Jsi básník a knihovník, spolupořádáš literární akce, hraješ v kapele Představy postavy, a ještě jsi napsal scénář k počítačové hře The Mystic. Jak ses k takové zakázce dostal?

To je projekt mého nejlepšího kamaráda, který je herní designér a zabývá se vývojem her. Když rozjel tenhle větší projekt, utvořil si kolem sebe partu lidí – programátorů, grafiků… – a mým úkolem bylo napsat příběh, tedy texty, které hráč v průběhu hraní čte.

Když říkáš větší projekt, co si pod tím představit?

Takhle – v kontextu herního světa je to spíš menší projekt, ale zároveň ne úplně titěrný. Indie studio Pipe Deam je nezávislé, nespadá pod giganty a nedělá „áčkové“ projekty formátu Zaklínač. Pět lidí na něm pracovalo skoro tři roky – i když zrovna psaní bylo mnohem kratší, napsali jsme to v podstatě za týden intenzivní práce a další týden jsem texty redigoval a pak se ještě překládaly do angličtiny. Technické záležitosti byly komplikovanější, ovšem ty řešili jiní. Teď rozjíždíme nový projekt, který bude komplexnější, i co se týče příběhu.

V čem je tenhle typ psaní specifický? Překvapil tě něčím?

Rozhodně. Především musíš respektovat veškeré technické náležitosti. Je třeba hlídat, aby vše logicky navazovalo, přitom hráč má v každém momentu několik možností, jak se může rozhodnout. Děj se tedy může vyvinout různými směry, zároveň se obloukem vrací do určitých bodů – a celé to musí navazovat, působit přirozeně. Navíc hráč nechce moc číst, chce hrát. Nemůžeš ho zahltit textem na dvě A4. Hry, které děláme, vyžadují přímočarost.

Takže svým způsobem opak poezie? Našel jsi i nějaký styčný bod?

Vlastně ano – v básních hodně používám přímou řeč a většina herního textu je právě přímá řeč, komunikace hráče s postavami. Jinak to jsou spíš kontrastní světy: u herních textů je třeba naplňovat technologií vytyčený „mustr“ a pokusit se ho i třeba zdokonalit. Kdežto v poezii vládne absolutní svoboda.

Píšeš i texty vaší kapele?

Ne. To je práce zpěváka a pianisty Matyáše Míky, tomu to jde. Já to také občas zkusím, ale vždycky se zaseknu. U psaní mám totiž pocit, že by text měl zvukově i rytmicky dokonale korespondovat s hudbou, což je samozřejmě past – a utkvělá představa, kterou se mi zatím nedaří odbourat. Ale několik mých textů už bylo zhudebněno.

U vás v kapele, nebo jinde?

U nás v kapele a v dalších drobnějších projektech, třeba mojí dívky Běly Čápové. Studuje na konzervatoři klasickou kytaru, také ji učí. A mimo to píše pronikavě hravé básně, publikovala je v Nedělní chvilce poezie a ve Tvaru. Už má i hotový materiál na první sbírku, jen ještě neví, kde ji vydá.

Tak to držím palce! A co tvé psaní, na čem teď pracuješ?

Mám rozepsanou delší prózu. Pustil jsem se do ní v Portugalsku na rezidenčním pobytu, který jsem dostal jako součást Ceny Jiřího Ortena. Je to fantaskní, snový příběh o Tukumanovi, chlapci, kterého rodiče poslali pro slony, jenže on přinesl jenom dva, což samozřejmě vedlo k vyhazovu z domu. Takže se porůznu pachtí a plouhá a zažívá dobrodružství. Pracuje v zoo. Celé se to odehrává ve svém vlastním univerzu a ten příběh je svým způsobem zacyklený sám v sobě. Zároveň je inspirovaný motivem z jedné tradiční naHajanské písně.

Míváš období prózy vs. poezie, nebo u jednoho odpočíváš od druhého?

