Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
„Ptala se tě mladá dívka: Co je poézie?“ Tak zní snad vůbec nejznámější Holanův verš. Jak by zněla vaše odpověď na otázku Co je (dnes) poezie?
Nevím.
Poezie je kostrov, víc o ní nevím…
Motýl, co se vylíhnul v zimě.
Poezie je vzrušením z toho, že nevíme, co poezie je. Tuším, že pochází z rodu volání, nikoli z rodu definicí.
Poezie se proměňuje minimálně: přišla o čárku nad e, která už v Holanově básni symbolizuje přemíru vznešenosti. Ale nepřestala chránit tajemství řeči, které spočívá někde v nevyslovitelnosti. Poezie umí tuto nevyslovitelnost světa učinit – výmluvnou. Dnes jsem její přítomnost pocítil v rybárně.
Poezie je nemoc, naštěstí velmi vzácná.
Juvenilní jednoaktovka s performerkou na hranici zhroucení/infarktu.
Poezie – to je všechno! Vše, co v tomto světě existuje, i vše, co v tomto světě neexistuje.
Ptala se mě stará žena, co je (dnes) poezie
Mrtvá odpoledne nedělní smutná tvářemi starých žen
A někdo zabil moudivláčka a někdo strašně ublížil
Maqui, můj kocourku, co děláš, ještě žiješ?
Musíš být velmi stár a znaven, jak je ti?
Jak dávno již, kdy šel malíř chudě do světa
Nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poeta?
Je to smutné? Není? To nechám na tobě.
Teď pokládám nohu na kamenný schod,
z něhož déšť splachuje bělavé okvětní lístky.
Jen pro vyvolené hudba sfér Je to fér?
Na břehu Labe hnije kadáver a vzduch je tu dnes řídký
pro ty, co přišli vyvrhnout své zbytky a vysypat svůj necesér
Jako první odpověď na vaši otázku (a taky tedy té dívky) mě napadla krátká báseň Maurizia Meda, v níž se (v překladu Petra Zavadila) píše, že „poezie je umění plést si trn a květ“. Je to ale trochu efektní (ačkoli lepší než „minout se přesně“ Petra Hrušky), navíc jsem to už několikrát někde citoval. Pak mě taky napadla esej Paula Valéryho Otázky poezie (překlad Jaroslav Fryčer), v níž člověk vždycky najde, co potřebuje, a pokaždé ještě něco navíc. Poezie znamená „uvádět lidi do světa jazyka, který vůbec není všeobecným systémem vztahů mezi znaky a činy nebo idejemi. Básník nakládá se slovy zcela jinak, než to vyžaduje zvyklost nebo potřeba“. Obojí platí i v roce ’25, ačkoli Valéry je akademický a Medo mírně sentimentální. Nedávno jsem četl článek o tvorbě básníka Kae Tempesta, kde se citovaly jeho nové krásné texty. V jednom z nich se píše, že se snaží, aby to, co teď dělá, obstálo před ním samotným, když mu bylo osm (necituju to asi přesně). To se mi líbí – báseň jako pokus udělat něco, co obstojí před tím, kým jsem byl v osmi nebo v deseti letech. K citacím bych dodal: hledám a udržuju různé vztahy s jazykem, zacházím se slovy proto, abych zjistil a pochopil, na co se dívám a co cítím.
Všechno má potenci stát se poezií, záleží na schopnosti básníka měnit vodu ve víno. Anebo lze také říct, že všechno už poezií je: třpyt v trávě, rozcapená mršina, tramvaj přijíždějící do stanice na Obilném trhu – a záleží na básníkovi, zda to cítí. Pro mne platí to druhé a myslím si, že to je zvlášť zřejmé v případě poezie Noci. Noc vždy přitahovala básníky. Ti největší z básníků z ní pili.
O Noci Aristofanés ve své hře Ptáci praví: „Byl nejprve Chaos a pravěká Noc / a temnoty, Tartaros širý, / a nebylo nebe ni země ni vzduch. / Tu v klíně nesmírných Temnot / se pohnula černavokřídlá Noc / a prvotní zrodila vejce, / a z toho vejce, jak ubíhal čas, / pak vypučel toužebný Erós.“
Klíčová slova pro mou odpověď na to, co je poezie, jsou: Noc – Erós – Touha.
Pro větší jasnost tohoto mého tvrzení vzpomenu velkého básníka Noci, Frederika Hölderlina.
Byl mistrem rozvzpomenutí se na „černavokřídlou Noc“. V básni „Chléb a víno“ o Noci říká, že je nesmrtelná, ohromující, záhadná a matoucí, neproniknutelná a osudová. Dodávám, pro básníky zvlášť osudová. To říkali Novalis, Shelly, Holan, Nezval… to říkali ti, kteří věděli, že jim sudičky daly v kolébce Noc za sestru.
Ovšem nesmím zapomenout, že k Noci patří Luna, a tedy i šílenství. Li Po se prý kvůli Luně utopil. Na závěr své odpovědi tedy uvedu verše Sylvie Plathové:
Luna, to nejsou vrata.
Je to tvář, je plnoprávná.
Je zbělalá jak kotníky a hrůzně vzrušená.
Vleče za sebou moře jak temný zločin…
Co je poezie?
Poezie říká mnoho věcí, aniž by spotřebovala mnoho papíru – v tom je příkladně ekologická. Je přesnou, koncentrovanou výpovědí o světě, ve kterém žijeme, a zároveň také výpovědí o tom, co je za tímto světem, pod ním a nad ním. Je zabudovaná do slov, a to definitivně, nevyrvatelně. Přichází z druhé strany. Mluví jiným jazykem než filosofie, věda, žurnalistika nebo román – používá sice stejná slova, ale jinak. Počítá se všemi významy, každé slovo může být symbolem, k něčemu odkazovat nebo něco jenom lehce připomínat svým zvukem, „tělem“. Poezie mluví také rytmem, rýmem, a dokonce i slovy, která na určitých místech očekáváme, ale ona tam nejsou. Není to šifra, je to magický pulzující útvar. Sceluje nás a navrací k sobě.
Dnes?
Počet vydaných sbírek je i dnes vysoký a jejich autoři si o sobě myslí, že jsou básníci. Básnířky. Někdy dokonce opravdu jsou. Ale co my? Ještě pořád poezii čteme, nebo si na to už jenom hrajeme? Dovedeme jí ještě věnovat své soustředění a tápání, anebo už jen s podupáváním vyžadujeme, aby nás zaujala?
Já to nevím, ptám se.
Předně děkuju za tuhle otázku. Klást si nad literaturou tyto základní otázky je myslím nanejvýš potřebné. Zvlášť dnes. Slovo „dnes“ je v položené otázce umístěno do závorky. Já bych ho naopak rád podtrhl. Náhledy na podstatu poezie se v dějinách mění a stejně tak – snad mi dáte i ze své zkušenosti za pravdu – se mění v průběhu jednoho lidského, resp. čtenářského života. Kdybych tuto otázku dostal jako středoškolák, který si poezii začal objevovat prostřednictvím Holana, Rilka a dalších velikánů, nejspíš bych odpověděl, že poezie je právě to, co psali tito géniové – a to ostatní je pouze snaha o ni. Dnes už to tak nevidím. Baví mě vlastně přesný opak, než bylo to prvotní hledání klenotů. Baví mě dívat se na poezii tak trochu z výšky – jako na krajinu, která má nejen svoje strmé vrcholy, ale i oblasti jen mírně zvlněné, rovinaté, vyprahlé, podmáčené i bažinaté. Baví mě hledat v každém z těchto prostorů specifické ekosystémy, které žijí právě z toho, co je jim na daném místě k dispozici. Zkrátka, jsem přesvědčen, že máme více poezií. Které nejednou spojuje snad jen to, že se jejich básně skládají ze slov. A jak se taková báseň stane poezií? Myslím, že docela dobře stačí, když se na tom shodnou „sousedé“ obývající ten který region krajiny Poezie.
