Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.
Halič představuje území, kde
dobrá vodka pokaždé usnadňuje porozumění,
sud střelného prachu se spletitými a neradostnými dějinami, oblast, která byla součástí mnoha států a dnes leží dílem v Ukrajině, dílem v Polsku; patřila ní početná židovská menšina se svými chasidy, v literatuře ji zobrazovali třeba Bruno Schulz, I. B. Singer, Jiří Langer, Marek Stasiuk a mnozí jiní; v předminulém století krajina zaostalá, svět surovosti a krutosti, obývaný vesměs bezprávnou „holotou“, vesnickým lidem často žijícím skoro na zvířecí úrovni, svět úděsného antisemitismu, v němž pohřbívali za plotem hřbitova každého, kdo posluhoval Židům.
A právě do devatenáctého věku nás zavádí Rakův román, jehož hrdina Jakub Szela se prý stal vůdcem povstání proti šlechtě v roce 1846, ale to je v knize vcelku okrajová záležitost. Ve vyprávění se slévá realita s mýty a pohádkami polskými, židovskými i romskými, skutečnost, sen, imaginace a halucinační přeludy z alkoholových delirií (v nichž člověk tančí jako „šílený Cikán, mešuge Žid, jako turecký svatý“) se přetlačují i navzájem vtahují do sebe, neboť venkovský život je prodchnutý pověrčivostí i vírou, že v přírodě je všechno živé, podle situace buď vlídné a dárné, nebo naopak nebezpečné a ohrožující. Člověk se změní v kus práchnivého dřeva, popínavé rostliny se plazí salonem i ložnicí, dýně rostou v předpokoji, ale nikdo si toho nevšímá. Všude se nacházejí bytosti, „který by vůbec neměly existovat, ale existujou“, čerti, démoni, víly, mluvící hadi.
Hadi tu sehrají závažnou roli. Jakub kdysi zachránil hádě, a když zabloudí do čarovné kotliny, zdejší hadi mu za odměnu splní přání – stát se pánem. Jakubův život ale není snadný, protože přišel o srdce. Daroval ho magické dívce Fialce, když si ho vytrhl, „pulsovalo mu na dlani, černé v temnotě noci, zbrocené krví a rosolovitými sraženinami“. Ale srdce je domovem člověka, a kdo hledá nové srdce, stále pobývá na cestě (i když se může jednat o pouť, kterou musí vykonat sám v sobě). Srdce je totiž
nejhlubší hlubinou, ono je opevněným městem v prsou každého člověka, právě tam potkáváš sám sebe. Kdo nemá srdce, ten se sám se sebou nemůže setkat, takže nemůže být nikým, ani sám sebou.
Rakův text usiluje získat čarovnou moc, aby se vyrovnal světu, který zachycuje; ostatně bez toho by se ten svět rozplynul. Jde tu o „slova, do kterých se člověk musí zakousnout a vysát z nich šťávu; slova, která proměňují toho, kdo je vyslovuje, i veškerý svět kolem“. Nemusí to ale být vždy zase tak těžké, protože „v knihách není nic, co by člověk dříve či později nezakusil na vlastní kůži“. Mimochodem jedna z postav se jmenuje Xenes Rak a autor s ní patrně bude nějak spjatý; pro nás je zajímavé, že v knize vystupují také Češi, mají však německá jména a také se za Němce vydávají. Pracují jako úředníci.
Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní. Dovedně surfuje a balancuje mezi žánry, čteme tu báchorku, horor, fantasy, sociální román, baladu, dílo jako z okruhu regionalistické prózy, z níž hovoří sama země. Opájí se fabulací a poněkud opomíjí kompozici, text se v poslední třetině rozbíhá do všech stran a vytrácí se původní sevřenost. Filosofování spisovatel do knihy vkládá stejně nenápadně jako citáty z klasiků od Schillera po Szymborskou, ale ne náhodou dílo uvozuje motto z Mistra Eckharta.
Přes hustou chumelenici plnou zvláštních tvorů se autor dobírá poznání tvrdého jako diamant:
Pro člověka je tělo pouze doplňkem té temnoty za očima, které každý říká ,já‘. Člověk bývá svým tělem jen zřídka – leda při tanci, v lásce a v nemoci.
Host
Velký román středoevropské fantastiky Radek Rak se ve svém románu noří do mytologie dávné Haliče, v níž historické postavy a události obrůstají legendami. Sledujeme osudy mladého Jakuba Szely, který se stane zbojníkem a vůdcem selské vzpoury proti šlechtě v roce 1846. Rakova kniha však čtenářům mnohem spíše než historická fakta přibližuje potřebu mýtu a mytického vyprávění, jíž se moderní společnost vzdaluje. Pohybujeme se v ní na pomezí dějin a mytologie — zdánlivě mrtvé věci ožívají, do osudů lidí zasahují víly a moudří hadi. Zároveň však příběh Jakuba Szely vypráví o sociální nespravedlnosti, což je aktuální snad v každé době. Radek Rak napsal román o dobru a zlu, které se skrývá v každém z nás, o nerovných příležitostech, o Haliči a Polsku — a to vše nezvykle barvitým jazykem.
Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací.
Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje: „Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?“ Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.
Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost (…), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. (…) Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu.
Nejlepší bude, když si zazpíváš nějakou zbožnou píseň nebo májovou litanii k Panence Marii, anebo se tisíckrát po sobě pomodli: Pane Ježíši kyrielejson, pomiluj mě hříšníka, až do tebe ty slova vstoupí a stanou se tvojí součástí.
Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.