Dary (Je to fér)
Je pátek, a tak balím dary.
Je toho plný kufr: živá kočka,
šaty ke zúžení v pase, takže
i špendlíky, nálož hudby. Daruju
a jsem obdarovaná, je to fér.
Budeme spát, dlouze spát
každá ve své místnosti, ve
vzájemné blízkosti. Miluju jeho
ruce, řekla jsi, miluju jeho
ruce, když řídí. Dívám se na ně,
tady jsem si je vyfotila. Obejmeme
se, najdeme parkovací místo,
osadím apartmán rostlinami, ráno
odhrnem mlhu z hor.

K nedovřeným místům
Na co myslíš, když chvějícíma
se rukama kupuješ letenky?
Na co myslíš, když cupuješ
své sny? Do nebe, do peklíčka,
girlandy teček. Oko na punčoše,
ta bledolící piha, v inverzní den.
Třísky ohladíš smirkovým papírem,
jen ho přiložit k nedovřeným
místům. Jemný a stálý tlak,
pohyb tam a zpět, to pomáhá.
To pomáhá vždycky. Světlé
modřiny dřeva, odhalené plochy,
co vypadají jako poranění. Dívám
se na ně, než je přetřu veselou
barvou. Veselou, anebo temnou.

Na třetím schodu se usměješ
Už přijíždíš, na rukou slunce,
už podvečerní, na pažích. Líbí
se mi, když řídíš, a líbí se mi jak.
Na třetím schodu se usměješ.
Už odemykáš, známé pachy
tě obejmou, chvíli tak zůstat!
Pak okenice, v přesném pořadí,
tahle se rozletí jak křídla, vstříc
lesu, už temní. Tahle jde ztuha,
ty ale znáš ten grif: pozvolna, pak
po straně zachytit jak pramen
sponkou. Pro světlo uvnitř. Už
ukládáš předměty k jejich druhům,
navlhlé zápalky, navlhlou sůl
vynášíš ven. Na prahu stmívání,
přitáhne si tě k sobě, na šíji
škrábne, jen abys věděl. Vlasy
nasáknou ohněm, až přijde
jeho čas.

Oheň
Zapálím oheň, protože to chceš. Neseš
si ho pak do točitých schodů, sleduju
tvoji křehkou siluetu. Dlaní chráníš
to nebezpečné, chvěje se ve vzduchu,
chvěje se vzduch, každým tvým krokem.
Zastavit se, zadržet dech. To je doma.
Je ale i venku. Tmu, která trne, prořízne
oheň, není na co čekat, když mrzne,
pod ovocnými stromy. V přesně určených
bodech, hlídat to celou noc. Myslím si: oheň,
co hoří jen tak akorát, není oheň. Myslím
si, ale neřeknu to. Z exponovaných míst
sklízím předměty, co by mohly překážet,
předměty, co by mohly vzplát.

Uprostřed pohybu
I v noci kvetou magnólie
na náměstí Míru. Míru. Sepjaté
ruce věží, tam ve výši, pro všechno,
co si přejeme společně. V horních
ulicích totéž gesto tanečnice, uprostřed
pohybu rozepneš sponku, vlasy
se nadechnou a povolí, ve vlnách.
Ve vlnách, když to mám pojmenovat,
napadá mě: svou trpělivou péčí
rozezníš moje tělo zevnitř.
V zahradách jako pasti skleněné
kameny, a není to, není to led.
A není to ostří.

V posledních dnech
Chodí spát včas. V čas
kdy poupata sílí, vyostřují
hroty. Barva rostbífu, nebo
růžová, a kterou z těch dvou
preferuješ ty? A po čem se ti
stýská, co ti chybí? Nic, nic
zvonivé nic, cinkáš to kostí
o rampouchy, rampouchem
o kost. Co klíčí, ve dnech před
narozením, v posledních
posledních dnech.