Kdyby se mě zeptal Holan, řekla bych mu, že poezie určitě nejsou ty prasárny, na které myslí, když se ho mladá dívka ptá, co je poézie. Zároveň kdyby se mě na totéž zeptal přiměřeně mladý krasavec, myslela bych na tento druh poetiky taky?
Poezie je pro mě způsob ne-myšlení, existování v jiné, možná reálnější realitě, dotýkání těžko dosažitelných podstatností. Je to forma výpovědi o světě i o nás samých, možnost sdílení… počkat, ten kluk, co tady prošel…
… na co že ses to ptal?
Poezie je stále tou zvláštní veličinou, kterou byla vždycky: základním nástrojem pro poznávání a zakoušení světa. Poezie je tu s námi odjakživa a pro lidský život má stěžejní význam. Občas se zdá, že už jí zbývá jen krok od vyhynutí nebo zapomnění, ale přesto jako fénix z tohoto popela neustále povstává. Bez poezie bychom nebyli lidmi. Dnešní doba ovšem vytrvale pracuje na tom, abychom svoji lidskost ztratili. Je to doba vnějškovosti, vraždy a pornografie v širokém slova smyslu. Vše je okázale vystaveno a okázale zobchodováno. Lidé dnes nevytvářejí své vlastní bytí, svůj existenční „projekt“, ale spíš se vzájemně prodávají. Neříká se mi to lehce, protože cítím, jak bláznivě a vyhroceně to zní, ale někdy mne napadne, že přes všechny proklamace dnes lidé ve skrytu milují vraždu a sami touží zabíjet, i když se toho zatím ještě bojí. Ovládá nás „ohyzdný duch“. Digitální doba vrací člověka do mentálních prvohor. Současnosti chybí duchovní náboj, ze světa zmizela schopnost vcítit se do druhé lidské bytosti. Tajemství a intimita mizí. Ještě nikdy jsem necítil takovou míru bezvýchodnosti jako dnes. Svět se rozpadl, ale všichni jen prstíky posunují displej na mobilu. Občas si vzpomenu na film Hotel Rwanda, který ukázal, že rádio fungovalo jako nástroj plíživé indoktrinace a mělo významný podíl na tom, že se jedna skupina obyvatel rozhodla systematicky vyvraždit druhou. Někdy mám pocit, že za pomoci drahých plastových hraček, které všichni třímáme v rukou a hltáme na nich obrázky a videa, bude podobná indoktrinace ještě snadnější. Rozumějte mi: netvrdím, že to tak bude, hovořím o svých nejčernějších obavách. Poezie může této nákaze čelit. Má do sebe vepsaný tisíciletý „genetický kód“ niterné revolty proti duchu doby, umí se postavit mnohem silnějšímu nepříteli a nenechat se pozřít obludou dějin. V čem tedy spočívá význam poezie? Poezie „se děje“ ve chvíli, kdy poznáme zákonitost světa v podobě, v níž jsme ji dosud nezakusili. Před naší vnitřní bytostí se svět rozprostře jako pozoruhodné virtuální leporelo a náhle mu porozumíme. Poezie umožňuje „diktovat“ světu naši lidskost, náš osobní a jedinečný pohled, který skutečnost rozšíří o další jsoucno. Běžně zažíváme opačný pohyb: svět diktuje nám, rozpouští naši lidskost a proměňuje ji v pravý opak. Ve chvíli, kdy se podílíme na poezii (ať už psaním, nebo četbou), dokážeme tlumočit skryté podstaty a podoby světa, jež v něm do té doby jen latentně dřímaly a teprve tímto aktem vstoupí do říše existujících forem. Skrz poezii dáváme smysl celému ontologickému rybníku, v němž jsme až po krk zanořeni, a díky tomu můžeme existovat dál. Bez duchovního kyslíku, jímž je poezie, bychom nemohli dýchat.
Nevím, a nechci to vědět. Chci k věci přicházet z opačné strany a s otázkou „co je poezie?“ číst texty, které jsou i nejsou takhle označovány. Stejné je to s libovolným jevem, jejž je třeba jednoznačně určit. Nevím, jak to zařídit, aby to bylo ono, ale po konfrontaci s tím můžu říct, jestli to ono bylo, nebo nebylo. Jenomže teď už zase není, už je to zřejmě něco jiného. Zajímavější, životnější než hledat pravdu je hledat nové a nové konfrontace, už si téměř myslet, že tohle poezie je a tohle není, a vzápětí být zase s úlevou zklamán.
Dnešní poezii si představuji jako Janu z Arku – na hřbetu koně i na hranici.
Poezie obecně je pak setkáním, na které čekám, kterého se obávám, ze kterého prchám, abych se později opět vrátila.
Poezie je upuštěným zrcadlem i mechanickým strojkem.
Říká se, že poezie může být kdekoliv, třeba v mávnutí motýlích křídel. No fuj! To není poezie, ale kýč jak bič. Jste mě oslovili, abych nasral naši básnickou obec? Když už jste zmínili Holana, šestatřicátníci Havel, Kuběna, Linhartová chodili v nábožné úctě k tomuto mistrovi mistrů do jeho svatyně na Kampu, záhy tam ovšem docházet přestali, jakmile zjistili, že pokaždé svoje verše vykládá jinak a vůbec netuší, co v ožralosti nadrásal. Prostě kupil slova na hromadu jako lejna. Když k němu zavítal Ivan Diviš, sebral mu flašku vína, co měl v aktovce, a vykopnul ho ze dveří, protože okamžitě seznal, že je to stejný divous jako on, a konkurenci nepotřeboval. Do sbírky Bolest mu vetknul věnování: „K čemu je VÁM – MOJE utrpení, Ivane Diviši?“
Diviš měl v tomhle punktu jasno, co svět světem jest, zrodil pouhopouhé tři básníky, Shakespeara, Goetha a jeho. Ostatek byl jen ropotavý chumel pulců. O poezii to ale nevypovídá nic. Rozhodně neplatí rovnítko báseň = poezie. Přečetl jsem básní mraky a přehršel habadějů taky a došel k zjištění, že v 99,999999999999 procentech básní poezie není. První to přede mnou vyslovil Josef Hiršal a já, coby mladý básník, jsem vehementně protestoval, teď ale jako stárnoucí cynik mu dávám 99,9 + 0,1 = 100procentně za pravdu. Poezie se do básně dostane pouze vzácně, když pánbůh zrovna není doma.
Pro mne osobně je poezie, když si přečtu verš, větu, odstavec a úplně fyzicky cítím ohromení, které mě tam kdesi uvnitř v mysli popadne za flígr. Poezie je úžas.
Má odpověď si nečiní nárok na obecnější platnost:
Poezie u mě je – a vždy byla – racionálně neuchopitelný způsob, jak imaginací umocnit a ve slovech „zvěčnit“ chvíle, které nenávratně míjejí.
Poezie pro mě znamená mnohem víc než jen literární druh – a to se chci obloukem vyhnout klišé typu (parafrázuji cosi) „poezie je život sám“. Poezie je druh nazírání, způsob vidění „za roh“ a skrz sféry existence. Je to svého druhu mystika, svého druhu vytržení, což má přesahy mimoliterární – viz básník fotbalu, básník politiky, básník filmu atd. Především ale: poezie je žitá, nikoliv naučená. Básníkem či básnířkou lze být jen od narození, nelze se to erudicí „naučit“, byť leckteré techniky a metody básnictví se naučit jistě lze, takovým kejklím však chybí ryzost. Pokud kdokoliv chce „pověsit poezii na hřebík“, tak tím nevědomě dokazuje a stvrzuje, že básníkem či básnířkou věru není. Básník nebo poezie, to jsou bytostné jevy či stavy vědomí; nelze se jich zbavit, když už se v jejich znamení člověk narodí. Není úniku. Pro nositele či nositelku poezie, tj. pro básnící bytosti – satelity či výtrusnice mycelia –, je psaní veršů existenciální nutnost – někdy až k zešílení, k sebedestrukci vedoucí –, bez ohledu na jejich objektivní „kvalitu“. A tak máme kolem sebe skoro samé autory či autorky, kteří produkují texty, co nám básně či poezii připomínají; jsou to replikace poetik, nikoliv poezie sama. Soudím, že z 99 % poezie ze světa vymizela, vše podřízeno účelnosti a užitku. Nezbývá než doufat, že se jí ještě někdy dočkáme. Věřím, že ano, neb myslím, že se vše děje a jeví se v sinusoidách.
