Hvězdy oklepáváme do popelníků a chemtrails jizví nebe
Zarosteme
ve snech lišejníků.
Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.
STALETÍ OKEN
Prochází se po ulici,
jako se vítr prochází,
když zapadnou žaluzie
a zhasne slunce.
Z ulic jsou koryta
pro proudy noci
smývající.
Prochází
a z fasády vypadne okno.
Tck tck tck
Světlo tak ostré,
že by mohlo být zvukem.
24 snímků za sekundu
televizního vysílání.
Anebo rozfoukané světlo lampičky
urputně hledící do stránek Spirály –
nikdo je nenaučil číst.
Stojí vně,
mezi nimi sklo,
jeden sdílený pohled
a odvrácení.
Vše je o úhlech –
úběžný bod, ke kterému se všechno sbíhá,
a díky němu
se do jeho okna vleze více oken.
Napočítal tři,
když se posadil
až ke dveřím –
tři protější okna v jeho okně.
Jaké to je – mít v sobě okna?
Zeptal by se,
ale jeho okno s ním nemluví.
Tři okna v jeho okně
a za cizími okny pohled
a odvrácení.
Balkón.
Hledět do oken
zahleděných do sebe
v jiných oknech.
Vnitroblok.
Postav proti sobě dvě zrcadla
– dostaneš nekonečný ústup.
Postav proti sobě dvě okna
– dostaneš jen jeden průhled.
Na balkóně
si představuje,
že je oknem.
Jaké to je, když někdo hledí skrz něj?
Stát se prostředníkem.
Když někomu závidí sdílený pohled,
nechtěl by být ani jedním z nich.
Chtěl by být mezi nimi.
Stěny padly
Přišli za ním
a říkají:
„Pojď, kde máš své okno?“
Každý má své v rukou
a pochodují.
Je nové století –
století okna.
Každý se stává průhledem.
Vytrhali okna ze zdí,
snesli je do ulic.
Stavěli znova.
Stavěli z oken,
že prý už nebudou
nepropustné zdi,
jen průhledná okna.
Že prý už nebude
proletariát vnějšku,
buržoazie vnitřku.
Jen jeden prostor.
Domy krvácí
po kapkách,
místnosti unikají
do ulic.
Chodí s kyblíkem malty
a se špachtlí.
Tak nějak doufá,
že když zacelí domům rány,
narostou jim okna znova.
Lid vyšel do polí.
Postavil nový chrám z oken,
kde by každý mohl být průhledem.
Brzo zjistí, že opět stvořili uvnitř,
že opět stvořili vně,
že okna jsou uprostřed
a oni po stranách.
Stará místa jsou mrtvá.
Snaž se, jak chceš,
s maltou a špachtlí
je nevzkřísíš.
Je to hříšná myšlenka.
Ale když se vyklání
z průrvy ve stěně opuštěného domu,
nelze se ubránit.
Zrovna zacelil ránu
po vyrvaném oknu
a malta je ještě měkká.
Vyšvihne se na parapet.
Stačí jen levou ruku
přitlačit do levého horního rohu
pravou do pravého
a nohy do spodních rohů.
Není to pocit,
není to událost,
je to jen stav,
když se prostor za jeho zády oddělí
a najednou je uvnitř a jinde vně.
Ta místnost najednou svítí jako lampa
a přitahuje
všechen zhrzený hmyz
z chrámu falešných průhledů.
Hlavy zakloněné nazad
zírají vzhůru
na prostor uvnitř
a ví,
že jsou vně.
Nedívají se na toho,
který se stal dělitelem.
Dívají se jen dovnitř
zvenčí.
Toto!
Toto je to pravé
století oken!
Běží.
Každý ke své ráně po vytrženém okně.
Po vzoru prvního
roztahují se do rohů.
Každý je nyní průhledem.
I kdyby věděl,
že ostatní po jeho vzoru
stali se okny,
nemohl by být o nic šťastnější,
než když přišli poprvé
a podívali se dovnitř
skrze něj.
BETONOVÉ BÁSNĚ
Až to přijde,
po revoluci,
budeme psát básně z betonu
a oceli
a skla.
Už nebudeme potřebovat jazyk,
ten bude jen přežitkem.
Budeme mít nová,
plastová srdce.
Ta se rozloží
až za několik set let
a celou tu dobu budou být
pro naše básně z betonu.
Tak pojď,
budeme svoji
v žáru vysokých pecí
na polštáři koksu.
A až to přijde,
po revoluci,
budou nové,
železobetonové básně.
Když se tě ptám, proč mazlíš betonové zdi,
chvíli mlčíš
a vzhlédneš k nebi.
„Atlas,“
řekneš, jako by se nechumelilo,
„Každé břemeno má svou podpěru.“
A když mě táhneš dál,
temnými uličkami,
pod květy stromů s kůrou z fasády,
ptám se,
jestli máš hluboko v zádech
ocelovou konstrukci.
A mlčíš.
Naslouchal jsem.
Koleje se mi svěřily, že sní o rychlosti
a že nezávidí sloupům jejich prastará břemena.
Sloupy nevydaly ani hlásku,
jen dál tvrdošíjně stály na svém.
Procházíš
a tvé doteky útěchy
podemílají základy světa.
Natáhneš se přes Nuselské údolí,
tvůj podbřišek
a lampy obrácené vzhůru.
S nadšením přednášíš
o válce proti gravitaci.
„Vyhráváme?“ ptám se bázlivě.
„Však se podívej vzhůru,“ zašeptáš.
A volavky tančí ve výšce
na ramenech jeřábů.
Směješ se mi, když v kaleidoskopu oken
snažím se prohlédnout obraz,
jestli v něm snad neuvidím
vlastní sítnice.
Ztracený ve vysklených pasážích.
„Co je? Ty snad víš, který je ten pravý?“
Směješ se a směješ
a bereš mě kolem krku
a líbáš mě na čelo.
Hvězdy oklepáváme do popelníků
a chemtrails jizví nebe.
Slíbíš mi,
že nikdy neimpregnujeme svá srdce,
že budou pórovitá jako beton
a nasáknou
vláhu i špínu světa,
aby pak nabídla podhoubí
menšímu světu bez pomníků.
Porostou z nás plevele,
které ani herbicidy neskolí.
Přijde století,
budeme unavení z revoluce.
Nejdříve zpomalí růst
a potom láska
a nakonec i tepání ve spáncích.
Zarosteme
ve snech lišejníků.
Už nebudou jména, jen
ty a ty
a těla obrostlá pampeliškami
na loukách z asfaltů.
číst přesně tak
jako se to psalo
ranní světlo šptá
polední bdí
odpolední dbí
večerní ní
někomu to možná vadí
mně to nevadí
doufám že ti nevadí
na stromě zavěšenej lustr
docela velkej
Myslím, že už se nikdy neuvidíme,
ale co je tato naše malá lidská tragédie
oproti široce roztažené náruči Pacifiku
tlukoucího pod našima nohama?
loupeš i tuhle báseň,
hledáš to živé, to nevyslovené,
nedotknutelnou zářící tmu
táhnoucí se mezi slovy
až k červeným denivkám
na konci deštivého léta.
tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou
Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou
Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám