(1991, Rio de Janeiro, Brazílie) je básnířka, literární badatelka a redaktorka. Studovala na Federální univerzitě v Riu de Janeiru, kde své studium zakončila disertací na téma Současné brazilské básnířky a jejich nezávislé vydavatelské projekty. Ve své autorské i vědecké práci tematizuje psaní jako tvůrčí i aktivistickou činnost, věnuje se také otázkám ženského těla, genderu a různých podob jinakosti. Přispívá do časopisu Cassandra a působí jako redaktorka v nakladatelství Macabéa Edições a v časopisu Toró. Pracuje jako analytička literatury v národním oddělení organizace Sesc, kde koordinuje literární projekty. Její druhá kniha Vyhrabávat kosti představuje hlas, který během čtení stárne a zrcadlí samotnou trajektorii života: dětství, dospělost a stáří. Sbírka sešívá vzpomínky, každodenní situace, zkušenosti zneužití, zármutky, strachy i neurózy. Poezie Priscily Branco se pohybuje mezi dramatickým humorem a melancholií a na konci každé básně zanechává jemný dotek úžasu. Mezi křehkými obrazy a náhlými řezy tak Vyhrabávat kosti vytváří intimní inventář života. Přítomné básně jsou ukázkou z této sbírky básní.