Sonet I.

Míjíme panely, co se noří do mechu,
dnes záblesk mnohých lamp před námi pouze protek,
možná že ztracení těžko máme útěchu
na starém sídlišti, kde každý lidský dotek

nezdá se skutečný. Zaživa nejspíš hnijem,
světla jsou skoro jak električtí úhoři,
blízká i smrtelná pro všechny s deliriem,
jímž se až do mozku skrze výboj ponoří.

Mnoho je ampérů, mnoho dravých harpií
v jakési syté tmě, kterou nic nerozředí.
Občas jen ve vlhku lidskou kůží probíjí,

cítíš to po těle, vidíš v očích žebráka
s plechovou konzervou, kde velmi čpící sledi
jsou pouze návnadou, co z nás minci vyláká.

Sonet II.

Záhony povadly… přesmutné podívání.
Dnes torzo kostela připomíná kanopu,
jen srdce nespatřils, možná ho zdivo chrání,
tam kde se rozpíná mnoho křehkých kyklopů.

Z kovu a plexiskla nabraly značnou výšku,
beton je osvalil, vidíš, jak se zatíná.
Na jeho povrchu obrysy bazilišků
zmateně noří se s hřbetní ploutví kostlína.

Že to jsou přeludy? Za cenu jedné mince
můžem se vykoupit, nech ji valit kanálem.
Vnořená do splašek a potom do žabince

jak oběť vypadá, akorát nekrvácí.
Na dno se ponoří v chvatu spíše pomalém,
abychom s úlevou odtáhli jako ptáci.

Sonet III.

Vidíš jen zástupy do dálky migrující
přes suché polnosti, jdou již mnoho měsíců
uspané hypnózou, a přece trochu bdící,
hledají bližního, který leží v hospicu

jak perla pod svalem, ještě živ mezi stíny.
I v noci potkáš je, jsou to němí atleti,
co v hmyzích orgiích noří se ze zeminy.
Čekají na světlo, které masem proletí.

Snad nové zrození… stará je jen děloha,
jež denně vyvrhne nespočet krátkých bytí.
Přes všechna hemžení, města, dál jsou ubohá,

profánní svatyně plné klamné idylky,
k lásce i soucitu nikoho nepodnítí,
proto tak migrují. Jako žravé kobylky.

Sonet IV.

Sklovitá krajina, která s jarem popraská
do tenkých pavučin. Stále v ní stojí sosna
pod kůrou zpuchřelá. Někdy vidíš běláska,
poslední přeživší, co mizí za polosna

nestráven předměstím. Ničí vše jeho šťávy…
I lidi, řekl bych, lidi. Které hamouní
jako svou potravu, androgyn přelétavý
na březích Vltavy, v níž dnes loví okouni.

Nevíš, kdo vlastně jsme, když nás někdo ponouká
stávat se kořistí, nehybnou v prudkém toku.
Oživlé přízraky? Co se mění do brouka,

občas to bývá noc, kdo nás světlem pozlatí.
Vytéká z blízkých lamp, z mozku jen bez laloků,
kolem nějž točí se skoro všichni křídlatí.

Sonet V.

Děravým asfaltem putují zvláštní zvuky,
snad nářky anděla, který zdá se přilepen
k tenkému pavučí, slepý a jednoruký
je jako krvinka, co chce znovu do tepen.

Daleko za mraky, kde se pne Mléčná dráha,
svět pro nás neznámý, jsou v něm jiné pořádky,
vzešli jsme z propasti a v ní jen zima žahá,
velice podobná tlamě obří kosatky.

Ve velkém bludišti nás jak papír rozškubou
masité peřeje, které jsou z živých lidí,
každý den bloudících se svou vnitřní sukubou,

řekl bych v naději, že je někdo zachrání,
což bude pouhý klam. Město vše zdárně třídí
jak doktor Mengele s maskou, co je havraní.

Sonet VI.

