát, který mimo jiné vydává týdeník Reflex, do něhož Studnička pravidelně přispívá. Ostražitost je jistě namístě, avšak všechna vnějšková podezření naštěstí ještě nic neříkají o kvalitě samotných textů.

Ty totiž mají poměrně vysoký standard a naznačují, že Studnička není prost literárního talentu, přičemž umí zdařile zúročit svoji čtenářskou o odbornou znalost hororu a přetavit ji v neodvozený, svébytný fikční svět. Povídky na sebe nenavazují ani nevytvářejí fiktivní univerzum, nabízejí však celý kaleidoskop subžánrů hororu, jako je duchařská historka, „ďábel v lesích“, UFO horor, lovecraftovská povídka, „tísnivé údolí“, satirický horor, folk horor, extravaganza či military horor.

Čtenář, který se v takovém prostředí neorientuje, jistě ocení autorské komentáře doprovázející povídky, jež jednak vysvětlují vývoj a nejvýznamnější projevy těchto nuancovaných žánrů, jednak ozřejmují Studničkovu inspiraci. Na rozdíl od rádoby vtipných poznámek a průpovídek v knižní podobě Hodiny dějepichu se jedná o dobře fungující, vědomostmi nabité a k povídkám přiléhavé paratexty.

Přestože první československý prezident se v povídkách neobjeví, tvoří rámec souboru prózy, které jsou situovány do masarykovského období první republiky. V obou vystupují a řeší kriminální případ Karel Čapek a inspektor Bouše a tato dvojice myslím vhodně ilustruje autorovu práci s aluzemi, jež nerozlišuje mezi postavami reálnými (známý spisovatel a dramatik) a smyšlenými (vyšetřovatel z televizního seriálu Hříšní lidé města pražského). Intertextuální odkazy ovšem nejsou autorovu předností, respektive s nimi nakládá dost primitivně a okatě, jak o tom svědčí „čapkovská“ povídka „Vesmír z druhé kapsy“ zasazená do doby španělské občanské války. To je ovšem naštěstí výjimka a nutno říct, že to také není hlavní bod výstavby Studničkových próz.

K pozitivům souboru naopak patří silný děj, schopnost udržovat čtenáře v napětí z očekávané hrůzy a překvapivě také zdařilá nápodoba idiolektů v případě, kdy je zvolen personální vypravěč. Občas se sice v takových monolozích objeví tentýž idiom v řeči věkem i sociálním zařazením zcela odlišných postav, avšak jinak Studnička ovládá odlišení postav prostřednictvím řeči i mentálních pochodů spolehlivě. Ahistorismus se zde vyskytuje ojediněle (bývalý legionář by o sobě jistě nemohl prohlásit, že „skenuje“ okolí), což lze jedině kvitovat a dokládá to autorovu historickou erudovanost.

Zastavíme-li se u dominantního aspektu hororu, totiž vyvolávat ve čtenáři strach, hrůzu, či alespoň znepokojení, pak je Studnička mistrem žánru. Textu, který je z principu založen na serióznosti a vážnosti podání a zároveň deklaruje jistou nadsázku, lehce hrozí, že sklouzne k nechtěnému humoru a horor se pak promění ve vlastní parodii. Debutant se tomu dokázal vyhnout a nejednoduše vybalancovanou rovinu udržel víceméně ve všech povídkách.

Za nejlepší kus považuji nejdelší prózu „Spis 07-c/1921“, která má rozsah novely a mimo jiné prokazuje, že autor nespoléhá pouze na krátké rozvinutí nápadu a nemusí se propříště obávat románového formátu. Povídka líčí dobrodružství legionářské jednotky, která – sotva se navrátila z jižní fronty – je nasazena na Slovensko proti polskému nepříteli, uzurpujícímu si severní oblasti země. Ve Vysokých Tatrách přitom vojáci zažijí dobrodružství, jež nemá s lidským nepřítelem nic společného, a naleznou zde jistou smrt, případně vyváznou za cenu doživotního traumatu. Povídka je vystavěna jako koláž rozhovoru lékaře s chovancem psychiatrické léčebny, lékařových zápisů, vojenských hlášení a spisů nejrůznější provenience, dopisů, deníkových záznamů a dalších pseudodokumentů. Mnohovrstevnatá strukturace textu se podílí na „autentičnosti“ příběhu a zajišťuje dokonalé vystupňování hrůzyplné a děsivé atmosféry příběhu. V povídce navíc vystupují skuteční účastníci československých legií a legionářům celkově je zde prokázána neokázalá pocta.

Ač nejsem specialistou na horor a zvolil jsem knihu tak trochu naslepo a jako oddechovou četbu, byl jsem ve výsledku velmi mile překvapen. Jistě, český Stephen King se nezrodil, kvalitní autor hororu však bezpochyby ano.