Spíš mám, anebo nemám období psaní jako takového. Jde to ve vlnách. Dlouho nic nenapíšu, a potom během měsíce vzniknou třeba tři texty, které jsou použitelné. A pak zas hromadu měsíců nic. U prózy ovšem musím být svědomitější, abych ze psaní úplně nevypadl. To je pro mě velká výzva. U poezie totiž stačí, když si na čtvrt hodinky uteču k sobě, a už mám nějakou kostru, nástřel. Nad prózou strávím hodiny a hodiny a často se potýkám s variantou, že je to celé zbytečné. A protože je pro mě psaní docela vyčerpávající činnost, někdy mám strach vůbec se k němu přinutit. Proto se to také tak vleče.

Psaní poezie tě také takhle vyčerpává?

Ne, naopak. Skrze psaní poezie si rozkošaťuju ponětí o světě kolem – u prózy spíš úročím, na co jsem si přišel v básních. Docela velkou zkouškou „morálky“ je pro mě i to, aby byl text stylisticky jednotný, kompaktní. Báseň může být každá jinačí, její téma i princip si tahám z univerza, do kterého se zrovna dívám, a to jí propůjčuje svébytný výrazový rejstřík. A hele, najednou dlouho prodlévám v próze, kde musím udržet zvolený tón a krotit se.

Přesto sis takovou výzvu sám dal.

Přesně tak. Člověk nesmí ustrnout, to by byla nuda, no ne!

No jo! Už jsi prózu někdy předtím zkoušel?

Jo, zkoušel. Na střední škole jsem napsal dvacetistránkovou prózičku Veřejné květiny. Děsně dojemný a smutný příběh. Mám ho schovaný, ale když jsem si ho četl s odstupem, už přede mnou neobstál. Mám i nějaké bajky a část mých básní je vlastně také narativní. K příběhu mám obecně blízko. Obratně podaný příběh je zábavný a poezie by zábavná být měla.

V jakém ohledu?

Globálně. Ale také záleží na tom, k čemu je určená.

K čemu je určená ta tvoje?

Mimo jiné k veřejnému publikování, ke čtení před publikem. Proto by v sobě měla mít energii, která je strhující, a neměla by být příliš zavinutá do sebe a přehnaně komplikovaná, aby fungovala v celku na první dobrou. Také je fajn, když v sobě text má určitou vtipnost nebo nadsázku. Podstatný je i autorský projev, i ten by měl být strhující. Ale ani pro čtenáře, který je s textem o samotě, by čtení nemělo být úmorné. Čtenář se přece chce bavit, ne umřít nudou! Samozřejmě – co člověk, to vkus. Někoho baví bohatá obrazotvornost, někoho rytmus a někoho pevná forma nebo konceptuální pojetí. A když se to správně nakombinuje a správně nadávkuje na správných místech ve správný moment, může vzniknout velmi zábavný a překvapivý tvar. Útvar. Báseň.

Měl by tedy básník už během psaní myslet na čtenáře, přesněji na příjemce textu?

Mezi autorem a čtenářem není zas tak velký rozdíl. Autorství je spíš jen specifický druh čtenářství. Když píšu, stokrát si přečtu to, co už tam mám, a na tuto čtenářskou zkušenost navazuji dalším textem. Každé slovo, které napíšu, je přímo ovlivněné kontextem už napsaných slov a významů, jejich interpretací – čtením. Čili v autorském procesu jsem autorem prvního slova, myšlenky. Zbytek textu je produkt čtenáře-interpreta. Tím pádem jasně že myslím na čtenáře – u psaní bývám při vědomí!

Zmínil ses o autorských čteních – na večeru autorů, kteří byli letos nominovaní na Cenu Jiřího Ortena, jsem byla v pozitivním šoku z toho, jak suverénně umějí mladí básníci, konkrétně Anna Sedlmajerová a Filip Klega (pozdější laureát), své básně ne číst, ale doslova prezentovat. Mladší generace je v tomhle fakt dobrá.