Loupeme tapety v tangu spíše loudavém,
jsme sami v prostoru, kde kdysi byly byty.
Nikdo tu nebydlí, dnes jsou ruiny přístavem
pro nás i feťáky. Svět není důležitý,

jak pára protéká, chvíli, pak se rozpadá
do staré kořalky. Po loku zdám se sytý,
jediný doprovod dělá hlučná cikáda.
A my se měníme! Hádám, že v troglodity.

Do sklepa padá třpyt. Tak měsíc harpunuje
oči dvou mrzáků, oči ještě vidoucí
vzdálené pohyby. To vítr čechrá ruje?

Je jako chiméra, žena snad osmiruká,
které se v kadeřích hemží pouze pavouci.
Zdá se být z kokonu. Proto tak rychle puká…

Sonet VII.

Někdy se celý park jako rána otvírá,
pro samou infekci už nejsme na vrcholu…
Polabí klesnulo, tam kde dělá portýra,
myslím, že Anubis. Nač je nám být zde spolu?

Žijeme pro blízkost, ta však dávno nesytí,
i světlo zraňuje, vidíš v něm chcípat můry.
Na nebi andělé jako staří hoplíti
do řad se šikují vyžraní od tinktury.

Občas je v kolejích hlouček žen ohledává,
možná že pro maso, nebo také peníze.
Po boji padají na místo, kde jen tráva

pozvolna mění se v Bišon i kalnou Gangu,
jediný lidský ráj, k tomu celý bez vize.
I smrt zde zůstává, má vlastnost bumerangu.

Sonet VIII.

Ztracené dotyky… Zorničky odvrácené…
Někdy se výkřiky vlní v blízkém kamení,
kapli mám na mysli, staré zdi, v nichž se klene
plevel jak živý tvor, který rychle semení.

Procházíš Sudety, obce zvláštně ječící.
Hrudník je sevřený, jako by trčel v lisu,
možná to bude strach, když Smrt pouští milici
z mlhy se rodících, hladových titanisů.

Duchové starých let… Nesoudíš, nejsme svatí.
Tíživá prázdnota nás dnes láme v kolenou,
trámoví plesniví a mozek houbovatí

na samém pokraji, doufám, že zbylé síly.
Neklidné přízraky všechno živé vyženou,
jsou to jen kříženci, co jsme zde vykřížili.

Sonet IX.

Panely s kartuší leží mezi pletivem,
sem tam se zdvihá dým, co vzešel z nedopalků
i hudbu zaslechlas v rytmu dosti vábivém,
možná že Krysař Smrt zvěstuje krysí válku

na starém sídlišti, kde se loupe fasáda,
zem je zde zdupaná, bezmocně do ní rubem.
Jak matka zdá se ti, dítě se v ní rozkládá,
Matka, co ležela, myslím, že pod inkubem.

Dnes blízké panenky tiše křičí z oprátek,
nechtějí pozornost, prosí jen za vzpomínku.
Nikdo je neslyší, ani nedá desátek

pod větev akátu, kde se cesta rozvíří
ve chvíli nejtěžší, kdy mnoho masomlýnků
v jedno nás semele, ač jsme všichni v krunýři.

Sonet X.

Smogová inverze skryla blízké aleje,
dravci se podobá. Myslíš si, že tě klovne?
Hluboko do plíce, ostřím, které zahřeje
v rostoucím líhništi, co má být bohorovné.

O městu rozjímám, pohleď, jak se vypíná
nad sebe samotné, nad nás i všechny haly.
Skrz asfalt táhne se velmi silná trhlina,
to se jen ďáblové na povrch vyklubali.

V podobě metanu vždy se zemí prohrabou,
aby z nich nakonec byli jen tlusté krysy.
Odporná stvoření, která slídí mastabou,

v níž svoje životy utrácíme divoce
v jakési naději, že nás snad jednou vzkřísí
jediné kousnutí. Z hnijícího ovoce…

Sonet XI.

