Když jsme domlouvali rozhovor, napsal jsi mi, že kvůli práci můžeš jen o víkendu. Co teď děláš?

Dělám v korporaci zákaznický servis, takže nic moc zajímavého a rozhodně nic literárního, ale je potřeba z něčeho platit podnájem. Vždycky jsem měl radši normální práci, abych měl kontakt s realitou. Když máš psaní jako práci, třeba v deníku nebo regionálních novinách, a musíš referovat o tom, jak hasiči sundávali kočku ze stromu, musí být těžké ještě si večer sednout a psát svoje věci. Mně stačí, že jak věčně čtu rukopisy, které mi lidé posílají do nakladatelství, nemám už pak moc sílu číst knížky.

Na rozhovor jsi přijel z Brna, že?

Ano. Předtím jsem žil dlouho v Praze a pět šest let i v Krakově. V Brně jsem příjemně schovaný, to je fajn.

Tvoje JT’s nakladatelství má ovšem sídlo v Krucemburku. To se stalo jak?

Z Krucemburku pocházím, je to městys u Žďáru nad Sázavou. Jsou tam lesy, kopce, brambory a řepa. Je tam moc krásně, u kostela máme pohřbeného Jana Zrzavého, tím se kulturní rozměr místa víceméně vyčerpává. Nemám tam moc kamarádů, ale jezdím tam za mámou. A pořád tam mám trvalou adresu, proto je uvedena u i nakladatelství. Důvod je prozaický – jsem líný měnit si občanku. V Praze jsem se totiž každou chvíli stěhoval a v Krakově jsem to neřešil vůbec.

Jak to, že jsi v Brně, jak říkáš, schovaný? Teď už každopádně nebudeš…

To je fakt. Je to tím, že moc nechodím na literární akce a ani tam nemám tolik přátel jako v Praze. Jednou za čas se s někým vidím, ale není to tak, že přijdeš do baru, a hned tam potkáš pět známých.

Teď je přitom obrovská spousta literárních akcí, jako by si to lidé chtěli po všech lockdownech vynahradit. Poznamenala podle tebe pandemie literární život?

Jak se to vezme. Na mnoha podnicích, které dřív pořádaly literární akce, je vidět, že peníze ubyly. Nejdřív kvůli lockdownům, pak vlivem inflace a zdražení energií. Takže dnes spíš pozvou kapelu, protože na tu přijde víc lidí. Na druhé straně mi připadá, že na čtení pořád chodí dost lidí. Začátkem podzimu jsem četl s mladými borci ve Skleněnce, většina z nich ještě ani nevydala sbírku, a stejně dorazilo snad sedmdesát lidí. Byl jsem tam už mockrát, a takovou návštěvnost nepamatuju. Zároveň je dnes ale potřeba víc se starat o propagaci, protože konkurence akcí je obrovská, to máš pravdu. Ale připadá mi, že zájem tu je, hlavně právě u mladších. Pokud jde o mě, nikdy jsem nebyl zase tak akční, že bych pořád někam běhal, a čím jsem starší, tím je náročnější se vykopat. U některých lidí mohl mít samozřejmě covid i ten vliv, že naopak chodit přestali – někdo se bál, někdo si prostě jen odvykl. Mimochodem během lockdownů mi bylo mladých fakt líto. Představ si, že je ti kolem dvaceti, a dva roky prakticky nemůžeš nikam chodit. Ty dva roky života jsme ztratili všichni, ale v tomhle věku to musí být strašné. Takže se vůbec nedivím, že si to teď užívají naplno.

Patříš k nejvýraznějším básníkům napříč generacemi. Obligátní otázka: Kdy a jak jsi začal psát?

Psát jsem začal někdy zkraje gymplu. Jsem z dělnické rodiny, knížky jsme doma samozřejmě měli, ale nebylo to tak, že by nás jako děti někdo vedl k literatuře. Na základní škole jsem češtinu vysloveně neměl rád, ani mě nebavilo číst.

Co si máme představit pod „dělnickou rodinou“?

Rodiče pracovali ve fabrice, oba. Mamka vyrábí nábytek, táta dělal elektrikáře a dělá ho dodnes. Když jsem vyrůstal, ještě neexistoval Instagram, Facebook, chytré telefony, pro dnešní mladé už je hrozně těžké pochopit ten kontext, protože doba se během pár let obrovsky změnila. To už si možná dovedeš líp představit středověk, protože jsi viděla spoustu filmů, ale že jsme měli telefony, ze kterých jsme si mohli maximálně poslat esemesku, a jelikož to bylo drahé, moc se jich neposílalo? Svého času jsem dokonce psával dopisy, to ještě nebyl ani e-mail, respektive já jsem ho neměl. Nicméně básně jsem začal publikovat na internetu, na literárním serveru.