Protože veřejná čtení jsou běžná součást toho světa. Už od začátku jsou zvyklí na živou formou „publikování“, mají to v sobě zakořeněné. To je i můj případ – v začátcích jsme si s přáteli četli básně navzájem, nahlas. To pak člověk přirozeně rovnou ovládne i prezentaci a naučí se číst tak, aby to bylo zajímavé. Navíc tuším, že to přímo souvisí se způsobem, kterým třeba právě autoři kolem edice Mlat [vydávají ji brněnské Větrné mlýny, pozn. red.] trávívají večery. Představuju si to tak, že se po setmění sejdou nad ženklí a čtou si navzájem vlastní texty, baví se o nich. A samozřejmě chtějí, aby se ostatním líbily – hned. Zároveň je v Brně hodně silná živá scéna, je to jedno čtení za druhým. Je to vlastně způsob okamžité „publikace“.

Myslíš, že důraz na kvalitní a výraznou prezentaci souvisí s tím, že tahle generace už vyrůstala na youtuberech a sociálních sítích?

Vnímám to spíš opačně, jako vymezení se vůči on-line světu. Celé se to odehrává v analogu, jako setkávání v žitém světě poezie. Zrovna Filipa Klegu to navíc zřetelně táhne k současné podobě undergroundu – kdyby byl underground telefon, byl by tlačítkový. Nepřipadá mi, že by speciálně autoři z tohoto okruhu jakkoli adorovali digitalitu, spíš naopak. Na ten živý literární cvrkot mi přijde vlivotvornější popularita slam poetry. Ostatně ještě před deseti dvanácti lety, kdy jsem také začínal podobným způsobem, nebyl internet tak masivní a všudypřítomný jako dnes. A mně speciálně byl dost ukradený, pořád jsem lítal venku. Když jsme s lidmi od nás ze školy zjistili, že píšeme nějaké texty a chceme je předat dál, začali jsme si spontánně pořádat autorská čtení.

Ještě na střední škole?

Přesně tak. Studoval jsem knihkupeckou školu v Kobylisích. Tenhle obor přitahuje určitý typ lidí, všichni něco psali, hráli na kytaru a podobně. Byli to mnohdy děti různých umělců, intelektuálů a starých androšů. Pili krabičáky a „petkový“ braník a u toho psali poezii. Rozuměli jsme si. Ve druháku jsme měli v pondělí ráno volnou dvouhodinovku, nakoupili Zámeckou číši a arokolu, namíchali houbu, sedli jsme si na schody poblíž školy a četli si navzájem, co jsme za uplynulý týden napsali. Pokaždé jsme některé texty chtěli slyšet znova a znova, jak se nám líbily. Nostalgička! S tou partou jsme pak založili malý festival Zlatoválky, první ročník se konal v roce 2011 ještě ve starém Unijazzu v Jindřišské pasáži. Kupodivu přišla spousta lidí. Vystavovaly se tam obrazy, hrálo se na kytaru, četly se básně. Festival se pak opakoval zhruba co tři měsíce a pořád se rozrůstal. Až po tomhle všem jsme začali publikovat tištěnou formou, samozřejmě nejdřív časopisecky.

Kde jsi poprvé publikoval básně?

V H_aluzi.

Tam ti pak vyšla i první sbírka Schopní jsou ti s chlopní.

Ano. Byl jsem z toho všeho úplně nadšený, tím spíš že mi to dlouho nevycházelo, časopisy mě odmítaly. H_aluze a Psí víno mi něco otiskly, ale třeba ve Tvaru mi básně vyšly až dost s odstupem.

Pamatuješ si ještě na svou první báseň?

Ta vznikla už na základce, u příležitosti školní besídky. Dostal jsem za úkol napsat libovolnou úvahu a k ní báseň. Tu jsem tam pak před nastoupenou školou přečetl. Vidíš, i tohle bylo rovnou před publikem!

Kolik ti tehdy bylo?