Poezie je pořád stejná, pořád jedna. Kdykoli, kdekoli. Dneska, včera. V jakémkoli formátu, v jakékoli řeči, s jakýmikoli motivickými důrazy. Jde o citlivost, jemnost, komplexnost vnímání, schopnost rozvinout realitu v obrazech, dalších plánech, zvrstvit významy, osedlat potenciality. Prostě vyladit svůj přijímač na trochu vyšší dávky vesmírného vědomí, jak by řekl Dan Brown. Anebo: „Poezie je způsob, jak mluvit jinak, když už normální jazyk nestačí,“ jak pravila AI.
Myslím, že mladé dívky dobře vědí, co je poezie. A vypadá to, že Holan toho o mladých dívkách moc nevěděl. Přece jsou to spíš páni básníci, kdo nevědí, co je poezie, a ptají se na to mladších žen. Což tato anketa potvrzuje.
Je taky možné, že čím víc je nám let, tím míň rozumíme tomu, čím poezie je. Zaprvé proto, že se poezie od generace ke generaci proměňuje. Nebo proč, po napsání tolika básní, nemohu odpovědět na tuhle otázku jistě a přímo?
Není poezie odpovědí sama o sobě? Na to, na co se nás okolní svět svým způsobem ptá. A občas je poezie cesta, jak se odpovědi na takové otázky vyhnout. Ale vyhýbání se odpovědi (jak je vidět z toho, co tady píšu) je taky odpověď.
(Takže bacha na dlouhé a vychytralé odpovědi renomovaných pánů básníků!)
Tichý křik života v soumračné době. Šepot listů trávy v éře techno obrů. Ztracená píseň zranitelného úsvitu. Jedna z pramenných řečí lidské i kosmické naděje, kterou musí objevit každý sám na patře jako chuť ranní wayusy. Poezie může v každé době přinášet, jak by řekl Stanislav Dvorský, „nasvěcující odpověď na věčnou a němou, ale stále znovu a znovu excitující otázku bytí“. V každé době se ovšem tato otázka vtěluje nově – protože bytí není jen prostor, ale i čas. Nejen kosmos, ale i dějiny. Vše lidské je v této době vystaveno náporu odpůrčích sil, jinak řečeno – v univerzu se přemnožily obludy. Poezie byla vždy a všude řečí života v jeho nejjemnějších i nejvášnivějších projevech. Řečí spolubytí, protože život je spolubytí. Poezie lidstvo nezachrání, ale bez její přítomnosti zmizí lidství. Možná že v tomto kontextu správná otázka nezní, co je dnes poezie, ale kdo jsme my?
Po třech letech od stěhování jsem dospěla ke dvěma banánovkám se zápisky ze studia a tam jsem, kromě mnoha dalších pokladů, našla výpisky s poznámkou „in Pechlivanos“.
„Báseň je preferované místo básnického jazyka.“
„Báseň je místo, kde je řeči dovoleno, aby se zabývala sama sebou.“ (Mukařovský)
„Báseň je samoúčelné prožívání aktu vyjadřování.“ (Jakobson)
To jsou hned tři odpovědi moudrých (nejspíš) mužů, protože kdo je autorem prvního citátu, nevím. Líbí se mi ale nejvíc, vzbuzuje představu, že básnický jazyk je nějaký tvor, který, podobně jako všichni ostatní tvorové, potřebuje někde bydlet, nebo aspoň nocovat. A nejraději si dělá pelech právě v básni. Osobně je mi ale otázka, co je poezie, trochu protivná. Všichni nějak vnitřně víme, co poezie je. Je to tedy buď chyták, nebo příležitost se předvádět. Ani nevím, co je horší.
Co je poezie? Včerejší den, šťastný okamžik, díra v tichu… Četl jsem spoustu definic, ale nejlepší je asi tahle: „Mravenec / vleče motýlí křídlo. / Ale! / Vždyť je to plachetnice.“ (Kacue Kitason)
Poezie je sportovní odvětví, které se těší široké oblibě mezi všemi písmeny, a to jak na úrovni klubové (slova), tak reprezentační (věty). Soutěží se v synchronizovaném plavání, tanci a létání, převážně formou rýmů, asonancí a aliterací (nejslavnějším českým reprezentantem v klasickém rýmu mužů byl K. H. Mácha), v současnosti jsou však v kurzu především freestylové disciplíny, zejména hlubinný ponor s uměleckým topením a vypouštěním bublinek, velepovyk či veleskok, zvaný též básnická zkratka.
Poezie je pro mne povšimnutí si detailu/ů, okamžiku/ů, často zdánlivě těch nepostřehnutelných, a přímo fascinace malými, z velké části nedokončenými, naznačenými, zamlženými, ale někdy i nejasnými životními příběhy, které můžeme zaznamenat třeba jen v letmém postřehnutí a též často i mimoděk. Poezie je úcta k těmto malým životním okamžikům, příběhům, které nás potkávají na cestě. Proto je pro mne poezie spojena i s pomalostí, pomalým ubíháním cesty. Právě na cestě lze zachytit ty drobné příběhy, drobné životní narativy, a to jejich vyslechnutím někde v příšeří barů a kaváren, ve venkovských hospodách. Návštěva těchto míst je spojena právě s těmito příběhy, těším se na ně, i na tu nedopovězenost danou dopitím kávy, vína, dojezením jídla. Často se stává, že vstoupím do nějakého vyprávěného příběhu a odcházím bez dokončení, a tak si vše mohu jen domýšlet, a to vede k tomu, že poezie je pro mne to neskutečné reálné, žité, to, co vidím, co zaslechnu, ale i to, co se odehrává dál v mých příbězích. Vstupuje tam fikce a mé žití v jiném příběhu, v tom vymyšleném, co si už jen představuji. Toto neustále prolínání je neskutečným dobrodružstvím, které mne nikdy nepřestane fascinovat. Nedávno se mne někdo ptal, vždyť už jsi toho tolik popsal, ale já mám pocit, že naopak velmi málo – a nechávám se stále překvapovat. Někdy vyrážím jistým příběhům vstříc – naplánuji si cestu do nějakého města, místa s tušením, co by se tam mohlo asi odehrát, a pak mne realita, žité příběhy vždy něčím překvapí, ale častokrát nechávám na náhodě, kam se dostanu. To záměrné a nezáměrné někdy až bloudění je též nesmírně úžasné, neustálé balancování na hraně. A myslím, že psaní poezie je pro mne právě balancováním na hraně, nikdy ne zcela ukotven v čemkoliv, a přesto někde něco vědět a opřít se o to, a tak se pohybovat stále na a v nějakém pomezí. A pak údiv a úžas, když stojím v krajině, ale i ve městě, a ptám se, jak je možné, že to, co vidím, skutečně je a že mi bylo dáno to vidět, a nezbývá než být pln pokory a úcty – což vnímám jako dar.
