saze

ze zad nám rostou
moruše s košatými korunami neobratně obrácenými
          k opuštěným hnízdištím
víme o tom jen málo
každý den nacházíme úlomky větví, peří z polštářů,
          vyšeptalou stařinu smotanou do chomáčů

havran tichne mezi přilétajícími špačky
měl bych ostříhat přerostlé větve, prosvětlit korunu
          souběžným obrazům
máme tak málo času
na to mít čas

zvedáme vítr pohozený za plotem
ptá se nás, nevíme-li, odkud přichází a kam jde
nabízí pomoc při poklízení zahrady – vidí, jak těžko se
          k tomu dostáváme, zpola průsvitní

ze spaliště čpí dým z mokrých natí
vždy je tam kdosi pohodí
a nepostojí v zohýbaném šepotu bílých sazí
v možnosti prázdné tak, že v ní může být cokoliv

skořápky

z větví obalených ledem
neklidně kape
neschůdné povrchy se obrací dovnitř
jak svlečené prádlo před vhozením do pračky
není kam odejít ani vejít, přistižen mimo záběr strmím do tmy
zdvižený límec, ztěžklé klopy

přeskakuji stále více řádků
nedočtené dny leží na komodě vedle prázdné lakové krabičky –
          nemohu si vzpomenout, co jsem v ní chtěl uložit
zpěv stehlíků v plném slunci
ranní bílý měsíc v koruně borovice
nesměj se mi
chci se jen prosmýknout
neprostínit

zmaření překračuje meze růstu
nechceme si to přiznat
jsme městští ptáci: naše úniková vzdálenost se zkracuje,
          zvyšujeme hlas, měníme zvyky
hledáme trvale udržitelné snění

z větví obalených ledem
neklidně kape
vlezlá disonance obrací skořápky ořechů, marně hledá,
          kdo svírá v prstech kuličku

závěrka

zimní les
sčítá drobná vydání
zadržené suché listí, poztrácený lep ochmetu,
          nedoplatky pobytových znaků

v rozmrzlém jílu hluboko vyježděná metanoia
podrost skrývá vrstevnice, neohlášené vrcholy prodřely
          na několika místech mapu
jdeme ještě do kopce?
hromady klestu na nás vrčí, dělají ramena, pojďme raději
          vedlejší cestou, světlinou, přes padlé kmeny

z údolí křičí žluna
v překladu pohádek: první výkřik nočního ptáka
lze tomu téměř uvěřit, v podmračném dni, kdy je vše zkrácené,
          ušeřené, i my jsme mnohem menší než jindy, rozměněni,
          způli vráceni, způli odevzdáni

zimní les bez barev
otálí mezi oplocenkami
s nejistotou v klíně
zaklání koruny, aby zahlédl táhnout divoké husy
stejně jako my

u stolu

pokouším se palcem u nohy
posunout svůj stín
na chvíli má podobu rozverného paňáci, pak zbytní, ztratí tvar
          a strukturu, víří chomáče prachu, vlasů a vousů, pulsuje,
          potutelně pokašlává
podlézá nábytek, žebrá u topení

chce, abych ho nakreslil, tuší, japonským štětcem
být textem, znakem, interpretací
večerní světlo ho zneklidňuje, barvy jsou pootevřené na chodbu,
          mají ho v hrsti
tiše okopává nohy stolu a pak se vrátí na své místo

nevěřím, že těžká voda chutná sladce
převal si to po jazyku: těžká voda
naléhavé, úzkostné, ani stopa po sladkosti

pokouším se posunout
alespoň o jedno útočiště blíže
prsty drhnou o tvář, přejíždí po obočí, chvíli jsem tě neposlouchal,
          pálí mne oči

výseč

na kolenou
žnu srpem přerostlou trávu
dlouhé a krátké řádky, překládané přes sebe, odemílané větrem
vyhýbám se neodkvetlým zvonkům, neodpovídám na zprávy,
          nesleduji příchod fronty, jen kosici sbírající hmyz

až se narovnám
popadnu se, uslyším telefon i blížící se déšť
svalové napětí, nechtěné motivy

ale teď ještě ne
ještě žnu srpem

víc než zahradu

na zahradě

jabloně pomalu schnou
nahradí je habry a babyky

nechceme o tom slyšet
ale je to v mracích, slunci, v držení těla:
přeroste nás les

kolem vyšlapané cesty
roste nejrychleji

naše setrvačnost, sebestřednost

když to dobře dopadne
přeroste nás les

intro

během týdne opadalo z javorů listí
zůstaly jen chomáče nažek a světla

v ranní kuchyni
zohýbaní ospalostí, usedajícími sny

pomalu spojujeme předkreslené body
krátkými čarami

hliněné ruce smetou drobky
přes okraj stolu

bez brýlí naplněnou sklenicí vody
prosvítají krajní možnosti

odstředivé síly, holé větve, věty
pootevřená slova

nesmíme vynechat žádný bod

meziřádky

když ve spánku zaslechnu déšť
skrčím se

už více než týden nelze vejít do zahrady

ze snu do snu přechází několik tónů
které neumím zapsat

držím se dřevěného zábradlí v mezipatře
dívám se do koruny smrku

po chladném dni dřevo hřeje
náhlé poryvy větru ohýbají větve

křižné drobnokresby kapek
poskytují útěchu

když ve spánku zahlédnu déšť
otevřu oči

zda

v noci mi bezradně rostly vlasy
jak chaluhy, tráva, neklidně prchající rybí hejno
vzduch zhoustl, vlasy se v něm volně vznášely, hlava přesto
          klesala k zemi

viděl jsem před sebe jen úzkou výsečí uvolňovanou výdechy
          a mátožnými pohyby rukou: rostliny, kameny, nebe
jeskynní světlo

vstoupil jsem do řeky
vlasy s ní splynuly, zpomalily její tok
rozkročen, čelem proti proudu, hleděl jsem na vrcholky hor
kůži hladkou jako kámen

nebylo důležité, zda stojím
na skutečném místě