Chodil jsem, tuším, do osmičky. Kontinuálně píšu od střední školy a k tomu patří i přemýšlení o psaní – a oboje prochází vývojem a proměnami. Dřív jsem byl například přesvědčený, že když něco napíšeš, má to tak zůstat. Protože básně jsou konstelace slov, a jakmile se byť jen jediné vypustí nebo nahradí, promění se charakter celé básně. Do jisté míry si to myslím doteď, ale už text podřizuju určité estetické rozvaze. Pečlivěji volím slova a víc si v básních zhmotňuju okolní svět, zatímco v začátcích jsem hlavně rozvíjel imaginativní konstrukce. To mě baví pořád, ale už potřebuju i něco navíc. Vždycky mi připadalo, že je škoda, když člověk ustrne a celý život píše stejným způsobem. Jasně, může to být funkční, významově i stylisticky vypilované psaní, ale já potřebuju spíš hledat nové cesty než dohladka vymetat ty stávající. V poslední době píšu přímější a snad i přesnější, méněmluvné básně.

Definuješ si sám pro sebe „požadavky“ tohoto typu předem, nebo si všímáš proměn vlastní poetiky až zpětně?

Jsem impulzivní. Sednu k papíru, začnu psát a on je to příběh. Anebo naopak cítím, že mi zrovna stávkuje motorek, a vznikne něco spíš lyrického. Nemám období, kdy bych se vědomě zaměřil na určitý způsob psaní. Zrovna teď se mi básně většinou samy od sebe scukávají do cyklů. Všímám si až zpětně, při vlastní čtenářské interpretaci, že ty básně mají něco společného, ať je to jazyk, nebo třeba určitý způsob intuice. Podle toho je pak řadím. Co se týče vyznění textů, snažím se vyvarovat příliš jasných sdělení. Myslím totiž, že jasná sdělení jsou už z principu nepravdivá. Že veškeré citáty a „velké pravdy“ jsou lhaní si do kapsy, lež pro lidi, kteří nejsou schopni přijmout fakt, že svět není jednoduchý. A on skutečně není jednoduchý ani jednoznačný, a navíc se neustále proměňuje. A já jako autor chci, aby se umění tomuto světu podobalo. Od formy přes grafickou podobu až po význam, tedy spíš významy – význam v jednotném čísle je zkrátka podezřelý.

Odkud nejčastěji čerpáš inspiraci?

Inspirace je taky impulzivní. V Portugalsku jsem například chodil do kavárny, kde měli na stěně tradiční modrou dlaždicovou mozaiku s krajinkou. Jak jsem tam tak popíjel kafe a chtěl jsem psát, napadla mě příběhová báseň o tom, že svinka leze po zdi, stíhá ji dravec a ona vleze do obrazu, který si vytvoří tahem vlastního lezení. Jindy to může být vzpomínka z dětství nebo na něco, co bylo fajn, anebo naopak méně fajn. Někdy tedy prvotní impulz vychází i z osobní zkušenosti, ale nikdy nic neopisuju doslovně. Trochu se totiž děsím toho, že báseň bude zajímavá pro mě, ale už méně pro kohokoli dalšího. A já bych přece jen byl rád, aby ty básně byly podnětné i pro druhé.

To ale můžou být i básně, které jsou velmi osobní.

To určitě jo. Úplně nepochybně. Jen mám sám u sebe problém si takové texty uznat, když už tedy vzniknou. Od ostatních si je přitom přečtu rád, z poezie hltám prakticky všechno. Ale u mě samotného mi takové texty buď připadají banální, anebo se mi nehodí do celku sbírky. A tak je tam nezařadím.

Tvůj styl mi připadá ojedinělý mimo jiné právě tím, jakým způsobem „mícháš“ něco jako surreálno s příběhovostí.