Stopky
Než přijde Mikuláš, mandarinky
se mění v meruňky, v ohni, před
ohněm protahují tvar. Přísahala bych,
že jsou to stopky. Stopky! Mít je tak
v sobě, na přesnou vteřinu nastavit
si čas a tvář, mít všechno pod kontrolou.
Nepřesahovat, nesahat
do ohně, co nepřihořívá, řekni
to ještě jednou, pomaleji, co nepřihořívá,
co hoří.

To nejhorší
Probouzíš ve mně to nejhorší,
protože to tam je. To samo,
anebo to už bylo? Dětská
otázka, jen prosté stmívání,
a hrábne do žeber. Pruhovaná
tma, městská, neúplná. Zločin
a trest, v rodinné knihovně to
nebylo, a tak jsi sáhla po jiném
svazku. Po svazku, který trhá
vlasy jako gumička, když jdeš
na tenis, časem si zvykneš. Ale
když jsme parkovaly a pak šly
samy, jen my dvě, do apartmánu,
neříkej, že tě neohromilo. Kropenatý
nebe, neznámý, nádherný, nádherný
obrazce. To už bylo, bylo to tam,
koncem března, čas se lámal
na parkovišti u sokolovny.

Dekorativní košík
Pustím si to nahlas, abych líp
rozuměla, jenže nerozumím. Slova
přicházejí, muži odcházejí, přehlídka
jako ve Čtyřlístku, za scénou si všichni
mění chocholy. Chvějivé peří, exotická zvěř,
její roztodivná jména. Zachytíš mě
při chybě, je to easy, každou minutu
můžeš mít jinou. Hrob jsem nechala
překrýt kamenem, říkáš, je to tak krásný,
už jsem jen přikoupila dekorativní košík.
Vánoční. Vánoční dekorativní košík, co víc
si přát! Polykám slzy, zatímco jedeme společně
domů, už jenom jedna zatáčka doprava
a jsme tu, nechat si otevřít dveře, tvářit se
adekvátně. Odcházet ve správném pořadí,
aby se děti neděsily, aby ženy, viď, aby ti,
kteří zbývají, měli proboha klid.

Než odjedu
Než odjedu, musím to všechno
stihnout. Splněná přání zarovnat
k nesplněným, zajistit zipem. Hezky
to zařezává, i když je jedněch víc. Víc
a víc. Až je to nekonečno na keři,
rybíz, co hoří. Svléknout hrozen
po hroznu, lepkavé kuličky, šťáva,
co zadrhává prsty. Ještě sestoupit
do sklepa, zvířatům pro potravu.
Nedosycená. Než odjedeš, vše
zkontroluješ, zajistíš. Zamčeno.
Zamčeno, odemčeno, zamčeno,
nejde ti z hlavy. A zatím někdo,
kdosi, jenom vezme za kliku
a ví.

A loučení
A loučení ať je rychlé
jak anestezie. Na konečné
střídání barev, zelená,
červená. Střída a kůrka:
nejdřív sníst to heboučké,
a pak teprve. Pak teprve.
Anebo je to lepší naopak?
Zavírám oči, svírám ti ruku,
když startuje let, o nic bych
nepřišla, nic bych neztratila:
všechno už mám.

Jsi v pořádku?
Jsi v pořádku? Posíláme si vzkazy
jako holubičky, papírové, pečlivě
poskládané dětskými prsty, v družině.
Družice, co doletí jen kousek, ale
stačí to. Jsi v pořádku? Je objetí
na dálku pořád objetí, pevné, vřelé,
to, které ti tolik chybí, když jdeš
nad ránem z nádraží, směr přesně
nevíš, a není to jen mlhou. Mlhou,
zvláštní efekty během koncertu,
tam nahoře se prsty propletou, dlaně
se dotknou, nemůže to být jinak.
Vzdušný polibek doletí, lístky platí
i další sezonu, i další možný, docela
možný další rok.