Na Písmákovi?

Přesně tam. Byla to sociální síť pro lidi, co píšou. Samozřejmě, spousta lidí se tam chodila hlavně seznamovat, anebo se na někoho zlobit, ale našli se tam i zajímaví autoři. Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří jsou dodnes moji přátelé, i když mnozí z nich se v literárním světě už nepohybují. Začínala tam celá řada básníků, kteří jsou dnes známí, třeba Jonáš Zbořil, Láďa Zedník, Jakub Řehák, Jitka N. Srbová, Ondřej Buddeus… Tehdejší starší generace tím opovrhovala, byli to autoři „z nějakého internetu“. Nezačínali tak jako oni v literárním časopise, neměli vydanou sbírku, publikace v časopisech a tak.

Pro mladší, anebo naopak starší čtenáře možná stojí za to připomenout, jak to na Písmákovi fungovalo.

Jo. Někdo tam zveřejnil svou báseň, já jsem si ji přečetl, zpětně si můžeme říct, že byla dost špatná, ale něčím mě oslovila, tak jsem ji okomentoval, pak jsem sám napsal také něco dost špatného a poslal to tam a čekal, co mi k ní napíšou ostatní. Naštěstí tam bylo hodně lidí, kteří mi na rovinu řekli, že je to špatný, a mně to pak vrtalo hlavou – sakra, sakra, jak je to možný? Na Písmákovi jsem se seznámil s lidmi, co měli daleko víc načteno než já, tak jsem začal také mnohem víc číst, a znáš to – když čteš, posouvá se tím i tvoje psaní. Trávil jsem tam hodně času, postupně jsem se propracoval mezi tamní známější autory. Ale že by mi někdy mohla vyjít knížka, to mě v těch sedmnácti osmnácti vůbec nenapadlo. Zato jsem organizoval setkávání lidí z téhle bubliny.

Kritika tě tedy neodradila? A kritizovali tam autoři druhé i drsně, nebo spíš diplomaticky?

I dost drsně. Bylo to stejné jako všude, někteří se snažili být diplomatičtí, jiní ti svůj názor napsali bez servítek. A ne, neodradilo mě to. Víš, jak to je, když uveřejníš svůj text. Jedna věc je, co do toho dáš ty, a druhá, jak to vidí čtenáři. A když je ti šestnáct a napíšeš báseň na úrovni „láska páska“, tak jsi právě objevila vesmír a procítila jsi to z celého srdce, jenže někdo jiný se ti vysměje, že je to blbé. Na jedné straně tě to zamrzí, na druhé si řekneš, OK, tenhle člověk je zkušenější borec, tak to asi fakt není tak dobrý, jak jsem si myslela. V tomhle věku to člověk ještě nemůže poznat, protože nemá žádné zkušenosti a žádný přehled. Takže jsem si řekl, dobře, asi jsem nenapsal nic moc dobrého, a o to víc jsem četl.

Co například?

Na střední škole spíš tlusté romány, hlavně skandinávských a ruských autorů, než sbírky básní, ačkoli když jsem poprvé četl Sylvii Plathovou, úplně mě to rozsekalo. Anebo pařížští básníci 19. století, Béranger, Rictus, z českých třeba Čarek, sociální tematika a pozorování života kolem. To se mi líbilo. A samozřejmě – když se někomu něco líbí, chce to zkusit taky. Takže jsem napsal text o dědovi, o tom, že umřel – to byla první báseň, která byla jiná, tematicky i formálně, už tam nebyly rýmy. To mi bylo osmnáct. Od té doby začalo podobných textů přibývat.

Jak probíhala setkání autorů z Písmáka, která jsi organizoval?

Neorganizoval jsem je jenom já, byla to hodně aktivní komunita, jezdili jsme na různá místa po republice, tenkrát jsem hodně stopoval. Každopádně ke mně na Vysočinu přijeli lidé z Prahy, z Brna, z různých koutů republiky, někdy nás bylo deset, někdy dvacet. Zašli jsme do čajovny, tam jsme si vzájemně četli texty, pak jsme si popovídali a zase odjeli. Bylo to unikátní, v podstatě to byl underground. Literární scéna vůbec netušila o naší existenci, protože ty autory nikdo neznal a nikdo o našich akcích nevěděl. Bylo to úplně separované od tzv. literárního provozu.