V reflexích Měňagonu jsem se opakovaně setkával s tvrzením, že je moje psaní surrealistické. Vůči tomu se ale musím vymezit – se surrealismem toho moc společného nemám, bohatší obrazotvornost nebo fantasknost nerovná se surrealismus. Ten vychází z ohledávání autorova nevědomí, z určitého automatismu, a já na to jdu úplně protilehlým způsobem. Při psaní mě vlastní nitro prostě nezajímá. Zároveň vůbec nepíšu automaticky, všechno důsledně cizeluju. Zvlášť poslední dobou.

Počkej, před chvílí jsi přece říkal, že píšeš impulzivně.

Impulzivně jo, v první fázi. Jenže po ní následuje druhá – proces autoredakce. Komplet celé to překopu, proškrtám… Z původního impulzivního náčrtku „vysochám“ báseň už daleko vědomější prací.

Jak velký odstup k tomu potřebuješ? Jsou to dny, týdny, měsíce?

Vlastně práci na textech věnuju docela dost času. K nové básni se vracím bezprostředně, pár hodin po napsání, potom další den, pak třeba za týden. A když ji posílám do časopisu nebo má vyjít knižně, pracuju s ní dál a ještě ji doupravuju.

Vidíš, já jako editorka cítím vůči vlastním básním zvláštní ostych, k dosud nepublikovaným textům se vracím vlastně nerada.

Dřív jsem to tak také měl, změnilo se to, když jsme s Tomášem Čadou a Alicí Prajzentovou připravovali mou první knihu. Bylo moc příjemné sedět nad texty a bavit se dopodrobna o jednotlivých verších, o jejich vyznění, místu mezi ostatními a vůbec o všem, co danou báseň utváří. Tehdy jsem zjistil, že mě předělávání textů baví stejně jako samotné psaní. A to mi už zůstalo.

Je fakt, že pro každého autora je dar a svátek, když se někdo jeho textům takhle podrobně a poctivě, empaticky a zároveň kriticky věnuje dobrý redaktor. Když už jsme u toho, nechystáš další sbírku?

Je fakt, že poslední rok jsem měl poměrně psací. Vlastně už mám dost materiálu na novou sbírku, ale mám pocit, že by se to nemělo přehánět. Okej, máš „hotovo“ – ale nech to ještě chvíli. Počkej, jak se to vyvrbí. Nenapíšeš náhodou další texty, které ti celek podpoří, slepí tou správnou mízou? To se pravděpodobně ještě stane. Takže se nikam neženu.

Ještě nemáš ani vyhlédnutého nakladatele? Mimochodem, které edice současné poezie se ti líbí?

Své texty průběžně posílám Jaromíru Typltovi, ale ještě jsem žádné nakladatelství neoslovil. Když budu mluvit konkrétně, líbí se mi nová Edice poezie Odeonu. Navíc tam vycházejí samé dobré knihy. Když jsem viděl první sbírky odeonské řady, pomyslel jsem si – jo, takhle má vypadat edice současné poezie! Včetně formátu, fontu, obálky. Zároveň jsou jednotlivé knihy té řady zřetelně rozpoznatelné. A pokud jde o vizuální podobu sbírek obecně, líbí se mi matné obálky a patkové fonty – když už někdo zvolí bezpatkový, mělo by to mít nějaký účel. Teď je bohužel dost nakladatelství, které básně klidně vysazují Arialem nebo kdovíčím… Jenže já jsem postižený studiem na Hellichovce, a tak jsem ve vnímání typografické a polygrafické stránky vlastně dost konzervativní. Typografická pravidla a konvence zkrátka vznikly z dobrých důvodů. Ono je to, jak je text vysázený, opravdu významotvorné, a stejně tak polygrafická úprava. Čteme přece celým tělem – a dojem z knihy si nevytváříme jen z významů textů, ale i z její hmotné podoby. Člověk má ty významy spojené, byť třeba podvědomě, i s fontem. A také s tím, že v ruce drží příjemnou hrubou obálku, a ne že se mu lepí prsty k nějakému igelitu. Ale jasně, dokážu si představit i případy, kdy funguje hladká obálka a bezpatkové písmo. Někdy to koresponduje s textem. Pokud je v nějakých svých aspektech jasný, krystalický, můžou patky působit nekonzistentně, „biedermeierově“. Některá nakladatelství si na jednotné úpravě ale vyloženě utvářejí celý styl a nenaslouchají textu. A mně jsou sympatická ta, která textu naslouchají a jeví ochotu přizpůsobit mu grafickou podobu knihy.

