odpovědi vyvěštíš z toku zdí
tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou
je to blbě
je to blbě
je to blbé, blbé
je to blbě
a je to jedno
⇏ Máš na dvoře zrůdu, padre!
⇒ To je dobrá zrůda, chlapče.
⇏ Ne, má maso kyselé a u žvýkání píská!
⇒ A jak víš, chlapče, že tvé maso nedělá totéž?
⇏ Jsem lepší než zrůda, padre! A jestli si nedáš pozor, sežeru i tebe!
měl jsem kuře
pás ho dobře
pod pás emrak-
ůterý se skvělo při neděli
život nepostrádal skvělo
pod paží míč
země těžkne
když dribluji
když vzlétám
nedribluji
na pařezu halabalapartna leží
mám ji zdvihnout? protít tupou věží?
jaký šmuk ouvej
tu neprodám to je námaha
jaly mne pochyby o pohybech
že mne ztlučou
vykouzlí dvojníka (toho
kterého jsem si přál kdysi
a už nepřeji) a ten dvojník
že mne ztluče
a ty pohyby
že ovládnou mé pochyby
vtrhnou do těla (toho
které mám
nikoliv jen v duchu) a ty pochyby
že jej ovládnou
po stropu vzduch
vrať mi ruku
jíž hnětu těsto
tu k sypání dnů
si nech dej
střeše za ucho
přece někudy to
rozhodnutí vede
město? – jen poklop
pod nějž nahlédnu-
to
láva v otiscích prstu
vylitá do oka
jenomže co zor bere
také jej vrací
a pak – jako ticho
píšeš: !
ale myslíš: ?
takže mi prosimtě řekni
podobá se vůbec něco
sobě?
zdálo se nám to jehněčí
proto ti tetřevi
se zobany jako vlajky
zrychlilo to na ražničí
potemnělo v pradávný denár
který jako by vypadl
prorezlým dnem sejfu neodehraného
a mezitím krevety vilně klevetily
s námi – sapíny – a dychtivě
vibrovaly mikrotonálními sukněmi
až v nás vůči nim
vyvstalo cosi neuskutečnitelného
po celé vodní konspiraci seznáváš
že racek propojený s oceánem
tenounkým a přerušovaným
leč nezpochybnitelným čůrkem ptačince
zaznamenal chvění protilehlé tektonické desky
přičemž vyšlehnuvší magma
v následujícím okamžiku
opaří zvířeti kloaku
někdy jsme příliš vzdálení tomu, co chceme pojmenovat
slova prchají z rozpálených kamenů a vnikají do škvír
jejichž tmu lze rozehnat jedině činem
najednou se chvějeme kdesi mimo sebe – za rohem, pouze na doslech
zatímco se gesta vstřebávají do omítek, toužíme po těch několika slovech z dosahu
pověz mi něco, co už znám
ať nemusím myslet na to, co neznám
ten o lidech?
ach, jen ten ne!
někdy jsme příliš vzdálení, abychom pojmenovali
nemám paměť
začátky jsou rozmetány
poslušné ruce si vzájemně protiřečí
každé oko jiné barvy
poslušné ruce
poslušné komu
jsem člověk
a nemám paměť
nesdílím paměť
bezpečí je jediné
bezpečí není
kukačky se prodírají zdmi
rudá z očí zpěněné zobáky
donesu kolena na podpal přiznáváš
že ve sklepě slyšíš půdu nejhlasitěji
kořeny bakterie hmyz
všichni hovoří skrze sklep
zatímco nakládáš tichá kolena přikládám
ucho k podlaze odnáším kolena na podpal
slyším tě skrz prkna k ostatním jsem hluchý
I.
plné oči mokré včely
dům ve kterém jsme si rozuměli
dny špendlíky v misce s lidským čelem
dálky třpytná hejna spavých šelem
v ulicích vřeští tlupy lidí
vmezeř se tam kde tě neuvidí
v každém závitu rezne bod jímž to jde
závit není jako bezejmenný luční hmyz
drží nese tlačí ještě na něco se mě zeptej
chtěl bys mě někdy prohodit střepem
tak aby se okno zcelilo?
a občas rozmarně číhá v křoví
na kladivo odpovědi
………………………………………………………….
raději sirupem
slepujeme odlesky významů
za šimrání vlasů
při svitu zdí
II.
odpovědi vyvěštíš z toku zdí
odpadní zkřehliny v bytech jako jámy
po nepřetržitých výtocích okapů
v noci svítí – ráno se probouzíme kolmí
občas cupujeme prostěradla
zatuchlá nejzazšími kumbály
do nichž
vstupujeme na pozvání
urozených vrtaček a sifonů
jde o pravděpodobné odpovědi
vmíchané do bílého nátěru pod konstelací
do vzduchu který nám byl odměřen
byl jsem nepatrný pohyb od rozlousknutí lusku
když mě vyrušil pohyb ve štěrbině na protější zdi
a rudý záblesk čehosi těžko vyčíslitelného
zadíval jsem se na zeď postřehnout známky po návratu
do světa který jsem znával
mezi prsty mi nadále dlel lusk
mohl bych jej snadno otevřít ale uvnitř bych
našel jen cizí prázdné ruce
v ten moment se nade mnou zdi vztyčily jako mindráky
jediná cesta vedla ven
možná jsme si v minulosti něco slíbili
a zbyla nepatrná vráska dluhu
proto jsem zamířil rovnou k tvému bytu
holubi a vrabci mi v ulicích otrhali většinu vzpomínek
avšak tehdy byla tvoje tvář dávno i mou tváří
najednou je zřejmé
že plamen šlehá svrchu
až z toho úplného
skleněného hora
o kterém víme jen
že tam číhá
plné elektřiny a
explozí
které nás nutí
znovu se rozeběhnout
rozrazit ledovec v lebce
lebkou
pominuly se někde na schodech
jedné se třpyt otřel o patro
druhá chlemtala chuť tkáně
tehdy byly peníze obrovské
větší než dům
dokonce mapa světa zdála se
pouhou jejich molekulou
pominuly se někde na čihadle
je jisté, že minimálně jedna
byla peníze
a druhá plíseň
stoupající po schodech
čehosi užitečného
máme se jako koleje
uvčerejšení lidé se podobají lidem zítřícím
foto Martina Šťastná
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Druhou desítku svazků odeonské Edice poezie uzavírá třetí sbírka Vojtěcha Vacka Vlnění zvěře (2024). Básnický jazyk, s kterým máme tu čest, jeví natolik vysokou míru nevyzpytatelnosti, že je prakticky nemožné najít v knize podruhé stejnou báseň. Stránky jsou vstupní tvorové, různě potutelné dveře, branky naolejované vtipnými oleji.
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík.
Přestože publikum Sorokina uvítalo živým potleskem, bylo vidět, že se mu do toho dnes moc nechce. Mluvil pomalu; než začal formulovat, každou odpověď nejprve poválel po hemisférách, stavěl tak přesnost nad rychlostí, přestože času nebylo nazbyt; věděl, že na tom, co řekne, záleží a stojí za to věnovat slovům chvilku koncentrace i za cenu pomlky v místě, kde sál očekává burácet tón.