Plyš

Ty si plyšáky v dospělosti kupuješ sám pro sebe. Staráš se o ně. Leží s tebou v posteli, usínají s tebou, a když se probudíš, společně s tebou ji stelou.

Já svoje starý plyšáky schovávám hluboko ve skříni, v tý nejvyšší polici, tak, aby na ně nebylo vidět. Aby mi nepřipomínali to, že jsem kdy byla dítě.

Aby to bylo, jako by se to vůbec nestalo a že ti plyšáci nic neviděli. Že nejsou praný v slzách a udušený mazlenim.

Jsou uložený ve stoletym prachu.

Tak, aby nikdy nikomu neřekli, že jsem někdy spala nebo brečela. Že jsem si někdy před spaním vymýšlela příběhy o tom, že nebudu dítě.

Aby ti plyšáci neviděli, že se mi to splnilo. Aby nebyli zklamaní. Aby neviděli, kde jsou oni a kde jsem já.

Popírám jejich existenci. Popírám důkaz svýho dětství. Popírám svoji křehkost a zranitelnost.

Je mi úzko z toho, jak si ty totéž léčíš opakem. Jak přijímáš svoje malý já. Jak jsi pořád dítětem a kupuješ si nevinnost v jemným kožíšku. Jak koukáš do prázdných, malých, skleněných oček. Stejně jako do těch mých. Jak brečíš a vztekáš se.
A já nebrečim, protože mám v krku plyš. A v očích prázdno. Nesmim brečet.

Čekám, kdy mi rupnou švy. Čekám, kdy pustim nit a rozsype se mi hlava.

Čekám, kdy budu uložená na nevyšší poličku ve skříni. Tak aby mě nikdo neviděl. Tak abych nikomu nepřipomínala křehkost a zranitelnost, když budu náhodou někdy brečet. Když kolem sebe začnu na obranu kopat. Když mě namočí do slz a pak vyždímaj. Když mě jednou třeba umazlíš až na plyš.

Nic jste neviděli… Nepleť si mě s plyšovým kotětem… Jsem ve stoletym prachu, na nejvyšší polici, vzadu ve skříni.

Nikdy jsem nebyla dítětem.

Sedmibarevná pastelka

Dětství je jako obrázek nakreslenej sedmibarevnou pastelkou na recyklovanym papíře vytrženym ze školního sešitu.

Promáčenej slzama tvýho patnáctiletýho já, protože ti právě došlo, že ten obrázek dřív býval barevnej, a ty teď najednou vidíš jenom čáry. A že ti ty pastelky asi někdo sebral. Ale brečíš potichu a sám, protože se to teď už nesluší.

Existovaly ty pastelky vlastně vůbec? Nebo jsi měl jen barevný oči?

Už nikdy nebudeš kreslit.

Nenávidíš číslo 15, páč přesně v ten rok tvýho života sis uvědomil, že to nikdy nebude stejný. A všechno se tak nějak… vypnulo.

I přesto že ti je vždycky zase pět, když na tebe někdo křičí.

Stejně ti pořád nechutná škraloup na mlíku a zatrne ti, když nad tebou někdo stojí, když zrovna jíš. Jako ve školce.

A neřvi (žádný „neplakej“)! Protože tě jinak vyfotim a pošlu fotku mamince, aby viděla, jak ubrečený dítě má. Tohle velká holka nedělá.

Radost z prvního sněhu přešla ve chvíli, kdy za tebou přišla sousedka a řekla ti, že máma o tebe má strach, páč už jsi měl být dávno doma. Anděl ve sněhu stejně roztaje, tak co z toho máš?

Nic nezbyde.

Jenom ty rány pěstí na plastový dveře v koupelně. Protože se babička zlobí. Zase nad tebou ráno stojí. Čeká, až se vyčůráš a ona tě bude moct pustit ke snídani, kterou nesníš, protože máš knedlík v krku.
Přijdeš pozdě do školky.

Je ti dvacet a přemýšlíš, jestli jsi vůbec někdy byl dítě. Jestli to nebyl někdo jiný.

Někdo, koho bys teď tak moc chtěl obejmout a říct mu, že je v pořádku občas přetahovat v omalovánce.

Že nemusí mít strach si blbě zavázat tkaničku a že není špatný to zatím vlastně vůbec neumět.

Že jsi na něj pyšnej za to, že dneska zvládl nebrečet, ale jestli jo, tak to nevadí, protože je to v pořádku.

Prozradíš tý drobný duši s malým tělíčkem, že všichni jsme byli jednou malí. A neuměli jsme smrkat.

Že bude jednou lepší člověk než paní učitelka, která na něj po obědě před spaním křičí, protože neví, kde má bačkůrky.

Že jednou bude jedno, jak drží v ruce pastelku.

A že ty sedmibarevný fakt existujou.

Že už to víš, protože je mají děti u tebe v práci.

Povíš mu, že těm dětem pomáháš zapnout zip u bundy, nasadit znova rukavice na zmrzlý prsty. A nevadí ti jim takhle pomoct.

Že jim vysvětluješ, že není jejich chyba, když maminka přijde z práce naštvaná, a třeba i že černej puntík na nástěnce u jeho jména neznamená, že je špatnej člověk.

Že ty děti obejmeš, když chtějí. Zamáváš, když je vidíš na druhý straně náměstí, zasměješ se s nima malichernosti, protože jsi byla taky dítě.

Stejně malý, milý, čistý, a křehký.

Stejně odvážný, důvěřivý. A nechceš, aby bylo tak zraněný jako ty.

Je ti dvacet, sedíš znova ve čtvrtý třídě a zíráš na tabuli s násobilkou a pořád ti dělá problém příklad 8 x 7. Pořád ti vadí křída na prstech, smrad u skříněk a zvonění na první hodinu.

Někdo z těch malých se na tebe usměje, když si pro sebe necháš to, že má za penálem malýho plyšáka. A že taky nevíš, na který straně má teď zrovna číst z čítanky.

Je to v pořádku.

A tak moc jim závidíš, protože mají někoho, koho jsi ty neměla.

Ale až budou velký, všichni se třeba shodnou na tom, že na sebe můžeš být pyšná, protože ses stala člověkem, kterýho by tvoje malý já potřebovalo. A že tvoje patnáctiletý já by na tebe bylo hrdý, protože jsi pořád tady.

I přes dětství.

I přesto, a proto… že existujou sedmibarevný pastelky.

Ničí

Děsí mě nic. Prázdno.
Holý nic. A zmeškanej hovor. Od ničeho. Nikoho.

Děsí mě prázdný dveře se zalepenou klíčovou dirkou. Sedmnáctkrát zatahám za kliku. Nesmim usnout zády k nim. Ke všem. K nikomu. K ničemu.

Děsí mě tichá koupelna a fleky na jejích zdech. Suchá podlaha. Žádný rybenky.
Prázdná lékovka… moje i… ničí.
Ničí. Nic.

Bojím se krásnýho negližé ve skříni, který mi je stejně velký. Průhledný, pohledný… s krajkama.
Ničí. Všechno.

Mám strach z jedný flanelový noční košile. Z hole. Ze smradu. Nijak nejde cítit. Nejde cítit nic.
Nic nejde cítit.

Bílej flek mě hledá v tý mý hrobce, a já tam nejsem. A ono nic.
Nejsem. Nic.

Bojím se hromady hlíny kolem ničeho. Dutýho prázdna s kamenem na vrchu.
S nálepkou jména toho „nic“.
Nikdy tam nepůjdu.
Stejně tam nic není.
„Aničko, vždyť to přece nic není.“
Nic.

Bojím se sebe. Protože mi z ničeho zůstalo všechno. A velký nic.

Dvě prázdný hrobky. Ona mě tam hledá, ale já v tý její nic hledat nebudu.
Tehdy jsem tam umřela. A ona prej v tý svý taky.

„Andulko, myslíš, že babička v tý rakvi byla?“

Babi, prosím, nevolej mi. Nehledej mě.
Nikoho. Nic.