Francouzský filosof Roger Callois (1913–1978) se ve svém díle Kameny (1966, česky 2008) pokusil o vytvoření poetiky kamenů, vyzdvihl jejich estetiku a hlubokou krásu, přesahující hmotu a stávající se výrazem něčeho vyššího, odkazujícího k tajemství bytí a prapůvodní celistvosti.

Básník Jiří Hauber (1963) se ve své poezii zaměřil na otázky duchovních zdrojů a souvislostí nadčasové tvorby velkých osobností architektury: skladbu Petr Parléř (2000) věnoval staviteli svatovítského chrámu, Výstup na Zelenou horu (2003) byl dialogem s odkazem Jana Blažeje Santiniho; geneze a smysl díla velkých mistrů  zde korespondují s niterním hledáním v žhavém materiálu vlastních otázek a témat. Kabbala poetika miror (2011) tematizovala vrůstání do ezoterního systému kabaly, vyjadřujícího řád a skrytý smysl bytí. Duchovní cesta se v jeho básnických knihách sdružuje s cestou tvůrčí a ústí ve zdolání tvaru i metamorfózu sebe samého jako objektu i nástroje proměny.

K novému dílu, uvedenému mottem „Duše kamene nemá ústa…/ Modlitba kamene přebývá v srdci…“  inspiroval Haubera výtvarník Oldřich Hamera (1944–2021), následovník Vladimíra Boudníka, tvůrce strukturální grafiky, jehož pět grafických listů knihu provází jako ilustrační doprovod. Hamera, jehož Hauber považuje za spoluautora knihy, byl velký sběratel minerálů a znalec různých přírodovědných oborů; básník v doslovu tlumočí jeho názory na svět, který nás obklopuje a z něhož jsme vzešli:

dělení přírody na živou a neživou je pouze lidskou  konvencí… Hlavní příčina odlišnosti kamenů od ‚živé‘ přírody spočívá v tom, že jejich bytí se odvíjí v jiné časové dimenzi, zcela nesouměřitelné s tou, v níž se odehrávají životy rostlin, zvířat a lidí
s. 50.

Struktury polodrahokamů představují zvláštní řád, v němž se manifestuje čistá krása, zastupující závratnou nádheru přírody samotné. Výtvarník vytvořil pro Hauberovy texty pět grafik, jejichž předlohou se stalo pět nerostů – achát, labradorit, opál, sodalit a sagenit. Každému z nich věnoval Hauber jednu část knihy.

Autor se v souladu se svým záměrem prezentuje vytříbenou formou a klasickou kompozicí – vytvořil pro svoje dílo speciální desetiveršovou strofu, v níž se pravidelně  rýmuje druhý a pátý a sedmý a desátý verš (ojediněle také první a třetí), rytmicky Hauberova decima kombinuje jamb a trochej. První sloka se opakuje v pátém oddílu, máme před sebou tedy kruhovou konfiguraci. Uspořádání tak odkazuje k tradici, archaickému základu a  hermetismem poučenému nazírání věcí.

Výtvarný doprovod je rovnomocnou součástí díla. Hamerovy listy zprostředkovávají záhadné dění uvnitř minerálních struktur, které evokuje vesmír pod mikroskopem, pod vodní hladinou či kdesi v záhybech země; naznačuje pohyb čar a kontur, které se přeskupují, krystalizují, tuhnou, zjevuje se před námi stálost i vnitřní dynamika magických útvarů, jejich zvláštní geometrie, vynořující se z netušené časové hloubky. Obrazce připomínají zkamenělé květy, zakleté uprostřed vanoucího prostoru bez konce;

květy fantastických tvarů
bizarní listy kapradin a mechů
i delikátní kresby křídel motýlích
s. 13.

Jde tedy o to číst kámen, interpretovat ho, vhroužit se do jeho jsoucnosti, nalézt v něm harmonii, paralely a analogie, zachytit hru barev, lomů, odrazů, přechodů, synergii základen a stěn, jazyk částí i celku. „Chvění se zastaví na hrotu plamene / a náhle bez proměny zbyde čiré bytí“ ( s. 14) – kámen však také vstupuje do něčí dlaně, vlastně se jí i nabízí, aby v té dlani došel svého završení a stal se tím, čím má být. Ta dlaň patří Bohu, věčnosti nebo právě tobě jedinému  a mezi tebou a kamenem mizí hranice, stáváš se jím a on tebou.

Nevíme, zda kameny mají subjektivitu a vědomí, ale stejně tak netušíme, má-li je čas. Minerál v sobě čas koncentruje a možná ho opět vydává zpět v okamžiku setkání s bytím. Čas pro kámen plyne jinak, „jako živelná a neúprosná síla / proudí a kámen vůbec nevnímá“ (s. 19),  vše, „co zrodí se a roste pouhou chvíli“ (s. 36), stojí proti tomu,  „pro nějž čas je pouhou pomíjivou stopou“ (s. 37). Mučivé rozpory mysli touží po přetékající plnosti a spočinutí. Usebrání smiřuje propast mezi zdánlivou neměnností a neustálou proměnlivostí:

vše čím jsem jednou byl já tuším opět budu
s. 20.

„V nesčetných vteřinách cítíš Věčnost / a v jedné Věčnosti i každou vteřinu“ (s. 11); dialog tu probíhá s absolutním Ty či s Ty absolutna, lze vidět Boha v přírodě i přírodu v Bohu, v mnohosti jedno, v jediném mnohost. Fascinující pohled do útrob nerostu se odrazí jako vhled do vlastní duše. Mlčení kamene i mlčení s kamenem otvírá brány tajemství a stává se pevným bodem „v středu kroužícího víru“ (s. 28), v němž se čas zastaví, rozplyne, začne znovu nebo my  jeho závratnému mystériu konečně porozumíme.

Básně Jiřího Haubera nás vyzývají, abychom stanuli a vešli do tichého souručenství s tím, co celý čas lhostejně míjíme.