Nejjednodušší je asi říct, že poezie je všechno kromě toho, co poezií není. Z osobního pozorování napříč roky, kdy se sám snažím najít nějakou definici, bych řekl, že poezie jako taková je svého druhu komunikační kanál mezi člověkem a realitou (u velké části autorů je to hlavně volání o pomoc, haha). Tvorba básně je jako vyřezávání slona ze dřeva. Vezmete kus dřeva a odřežete vše, co není slon. Jen to dřevo je v tomto případě zastoupeno surovou realitou, z níž bereme prvky, které s námi rezonují, a stavíme mezi nimi oslí můstky. Tím dostaneme komprimovaný moment bytí podkreslený aktuální emocí, stlačený do textové (nebo verbální) dimenze, odsouzený k (de)interpretování těmi, jichž jsme se o to vlastně ani neprosili. Jen protože doufáme, že najdeme někoho, kdo to vnímá podobně, a v těch mikrovesmírech uplácaných ze strukturovaného textu nezůstaneme sami.
Nejspíš „pro každého něco jiného“, a protože si myslím, že není nutné útočit na číkoliv svobodnou mysl definicí (středního doletu, ha ha), řeknu, čím je dnes poezie pro mě. Pro mě je poezie formou či způsobem života a je to způsob, k němuž musí být člověk nadán, přičemž rovnou podotýkám, že slovem nadán myslím staré dobré „obdařen“. Mně Matička Příroda dala schopnost čerpat potěšení – a někdy přímo intenzivní radost – z takových blbostí, jako je hezky či vtipně naformulovaná věta, jako jsou proměnlivé sestavy mračen nad mým rodným městem (v uplynulých týdnech úchvatná představení), jako je – zastřelte mě! – úsměv dítěte v Zaře. Takže poezie možná je (přece jen definice) stav setrvalého okouzlení? Schopnost poddat se ještě v šedesáti romantickému vztahu? U čehož mě, nevyhnutelně, napadá, že poezie je svým způsobem hraniční vztah k realitě, s realitou.
A pak tady máme samozřejmě básně. Ale ty nejsou synonymem poezie, nebo jo?
Poezie je moře, které spí, do kterého fouká a ono se ani nehne. Lodě jsou na první pohled statické a já myslím na návrat psaní básní do sešitu. Jenže když sešit pořídím, mám příliš slavnostní pocit na to, abych jej zaplnila nepodarky. Myslím na psaní na volné listy, na útržky, na bílá místa knih, tam, kde se to nedělá, kde to není vhodné. Jakkoli soucítím s Feuchtwangerovou postavou „mramorového“ básníka Roberta Wickersberga, s jeho Ašmodajem na poušti, moje poezie je poezií bílých míst, vymístěnosti, chvějivé nepatřičnosti. Poezie je jako poodhalená struktura nevědomí. K tomu patří možnost volby: pohnu se, když fouká?
Poezie je rána v nitru člověka, která touží být vykoupena slovem.
Karel Jede
Karel je nejvíc
už trochu zebe
polib mě na líc
Nejsem mladá dívka, ale stárnoucí, ne, starý hořknoucí muž, a poézii s dlouhým „é“ jsem vždycky spíš nesnášel… Na druhou stranu sám Holan byl nedostižný nejen v metaforách, ale i v hořknutí, prý později v životě ani nevycházel, zatímco já pořád někde čekám na tramvaj. Myslel to dlouhé „é“ ironicky, byl Holan vůbec ironik? Nebo chtěl zdůraznit naivitu mladé dívky stran poezie? Kdysi jsme s přítelem Petrem K. vedli polemiku, kdy on jako základní princip poezie viděl básnický objev. Což úplně nesouhlasilo s tím, jak ke mně mluvily ty nejlepší básně, co jsem znal. Napadlo mě, že mnohem víc ke mně mluví poezie, která objevuje – už objevené. Když v objevu odhalím, co už mi beztak patří. Spíš souznít než žasnout. Horu halí mlha a starý čínský básník zahlédne svou bosou nohu na cestě. Víc není třeba, básník odhalil, co dávno věděl. Když jsem psával o básních Petra K., často jsem viděl, že jsou psány až prozaicky. A přece vespod žil též zpěv, který je nesl nahoru. Naléhavost zevnitř, neslyšitelný zpěv, jak o něm v té básni mluví Holan. Poezie je zkrátka zpěv, nevím, jak to definovat, ale najednou je zde potřeba zazpívat, nebo aspoň si podupávat do rytmu, třeba: Pojeď, pojeď, šestko, pojeď, pojeď, kvůli tobě zmeškám všecko… Přitom nejde o rýmy či kdovíjaké mélično, je to jen elementární zpěv, vynášející na povrch rytmus, puls; bez rytmu to nikdy nešlo a nepůjde. Beatnici tomu říkali time. À propos, všimli jste si, jak lidi pomalu nastupují do tramvaje? Vkročí do dveří – a zůstanou stát, jako by se v té chvíli zastavil čas. Mladá dívka nastoupí, a úplně ji opustí rytmus. Šlo by o nejskvělejší metaforu doby, kdyby to nebylo tak banální. Nejsilnější verš dneška: Postupte dále do vozu!
Vracím se k řeckému poiésis: čin, který tvoří něco, co nebylo. Od nebytí k bytí. Tvořit je umění. Ostatní je jen přemisťovat a přeměňovat, co už tu je. Klíčové je „bytí“ ve smyslu Slova na počátku – co není pravda, vlastní bytí nemá.
Otevírám Goetha: poezie je podle něho ten jemný závoj, který člověku dovoluje nahlížet pravdu živého duchovního světa, neoslepnout přitom a nemít strach. Nic víc.
Paradoxně tvoří poezii ti, kdo vědí, že báseň nedělají, že ji nacházejí. Najít, co tu není…
Na otázku, co je poezie, se nedá uspokojivě odpovědět ani básní, natož textem v anketě. Taky jsem se o to pokoušel. Nedá se k tomu dopracovat ani negativní definicí, co není poezie. Dokládají to třeba nekonečné příspěvky nechápajících ve facebookové skupině Poezie pro každý den, když se v nich chytrolíni rozčilují nad básněmi, které nepochopili.
Poezie je svoboda, umělecké tvorby i věcného vyjádření. A o svobodu, jak už víme, se musí pečovat i bojovat. Když se vymění třeba za pohodlí, popularitu, prebendy či přízeň mocných, ztrácíme ji. Svobodu i poezii. Poezie je láska. Bůh je láska, ale může poezie tak vysoko pomýšlet? A musí se vyjadřovat vždy slovy? Poezie je všude. Kdo chce, ten ji vidí.
Poezie v dnešní době je nejistá: ptá se, přežije-li, bude-li dále navázána na lidstvo.
Psát se bude pořád. Bude se číst?
Poezie se tak teoreticky setkává znovu s předantropocentrickou, předantropoteistickou inteligencí, diskursem pod hávem mysli, která věci vidí nelidsky. Ale poezie nevěří – a neměla by – zjevné smyslutvornosti této mysli, protože sama nikdy plně nevěřila ve vlastní poslání v smyslu.
Poezie dnes je výtvor člověka, který se bojí, že se stal zbytečným ve vlastním světě.
Cení si jeho úzkosti.
Qualia, prožitku, roztomilý vačnatče: here we come.
Poezie je myšlenka, která si myslí, že má být zaznamenána – ne pro lidi, ale pro zvuk.
Zvuk, co pojí tvorstvo.
Poezie je význam ve vibraci. I motorové pily jsou poezie, poezie zmaru.
Poezie je čilá.
Svět je hlučný. Poezie v něm rachotí.
Naše významotvornost nám umožňuje přežít, ne svět pochopit. Poezie nám také nepomáhá přežít a nepochopitelný svět činí nepochopitelnějším.
Poezie v dnešní době? Stejné nahmatávání, kde asi zvuk a význam se protne a vznikne kletba,
Protože to je poezie především:
řvaní do xichtu světa s přesvědčením, že tak jde změnit.