Jak jsi pak básnicky „expandoval“?

Ve třeťáku na gymplu jsme za třídní dostali profesorku češtiny, kterou jsem měl hodně rád, čeština mě díky ní začala bavit. Nosila nám přihlášky do literárních soutěží, tehdy jich byla spousta, ročně třeba deset, takže začínající autoři měli hromadu možností uchytit se. Chtěl jsem naši třídní potěšit, tak jsem obeslal rovnou několik soutěží – a skoro všude jsem dostal nějakou cenu. Bylo to poměrně šokující, protože jsem na gymplu rozhodně nepatřil mezi lepší studenty, to ani náhodou. Učitelé mě díky tomu nechali projít, zřejmě si říkali – ten Honza je aspoň v něčem dobrej, tak co se s ním budu trápit, dám mu čtyřku, a ať si jde po svým.

Vida, být básníkem se vyplatí!

Jo, tohle bylo fajn. A navíc jsem se díky soutěžím dostal mimo bublinu Písmáka. Bylo super, že jsem tam potkal další lidi, kteří píšou. I porotci byli často zajímaví lidé, díky povídání s nimi jsem se dostal k jiným knížkám a autorům. A pak jsem se jednou přihlásil do soutěže, kterou vyhlásila Akademie Josefa Škvoreckého – učili tam výborní autoři, a rádi, jelikož tam dobře platili – a já vyhrál jednu z cen. V porotě byl i Mirek Kovářík a jemu se moje básně moc líbily, což dává smysl vzhledem k tomu, že vystupoval s recitací Hraběte, i když já tehdy ani netušil, že nějaký Hrabě existoval. Každopádně Mirek mě požádal, abych poslal své texty do rozhlasu.

Do legendárního pořadu Zelené peří.

Přesně tak. Jenže já na to zapomněl, protože jsem nikdy neoplýval zrovna velkým respektem k autoritám. Celá ta soutěž na mě působila trochu umělohmotně a neživě, připadalo mi, že se tam lidi berou moc důležitě. A já neměl žádné zvláštní literární ambice. A když jsem zrovna byl na školním výletě, Mirek zavolal k nám do školy a třídní mi pak vyřizovala, že jsem Mirku Kováříkovi neposlal texty. To bylo zase haló! Tak jsem je tedy poslal a potom jsem je jel i nahrát, což bylo další fiasko.

Že by se jim nepozdával tvůj osobitý způsob čtení?

No, nepozdával. V rádiu se tehdy básně nahrávaly superpateticky a já jsem už byl zvyklý číst tak, jak čtu dodnes. A to byl zásadní problém, všichni se chytali za hlavu, jak špatně vyslovuju a jak vůbec můžu číst takhle. Takže jsem nějak přečetl první text, na druhém jsem si vylámal zuby a běžel jsem pryč, ať s tím dělají, co chtějí. A oni si to opravdu načetli tak vzdychavě, jak byli zvyklí. Ani jsem si tu nahrávku pak neposlechl. Ale s Mirkem jsme dál korespondovali.

Jak?

Už maily. Mirek pak poslal moje básně Boženě Správcové – první básně mi tedy „oficiálně“ vyšly ve Tvaru. Tyhle turbulentní věci se staly poměrně brzy, ještě mi nebylo ani dvacet. Pak už jsem si vybíral jenom soutěže, kde byla jednak finanční odměna, jednak nějaká konkurence. No a na jedné akci, kterou organizovalo literární podhoubí z Písmáka, jsem se seznámil s Petrem Štenglem. Netuším, kdo ho tam tehdy přivedl, ale on se ničeho nebojí a klidně jde kamkoli. Hlavně ale zrovna přebíral Psí víno a měl nouzi o autory, bylo to dost chaotické období. Takže mezi nás přišel a ode všech chtěl texty. Opět jsem to pustil z hlavy a on mě pak uháněl, že Tvaru jsem básně dal, a jemu ne. Tak jsem mu něco poslal a brzy nato jsem mu začal pomáhat s Psím vínem.

Když pak vyšla tvoje prvotina Násilí bez předsudků, pro mnohé to bylo doslova zjevení.

