Deštník pro jazzovou louku

V půl sedmé u kašny.
Možná kafe. Možná nebude pršet.
A možná si něco řeknem.
Možná si sednem.
A když ne – opijem se.
In vino planum B.
A když mi praskne struna, koupím Ti cukrovou vatu
a zahraju Ti na plastovou lžičku.

Ticho, co chutná jak odložený telefon.
Mraky, ve kterých je ryba, ovce,
astronaut s pizzou nebo bůh.
A ve všech táž otázka:
můžem snít a nebýt přitom směšní?

Jsem tu. Vývrtku mám pod jazykem –
a vypil jsem Tě dřív, než jsme se sešli.

Dveře domů

Poprvé jsi přišla na koncert jako Ta,
se kterou trávím čas.
Byli jsme pár – jak se říká v tisku.
A já byl frajer v polobotkách z Lidlu.

Spotlight šel za Tebou
a zvukař Tě vytáhl v mixu.

Chtělo se mi šeptat do publika:
To je Ona!

Pak jsem Tě vzal domů.
Vypadá to, že chodím
s jednou krasavicí z Květnice.

Máma chtěla vědět jen,
zda jsem s Tebou šťastný.
Jsem.

Stopy

Není to žádná taktika
posílat holkám písničky.
– Stejně bys mě na to neuhnal.
A přece Ti v playlistu přibývají stopy.

Moje písně dobře znají cestu nocí,
kdy se bojíme být sami.
Sešlápnou tmu
na bidýlku Tvé klíční kosti
a zašustí Ti do ouška:
Cohen, Drake, Waits a Bowie.

Není to žádná finta, a přesto:
Funguje? – A Ty:
Možná až moc.
Hraješ si s drátkem sluchátek
a zapomínáš otázky,
cos mi chtěla položit.

A tak odpovíš jen:
Hansard, Rice, Cave a Kiwanuka…

V kuchyni

Nejdřív se to nedá číst.
Jen kůže vnímá, než se dotkneš.

Dostals mě v kuchyni, kde tikaly hodiny
překvapením, které sfouklo svíčku.

Dech si nepamatuju. Jen ten moment,
kdy hlava ztichla
a polibek v ní otevřel okno,
za nímž poprvé svítá.

Byls tak blízko, že jsem zmizela.
První pusa dvou důvěrně zmatených bytostí.

Do vody v hrnci padlo světlo
a v kuchyni to zasyčelo.

A já netušila, jestli je večer.
Nebo ráno, těsně poté.

Drobné práce

Jdeme spolu pro gnocchi a chleba s prasklou kůrkou.
Z výlohy, která křičí Milenci, přikoupím pár hloupých nápadů.
Doma trouba zdechne, já rozkrájím zmrzlou cibuli
a Ty vymyslíš recept, co se nedá sníst.
Na dvorku si připálím dýmku
a kouřem napíšu operu.
Ty se mi schoulíš pod loket
a spleteš si Pucciniho s Puškinem.
– Ostatně… nevadí, že to máslo bylo prošlý?

Smějem se, až nám kvásek prchne z mísy
a zmizí v řece.

Až se mě zeptáš, kde mám zástěru, řeknu: V šuplíku,
mezi Tvými pinetkami.

Kdo nás vidí, řekne:
Ti dva už spolu bydlí.
Ale my jen tak, na zkoušku,
přehráváme budoucnost.

– A co si vezmeš večer na sebe?
– Navlíknu se do Tebe.

Ještě ne

Nikdy spolu nebudeme
tak, jak bychom chtěli?
Z té otázky se budíš do ticha.
– Ještě ne!

Tak málo se vejde do věty a tolik mezi řádky.
A jsou slova, která těžknou tiše.

– V porovnání s některýma řeším blbosti.
A ve víně plavou odpovědi, které se nehlídají: pijí se.
– Neumírám, jestli se ptáš na to.
Krom toho, že umíráme všichni.

Já na to naivně: Já ne. Já s Tebou ožívám.
Byla to věta z dětství: vzlyk v krku a kýč.
Ale byla to i pravda,
i když jsi to sotva snesla.

                  Ještě si chci myslet,
                  že to nevidíš.