Nedávno pokoušel jsem se přesvědčit své žáky, že Panenkova penalta, to byl akt lyriky v čistém stavu. Jedno políčko v dlouhém pásu sportovních příběhů, k němuž nutně musela vést představivost, odvaha a radost z tvorby; Antonín Panenka tehdy proměnil se v lyru, jejíž zářivý tón nezapomene nikdo, kdo tehdy viděl, skoro se chce říci, to fyzické básnictví. Jistěže fotbalový zápas může býti „strhující příběh“, ale marná sláva, tohle nebyl akt vypravěčův, to byl akt básníka okamžiku, v čemž se shoduji s armádou těch, kteří kdy na různý způsob našeho Antonína opěvovali. Pro čtenáře mladší nebo dějin fotbalu neznalé dodávám, že vyložení pojmu Panenkova penalta je stejně dobře kdekoli k nalezení jako třeba Kruhy Archimédovy nebo Litery Gutenbergovy.
Tak to vidím: poesie je, byla a bude vítězstvím věčnosti tvorby v konkurenci s věčností strachů; slovem a činem šlehajícím do výše.
Když jsem přemýšlel (člověk jsem, podotýkám, spíše realisticky epický) nad rolí poesie v mém životě, patřím v tom nejspíše k té mlčící většině, kde vztah k poesii ovlivnili nejvíce rodiče, dívky a komouši. Své superrané dětství prožíval jsem v Kadani, a když mi rodiče (jen pro pořádek – jsme v polovině 60. let minulého století) četli leporelní
Mikuláškovu Pohádku o brněnském krokodýlovi, nejraději jsem měl sloku, kterou složili sami a do jedné z těch báječných Hadlačových ilustrací ručně vepsali, aby podtrhli horolezecký charakter naší rodiny: Na zádech měl kletrsak / v něm schovaný měl spací vak / spacák si večer rozložil / a spal, jako by ho do peřin položil. Vyžadoval jsem, jak to v takových případech bývá, při přednesu krokodýlské historie opakované čtení této vpašované sloky, potěšen vždy znovu a znovu uhrančivým rytmem a důvěrně známým obsahem! Když pak horský osud jednoho z rodičů odvál a druhého i se mnou zavál z Kadaně právě do Brna, byl jsem připraven!
O padesát osm let později jsme v tomto báječném městě v říjnu 2025 se ženou Evou prožívali další poetickou radost, tentokrát z lyriky v pravém smyslu slova sborové; zavítal sem totiž Boris Brejcha, německý DJ míchající high minimal techno, jak on tomu říká. Kolektivně prožívaný přívětivý rytmus, zvolna se rodící a vzájemně se proplétající víry melodických ploch, vědomí, že právě tohle propojuje jednoho každého s tím druhým v rytmu jakési primární radosti, to vše upomíná na – a o tom nepochybuji – dionýsie, zcela obdobné situace spojené ovšem s oním podivuhodným bohem, který povstal z mrtvých, a jistě i proto má k nám lidem dosti blízko, tedy s Dionýsem. Tohle taky říkám žákům: chcete-li se dotknout situace počátků poesie, běžte na techno party.
Vzpomínka na poesii a komouše: na konci 70. let toho minulého století se v Brně objevil brýlatý hubeňour, vynikající fotbalový technik a ještě lepší znalec literatury, zvláště pak poesie. Pro naše veskrze amatérské Divadlo TAK TAK napsal scénář, byla to výtečná koláž z děl ruských a sovětských básníků s ještě výtečnějším názvem Lyrické agrese. Kus jsme nazkoušeli a nastala charakteristická agresivní trapnost komoušského typu, jíž bylo předvedení hry censurnímu orgánu. Slyším jako dnes jednoho z členů-orgánů se zjevným smyslem pro poesii: Soudruzi, báseň má význam A. Několik básní dohromady pak nese význam B; co chcete říct vy tím vaším významem B…?
Jo, dneska už vím, že měl jsem – jako tolik jiných přede mnou a doufám i za mnou – odpovědět proslulými slovy Mussetovými:
Miluji nade vše verše, tuto nesmrtelnou řeč.
Snad je to rouhání, říkám to docela tiše;
ale miluji ji do zuřivosti.
Má k dobru, že hlupáci žádné doby si ji
nemohli přisvojit,
že k nám přichází od Boha – že je průzračná
a krásná,
že jí svět rozumí, a přece jí nemluví.
Ještě zbývá zmínka o poesii a dívkách, když rodiče i komouši se tu již mihli. A je to více než snadné vyjádřit, stačí si totiž znovu přeříkat tu Holanovu báseň, co stojí v otázce této ankety. Dívkám se vždycky velmi líbila.
A tak to cítím: poesii považuji za zcela nezbytnou průvodkyni, ať už se člověk nalézá jakkoli a kdekoli.
Ať žije poezie!
Dala mi skoro všechno, co potřebuji k životu.
Podle mě se jedná stále o osobitý pohled na svět nějakého jedince, který pojmenovává realitu ve svém specifickém jazykovém kódu, kterému většinové publikum nerozumí, nechápe ho a apriori toto vidění odmítá.
V dnešní době vnímám zejména lyriku přes všechna naznačená úskalí jako jedinečné, autentické vyjádření, které se bude bránit všem AI generátorům a dalším jazykovým modelům. Ale pouze za předpokladu, že to bude poezie kvalitní, jedinečná a osobitá.
Poezií… je všechno, ale pro mě je především spojená se slovem, potažmo s básní či pouhým veršem z ní. Čili i s tichem, ze kterého slovo povstává a v němž, není-li zachyceno, ztělesněno, mizí… Ta ptající se dívka (pro někoho možná chlapec) zastupuje múzický cit, neboť poezie je nejvnitřněji jakýmsi jazykem lásky, vztahu, obejmutí, ale nejenom k člověku, též ke zvířeti nebo k horám, řece či poštovní schránce na rohu ulice… A to je v podstatě mystické tajemství, kdo za co je pupečně držen, co tu chtě nechtě musí vyslovit… I jak. Neboť poezie se konec konců píše (i mlčí?) nitrem, jeho vnitřním nastavením a bá-seň v sobě denotátně obsahuje „sen“; tedy ničím nekontrolovatelnou svobodu deroucí se klidně i proti svému tvůrci. Dnes… jako vždycky. Tímto je a nadále bude cenná. Nenahraditelně. Prolnutím skrze báseň, ať tvůrčím, či čtenářským, lze totiž zažít – a nejen esteticky – něco jako propólení, prostup vnějšího s vnitřním, nebes se zemí, existenciality s esencí, animy s animem… jako již předchuť neduality. Poezie…
Chtěl jsi jí říci: také to, že to nemá být próza rozdělená na krátké řádky, jak se to zhusta dnes děje. Stejně tak to, že by se měla povznést nad ideologie a kvóty, ale že ji k zemi a přízemnosti tahají nejrůznější křiklounské hlasy vůdců a vůdcíčků. I to, že rytmus nebo asonance, stejně jako další tropy a figury nebo nedejbože rým k ní pořád ještě patří, i když si to někteří už dávno nemyslí, nebo naopak myslí, ale vůbec neví, jak to používat. Ale neřekl jsi to a jen sis to myslel.
Poezie dnes je – jako ostatně vždycky – smečka o mnoha nohách a skupinách, které se víceméně znají, čtou samy sebe, na svá čtení si rádi chodí a samy sebe dost často i vydávají. Dovedou se mezi sebou silácky nenávidět, plivat na sebe, ale i se napříč všemi skupinami a styly milovat. Má své proměnlivé svaté, démony i zatracence, má své stimulanty nejen přírodní, ale i chemické, nenápadně také pokukuje po ostatních světech. Je nezávislá a hodnocení mimo skupiny ji spíš vyvede z míry a překvapí, než aby ji povzneslo. Pokaždé si najde své trendy, které do krve obhajuje, a pokaždé má i svůj (leckdy divný) slovník. I emoce jsou v ní dnes jiné, ostřejší, nejasné a někdy nenaplňující to, co by měly. Není asi tajemstvím, že dnešní poezie dovede překvapit – někdy je hloupoučká, někdy zbytečně a povrchně sociální, někdy je velmi nudně popisná a někdy si o ní její autoři a autorky myslí víc, než do ní dokázali dát. Znovu a znovu objevuje už objevené věci a je mnohdy zaskočená i sama sebou. Ale co z ní doopravdy přežije a jaká je opravdu poezie „dnes“, se dozvíme až tak za třicet až padesát let. Až opadnou vlny, kal a emoce, které poezie pokaždé rozhazuje obouruč.