To v té době asi bylo. Pro lidi z takzvané velké literatury to ovšem nebyla žádné poezie, protože jsem samorost a na nic jsem neodkazoval, nikoho jsem neznal, a hodně lidí uráží, když je neznáš, a tudíž k nim nemáš patřičný respekt. Násilí bez předsudků vyšlo původně jako příloha Psího vína, která vycházela jednou za tři měsíce. Sbírka byla přibalená k časopisu, nešlo ji koupit samostatně. Bylo to první a možná jediné číslo Psího vína, které bylo úplně rozebrané, a to vyšlo v létě. Na podzim už nebylo k sehnání. Mezitím jsme s Petrem založili Nakladatelství Petr Štengl, do čehož jsem Petra dostrkal, protože jsem chtěl na čteních mít knížku s sebou a věděl jsem, že je pořád poptávka. Petr měl živnosťák, takže založit nakladatelství na jeho jméno bylo nejjednodušší. Každopádně jsem posháněl peníze, a ještě během podzimu jsme vydali Násilí bez předsudků znova, už jako samostatnou knížku. V té době jsem už nějaký čas bydlel v Praze.

Stěhoval ses za prací? Co jsi vlastně dělal po maturitě, hlásil ses na vysokou?

Ne, pracoval jsem na stavbách, protože jak jsem se už zmínil, táta je elektrikář, strejdové zase dělali zedníky a podobně. Takže jsem byl po brigádách a pak jsem si našel práci v knihkupectví v Havlíčkově Brodě, bydlel jsem tam u babičky a dědy. Naši se rozvedli a doma bylo málo peněz, tak jsem si po gymplu ani nedával přihlášku na vysokou. Bylo mi jasné, že budu muset vydělávat.

Jasně, šlo ti hlavně o to, nebýt závislý na rodičích.

Jo. Přátelé, kteří jsou knihovníci nebo i ředitelé knihoven, mi v té době říkali, že když vystuduju odbornou školu, můžu pak u nich pracovat. V Praze to není tak viditelné, ale knihovny mají možnost pořádat literární akce, čtení, soutěže, a mnohé z nich to dělají. Třeba v Poličce, Třinci nebo v Táboře působí v knihovnách moc šikovní lidé, takže dokážou zařídit spoustu kultury pro celé město. Je strašně fajn dělat něco pro komunitu, je to podobné poslání jako práce učitele.

Takže ses ocitl v Havlíčkově Brodě…

Ano. A protože se mi líbilo, jak může knihovník, když má chuť a vůli, rozvíjet kulturu, přihlásil jsem se na Karlovu univerzitu na obor knihovnictví a informační studia. Absolvoval jsem první semestr, jenže hned v tom druhém přišlo katalogizování a spousta další práce na počítači, a já ho v té době neměl. Takže jsem brzy dost plaval v tom, co se tam dělá, a spíš než do školy jsem chodil do práce. Byl jsem student jeden akademický rok, ale druhý půlrok už to se mnou šlo z kopce a bylo víceméně jasné, že se studováním je konec. Zato jsem hodně cestoval, za pár korun jsem si kupoval v aukcích jízdenky od Student Agency a vyrazil párkrát i do Skandinávie, kde jsem vždycky týden žil jako bezdomovec, ale aspoň jsem se tam podíval. A také jsem hodně psal.

Jaké práce jsi dělal?

Úplně obyčejné, třeba jsem pracoval v kavárnách nebo v bageterii. Mimoto jsem působil v Psím víně.

A organizoval akce a vystupoval.

Ano, občas jsem měl čtení, a tak jsem se prakticky bez vlastního přičinění dostal do literárního provozu. Je fakt, že jsem byl výrazný, i svým čtením. Tehdy totiž autoři moc číst neuměli, mumlali si v těch kavárničkách něco pod vousy, většina z nich vůbec neuměla vystupovat. Výjimky existovaly, ale celkově to byla dost bída. Teď je to úplně jiné. Dnešním mladým lidem by asi připadalo nepředstavitelné, že autoři neuměli pořádně číst vlastní texty a že to byla standardní situace.

Myslíš, že to dnes všichni umějí? To bych úplně neřekla.

Za mě je to jako den a noc. Samozřejmě ne všichni, ale celkově se rozhodně podařilo čtení zatraktivnit a řekl bych, že i díky tomu na ně lidé víc chodí. Vezmi si třeba návštěvnost slam poetry, i když to je samostatná disciplína. Ale posun vnímám i u básníků. Většina z nich dokáže číst zřetelně a nahlas a vědomě pracovat s hlasem, i starší autoři se otrkali, a mladší? Ti jsou i daleko cílevědomější a sebevědomější, často čtou už od raného věku fakt dobře a mají svůj styl. To za nás nebylo.

Nesouvisí to s tím, že tahle generace vyrůstala na youtuberech a videích? Vidím to na svých dětech, kterým bude v dubnu patnáct.

