1.

Hodinu poté, co jsem si tě vymyslela ve snu, jsem toužila být první na seznamu tvých nejzranitelnějších, sluncem propálených, unavených, zmuchlaných vzpomínek. Chtěla jsem, aby tvá města tála při zvuku mého hlasu a abych ti vždy chyběla já – hlasitá a šavlozubá. Ale já jsem si tebe vymyslela v nekonečném bazénu snů, seskládala tě jako koláž, v návalu něhy a nudy – tvoje instinkty a zvyky, manýry, návyky a elegantní, lámavá gesta, tvůj sladký cizí přízvuk, tvůj černý plášť.
A toužila jsem, abys mě seznámil s tímto světem vášně a zoufalství, ukázal všechny pražské kavárny, kam se dá schovávat před deštěm, kde se dá učit francouzsky.
A chtěla jsem, abys mi psal:
Krvácí mi z nosu. Myslím na tebe.

2.

Vytvořit něco velmi jednoduchého v jazyce, který neexistuje.
Konečky prstů zvedám z asfaltu na zahradě motýlí křídla, líbám tvé zápěstí.
Na tvé kůži je stopa po gumičce na vlasy – do téhle malé rýhy vkládám svoje sny jako maják, jako radar, jako touhu tě znovu najít.
Kolik nás ještě je, vystřižených z papíru, ve zmačkaných tričkách, a proč tolik bolí dívat se na tebe a vdechovat vůni pomíjivé krásy, zvedat ruku na rozloučenou, vidět plachtu, vlny, maják, třpyt fólie, staré knihy, malinovou limonádu, růžové dražé?

3.

Nehybně ses svíjel v čelistech mých citů, seděl jsi přede mnou na opačném okraji vesmíru v kavárně na Vinohradech s číslem 1902 v názvu. Obloha se rozsypala troskami vzpomínek a poezie a ty jsi tlumeným hlasem řekl:
Když se na mě takhle díváš, připadám si jako králík před svítícími reflektory.

4. tu es une explosion éternelle

Jsi moje oblíbená autonehoda.
Přeškrtáváš mě, prořezáváš se mnou.
Je to jako vybrat si knihu podle obalu a zlomit si srdce.
Je to jako nespat, ale vidět sny.
Je to jako učit se rozumět cizímu jazyku.
Je to jako hrát si se slovy.
Jsi můj nejkrásnější kolemjdoucí v tomto městě na P.

5.

dotkni se mě slovem
dotkni se mě ptačím křídlem objetí.
klávesy mého jména na mých žebrech a páteři.
třešňové pecky
hřebíky a knoflíky
znič mě touhle imaginární blízkostí
v lucidním snění, kde můžeme vidět všechno, kromě smrti –
tak proč tedy stále vidím tebe
v odrazu v zrcadle
rty se pohybují ve tvaru fráze:
pověz mi svoje nejhloupější tajemství

Mackintosh s dvěma chybějícími knoflíky
visící na háčku
v bytě na Vinohradech.

6.

Vzpomínky na tebe skrz naskrz rozříznu a popíšu je slovy. A každému tvému pohledu, každému tvému gestu bude odpovídat jeden řádek – nahý, plochý, syrový, dětský, opravdový, zamilovaný.
A mé město bude potřísněno hnědými skvrnami nevyřčených slov přeškrtnutých rukou básníka. A když půjdu po železničním mostě pod Vyšehradem, řeknu: „Jednou, za pár let v cizím městě uvidím plakát ‚Stará známá písnička‘ a koupím si lístek – 5. řada, 4. místo.“
Budu na tebe čekat všude na světě.