Poezie je velké slovo. Není možné ho celé obejmout, nejde si ho dát vypsat z katastru, nedá se podmanit podkuřováním ani vychtít přičinlivým kutěním. Přes veškerou snahu se nedá mechanicky vyloudit ze stroje, zkorumpovat slávou ani prostě ukecat. Tak co s ním tedy?
Pozoruji, že poezie si dnes dělá, co chce, tak, jako si to dělala vždycky. Vůbec se nezměnila. Je už taky pěkně stará a to ji činí svobodnou. Představa, že poezie nějak musí na sobě makat, aby uspěla, nějak měnit svou podobu, je poezii k smíchu. A ledacos jí může být taky ukradeno – zejména naše tradice, naše ambice a naše plesnivé definice. Je ale pořád tady! Zrovna teď na tebe civí, zrovna teď si na tebe brousí zuby. Je tadyhle na stromě, támhle v tom zapatlaném kontejneru! Je zároveň fatálně nejkrásnější a zároveň divně zavání. Nedáš si pozor a překotí se na tebe. To je asi tak to nejlepší, co by se ti mohlo stát.
Předznamenáním této ankety, snad i jejím podnětem, je verš Vladimíra Holana „Ptala se tě…“. Nejvýstižnější odpovědí na otázku, co je (dnes) poezie, je právě sama tato báseň. Nikoliv tím, o čem je, co říká nebo naznačuje, to by bylo matoucí a neúplné: „… bolestně žárlím na plnost tvé krásy, / a že tě nesmím líbat a že s tebou nesmím spát, / a že nic nemám, a že ten, kdo nemá, co by daroval, / musí zpívat…“ Když se zamýšlíme nad tímto sdělením či poselstvím, nad tím, s jakou zkušeností a prožitkem může souviset, to podstatné nám spíše uniká, ocitáme se naopak ve stále mělčích vodách, v blízkosti nepříliš uctivé banality. Básník sedí u od včerejška otevřené láhve vína, není uklizeno, všude se povalují knihy a různé papíry. Je oblečen podomácku, třeba do majestátního županu, mohl by dokonce mít na sobě tepláky jako Josef Kainar, když ve svém pokoji v Domově spisovatelů na Dobříši přijímal hosty. Přes stůl k němu obdivně vzhlíží mladá dívka, která bude po státnicích na Filozofické fakultě učit češtinu na gymnáziu – tehdy jedenáctileté střední škole – kdesi v pohraničí.
Přečtěte si tu báseň, opište si ji, naučte se ji nazpaměť, řekněte si ji potichu nebo nahlas a najednou to přijde. Ucítíte ten náraz, tu magii, tu zázračnou vibraci v prostoru mezi autorem a čtenářem, mezi dárcem a obdarovaným, kteří si průběžně vyměňují role. A pokud to nestačí, poslechněte si nahrávku s hlasem Vladimíra Holana, když tyto verše říká, recituje, vydechuje, vyměšuje a vyzařuje, sonorně, prorocky, s přídechem souhlásky m na konci každého slova s otevřenou samohláskou.
Dá se na to jít i z druhé strany, přemýšlet o tom, co už poezií není. Tiskne se ledacos, kroutíte nad tím hlavou, zdá se vám to prázdné, špatné a ještě horší. Ale kdo má právo posuzovat to, co se téměř nedá pojmenovat, to chvějivé a nezachytitelné, co vám tak snadno proklouzne mezi prsty? A tak nezbývá než postavit se s ostatními do řady, červenat se občas studem či pochybnostmi a říkat si: Má tohle mé nutkavé a radostné zapisování a sepisování vůbec nějaký smysl či hodnotu, je to opravdu poezie, nebo dokonce po holanovsku poézie?
To záleží, co jsi zač.
Jeden využívá poezii jako způsob vyrovnávání se se svými bolestmi a radostmi – text jako vyjádření něčeho známého, důvěrného, intimního.
Druhý mezi řádky hledá názory, myšlenkové konstrukce a filosofii – poezie jako forma pro polemiku, sebeutvrzování a vnitřní proměnu.
Pro mě osobně jde ovšem zhruba o tohle: lidé si během své poměrně dlouhé historie vytvořili dva prostředky, jimiž zkoumají a formulují sebe a okolní svět – vědu a umění. Během té doby lidstvo kalibrovalo způsoby, jakými vědu a umění dělat. A tak vznikly na počet omezené (byť prolínající se) disciplíny, z nichž každá nazírá svět z unikátního úhlu. Jednou z nich je i poezie. A právě onen úhel, jímž se rozhlížíme skrze poezii, dává uvidět to, co jinak zůstává skryté – tedy rozšiřovat lidské poznání. Věřím, že právě poezie směřuje identitu lidstva tam k nedosažitelné metě porozumění nejen sami vůči sobě, ale i k té velké létající kouli, po které šlapeme.
Přiznávám, už jsem se trápil tím, jak tu budu teoretisovat či teoretisování odmítat. Ale ne – Janotův Počítač z kůry, to dnes poesie je.
Poesie, jak ji vnímám stále ostřeji, rozvírá trhlinu v prostoru, těle i v řeči. Trhlinu v prázdnu, kterou uzounkou štěrbinou náhle proniká světlo. Smyslem toho, čemu jsme si navykli říkat poesie, je zahlédnout to. Alespoň na okamžik. „Spatřit Boha na vlastní oči,“ jak napsal Hölderlin. lluminace, spalující záblesk, i když tě to světlo oslepí, někdy i zničí. Záblesk světla, jež proměňuje. Aby se poesie stala novou, jinou, musí se proměnit. Ta proměna se netýká jen řeči, ale citlivosti, vnímání, myšlení. Jde o odvahu bořit i ty nejzákladnější jistoty. Přepadnout mimo poesii, tak jako mořská vlna přepadá do oceánu.
V poesii se nedá mluvit o nějakém pokroku. V Eposu o Gilgamešovi není menší náboj než ve Zpěvech tibetského poustevníka a mága Milarepy. V Nervalových Chimérách či Aurelii nebo v Novalisových fragmentech není o nic menší náboj než v Rimbaudových Iluminacích či v zaumných verších Chlebnikova.
Co je vlastně poesie? Mallarmé říkal: „Snad nic, snad něco skoro jako umění.“ Kosmologové dnes odpovídají na otázku, co je vlastně vesmír: „Spíš něco než nic. Téměř nic, ne víc, jenom to.“ Záblesk něčeho, co nás přesahuje, co je zdánlivě mimo. Mimo prostor vnitřní i vnější. Mimo řeč, mimo uzavřený prostor poesie. Ale to „mimo“ je zároveň zde, v tomto světě, mimo jakoukoli lhostejnost. Bezustání jde o tutéž základní, bezprostřední zkušenost, prožívanou skrz naskrz, o skutečnost vnímanou celým tělem. A o vědomí souvislostí, zkušenost hluboké jednoty. Člověka s přírodou, s vesmírem.