Může být, určitě. Rozhodně se to nedá srovnávat s námi, kteří jsme v tom věku mohli leda tak koukat na televizi, kde byly tři kanály, já navíc většinu života ani žádnou televizi neměl. A ještě něco – když jsem začínal, vůbec jsem nevěděl, co mě na čtení čeká, kdo tam bude a jaké to bude. Dneska si člověk snadno udělá přehled, z každé akce máš tunu fotek, videa, můžeš se předem podívat, kdo co píše a jak to čte, záznamy a nahrávky se používají i k propagaci, navíc máš jako autorka spoustu možností, jak si čtení zatraktivnit. Je to jiná doba. Dnešní děcka, když už se do něčeho pustí, hned vědí, co mají dělat pro to, aby byli úspěšní.

Máš pravdu, ten posun je obrovský.

Viď. Na druhé straně – kdyby člověk autorsky vyrůstal mezi uznávanými básníky, také by možná rychle byl někde jinde. Mně ale „oficiální“ prostředí tehdy připadalo dost elitářské. I když dnes vím, že naprostá většina lidí, kteří se pohybují v literatuře, není namyšlená. Že jsou v pohodě.

V poezii rozhodně. Ale ráda bych se vrátila k Násilí bez předsudků a k pozornosti, kterou tehdy, v roce 2009, vyvolalo.

Tak například ve Tvaru vyšla dvojrecenze. Karel Piorecký byl nadšený, že je tu konečně něco nového a osvěžujícího.

Co oceňoval nejvíc?

Civilnost a prožitek. Nějaká angažovanost v té době víceméně neexistovala a rozhodně se nenosila, lidé z uznávaných literárních kruhů vůči ní chovali spíš despekt. Moje básně byly najednou něco živého, na lidi to zapůsobilo. Ovšem druhou recenzi ve Tvaru napsal Ondra Hanus, a ten byl zase úplně zhrozený, jaká je ta knížka strašná tragédie, že to není žádná poezie, a proč to vůbec někdo vydal. My dva jsme v té době byli totální protiklady, co se týče poetiky, takže bylo logické, že se mu to nelíbilo. Ovšem pro knížku to bylo super, na jedné straně naprosté přijetí, na druhé radikální odmítnutí. Ono spoustu lidí, kteří byli tenkrát na scéně zavedení, Násilí spíš naštvalo, než potěšilo.

Ale každý na tvou knížku musel mít názor, to mám v živé paměti. Byl to tvůj záměr, nebo „to samo“?

To samo. V té sbírce jsou texty, které jsem napsal třeba už v osmnácti, na první sbírku se většinou básně sbírají dost dlouho. Ale hodně jsem se snažil, aby byl celek konzistentní, jazykem i graficky. Když je člověk mladý, mezi novějšími a staršími texty bývají obrovské rozdíly. Učesat texty tak, aby měl čtenář dojem, že sis sedla a napsala to z fleku, nebylo jen tak. Byla za tím strašná práce. Násilí vyšlo, když mi bylo čerstvě dvaadvacet, zpětně se až divím, jak jsem to tehdy zvládnul.

Pomáhal ti s ní někdo?

Pod první knížkou je podepsaný Ondřej Buddeus, který tehdy také působil v Psím víně. Jenže on má rád koncepty, a tak chtěl tu sbírku minimalisticky seškrtat na pár nejlepších textů. Já jsem zrovna procházel těžkým životním obdobím, věčně jsem byl mimo a napůl mrtvej. Takže jsme se moc nepotkávali v realitě. Měl jsem hotových dvaatřicet textů, za těmi jsem si stál a chtěl jsem je v knížce mít. A Ondřej řekl, že by dal půlku pryč, možná i víc. To jsem rozhodně odmítl. A jelikož jsem na tu knížku sehnal prachy, vůbec jsem se nestaral o nějakou redakci a prohlásil jsem, že buď to vyjde tak, jak chci já, anebo nevyjde vůbec. To víš, byl jsem mladý a v hajzlu. A pak jsem četl v Muzeu Karlova mostu, bylo to krásné prostředí a v něm hodně lidí z jiných časopisů, kteří mě fakt neměli rádi, nejradši by mě sežrali, a já po svém čtení na místě udělal závěrečný výběr. A texty, u kterých jsem si najednou nebyl tak jistý jako dřív, jsem vyházel.

Z Buddeusovy redakce tedy nebylo nic?

