09_poezie_branco
Priscila Branco

vždycky jsme byli sami

Kdyby tady byla moje babička,
byly by z nás dvě stařeny,
co kouří a čekají
na konec.

Beletrie – Poezie
Z čísla 8/2026

Nedělní mše

Jedinou rodinnou zábavou bylo modlit se.

Nutila jsem se k úsměvu
pokaždé, co jsem dostala lízátko
a jedno olíznutí ucha
v sakristii.

Nechtěla jsem kazit boží den.

 

2 + 2

Na hodinách matematiky
jsem se učila zbytečné vzorečky.

Ve skutečnosti jsem chtěla
umět znásobit chléb.

 

Narozeniny

Co si přeješ?
Zeptal se mě ten přítel
naší rodiny,
když mě zrovna hladil po vlasech.

Už jsem nechtěla dostávat pozornosti
ani ničí pozornost.

Nikdo nevěděl o mé skrýši
pod auty,
kde jsem čekala, až mě něco přejede.

 

Léčitelka

Kdykoliv jsem už nechtěla jíst,
zavolala Maminka paní Sandru.
Za vraty našeho domu
se modlila ta žena
v nesrozumitelných jazycích
a přitom mě šlehala
zázračnými rostlinami.

Ze strachu z výprasku
jsem snědla všecičko.

 

Manioková buchta

Moje babička mi pod stolem
strkala peníze,
občas i kávu
nasáklou v sušence.

Jednou mě poprosila, abych jí zapálila cigaretu.

Nic jsem netušila, ale to byl její dárek
na rozloučenou.

 

Budoucí povolání

Myslela jsem si, že chci být jeptiškou:
modlit se, sbírat manga na dvorku, milovat boha
(nade všechno, dokonce i víc než ptáčky).

Kdepak.
U pokladny v obchodě mi dovolí jen dusit
ovoce v igelitových sáčcích.

Na takové hlouposti není čas.

 

Pauza na cigaretu

Stýská se mi, babi.

 

Dědictví

Říká se, že se rodiny přou
o dům, peníze a šperky.

Tady nezbyl ani popel
mé babičky.

 

Plačka

Bez manžela
jsem postavila židle, stoly
a předsíně.
S rostoucím věkem
se mi začala plést slova
a pláču bez vysvětlení.

 

Siroty nebo vdovy

Když přicházela hodina smrti,
pochopila jsem:

vždycky jsme byli sami.

 

Paleontologie

Pro Dandu

Jedna kamarádka chtěla být paleontoložkou.

Připadalo mi jako ta nejdivnější věc na světě:
studovat praskliny
vykopávat ruiny
luštit jazyky.

Dnes se v tom sama považuji za odbornici.

Čas je ta nejlepší škola
všech možných způsobů,
jak vyhrabávat kosti.

 

Odpolední káva

Kdyby tady byla moje babička,
byly by z nás dvě stařeny,
co kouří a čekají
na konec.

 

Znovu pohřbít

Zavřít knihu,
říct amen.

Z portugalštiny přeložila a medailonek autorky připravila Barbora Svobodová

Chviličku.
Načítá se.
  • Priscila Branco

    (1991, Rio de Janeiro, Brazílie) je básnířka, literární badatelka a redaktorka. Studovala na Federální univerzitě v Riu de Janeiru, kde své studium zakončila disertací na téma Současné brazilské básnířky a jejich nezávislé vydavatelské ...
    Profil

Souvisí