Jdeme ještě do kopce?
vstoupil jsem do řeky
vlasy s ní splynuly, zpomalily její tok
rozkročen, čelem proti proudu, hleděl jsem na vrcholky hor
kůži hladkou jako kámen
ze zad nám rostou
moruše s košatými korunami neobratně obrácenými
k opuštěným hnízdištím
víme o tom jen málo
každý den nacházíme úlomky větví, peří z polštářů,
vyšeptalou stařinu smotanou do chomáčů
havran tichne mezi přilétajícími špačky
měl bych ostříhat přerostlé větve, prosvětlit korunu
souběžným obrazům
máme tak málo času
na to mít čas
zvedáme vítr pohozený za plotem
ptá se nás, nevíme-li, odkud přichází a kam jde
nabízí pomoc při poklízení zahrady – vidí, jak těžko se
k tomu dostáváme, zpola průsvitní
ze spaliště čpí dým z mokrých natí
vždy je tam kdosi pohodí
a nepostojí v zohýbaném šepotu bílých sazí
v možnosti prázdné tak, že v ní může být cokoliv
z větví obalených ledem
neklidně kape
neschůdné povrchy se obrací dovnitř
jak svlečené prádlo před vhozením do pračky
není kam odejít ani vejít, přistižen mimo záběr strmím do tmy
zdvižený límec, ztěžklé klopy
přeskakuji stále více řádků
nedočtené dny leží na komodě vedle prázdné lakové krabičky –
nemohu si vzpomenout, co jsem v ní chtěl uložit
zpěv stehlíků v plném slunci
ranní bílý měsíc v koruně borovice
nesměj se mi
chci se jen prosmýknout
neprostínit
zmaření překračuje meze růstu
nechceme si to přiznat
jsme městští ptáci: naše úniková vzdálenost se zkracuje,
zvyšujeme hlas, měníme zvyky
hledáme trvale udržitelné snění
z větví obalených ledem
neklidně kape
vlezlá disonance obrací skořápky ořechů, marně hledá,
kdo svírá v prstech kuličku
zimní les
sčítá drobná vydání
zadržené suché listí, poztrácený lep ochmetu,
nedoplatky pobytových znaků
v rozmrzlém jílu hluboko vyježděná metanoia
podrost skrývá vrstevnice, neohlášené vrcholy prodřely
na několika místech mapu
jdeme ještě do kopce?
hromady klestu na nás vrčí, dělají ramena, pojďme raději
vedlejší cestou, světlinou, přes padlé kmeny
z údolí křičí žluna
v překladu pohádek: první výkřik nočního ptáka
lze tomu téměř uvěřit, v podmračném dni, kdy je vše zkrácené,
ušeřené, i my jsme mnohem menší než jindy, rozměněni,
způli vráceni, způli odevzdáni
zimní les bez barev
otálí mezi oplocenkami
s nejistotou v klíně
zaklání koruny, aby zahlédl táhnout divoké husy
stejně jako my
pokouším se palcem u nohy
posunout svůj stín
na chvíli má podobu rozverného paňáci, pak zbytní, ztratí tvar
a strukturu, víří chomáče prachu, vlasů a vousů, pulsuje,
potutelně pokašlává
podlézá nábytek, žebrá u topení
chce, abych ho nakreslil, tuší, japonským štětcem
být textem, znakem, interpretací
večerní světlo ho zneklidňuje, barvy jsou pootevřené na chodbu,
mají ho v hrsti
tiše okopává nohy stolu a pak se vrátí na své místo
nevěřím, že těžká voda chutná sladce
převal si to po jazyku: těžká voda
naléhavé, úzkostné, ani stopa po sladkosti
pokouším se posunout
alespoň o jedno útočiště blíže
prsty drhnou o tvář, přejíždí po obočí, chvíli jsem tě neposlouchal,
pálí mne oči
na kolenou
žnu srpem přerostlou trávu
dlouhé a krátké řádky, překládané přes sebe, odemílané větrem
vyhýbám se neodkvetlým zvonkům, neodpovídám na zprávy,
nesleduji příchod fronty, jen kosici sbírající hmyz
až se narovnám
popadnu se, uslyším telefon i blížící se déšť
svalové napětí, nechtěné motivy
ale teď ještě ne
ještě žnu srpem
víc než zahradu
jabloně pomalu schnou
nahradí je habry a babyky
nechceme o tom slyšet
ale je to v mracích, slunci, v držení těla:
přeroste nás les
kolem vyšlapané cesty
roste nejrychleji
naše setrvačnost, sebestřednost
když to dobře dopadne
přeroste nás les
během týdne opadalo z javorů listí
zůstaly jen chomáče nažek a světla
v ranní kuchyni
zohýbaní ospalostí, usedajícími sny
pomalu spojujeme předkreslené body
krátkými čarami
hliněné ruce smetou drobky
přes okraj stolu
bez brýlí naplněnou sklenicí vody
prosvítají krajní možnosti
odstředivé síly, holé větve, věty
pootevřená slova
nesmíme vynechat žádný bod
když ve spánku zaslechnu déšť
skrčím se
už více než týden nelze vejít do zahrady
ze snu do snu přechází několik tónů
které neumím zapsat
držím se dřevěného zábradlí v mezipatře
dívám se do koruny smrku
po chladném dni dřevo hřeje
náhlé poryvy větru ohýbají větve
křižné drobnokresby kapek
poskytují útěchu
když ve spánku zahlédnu déšť
otevřu oči
v noci mi bezradně rostly vlasy
jak chaluhy, tráva, neklidně prchající rybí hejno
vzduch zhoustl, vlasy se v něm volně vznášely, hlava přesto
klesala k zemi
viděl jsem před sebe jen úzkou výsečí uvolňovanou výdechy
a mátožnými pohyby rukou: rostliny, kameny, nebe
jeskynní světlo
vstoupil jsem do řeky
vlasy s ní splynuly, zpomalily její tok
rozkročen, čelem proti proudu, hleděl jsem na vrcholky hor
kůži hladkou jako kámen
nebylo důležité, zda stojím
na skutečném místě
foto Antonín Bína
Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.
Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.
Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.
Asi na sobě úplně nepozoruju žádný kauzální vztah „kniha přečtena = vztah k přírodě změněn“. Spíš bych využil metafory, že jsem určitou „rezonanční deskou“, kterou různé zážitky (nejen) s literaturou postupně ladí a mění, jak dokážu v kontaktu s okolním světem rezonovat. (Jakub Caha)
Saturovaná červeň a schnoucí šeřík bříšek
se na okamžik slily.
Podle knih ji uplácel semínky, ale ten náš ne.
A odborná literatura si s tím neví rady:
pusinky jí připadají příliš něžné, bezúčelné
a pro přírodu, jak ji známe, problematické.
přátelství pokojová teplota
straka obecná kos černý orsej jarní
kokoška pastuší tobolka
dymnivka dutá
dymnivka plná
zrovnoprávnění diskriminace
národ občan cizinka
Jsem tvým učitelem, regionálním básníkem, prvokem
v úboru nejvyšší společenské vrstvy.
Vydělám dost, abych tě dokázal naučil stříhat ušima
a ponorným mixérem hladit jemná líčka cizrnových makléřů.