Něco rozhodně jo. Jeho radikalita mi pomohla ještě kritičtěji se dívat na své texty a jednu báseň mi prakticky celou škrtnul, zůstal jen závěr a mně se výsledek líbil. Finální výběr jsem ale udělal sám, Petr Štengl ty texty pak seřadil. U dalších knížek jsem si už dělal redakci úplně sám, s tím, že v Rakovině a v ADĚ, próze, je jako redaktor ještě uveden Milan Kozelka. Řekl mi, že se mi to líbí, a protože mi připadalo hloupé nemít v tiráži napsaného žádného redaktora, zeptal jsem se ho a on souhlasil s tím, že tam uvedu jeho. Přitom k ADĚ mi napsal akorát – je to super, hned to vydej! U dalších knížek už jsem do tiráže nepsal nikoho. Garum jsem víc řešil jen s Kubou Vaníčkem, pomáhal mi i s korekturami. Kromě toho mám kolem sebe přátele jako Šimona Leitgeba, se kterými jsme v častém kontaktu.

Sdílíte si básně a probíráte je spolu?

Přesně. Poslední sbírka, to byly čtyři roky práce – nikdy jsem nemyslel, že toho napíšu tolik. Ale už nepotřebuju od nikoho slyšet, co s tím mám dělat. Vím to dobře sám.

Ale zároveň se svými texty opravdu hodně pracuješ, to je záhodno zdůraznit.

Přepisuju je snad stokrát. To je strašně důležité. Na první dobrou nenapíšu fakt nic, kdybych to tak nechal, byly by to samé sra*ky. Jestli z těch šesti sbírek vznikly tři nebo čtyři básně tak, že jsem si sedl a napsal je, a už na nich nebyla žádná práce, tak je to moc. Obvykle to obnáší hodně přepisování a hodně přemýšlení, a než je text definitivně hotový, trvá to opravdu dlouho.

Publikuješ a čteš až úplně hotové texty v „definitivním“ znění, že?

Jasně. Ani ženě nedávám číst nehotové texty. Vůbec. Poslední sbírku si tedy takhle přečetla, ale spíš nedopatřením. Byli jsme u její rodiny v Srbsku já nechal omylem někde ležet sešit s rozpracovanými, proškrtanými texty. A ona si je přečetla. Ale jinak bych i jí dal přečíst až hotovou sbírku.

Rád si své básně necháváš v první fázi pro sebe, nebo jsi tak sebekritický?

Jsem tak sebekritický. Nechci, aby někdo četl něco, za čím si plně nestojím. Proč někomu dávat nějaký nástřel, když si nemyslím, že je to dobré, a on by to viděl také? Jedna věc je fajn nápad, a úplně jiná věc je dobrá báseň.

Nebojíš se, že to s cizelováním přeženeš? U některých autorů je to až na škodu, výsledek je sice možná „dokonalý“, ale zároveň může působit neživotně, bezkrevně.

Tohle je velké riziko. Ale myslím, že u mých textů nehrozí, protože už jen samotná tematika je dost živá. Ale každé slovo musí mít důvod. Neexistuje, že by v básni zůstalo slovo navíc. Na výsledku to cizelování nepoznáš, když si ten text čteš, působí na tebe jako přirozený a jednoduchý, a přitom je za tím spousta upravování, přehazování, škrtání, aby to vypadlo tak, jako by to člověk napsal na první dobrou.

Máš v básních hodně pomlček – pomlk. Dáváš je tam z rytmických důvodů?

Ano. Dřív jsem si je tam psal pro sebe, aby se mi texty dobře četly. A čím déle píšu, tím je tam pomlček víc, je tam čím dál víc ticha.

Jsou pro tebe živé čtení a kniha stejně hodnotné?

Kniha je nejdůležitější. Protože je to jediné, co zůstane. Jasně, lidem se líbí, jak čtu, anebo to naopak nemůžou vystát. Někdy mají k textu vztah, chtějí si ho číst po svém, a já jim to vlastně zkazím. Řeknou mi – to je čistá hrůza! Čtu výrazně, a tak se setkávám s protichůdnými názory. Ale knížka je to jediné, co zbude, a to, jestli jsem četl dobře, anebo jako debil, už nebude nikoho zajímat. Na druhé straně je dobré mít autentický záznam autora, i kdyby četl úplně blbě. Dělat z toho divadelní představení nebo patetické estrády, to se dá kdykoli. Ale dokud tady autor je, tak ať si svoje texty čte tak, jak umí a chce.

Ještě se musíme aspoň dotknout Garumu. Máš snadno rozpoznatelný rukopis – v čem je tvá sedmá sbírka jiná než ty předchozí?