Spatřilas daněly, které stojí ve sněhu,
zima je ovládá, když vločku k vločce pojí.
Bělavá pustina bývá tmelem příběhu,
zbytek jsou vojáci běžící za konvoji.

Smrt vládne osudům. Kostra s kůží svraštělou,
co dneska zasévá náboje spolu s nouzí.
Na zemi leží muž, chlapec s prázdnou butelou,
mráz štípe do očí, jeho to neprobouzí.

Stejně tak havrani. Že se o něj poperou,
i když jsou přežraní, ti tlustí mrchožrouti,
kteří se na nebi v hejnu stali chimérou.

Zprvu jen ornament, co se umí ustálit
do obří bestie. Často se v mracích kroutí,
ač je to nakonec pouze dílo kauzalit.

Sonet XII.

Mraky jak kosatky na ranním nebi loví,
dost dravě řekla bys jednu malou běluhu.
To je jen bílý mrak, který se nad hřbitovy
prudkými pohyby stále točí do kruhu.

Zvláštní jsou letní dny, když je krátce před bouří.
Pomalu těžkne vzduch, i ptáci se dost mění.
Jsou až moc zmatení. Brzy tlustí kocouři
z droboučkých tělíček strhají osvalení.

Hledáš-li naději, nejspíše odtud zběhla.
Žijeme pouze blud, jsme v něm jako vrhcáby,
vržené hodnoty a čas je ostrá jehla.

Proniká do žíly a stříká do ní sérum.
Dnes naše domovy jsou jen prázdné mastaby,
které svět nabízí všem mrtvým dezertérům.

Sonet XIII.

Ve vedru putujem, myslím, že skrze prales,
sem tam se v blízkosti křehké květy rozvíjí.
Chráníš mě před nimi, když nahlas křičíš „zalez!“
v jakémsi šílenství, možná tanci Furií.

Co je to za město? Místo řek’ bych sabatu,
kde hlavy andělů bolestně křičí z lanka.
Lovec je pověsil… pro smích mnoha primátů,
k smutku se odváží vlastně jen narkomanka.

Krásně zní andante, ačkoliv při něm klimbem,
krásně zní od ženy, co se jednou vyléčí,
tak to teď povídá. Přece si prošla Limbem,

dnes věří na život a ten s ní tvrdě smýká.
Často se při lovu jen tak dává do řeči,
to k sobě promlouvá s důtkami kajícníka…

Sonet XIV.

Noc je vždy bezhvězdná, neon, ten ji prozáří.
V prosklených budovách zdvihá se jako manta
lovící nad davem mezi mnoha oltáři,
kde městská profánnost rodí v nás flagelanta.

Míváme výčitky velmi blízko hřbitova,
někdy i modlitba nakonec spíše škodí,
to když se z omítky slabý anděl vyklová.
Za ním hned další dva a všichni vejcorodí.

Bílek i trocha skla, vnitřek, který prosvítá.
On nás vždy zaujme, když jdeme do střediska,
je to chrám konzumu, možná zvláštní entita,

co život přemění, řek’ bych hlavně na dojmy.
Tisíce možností a všechny vidíš zblízka,
sytí, ač hladoví jsme zde vlastně rukojmí.

Sonet XV.

Lampy se rozsvěcí, přijdeš si jak v plameni,
když světlo otvírá na okně tržnou ránu.
Jako vše umělé nejspíš život nezmění,
ten patří ulicím, kde mnoho kleptomanů

v náhodném procesí jde svou cestou kruciát.
I já se pomodlil velice krátké „Pane…“,
jak srdce od dárce se dál cítím nepřijat,
svět stále mutuje, tváře jsou poleptané.

Asi to bude déšť, kdo skrápí kyselinou
střechy i zahrady a pak blízké modříny.
Dnes naši andělé nás nejspíš zcela minou.

Lidé jsou jako mor… lidé jsou opričníci,
co namol opilí bloudí mezi Kasiny,
aby zde za tabák vsadili vlastní plíci.