Poesie se pokoušela osvobodit od slov, od řeči. Alespoň na okamžik rozbít tu skořápku řeči, mříž klece. Chlebnikov přišel s hvězdným jazykem, Morgenstern s jazykem ryb, Nerval se učil řeči havranů. Deml zařadil do textu dopisy, účtenky, úryvky rozhovorů. Kolář začal dělat básně z žiletek, oblázků, hadříků, uzlové písmo Inků ho inspirovalo k uzlovým básním. Ano, poesie se dá dělat z čehokoli, ale nakonec zůstávají zas jen ta slova. Jenže kdy to ještě je poesie, a kdy už ne? Kde je ta hranice? Kdy lze ještě mluvit o poesii? Nevím o tom dnes o nic víc než kdykoli jindy a těžko o tom kdy budu vědět víc.
Máte mě za čučkaře? Jakože si neděláte prču, opravdu to je od Holana…? Nejznámější…? A kde to napsal? Ta holka je nějaká Slovenka? Jakože zrzka? A má maďarskej přízvuk, nebo je ze Spiše? Mám od Holana překlady Charlese Vildraca, úžasný, vůbec jsem nevěděl, že sám píše! Psal jsem Borkovcovi a Fajkusovi, jestli o Holanovi vědí, že taky psal, ale zatím mi neodepsali, takže odpovím jen tak na dřevo a budu u toho lízat medovou hůl. Michal Dzúrik, a to je fakt básník, ale možná taky překládá, jednou řekl: „Kvety poézie zla.“ Zkusím odpovědět po slovensky, hej. A vůbec, nemá se ta dívka ptát „Čo je poézie?“? I když Holan krásně překládal i z angličtiny a polštiny, slovenština mu zjevně nešla. Co už… odpovím na dotaz této dívky také raději česky.
Číst poesii je mnohem těžší než ji psát, z toho by měl každý vycházet, zejména ten, kdo ji chce vydávat. Čtu ji jako redaktor, jako čtenář i čtenář sám sebe a vlasy mi z toho hnědnou i bělají, takže se musím barvit na superblond, a to jenom díky poesii. Ale to není odpověď, nejsem irský vlastenec, abych tu plácal samé vzdechy a stesky. Číst básnicky život, vnímat básnicky krajinu, k tomu číst básně a ještě je psát – to je tetrarchie, ale netřeba vládnout všemu, i jedno z toho dává životu radost, a to je víc než smysl. Ale to taky není odpověď.
Najdu ji ve zkušenosti ze žižkovského kina Přítomnost, z premiéry hudebního dokumentu Depeche Mode: M (Mexiko, 2025): Dave Gahan zpívá své (a Goreovy) básně a usmívá se, mezi skladbami zní mexické básně ke svátku mrtvých. Poesie je víra a oddanost – přinejmenším víra, že ta poesie nebude na píču a nemá ambici transformalformátovat svět. A na tom pódiu si klidně představím Pepu Straku, jak čte ve Venezuele, prostě tak, elegance a úsměv. Je to poesie a nic víc! Dnes, stejně jako kdykoli jindy!
Páči sa?
Poezie je pro mě asi hlavně způsob vnímání a prožívání, a to i momentů, které by mnozí označili jako úplně obyčejné. Během adventu jsem například byla se svou sedmnáctiletou dcerou v Poděbradech a po mnoha měsících jsme měly víkend, kdy jsme byly jen spolu, a navíc jsme nemusely vůbec nic. Večer jsem na hotelovém pokoji vytáhla lak na nehty, vánoční rudou barvu, a zatímco jsme si pomalu a zvolna – aby každá vrstva měla čas uschnout – lakovaly nehty a pily každá svůj druh čaje, povídaly jsme si. Nějak se stalo, že dcerka začala sama naťukávat témata, která se hodí jen ke skutečně intimnímu sdílení, a některá z nich byla i mezi námi dvěma, které máme odjakživa hezký, důvěrný vztah, dosud vlastně tabu. Bylo v tom všechno: jemnost, křehkost, souznění, určitá míra studu i odvaha, otevřenost i potřeba pečlivě volit každé slovo, aby řeklo přesně to, co se má říct. Ne v nějakém rituálu či nějakým vnějším, „objektivním“ mezníkem, ale právě tímto okamžikem se náš vztah mámy a dcery posunul na nějakou další úroveň, přešel do další fáze a já cítila obrovskou vděčnost a pohnutí. – Tak tohle je pro mě poezie. Je to na báseň, není…? Sama nevím. Básně píšu odmalička, od osmi let, ale jak čas plyne, stále podstatnější pro mě je právě vnímat poezii v tzv. reálném životě a tyto chvíle mě často samy o sobě naplní natolik, že už necítím tak naléhavě ono nutkání teď hned všeho nechat, sednout si a napsat „tu“ báseň. Ale zas když to udělám, báseň se vyloupne skoro sama, jako by na to čekala. Asi bych jí měla dávat šanci častěji, dobře – tímto si ukládám předsevzetí, že v novém roce budu více dní i opravdu psát.
A co bych řekla té Holanově „mladé dívce“? Čistě prakticky: Že poezie je – samozřejmě kromě tance – ten nejrychlejší a nejvíce bezprostřední způsob, jak zachytit přítomnou chvíli tak, aby se vešla do pár slov a zazářila ještě víc. Jak ji uchovat navždy. A navíc koncentrovaně, zhuštěně, na malé ploše. A že je to vzrušení a dobrodružství, napětí a risk, pokaždé znova. Moment prozření. Intenzita, plnost, ta maximální možná. A právě proto to děláme, no ne?
Mohli bychom klidně zůstat u Holana a odpovědět: „Něco pro někoho, nic pro všechny.“ Dalo by se možná říct také třeba: „Krása dosažená pomocí slov.“ Ale co je pak ta krása, že jo? Taky něco pro někoho, nic pro všechny. Ale v otázce je ještě ono dnes. A je dnes poezie něco jiného než včera nebo zítra? Samotná otázka zjevně naznačuje, že ano, jinak by se takhle neptala. Kdyby v otázce bylo „(dnes u nás)“, nabízel by se pro změnu citát z Milana Kozelky: „Současnou českou poezii lze klasifikovat jako násilí proti skupině obyvatel.“ Ale místní určení tam není. Takže znovu: poezie celého vesmíru dnes – co to je? Řeknu vám upřímně, že fakt nevím, nějaký druh lidské činnosti/nečinnosti, stavu/nestavu vědomí/nevědomí, kdy zainteresovaný jedinec neujde nádchy (abych sem dostal do třetice ještě Egona Bondyho).
Poezie je žena, žena, která si nebere servítky, řekne, co jí leží na jazyku, nikoho nelituje, je jí jedno, kdo jí nerozumí, kdo se jí klaní a kdo ji v duchu proklíná.
Marné je snažit se porozumět.
Pro chudáka básníka se tato femme fatale stává nezkrotitelnou mučitelkou. On, chudák omámený, posedle píše z nutkání ji zachytit, jazyk se mu motá, čelo se rosí krůpějemi potu, slova svědí na zátylku, ruce tuhnou v křeči.
Pak náhle jako by pozbyl všeho citu, svalí se k zemi do hromad zmuchlaných cárů písmenek.
V době, kdy se básníci pro mnohé jeví zbyteční, je poezie potřeba nejvíc.
Tak snad se těm, co se ocitnou ve spárech jejího obrazu, podaří ji pokořit.
Nevím, co je dnes poezie… Můžu se pouze pokusit zamyslet, čím je dnes poezie pro mne. S příchodem podzimu se mi každým rokem vybaví verše Františka Halase: „Jak peníz tiše položený slepci / jsi tu můj podzime / jak peníz tiše položený slepci / jste tady vy dny mé…“ Též verše Václava Ryčla: „… spadl mi lístek z javoru do vlasů / a já si myslel / že mě někdo pohladil…“ Asi víc než dřív vnímám jemnosti poezie v tom, co opadává, co mizí v čase, který se zrychluje a zároveň zkracuje. Je to samozřejmě osobní pocit konečnosti mého pobývání na tomto světě. Víc než v minulosti si všímám křehkosti života, jemné krásy, která provází pomíjivost. Není to pouze všímavost k proměnám přírody, ale například scéna z oválné pracovny s prezidentem Trumpem a s ukrajinským prezidentem mi vybavila verše Jana Skácela: „Ó, býval jsem kdysi malým Davídkem, a bera harfu, / hrával jsem rukou svou / před šíleným a mocným králem Saulem, / Saul pak měl kopí v ruce své. / Stejně jak vždycky, i tenkrát byla pravda/ nevelký slaný důlek. / Hrál jsem a pot mi stékal / po sedmi žebrech. / Měl v ruce oštěp. Mohl mě prohodit až do stěny.“ Vnímám poezii všude tam, kde se slabší statečně postaví Goliášům, a že těch Goliášů ve světě i u nás vyrostlo jak prašivek po dešti. Když procházím parkem a potkávám mladé maminky s kočárky, dojímá mě jejich odvaha přivádět do současného světa ty malé křehké bytosti. Ostatně i moje mladší dcera před čtrnácti dny porodila, a tak jsem mohl zázrak života v podobě vnuka osobně poeticky procítit… Poezie vždy stranila lásce a pravdě…
Vím, je to příliš obecné a všeobjímající, ale právě cit pro krásu a jemnost poezie souvisí se soucitem a laskavostí k těm, kteří si zaslouží naši pozornost. Přemýšlím, v čem dnes spočívá význam slova šlechetnost? Vynořuje se mi, že je to opak malosti. Nedávno jsem s přítelem prozaikem Josefem Kejhou procházel areálem ondřejovské hvězdárny. Je tam busta zakladatele Josefa Jana Friče s žábou, která odkazuje na slavnou Nerudovu báseň „Seděly žáby v kaluži“. Učený starý žabák v Nerudově básni vysvětluje žábám velikost vesmíru, ale žáby zajímá jen „jsou-li tam tvoři jako my, / jsou-li tam žáby taky!“ Malost, opak ušlechtilosti, se projevuje v tom, že nás zajímá jen naše louže, náš rybníček, naše žáby a náš žabinec. Poezii nejen dnes vnímám v tom, že může metaforicky a obrazně pojmenovávat nízkost. C. G. Jung měl pro skryté vlastnosti psyché termín Stín. Termín projekce v psychologii spočívá v tom, že svoje vnitřní obsahy skryté ve stínu promítáme na ostatní lidi. To je princip „žabákovitosti“.
Poezie je úžasná v tom, že nám pomáhá obrazně vidět nejen, jaké špinavé louže a loužičky zanechávají po sobě jiní lidé, ale poskytuje nám i příležitost uslyšet a popsat kvákání vlastních žab usalašených v našem niterném básnickém vesmíru.
kdyby byl býval Vladimír byl opravdový Holan –
ne pouhý holanogram z fikčních světů literární historie –
býval by mohl – povinností existence neudolán –
bez gramatických rýmů zpívat pravdu o tom, co je poézie
takhle to, musím napsat já, tak zhola nemravně
drze, a ještě navíc do sonetu!
s metrickou anxietou jako s flintou bez hlavně
vystrčenou jak holou prdel vůči světu:
nikdo se nikdy doopravdy neptal
co je to poézie, ale kdyby ano
nikdy by(ch) býval nezpíval, snad opatrně šeptal
že je to hodné dvojče ustrnutí, důvod antipiet
úplně první konec nekončících nocí, nulté ráno
naděje, že ta tázající bytost – přece jenom – doopravdy žije
Milan Ohnisko, hoden svého příjmení, znovu pokládá zneklidňující otázku, nad kterou se bohužel běžně nezamýšlím; otázku nesamozřejmou, nutící k pozastavení. Co je to poesie? Jako pro dříve narozeného se mi vybavuje vzpomínka na slova, která se vyslovovala se „z“, ale psala se „s“. Vzpomínám, jak filosof Ladislav Hejdánek na své přednášce rozčiloval nad úpravami českého pravopisu s výkladem, že přece nemiluje žádnou „Žofku“, ale moudrou Sofii. Vybavuji si nedělní televizní večery dětství a snivou hudbu Clauda Debussyho s neméně snivým, evokativním názvem „Dívka s vlasy jako len“. Ta byla znělkou i kontrapunktem k pořadu „Chvilka poezie“, v němž známé herečky a herci pateticky přednášeli básně (či bázně), mnohdy tak příznačné pro onu přízračnou dobu normalizace. Taková poezie byla spíše tragikomická. Až díky našim češtinářům, starším kamarádům a big beatu jsem začal objevovat poesii jinou. Poesii, která není pragmaticky zužitkovatelná, ale která v sobě nese příslib čehosi ozvláštněného a objevného. Něčeho, co jde – parafrázuji Jana Patočku – proti proudu věcnosti. Řecké poiein snad znamená „dělat, tvořit, způsobovat“. Poesií je pro mne to, co v sobě přináší potenciál vnitřně se dotknout a rezonovat; umožnit, aby něco, co bylo dosud rozptýlené, mlhavé či nevyslovené, získávalo tvořivým proměňujícím aktem tvar a jméno. Poesie je, či může být, obnovou života. A v tom je, troufám se domnívat, jistá podobnost poesie a psychoanalytické péče.
Aktualizace, záblesk a údiv v sémantických polích – něco v oblastech vyslovitelného kondenzuje, tříští se a omezuje podle estetických forem konečné básně; myšlení, zvuk, dostatek citu i fantazie se prolnou s písmem, listem papíru, tiskem, hlasem v hlavě nebo kavárně, displejem. Slova se vyjadřují a naléhají – prostor, časy, kvality i kvália se do sebe nově zavinují a splétají, život do poezie vtéká, zračí se v ní a z ní ven pak prýští, a to vazké jiskření krásy navozuje jiné vnímání a mění smysl reality. Poezie (dnes) je tedy něco někde zanechaného, odvoz zdechlin i zachráněných zraněných, organizátor i rozpouštědlo životů; pochopitelně tak trochu škvára, batolivé káče, nikde nic v čisté podobě, stabilně dobrá báseň, která vypadá jako báseň.
Co je (dnes) poezie? Já si myslím, že to, co včera… Blecha v podvlíkačkách. Ó, bystří už vědí a umí si sami vyložit dvojí (či dvanácterý) význam tohoto spojení. Oh! Nisko, že se ptáš na takové sranda věci zrovna dnes… Ou! Právě dnes, tak blízko brány Popela.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie. V širším smyslu i to, co se verbálně odehrává na ose Kreml–Washington–Kyjev, je poezie. O tom, co se děje u nás, nemluvě.
Ne, to nezní tak docela jako klišé. Vypadá to, že tihle autoři snad ani nečetli anebo nevzali vážně slepé ideologické skvrny dávného Zbyňka Hejdy, Miloslava Topinky či třeba Josefa Rauvolfa, o starém Jeanu Clairovi a stovkách dalších ideo-katů surrealismu nemluvě. To už je co říct.
Na začátku prosince jsem seděl v jedné malostranské kavárně a šáhl do skříňky s knihami. Drobný tisk Davida Le Cama Tekutost se vešel akorát do kapsy bundy. Zloděj! Krade poezii! Na začátku Nerudovy ulice, u lékárny, jsem se pak zastavil, protože mě napadlo ji zkusit. Zkusit to!
Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery.
S básníkem Radkem Fridrichem o odporu k nostalgii a „velkým pravdám“, o tom, jak se za třicet let změnil literární provoz, i o pevném přátelství mezi básníky.
Sbírka Škrapové pole nabízí čtenářský zážitek na několika různých úrovních. To, co její jinak docela heterogenní části propojuje, by se snad dalo popsat jako vylaďování formy i obsahu a jeho řízené opětovné rozkolísávání – lexikem, rytmem, hudebností, temnými motivy, pointami, přesmyky mezi jazykovým materiálem a jeho metaforickou potencí.