Rukopis je asi rozpoznatelný dál, jen tematika se asi trochu posunula, stejně jako se posunul život. Garum vyšel čtyři roky po předchozí sbírce, to je na mě dost dlouhá doba. Nejsilnějším impulsem pro mě byla válka na Ukrajině. A inflace. První půlrok jsem byl v Brně sám se psem, a do toho tenhle konec světa. V podstatě jsem jen chodil do práce, se psem na procházky, pil a brečel. A psal.

A proč zrovna Garum, tedy fermentovaná rybí omáčka?

Na ČT2 jsem viděl dokument o garumu – ve starověkém Římě byl tak rozšířeným dochucovadlem, že je to srovnatelné třeba s kečupem dneška, snad ještě populárnější. A najednou se tě lidi ptají, co to garum je. Je to jako představit si, že za pár století nikdo nebude vědět, co to je nebo byl kečup. Výdobytek, naprosto nejjednodušší, který znají úplně všichni, a najednou není. Civilizace se strašně rychle mění. A zaniká.

Raději se snad na chvíli vraťme ke vznikání. Jak to máš se psaním poezie vs. prózy?

Prózu jsem napsal jenom jednu, protože to neumím a nikdy jsem si na to moc nevěřil. Přijde mi totiž, že člověk až do konce nezjistí, jestli je to dobré, nebo špatné. U básně na tom můžeš popracovat, věnovat se pěti deseti básním současně, a když z nich dokončíš dvě, můžeš mít radost a pocit, že se ti něco podařilo. ADA vzešla z těžkého životního období, měl jsem dost toxický vztah, o kterém to také celé je. Chtěl jsem psát básně, ale všechny byly o tom, jak je to celé nanic. Točil jsem se v kruhu. Tak jsem si začal psát deníkové zápisy, ve vyhrocených situacích jsem si zapsal nějakou poznámku. Když už jsem jich měl hodně, nejdřív jsem se je snažil zpracovat jako poezii, ale moc to nefungovalo – a pak jsem dostal stipendium na to, abych z toho udělal knížku. A to se nakonec povedlo.

Pokračuješ v prozaických snahách?

Mám rozepsaný román. Jenže všechny moje knihy jsou dost osobní, z velké části jsou o mně a o lidech kolem. U básní můžeš vždycky říct, že jsi to myslela jinak, ale v próze tenhle prostor nemáš a lidem může být nepříjemné číst si vlastně o sobě. A já nechci nikomu ubližovat. Jasně, známe případy spisovatelů, kteří tyhle zábrany nemají, ale já je mám. A proto je pro mě těžké psát prózu.

I tak, jak daleko s tím románem jsi?

Rozepsal jsem ho už před covidem, mezitím jsem ale pracoval na sbírce a na ten rukopis jsem už nesáhl. Určitě bych ho chtěl dopsat, ale bez stýpka to půjde horko těžko. Básně můžeš psát za pochodu, ale na prózu je potřeba sednout si a psát a intenzivně ji promýšlet, a to při běžném životě moc nejde. Není na to dostatečná koncentrace.

Kdybys tvůrčí stipendium dostal, dal bys výpověď?

Všechna stýpka kromě prvního jsem zvládl v rámci práce. Vzal jsem si měsíc nebo měsíc a půl volna, vybral jsem si celou dovolenou a zbytek bylo neplacené volno. Naštěstí mi to v práci umožnili.

Ještě musíme probrat tvoje JT’s nakladatelství. Jak vlastně vzniklo?

Nejdřív jsme s Petrem Štenglem založili Nakladatelství Petr Štengl. Pak jsem napsal druhou sbírku, Rakovinu, a chtěl jsem v ní mít doslov od Jakuba Vaníčka. V té sbírce je totiž báseň „Rasistická poezie“, se kterou pak byla spousta nepříjemností, a ten doslov vysvětluje souvislosti a jasně říká, že to není žádná náckovská báseň. Což opravdu není. I proto pro mě bylo opravdu důležité, aby tam Kubův text byl.

Jak jsi tu vlnu pobouřených reakcí pak snášel?

Samozřejmě mě to rozčílilo nebo mrzelo od lidí, od kterých jsem to nečekal. Když je to člověk, kterého znáš, snažíš se vyříkat si to s ním a dotyčný pak klidně zveřejní vaši soukromou konverzaci. Nestačil jsem žasnout, byl to hon na čarodějnici. Kritika je v pořádku, že někdo nepochopí text, to se stává, ale osobní útoky mi vadily. Reagoval jsem na to pak nedobře a celá ta situace byla úplně debilní. Každopádně ten doslov pro mě byl důležitý, ale Petr Štengl ho nechtěl otisknout, prý doslovy patří jen ke klasikům, ne do knih mladých autorů. Takže jsme se v dobrém rozešli, ale pořád jsme v kontaktu, je to můj literární táta. A já si založil vlastní nakladatelství a tam jsem to vydal. Je to maličké nakladatelství bez grantů, funguje jedenáct let, vyšlo v něm jenom asi třicet knížek.