Děkuju za tenhle exkurz! Ještě jsme neprobrali tvou organizační práci – na kterých literárních akcích se v současnosti podílíš?

Hlavně na festivalu Den poezie. To je v určité fázi tak brutální zápřah, že pak potřebuju mít půl roku klid. Úplně, vůbec žádný stres spojený s organizováním. Měsíc pak nejsem schopen ani jít někam večer na čtení, stresuje mě i jen to, že tam sedím, dívám se a poslouchám. Zároveň mě ale organizační práce ohromně baví, a hlavně mi připadá smysluplná. Bernie Higgins, která festivalu šéfuje, je velmi velkorysá, v podstatě mi dává volnou ruku. Můžu si vymýšlet věci, které bych si jinak nemohl dovolit. Můžu zaplatit autorům, jichž si vážím a kteří jsou ochotní jít i do méně konvenčních projektů. Loni jsem jich tolik nepořádal, spíš jsem se zevnitř staral o to, aby všechno fungovalo a nic neexplodovalo. Měnili jsme komplet grafiku, s tím bylo dost starostí, ale už to bylo fakt potřeba.

Kolik vás na organizaci tak velkého festivalu je? Kromě Bernie se na něm podílí i Pepa Straka, známý to básník a organizátor literárních akcí, je to tak?

Podílí, i když vzhledem ke svému angažmá na (A)VOIDu a jinde mi většinu kompetencí v organizačním jádru předal a nechal si dílčí věci, které ho baví. Nejvíc práce odvede pokaždé Bernie, na té to celé stojí a ta to pohání svou neuvěřitelnou a sotva pochopitelnou energií. Hodně akcí má na starosti i Vít Janota, Martin Zborník zase dělá spoustu dětských a knihovnových akcí – ty jsou mimo hlavní město zásadní.

Už máte hotový letošní program?

Ještě ne, ale už na něm pracujeme. Asi už můžu prozradit hlavní téma – bude to dialog výtvarného umění a literatury. Téma je důležité hlavně právě pro organizátory z jiných měst, především knihovníky a školy. S ním se mají čeho chytit a snáze se jim připravuje zejména program pro děti.

Tak to se těším a – opět – držím palce. Které ze současných básníků rád čteš?

Těch je samozřejmě moc. Dlouhodobě mám rád, jak píše Bětka Stančáková, Tim Postovit nebo třeba Pavel Novotný. Když se někdo propracuje k výrazné, nezaměnitelné poetice, většinou se mi to líbí. Oceňuju už jen to samo o sobě a už mi tolik nesejde na tom, o čem dotyčný píše nebo nakolik se jeho názorová paleta překrývá s tou mojí. Jde mi o vlastní poetický vklad, který básník nebo básnířka má a jejž můžu při čtení odhalovat a pozorovat. Rád bych se ale zmínil o jednom autorovi, bohužel už zesnulém, který mi připadá hrubě nedoceněný, i když mu nedávno vyšly sebrané spisy, a to je Ladislav Nebeský. Díky němu mi došlo, nakolik je poezie exaktní. Jakou přesnost zacházení s jazykem a významy vyžaduje, jak opatrně a zároveň logicky se na to musí. Ladislav Nebeský ve své binární poezii sestaví v podstatě matematický model, rébus, rovnici, ale zároveň je to krásně poetické. Až těžko uvěřit! Proto mu chci v rámci Dne poezie věnovat samostatnou akci, tak jako loni Janu Křesadlovi, který je podle mě také nedoceněný. Rád bych se takhle postupně zaměřil i na další opomíjené autory, na které je dobré namířit i třeba takovýhle skromný reflektor.

