vždycky jsme byli sami
Kdyby tady byla moje babička,
byly by z nás dvě stařeny,
co kouří a čekají
na konec.
Jedinou rodinnou zábavou bylo modlit se.
Nutila jsem se k úsměvu
pokaždé, co jsem dostala lízátko
a jedno olíznutí ucha
v sakristii.
Nechtěla jsem kazit boží den.
Na hodinách matematiky
jsem se učila zbytečné vzorečky.
Ve skutečnosti jsem chtěla
umět znásobit chléb.
Co si přeješ?
Zeptal se mě ten přítel
naší rodiny,
když mě zrovna hladil po vlasech.
Už jsem nechtěla dostávat pozornosti
ani ničí pozornost.
Nikdo nevěděl o mé skrýši
pod auty,
kde jsem čekala, až mě něco přejede.
Kdykoliv jsem už nechtěla jíst,
zavolala Maminka paní Sandru.
Za vraty našeho domu
se modlila ta žena
v nesrozumitelných jazycích
a přitom mě šlehala
zázračnými rostlinami.
Ze strachu z výprasku
jsem snědla všecičko.
Moje babička mi pod stolem
strkala peníze,
občas i kávu
nasáklou v sušence.
Jednou mě poprosila, abych jí zapálila cigaretu.
Nic jsem netušila, ale to byl její dárek
na rozloučenou.
Myslela jsem si, že chci být jeptiškou:
modlit se, sbírat manga na dvorku, milovat boha
(nade všechno, dokonce i víc než ptáčky).
Kdepak.
U pokladny v obchodě mi dovolí jen dusit
ovoce v igelitových sáčcích.
Na takové hlouposti není čas.
Stýská se mi, babi.
Říká se, že se rodiny přou
o dům, peníze a šperky.
Tady nezbyl ani popel
mé babičky.
Bez manžela
jsem postavila židle, stoly
a předsíně.
S rostoucím věkem
se mi začala plést slova
a pláču bez vysvětlení.
Když přicházela hodina smrti,
pochopila jsem:
vždycky jsme byli sami.
Pro Dandu
Jedna kamarádka chtěla být paleontoložkou.
Připadalo mi jako ta nejdivnější věc na světě:
studovat praskliny
vykopávat ruiny
luštit jazyky.
Dnes se v tom sama považuji za odbornici.
Čas je ta nejlepší škola
všech možných způsobů,
jak vyhrabávat kosti.
Kdyby tady byla moje babička,
byly by z nás dvě stařeny,
co kouří a čekají
na konec.
Zavřít knihu,
říct amen.
Z portugalštiny přeložila a medailonek autorky připravila Barbora Svobodová
aby sis přečetla začátek
jakéhokoliv příběhu
projeď feed až do konce
A přece je to div
jenž odře z kmene vrstvy korku
a oblékne nahé otázky
do hřejivých oděvů
aby nedrkotaly zuby
aspoň na okamžik
Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.
ženy chtějí citlivé muže
při odlivu tudy projdeš
suchou nohou
citliví muži si prohlížejí dlaně
vzduch nepláče
příliv odnáší venčené psy
hovory po tom
měsíc v úplňku
vypadá jako svoje fotka