Proč nežádáš o granty?

Protože chci, aby ty knížky vyšly hned. Aby autor nemusel dva tři roky čekat, jestli dostanou grant, nebo ne. Považuju to za nedůstojné. U mě to většinou funguje tak, že si autoři odkoupí část nákladu, třeba sto knížek, za minimální cenu, a tím si vydání sbírky spolufinancují. Autor si to pak prodá na akcích a vklad se mu násobně vrátí. Mně spíš ne, je to drahý koníček, žádný byznys. Ale je to kultura, služba společnosti, jsem rád, že ty knížky vycházejí a že můžu autorům pomoct, i redakční prací. I proto mě hodně potěšilo, když Šimon Leitgeb dostal Ortenovku. Bylo to velké zadostiučinění.

Hodně mluvíme o mladých autorech. Ty k nim máš blízko i jako spoluorganizátor soutěže Ortenova Kutná Hora, určené básníkům do 22 let. Jak ses k tomu dostal?

Vlastně náhodou. Sám jsem se této soutěže účastnil snad čtyřikrát, mimochodem tehdy do každého ročníku přišlo třeba dvě stě příspěvků, zatímco v posledních letech je to kolem stovky. Dnes totiž spousta lidí zůstane na Instagramu nebo Facebooku a nemá potřebu vykouknout ven. Myslím si, že je to škoda, protože když pošleš básně do prestižnější soutěže a pak vidíš, že z těch kvant autorů byly oceněny zrovna tvoje básně, dodá ti to sebevědomí. Já v Kutné Hoře vždycky nějakou cenu dostal, a když mi pak vyšla knížka, organizátoři mě oslovili s tím, že by potřebovali pomoct s programem, zorganizovat večery pro mladé autory, čtení, koncerty. Tak jsem to zkusil, ale první rok jsem tam udělal pořádnou ostudu.

Co se stalo?!

Byl jsem tehdy v hodně špatné kondici, dost jsem pil. Došlo to tak daleko, že se pak v lokálních novinách psalo, že mladí autoři pobořili město, a byla to hlavně moje „zásluha“. Na to fakt nejsem pyšný. Organizátoři o mě ale kupodivu stáli i tak, takže další rok jsem pil kolu a s knoflíčkem upnutým u krku jsem si se všemi hezky povídal, abych všechny přesvědčil o svých kvalitách. Teď na soutěži a festivalu, který se koná vždycky první víkend v září, zařizuju většinu programu a funguje to dobře. I kvalita příspěvků šla nahoru, lidé vědí, že je to prestižní soutěž. Mám z toho radost.

Jako členka poroty zvlášť oceňuju každoroční semináře pro všechny účastníky, nejen pro oceněné autory.

Viď! Pro mě jako pro začínajícího autora to bylo strašně důležité. Je cenné, když dostaneš zpětnou vazbu od zkušenějších borců, kteří se v poezii vyznají a vědí, co říkají. V tom věku ti může kvalitní zpětná vazba opravdu hodně pomoct. Navíc pro autory je super, že je tam plno autorů v jejich věku, takže vidí, že v tom nejsou sami. Že psát není nic nenormálního. Všichni tam navážou nové kontakty a skamarádí se mezi sebou, čímž se vytváří komunita nejmladších autorů, kteří se můžou vzájemně motivovat. A může je to vytáhnout dál i v tom smyslu, že jim třeba nabídnete publikování básní ve Tvaru. A to je, zvlášť v dnešní době, velká věc, protože literárních časopisů je opravdu málo, méně než za mých mladých let.

Je běžné, že člověk začne psát básně, ale časem toho nechá. Co tebe u poezie pořád drží?

V Polsku, když jsem tam pracoval na stipendiu na románu ADA, jsem se tam spřátelil s Norbertem Niemannem, který byl tehdy kamarád Güntera Grasse, a ten řekl krásnou věc – že v životě nastává spousta momentů, se kterými je těžké se popasovat. Pokud dokážeš psát, je to obrovský dar. Ať se ti děje cokoli, máš možnost konfrontovat se s tím prostřednictvím psaní. Tak asi proto.