Když jsme u kreativity, připadá ti čeština v něčem unikátní?

Musí být unikátní. Je ovšem otázka, jak hluboko ta unikátnost sahá. Každý člověk v sobě má svoji unikátní podobu jazyka, má svůj unikátní jazykový rejstřík, slovní zásobu, unikátní je i to, jakým způsobem každému z nás sepíná mozek. To všechno pak utváří jazyk a poetiku.

Čeština je prý navíc relativně pomalý jazyk.

Zároveň je poměrně starobylý a komplikovaný. Má hodně výjimek, je do značné míry fonetický a to všechno tvoří specifika, s kterými se dá pracovat, když chceš text například zmelodizovat.

České autory jsme aspoň částečně probrali – kdo jsou tví oblíbenci ze zahraničí?

Mám rád Walta Whitmana, Kazua Ishigura a teď jsem nadšený z Flanna O’Briena. Hned mě napadá i Michal Ajvaz, to je sice Čech, ale autor světový. Jsem takový rozskákaný čtenář, když mi něco přijde pod ruku, většinou se do toho zkusím začíst. Ale když se mi kniha nelíbí, nedočtu ji a napříště už se k ní nevracím. Tím pádem mám docela velké mezery – v celých literárních přístupech, které mě zkrátka nezaujaly. Často jde přitom i o proudy, které jsou dnes populární. Ale mě když próza nebaví, prostě to nedám. A nevyčítám si to.

Můžeš uvést příklad takového proudu?

Třeba autofikce. U té se úplně zoufale nudím, vůbec mě nezajímá, co ti lidé říkají a jakým způsobem kniha vznikla. Zkoušel jsem například Édouarda Louise, ta literatura může být podnětná, jenže se bere nesnesitelně vážně. Prostě se s tímhle přístupem vnitřně nepotkávám. U poezie je to jiné, tam to učtu – nemusím s ní trávit tolik útrpných hodin. A jsem zpátky u toho, že by ta literatura měla být zábavná. I já mám svůj čtenářský vkus a potřebuju se při čtení bavit. Rozhodně nemíním číst jakýkoli text z povinnosti. Když v něm nevidím žádnou zvláštní hodnotu, nezabývám se jím. A to ani recenzentsky. Nedomnívám se, že by bylo úlohou recenzenta kohokoli pranýřovat na stránkách časopisu, třeba jenom proto, že mi nesedí nějaký způsob myšlení anebo knize úplně obyčejně nerozumím. Když mě nějaká kniha irituje, a přitom je zřejmé, že není úplně hotentotně napsaná, nebudu se k ní vyjadřovat, protože mi evidentně něco uniká. Zřejmě není pro mě – to ani není povinnost knihy, být pro každého –, ale proč s ní tedy ztrácet čas? Bohužel v českém recenzentském gangu se tenhle základní respekt mnohdy nenosí. Jsou tu jedinci, jejichž kritiky vycházejí z arogance a nepochopení. A přitom se třeba jenom nesetká názor s názorem.

Hodně čteš recenze?

Čtu. Když dočtu knížku, hledám si, co o ní kde vyšlo.

Čteš si reflexe i předem?

Někdy ano, první odstavce, když si nejsem jistý, co je daná knížka zač. Ale jakmile vidím, že je to ten typ recenzenta, který mi všechno propálí dopředu, spěšně se odpojuju.

Tohle je bohužel častý nešvar, stejně jako to, že půlka textu jen popisuje děj.

Obojí připisuju recenzentské lenosti. Zaplácneš tím poměrně dost znaků a moc se nenadřeš.

Co ze současné české prózy tě baví, na čí novinku se pokaždé těšíš?

Českou prózu sleduju jen okrajově, většina románů, které vychází, mě neláká. Mainstreamové čtení na mě moc nefunguje. A také neučtu depresivní knihu. Jsem otravně senzitivní, takže mi to nedělá dobře. Cítím se pak mizerně a vím, že je to kvůli tomu, že čtu takovou knížku. V jednu chvíli jsem se rozhodl, že tohle sám sobě nadále způsobovat nebudu.

Už jsi několikátý člověk, který mi to říká. Musí být osvobozující říct si – vždyť to přece číst nemusím!

Magnesia Litera byla letos hodně kritizovaná za novou kategorii humoristická kniha. Ale vždyť to je bezva nápad, humoristické romány můžou být i skvělé! Jasně, jde to i zpackat a onen humor pak končí plzkou trapnotou, ale to přece neznamená, že se v tom žánru nemůže vyvrbit něco solidního. Třeba Stančíkův Mlýn na mumie, to je humoristický román, a přitom tak skvělá knížka! Ze starších mě napadá Spolčení hlupců nebo Tři muži ve člunu. Mimochodem zrovna Stančík patří, kromě Michala Ajvaze, k těm českým autorům, od kterých čtu všechno, co vyjde. Jakkoli trpí, pravda, trochu nadprodukcí. Ale třeba Pravomil se mi zas líbil, dokonce jsem ho recenzoval.

Takže se nad novými kategoriemi Litery – kromě humoristického románu je to i Litera za fantastiku a za detektivku – nepohoršuješ?

Ne, nepohoršuju. Naopak mi připadá dobré, že se ta cena vyvíjí. Jen si představ, že by ustrnula – ten zkostnatělý exoskelet, který by nakonec stejně někdo musel oloupat! Okolnosti se mění, tak se musí měnit i ceny. Vždyť i Ortenka má nově longlist – další dobrý nápad.

Není to pro autory spíš frustrující, když vidí, že jim ocenění uteklo jen o kousek?

To není problém systému, ale těch jedinců. Ne, vážně se to musí nějak hýbat. Vezmi si třeba Státní cenu za literaturu, kde se provalilo, jak to funguje s nominacemi a že to je poměrně problematické. Lepší řešení je tomuhle průběžně předcházet, i za cenu drobných přešlapů.

Jak moc sleduješ podobné literární kauzy a kauzičky?

Sleduju je s chutí, bulváru normálně podléhám. Baví mě, když se někdo s někým zhádá. Dá se toho i chytit, když píšu reportáž do Literárního života ve Tvaru. Snažím se, aby to nebyla nuda. Myslím, že i redaktor Matěj Senft to ode mě očekává. Takže když jsem kvůli reportáži sledoval přenos z debaty o Státní ceně a už se mi nudou klížila víčka, napadlo mě přepsat celou debatu, jako by to byl letecký thriller. Že diskutéři sedí v letadle, prolétají turbulenci, teď se o tom baví a kolem zuří šílená bouře. Aby to bylo ke čtení, zkusil jsem si s tím takhle pohrát a trochu si to dobrat. Podobné události, včetně třeba První bilance, bývají upjaté, škrobené a pořád stejné. A tím nezpochybňuju ničí erudici.

To máš pravdu – ale napadá tě, co s tím?

No nic, jasně že nic. I nadále to takové bude. Ten obor zkrátka také přitahuje určitý typ lidí, akademici obvykle nejsou ochotní dělat kolem odborných debat nějakou show. I když to třeba nakrásně přenáší televize. To prostředí takové výstřelky prostě zapovídá. Přitom je přece úkolem vědy také se popularizovat, no ne? Když může mít sebepopularizační divizi fyzika, biologie, veškeré exaktní obory, proč ne literární věda? Je to paradox: literatura je součást zábavního průmyslu, přitom její reflexe vynáší spaní. A pak to dopadá tak, že máme nedostatek obratných kritiků, po kterých by to byl ochotný někdo číst. Přál bych literatuře víc podmanivých recenzí – jsou tady lidé, kteří takové píší, ale chtělo by to víc. Mnohem víc!