Haptická odezva
Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.
„Instead of dying: the jellyfish simply ceases to move“
– Neil Hilborn: Clatter
Odcházíš, protože si nezasloužím tvou lásku?
Moje milé kosti se stáčejí do dutých trubiček-fléten uvnitř ptačí krabice mého těla.
Dárek s překvapením.
Když mě otevřeš, uvidíš najednou všechno:
železnice měst,
síť pozemního transportu –
všechny moje žíly tečou směrem truchlení.
Začínám truchlit dřív, než definitivně odejdeš.
Předem pacifikuju prázdnotu, určenou pro tvé mizení, nepřítomnost, zánik.
Tu me manques.
Chybíš mi.
Я сумую.
J. L.
Moje bolest je jako slanost slaných věcí,
jako sépiové prázdno tvých rukou,
jako rýhy slz, co mi tečou uvnitř,
zatímco jsem naruby.
Ležím schoulená
na půl metru čtverečním své matrace v rohu pokoje,
na půl metru čtverečním svého těla v rohu děje.
„Malířství
je však především to,
co ukazuje samotnou podstatu prostoru, kterou je odstup, prázdnota.“ (s. 80)
Moje bolest se dusí místo mě,
snaží se mě potratit,
jako nechtěné dítě, počaté z mlčení odloučení.
Když se mě přijdeš dotknout,
najednou si všimnu, že předtím jsem nemohla dýchat,
že předtím jsem byla v exilu,
a teď jsem doma.
V tvé dlani na mém předloktí
se soustředí veškerá pevnost světa.
Chci se naučit žít tento život bez tebe,
ale nedokážu nakreslit čáru a pochopit,
kde jsi a kde
nejsi.
Co je to život bez tebe a život s tebou?
Co je to život, co jsi ty, co je to s?
Jsi uvnitř mě,
jsi tam, kam padne můj pohled.
A nejsi tam, čeho se dotknu rukou.
Tady je ta hranice.
Abych se naučila žít bez tebe, musím se soustředit na své fyzično, které je tak pečlivě mnou poškozováno. Těmihle jizvami se snažím zasloužit tvou přítomnost, ale s každou novou rovnoběžkou jsem blíže tam než tady (ale ani tam, ani tady nejsi ty). Ničení se používá jako náhrada komunikace – „prožíváme mnohem více, než jsme schopni formulovat.“ (s. 45)
Až zemřu, zkus vydat můj nedopsaný román
a pošli veškeré mé úspory na podporu Běloruska, Ukrajiny,
lidských práv.
Mrzí mě, že jsem vážila pouhých 44 kilo
a nikdy jsem nemohla darovat plazmu.
Teď už vím:
Nejsi tam, kde potřebuju lásku.
Jsi tam, kde mě to bolí.
Najdu tě podle bolesti.
Nic víc a nějaké prázdno do toho.
Moje každodennost je Brocova afázie,
pozastavené vyšetřování,
ticho.
Ale bude to dobrý, ty malý jellyfish.
Na tuhle zprávu ti oponuju pouhým pohledem.
Spatřím v ní však veškeré existující víc.
Nám s tebou každopádně zbývá jen tohle.
jenom tohle a –
dýchat.
Anna ! C’était une erreur !
Anno! Byla to chyba!
A zase musím přechylovat své jméno
a nacházet sebe v souhlasu, zatímco žiju v popření.
Rány na mých rukou jsou pokračováním vizuálního horizontu,
„který dokládá platnost našeho původního uvnitř“. (s. 79)
Použitá literatura: Ševčík, M. (2014). Umění jako vyjádření smyslu: filozofie umění Jana Patočky. Nakladatelství Pavel Mervart
Co ještě najdu ve verších od Adama k Evě,
co sama dám? Párám se s nádobami na vodu,
jsou vznešené, a co bytosti živé z pauz mezi slovy?
ten Mirek Fišmeister – to je výborný básník
jojo, výborný – možná úplně nejlepší
i když – já těm jeho básním moc nerozumím
já taky ne
ale to nevadí, ne?
nevadí
Zarosteme
ve snech lišejníků.
Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.
číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej